Viděli jste Vilíka?

Nehledejte ho nad sebou. Není to včela. Podívejte se dolů. Ano, tam je Vilík. Je to malinká Čivava. Neustále v pohybu, stále s vrtícím ocáskem, hlavičkou hrdě zdviženou, běhá sem a tam. Za to my, chodíme stále s hlavou dolů, abychom malého nezbedu nezašlápli.

Když jsme oznámili našim známým, že si přivezeme domů čivavku, všichni prorokovali, že u nás přežije pouze pár dní, nejvyšší typ byl jeden měsíc. A víte proč? Protože jsme již sedmnáctým rokem chovateli pyrenejských psů. Psů kohoutkové výšky od 70 cm výše a o váze 50–90 kg. A najednou jsme měli v jedné dlani stvoření, které nevážilo ani půl kila a chystali jsme se jej představit naší obří smečce molosů.
A co nás k tomu vedlo? Chováme nádherné hlídací psy z Pyrenejských hor, které všechny využíváme pracovně v naší bezpečnostní agentuře. Musíme pro ně být autoritou, podporovat je v jejich hlídacích schopnostech, být velmi důslední při výchově, přísně rozdělovat naši lásku a péči mezi všechny stejně, bez rozdílů. Pesani nás za to neustále chrání ve službě i na zahradě, a tak nám trochu chyběl pocit moci některého z pejsků rozmazlovat a mít ho i doma bez toho, že bychom některého psa upřednostňovali a narušili tím sehranou smečku. Také hrozilo neustálé urovnávání shozených věcí, protože obří mastini hravě dosáhnou na stůl i do polic s poháry.

Na návštěvě.

Vzhledem k dlouholetým zkušenostem s velkými psy jsme pobyt takového psa doma zavrhli. Dobře víme, že velký pes nepatří do bytu, kde si zkazí postavení končetin pohybem na kluzkých podlahách, přijde o podsadu a nádhernou dlouhou srst - elegance je důležitá pro výstavy, postoj pro zdravé klouby bez bolestí. Věděli jsme, že musíme hledat mimo naše pyrenejce. Vybírali jsme tedy mezi plemeny takového psa, od kterého nebude doma všechno mokré, jako když se oklepe stokilový mastin, hledali jsme rasu, ze které nebudeme mít chlupy v každém jídle. Shodou náhod jsme narazili na krátkosrstou čivavu. A od té doby máme v jedné kapse piškoty pro naše hafany a ve druhé Vilika.
Poprvé jsme se s ním setkali na výstavě a téměř jsme se báli ho dotknout. Nejen proto, že byl menší než novorozené štěně našich plemen, ale také díky "dobrým" radám, jak jsou čivavy choulostivé, náchylné, nemocné, křehké. Jenže tento mrňous během hodinky již ležel v pelíšku u Pyrenejského ovčáka a tulili se k sobě ve spánku i při krmení.

Vilíkův stan.

Po příjezdu domů jsme chtěli nového člena rodiny postupně seznámit s naší pyrenejskou smečkou, ale tento neposedný a stále hladový tvoreček, který dostal jméno Vilík podle pohádkové včelky, nás předběhl. My jsme jej zatím nezajímali, držel se jak klíště fenky Chocholate, se kterou se seznámil na výstavě první a strávil s ní celý den. A temperamentní "Čokoláda'' jej nevědomky odvedla do výběhu, kam se běžela přivítat s kamarády. Ona přes pletivo, ale Vilík bez zábran prošel okem pletiva a očichával jednoho po druhém, snad ve snáze najít mámu. Plní strachu jsme běželi za ním a uklidňovali a přesvědčovali především mladé zbrklé psy, že je to taky pejsek, i když tak nevypadá. Pyrenejští psi si velmi rádi mezi sebou hrají a když je jejich spoluhráč menšího vzrůstu, tak se také zmenšují, lehnou si na zem a hravě laškují v leže. To také udělala většina ze psů a Vilíček toho hned využil a vylezl si na jednoho z nich. Evidentně se mu to hned moc zalíbilo, protože jej na zemi viditelně studili tlapky, které jednu po druhé neustále zvedal. Chvilinku cupital po kožichu, kroužil do kolečka, aby si v husté srsti vyšlapal pelíšek a pak únavou usnul.

Odpočinek.

Ani si nevšimnul, že jsme jej odnesli domů, nevzbudil se ani při sušení ručníkem, který jsme na něj museli použít, protože po návštěvě zvědavých pesanů byl celý mokrý od jejich čumáků a jazyků. Po krátkém odpočinku se opět pustil do jídla. Potom začal neklidně pobíhat a stále něco hledal a klepal se. Napustili jsme horkou vodou zateplovacího plyšáka, chvilku na něm ležel, ale klepal se dál, nebylo to ono. A tak si jej vzal jeho páníček Lukáš výjimečně do postele, aby se zahřál a uklidnil. Vilík se k němu v posteli přitisknul a v mžiku usnul. Od té doby tam spí každou noc. Toto nocování pod peřinou (nejlépe se vyspí na těle, miluje hrudník, kde slyší tlukot srdce nebo břicho, které se hýbe dýcháním) je jediná věc, která ho spojuje s teoriemi o čivavách.
Vilíkův praktický den začíná velmi brzy ráno, hned jak uslyší, že někdo vstal, je také hned na nohou. Nejprve se pořádně protáhne (zdá se nám, že je tím čím dál delší) a potom olízne ospalce v posteli. Není to pes jednoho člověka, miluje nás všechny stejně. Je mu jedno s kým z nás je, hlavně, že se něco děje a on může být při tom. Hned od rána pomáhá při péči o štěňátka, běhá mezi nimi jakoby je počítal, kontroluje misky, sem tam si taky zobne (když byl malinký, tedy menší než nyní, nestyděl se ani upíjet od feny i když mlíko mu teklo všude). Když štěňata usnou, už zase vrtí ocáskem a chce si hrát s dospěláky. Stále k nim prolézá pletivem, provokuje je k honičkám, probíhá pod nimi, schovává se pod podlážkami a zase vybíhá. Pyreňáci se často při honičkách srazí, když Vilík mezi nimi prokličkuje jako králíček a oni svá velká těla nemohou tak rychle zabrzdit. Tyto hry vždy končí tím, že pesani si polehají a Vilík přelézá z jednoho na druhého a vyšlapává si místečko k odpočinku. Jenže pak všichni uslyší známý zvuk padajících granulí do misky a jsou ihned na nohou. Vilík přiběhne k jedné z misek, vleze si dovnitř a bez ohledu na čumák zabořený do granulí, sedí uprostřed misky, vrčí a žmoulá jednu granuli (naši mladí dostávají gigant granule, o velikosti hrací kostky na Člověče nezlob se). Vilík se vždy unaví dřív než granuli okouše a tak jej odnášíme odpočinout si domů, kde má svůj pelíšek (původně to byl stan určený pro králíka).

U počítače.

Jenže jeho klid trvá jen po tu dobu, než naložíme krmení na rozvoz. Jak uslyší zvuk motoru, hned je u nás. Sám umí nastoupit po schodech do dodávky, a tak se jede na cesty. Když je teplo, spí na prostorné palubovce a vyhřívá se na sluníčku, když je chladno spí na klíně pod mikinou. Znají ho téměř v každém skladu, velkoobchodu, má povoleno chodit do obchodů, kde jezdí v krabičce na nákupním vozíku, drží se tlapkami a rozhlíží se kolem. Chodí s námi úplně všude, jen na stavbách, kde hlídají naši pyreňáci, jej nosíme pod bundou, protože toto prostředí strojů, nářadí, hřebíků a prašných materiálů je pro něj nebezpečné. Vždy mu kouká jen hlava s nožičkami, rozhlíží se a cítí se velmi důležitě, stejně jako naši hlídací psi. Cestou domů si zase odpočine, a když auto zastaví, ihned hledá další psí společnost. Opět se plete při péči o štěňátka, chytá mladé pesany za ocas při nácviku na výstavy. Mimochodem on sám je také již velký vítěz: ve svých třech měsících se umístil v soutěži juniorhandling se svým páníčkem Lukášem na třetím místě. Snažil by se víc, ale v mokré trávě to byl veliký výkon. Rád běhá po výbězích při jejich úklidu, jen hadici s vodou se vyhýbá. Vodu má rád jen hodně teplou a v té byl jednou, když díky své zvědavosti skočil za psem do bazénku. Od té doby mu stačí jen voda k pití v misce. A v misce usíná i nyní, opět po loupeži gigant granule. Ale tím den nekončí. Večer se usídlí na klíně a pozoruje obrázky běžící v počítači. Chvilky spánku střídá s okamžiky mazlení, okusování psí žvýkačky. Jakmile zakňučí některé ze štěňátek, ihned to zdůrazňuje svým štěkáním. Počítač totiž máme v psí porodně, abychom byli novorozeným štěňátkům na blízku. Naši pyreňáci mívají velmi početné vrhy, neradi bychom, aby fena některé štěňátko zalehla. Nad ránem, když již více spí než bdí, konečně neprotestuje a nechá se odnést k Lukášovi do postele. Vleze si pod peřinu a do rána z pod ní nevyleze.

Na výstavě.

Je zvyklý být každý pracovní den neustále s někým z nás a proto s námi také jezdí o víkendech na psí výstavy. Za devět měsíců, po které je u nás, sjezdil s námi téměř celou republiku, spal v několika hotelích, pensionech, jen za loňský rok byl na dvanácti výstavách. I letos má již za sebou zimní třídenní výstavu v Olomouci.
Je to malý tvor, který potřebuje před okolím chránit. Ve svých deseti měsících je ještě stále ve věku dorostence, který musí hodně spát, proto mu vozíme na výstavy v létě jeho skládací stan, v zimě teplý fusak na miminko. V tom odpočívá na prodejním pultu našeho stánku. Také je zvyklý nechat se nosit po výstavišti v tašce na rameni, aby mu neublížili cizí psi. Když jsme v zimě museli vyřešit jeho pohodlí, aby mu celý den nebyla na výstavišti zima, zjistili jsme, že nikde tak malý obleček na psa nemají a do nulté velikosti by se vešel dvakrát. A tak jako používáme velké vojenské maskáče na naše pyreňáky, aby před vystavením nezmokli, poradili jsme si i s róbou pro Vilíka. Rozpárali jsme plyšovou opici a kožíšek mu padne jako ulitý. A v tom teploučku mu vůbec nevadí výstavní hluk štěkajících psů, ani to, že si ho nehybně spícího na pultu pletou s reklamní hračkou. Stejně tak mu nevadí, že se jmenuje Vilík, když je fenka.

Vilík v oblečku z opičky.

Velkým pyrenejským psům jsme všichni oddaní, splňují všechny naše představy ideálního psího společníka, pyšného výstavního psa, kamaráda pro soutěže ovladatelnosti a vynikajícího hlídacího psa. Vilíček je třešničkou na dortu, naším potěšeníčkem po náročné noční službě v hlídací agentuře. Pro naše pesany je mrňouskem, který je vždy vyhecuje ke hře, bystří jejich pozornost a ochranářské instinkty.