ZOO – Farma U dvou kvítků

Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale statečně mu přikyvoval. Po půlhodině jízdy jsem to však už nevydržel a nechal zastavit. S rychlostí blesku jsem vyběhl do nejbližšího křoví vykonat svou více než nutkavou potřebu. A jak se vám tam tak v podřepu krčím za tím keříkem, zaujala mě čerstvě vyhrnutá hromádka hlíny. Odlomil jsem tedy jednou rukou z keře klacík a rozhrábl jím tu mini-krtinu. Nevěřili byste tomu, ale z jejího nitra na mě civěl slizký čumáček barvy světlé kávy. Zaryl jsem tam tedy ukazovákem a na světlo světa vytáhl asi šest centimetrů dlouhou žabku druhu Kaloula pulchra. To mě trochu osvěžilo. Vzápětí jsem už stál a mával na Sipela, že se jako kouknu trochu kolem.
Během další hodinky jsem jich chytil ještě šest a k tomu patnácticentimetrové mládě stromové agamy druhu Calotes versicolor. Dost dobře jsem nechápal, kde se tady tohle chovatelsky velmi vděčné zvířátko vzalo. Vždyť všude kolem dosahovala vegetace jen do výše mého pasu a byla dost řídká na to, aby se jí dalo pohodlně procházet. Netypická lokalita pro calotesy.
Po další hodinu a čtvrt trvající cestě, během níž mi musel Sipel chtě nechtě ještě dvakrát zastavit, jsem si už připadal jako docela prázdná nádoba. Bál jsem se cokoliv sníst i cokoliv vypít, protože to skrze mne stejně jen tak bez zastávky proběhlo a než jsem se nadál, bylo to venku tekuté jak jablečná dětská přesnídávka. Vlastně to i vypadalo docela stejně.
Ale dost těch nechutností. Zastavili jsme na dohled od Parapatu, protože jsem konečně zahlédl na upatí kopců nějakou trochu divočejší zeleň. Vnořil jsem se tam, zatímco Sipel se jal prohledávat okraj lesa. Hned po pár krocích jsem zahlédl na kůře stromu, z něhož vytékala míza, sedět tři roháče z rodu Odontolabis. Druh jsem nedokázal určit a vlastně není určený dodnes, ale šlo o dva bojující samce a samozřejmě o zdroj jejich sváru, nádhernou samičku. Tihle roháči se nevyznačují žádnými extra velkými rohy, nicméně jsou atraktivní jednak kovově lesklým, modravě zbarveným štítem a okrovými krovkami, ale také svou velikostí. Všichni tři totiž dosahují délky kolem devíti centimetrů. Uložil jsem je zatím do plátěného sáčku, protože smrtičky pro ten účel dovezené mi odcizili se vším ostatním v hotelovém pokoji a pokračoval jsem dál do podrostu.
Po pár krocích odvalím na zemi ležící ztrouchnivělý kmen, rozpadl se hned na několik kusů, a v tom vlhkém trouchu pod ním vidím nádherného hada. Bezmyšlenkovitě jsem po něm sáhl a za ocas ho zvedl do výše. Měřil asi metr a jeho svrchu modré tělo zdobila na každém z boků bílá linka. Břicho měl zářivě červené. V životě jsem nic takového neviděl a tak ho uchopím klidně za prostředek těla. Had se jen tak zavlní a snaží se schovat hlavu pod tělo v mé dlani.
Najednou se za mými zády ozve vystrašený Sipelův hlas: „Had sta kroků, nech ho být.“
„Cože?“ otočil jsem se a zvedl to mírné stvoření do výšky přímo před svého pomocníka. Ten jen nakrabatil obličej v grimase strachu a ustoupil o dva kroky. Přitom se kryl napřaženýma rukama a stále vykřikoval: „Had sto kroků. On smrt.“
Konečně mi to došlo. Je jedovatý. Ale proč těch sto kroků. Opatrně jsem zvíře nastěhoval do připraveného sáčku a vydechl si. Pravděpodobně půjde o nějaký druh Bungara, který neznám, možná vzácný flaviceps, přemýšlel jsem a až teprve doma v Čechách zjistil s přispěním přátel Jakoubka a Vidláře, že se jedná o jedovatého hada Maticora bivirgata, disponujícího velkou dávkou silného jedu. Naštěstí je to klidný a nekousavý druh, který se však bohužel živí téměř výhradně hady a ještěry, pročež je k chovu v zajetí nevhodný. Nakonec náš jediný ulovený exemplář uhynul za necelé dva měsíce po mém návratu do vlasti. Odmítal potravu a po násilném krmení kuřecími jádry a myšími holaty zpravidla zvracel.
„Proč sto kroků?“ zeptal jsem se vyděšeného Sipela.
„Ty kouzelník, ty držet sto kroků a ty žít,“ vykoktal ze sebe.
„Ptám se, proč se mu říká had sta kroků?“
„Když on tě kousat, tak ty jít sto kroků a smrt. Konec. Nejít už víc.“
„On není kousavý,“ snažil jsem se přesvědčit Sipela, ale až do konce mého pobytu všem stejně vyprávěl, jaký jsem mocný fakír a s náležitou úctou ke mně vzhlížel.
„A co máš ty?“ zeptal jsem se znenadání.
„Sipel hned na hada zapomněl a zazubil se.
„No tak, co máš?“
Sáhl za košili a vytáhl dva plátěné pytlíky. Opatrně a s náležitým váháním, aby mou zvědavost ještě podpořil, rozvázal jeden z nich. Nakoukl jsem tam a spatřil dvě třiceticentimetrová mláďata Varana skvrnitého. Musela být čerstvě vylíhlá, protože ještě neměla docela zatažený pupík a jejich sytě černé zbarvení prozařovaly do příčných pruhů seřazené žluté skvrny. Prostě úžasné.
„Kdes je chytil?“ zeptal jsem se, doufajíc, že by tam mohlo být někde hnízdo.
Sipel jen mlčky rozbalil druhý sáček a v něm se krčila další dvě mláďata téhož druhu.
„Tak kde?“
Šibalsky mlčel a jen mávl rukou, abych ho následoval. Vylezli jsme z lesa ven a šli po jeho okraji blíž k jezeru, až mi můj průvodce najednou označil to místo: „Tady,“ ukázal na strom. „A tam,“ ukázal na zem opodál. To jsem však už i já zahlédl svého prvního varánka a vrhl se za ním. Do večera jsme jich nachytali celkem jedenáct. Hnízdo jsme však neobjevili.
Předpokládám, že kdyby se nám to podařilo, mohlo v něm být tak kolem pětadvaceti oplozených vajec. Ale nakonec je to možná dobře. Polovina mláďat takhle zůstala na svobodě a polovina jich má šanci založit novou generaci svého druhu v prostředí terarijních nádrží. A tak je to i správné.

30. A co doma?

Zatímco já se potácel v křečích po svažitých březích jezera Toba, Hanička s babčou Mourkovou a malou Murielkou krmily zrovinka ve stodole šestašedesát nedávno vylíhlých agam druhu Pogona vitticeps. Nádherná zvířátka, kterým bylo asi tak týden by potřebovala rozdělit po šesti do zvláštních nádrží, ale na to zde teď zrovna nebylo místo a tak je Hanička nechala všechny pohromadě v ohrádce pro morčata.
O to horší byla však obsluha a především krmení. Člověk musí v takovém případě dlouhou dobu dohlížet nad tím, jestli se na všechna mláďata dostane krmení, protože ti silnější jedinci zpravidla uzurpují ty slabší a všechno jim hned sežerou. Navíc zde působí i stres, jenž má za následek další odmítání potravy u těch slabších zvířat, která dále slábnou a ze strachu je pak snížena i jejich imunita, tělo nepřijímá a nezužitkovává vitamíny a minerálie a tyto slabší agamky pak dostávají křivici ze stresu.