Vlk obecný je zvíře co do tělesné hmotnosti, velikosti a zbarvení velice variabilní. Oblastí jeho původního rozšíření bývala prakticky celá severn...
Vlk obecný je zvíře co do tělesné hmotnosti, velikosti a zbarvení velice variabilní. Oblastí jeho původního rozšíření bývala prakticky celá severní polokoule, za posledních dvě stě let byl na mnoha místech člověkem zcela vyhuben. Zoologové udávají v literatuře 32–53 různých poddruhů vlka obecného (Canis lupus). Na americkém kontinentu se v přírodě vyskytuje ve větším množství jen v Kanadě a na Aljašce, v posledních patnácti letech byl celkem úspěšně reintrodukován zpět do USA do Yellowstonského národního parku, kde se mu daří, rozmnožuje se a drží svoje stavy.
Tara.
Žijí zde smečky barevných kanadských vlků, tundroví vlci a v těch nejsevernějších oblastech vlci arktičtí. Zoologové v Americe popsali dvacet čtyři různých poddruhů (Canis lupus – alces, artos, baileyi, beothucos, bernardi, columbianus, crassodon, funus, hudsonicus, griseoalbus, irremotus, labradorit, ligoni, lycaon, mackenzii, manningi, mogollonensis, monstrablis, jubilus, occidentalis, orion, pambasileus, tundrarum, youngi). Dobré dvě třetiny z nich jsou dnes považovány za vyhubené.
V Evropě přirozená hranice, která by zdejší poddruhy vlků od sebe striktně oddělila rovněž není, a proto se většina dnešních zoologů přiklání k souhrnnému názvu poddruhu vlk euroasijský. Tak jsou i ve většině zoologických zahrad vlci mající svůj původ na kontinentě popsáni. I ti jsou však velice variabilní. Ve Španělsku žije poddruh vlk iberijský, na na hornatém území Itálie, Chorvatska, Černé hory a Slovinska vlci balkánští, v Bavorsku, v Čechách, na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině (tzv. Karpatský oblouk) žijí karpatští vlci atd. Nejpočetnější a nejvariabilnější volně žijící populace je samozřejmě v Rusku. Vědecká literatura v Evropě a Asii uvádí osm poddruhů (Canis lupus – albus, arabs, campestris, hattai, hodophilax, langer, lupus, pellipes). Jak už jsem uvedla výše, dřívější samostatné poddruhy vlků z evropského území jsou zde shrnuty pod názvem Canis lupus lupus.
Na území České republiky byli vlci prakticky vyhubeni již téměř před sto padesáti lety. Poslední divoký vlk byl zastřelen roku 1874 na Šumavě. Od té doby se u nás vyskytoval jen sporadicky, když k nám přešel ze sousedního Polska. V roce 1976 se na Šumavě objevili vlci znovu. Utekli z odchovu v zajetí ve městě Altschőnau v Národním parku Bavorský les v zimě 1975. V průběhu let 1976 až 1983 bylo na české straně Šumavy hlášeno deset odstřelených vlků.
Malinká.
Na severní Moravě se vlci vyskytovali pravidelně v Beskydech, posledního tam údajně odstřelili roku 1914 u Bukovce a má tam i svůj pomník. Odhaduje se však, že za první světové války vlci v Beskydech žili. Znovu se na území Beskyd rozmnožili během druhé světové války a krátce po ní. Od roku 1994 se drží v Beskydech, v okolí Jablunkova trvale, jedná se však maximálně o tři menší smečky. Jejich celkový počet kolísá mezi pěti až patnácti kusy. Vlci migrují mezi Českou a Slovenskou republikou. V roce 1998 na zasedání Stálého výboru Bernské úmluvy byl přijat akční plán ochrany vlků v Evropě. Tento program nepočítá z reintrodukcí, ale je zaměřen na zlepšení podmínek, udržení stávajících biotopů a širokou osvětu.
Karpatský podruh je naše původní fauna a patří mezi kriticky ohrožené druhy zvířat (vyhláška MŽP č. 395/1992 Sb.). Mají tak zvláštní režim ochrany, výjimky povoluje MŽP (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění). Orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše padesáti tisíc korun fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že usmrtí vlka nebo způsobí jeho úhyn nedovoleným zásahem do jeho životního prostředí nebo pokutu až do výše jednoho milionu korun právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která se dopustí protiprávního jednání se stejnými následky, jak je uvedeno u přestupku.
Jako zvěř jsou vlci zařazeni do skupiny zvěře, kterou u nás nelze lovit (zákon č. 449/2002 Sb., o myslivosti). Z hlediska Washingtonské dohody (1973), která vymezuje obchod s ohroženými druhy, euroasijský vlk u nás podléhá té nejpřísnější ochraně, je na seznamu CITES I. (Pro zajímavost barevní kanadští vlci podléhají CITES II.)
S Marečkem.
Na Slovensku žil vlk vždy a nikdy zde vyhuben nebyl. Dnešní odhady hovoří asi o 200 až 300 kusech. Dost se však od sebe liší údaje uváděné ochránci přírody od početních stavů uváděných myslivci (ti samozřejmě uvádějí stavy vyšší, a to 900–1200 kusů!). Ve třech zimních měsících je zde legálně povolený odstřel (listopad, prosinec a první polovina ledna). Podle oficiálních statistik bylo například v letech 2000–2002 odstřeleno 324 zvířat a v roce 2003 113 kusů.
Etologie vlčích společenstev je milovníkům divokých zvířat díky přírodopisným filmům notoricky známou a proto se o ní zmíním jen velice stručně. Vlci jsou velice inteligentní, silně sociální a tvoří dobře organizované smečky. Osamělý jedinec mnoho nadějí na přežití nemá. Smečka spolupracuje při lovu, ochraně teritoria, společně vychovávají mláďata a učí je lovit. Mladé přivádí na svět jen vůdčí alfa pár. Ostatní nemají na páření a vlastní mláďata nárok. Ve smečce funguje přísná hierarchie. Srozumitelně a zcela jasně řečeno – ze strany silnějších členů smečky je na slabší jedince uplatňována slušná šikana, aby je ani náhodou nenapadlo, že by se mohli na hodnostním žebříčku posunout někam výš a zaujmout jejich místo. Hrozba uvnitř smečky bývá jen rituální (náznaková), ke zraněním nedochází. Účelem není protivníka zabít (to by smečku oslabilo a nemusela by přežít), ale podřídit si ho. Vlčata se rodí na jaře a do podzimu musejí natolik vyrůst a vyspět, aby mohla smečku následovat a přežila tuhou zimu. Vlčí život v přírodě je dost drsný. Odhaduje se, že 80 % vlčat nepřežije první rok života. V zimě zemřou hladem a vyčerpáním. Průměrný divoký vlk se dožije něco okolo osmi roků. V podmínkách zoologických zahrad a u chovatelů, kde mají dobré podmínky, je to i víc než dvacet let.
Sledovat v přírodě naprosto divokou smečku a žít s ní, je prakticky nemožné. Nejlepší přírodopisné filmy, které nám dávají do života vlků detailně nahlédnout, byly natočeny s vlky uměle odchovanými, kteří člověku věří. Pozor! A věří jen lidem, kteří je odchovali, takže cizí kameraman anebo celý štáb filmařů by byl pro tak plachá a nedůvěřivá zvířata opět problém.
Budulínek na své lišce.
Já bych se s Vámi chtěla podělit o naprosto praktické zkušenosti z chovu vlčice v mé domácnosti. Předem upozorňuji, že vlk není domácí pejsek a můj článek nemá být v žádném případě návod typu „jak na to“. Většině kynologů by měl postačit jeho domestikovaný potomek – pes, a i s ním si mnozí nevědí rady. Chovat vlka v zajetí mimo zoo je jen pro hrstku zasvěcených zájemců, kteří jsou ochotni tomu pořídit prakticky vše. Podmínky bydlení, svoji rodinu, zaměstnání, rodinný rozpočet, dovolenou (v příštích dvaceti letech vůbec nikam nepojedou). Z výše uvedeného výčtu je racionálním mozkům jasné, že nakonec nutně dopadnete tak, že s vlkem zůstanete jen vy sami. Druhou možností je, že to vzdáte a zbavíte se ho. Vaše osobní selhání pro vlka skončí utracením – zkuste najít zoo, která si ho vezme. Právě proto, abych případným zájemcům ukázala, jak je to po všech stránkách náročné, tento článek píšu. Za strany majitelů psů, které potkáváme na procházkách, na webových stránkách a i na České zemědělské universitě v Praze, kde už od roku 1997 již více než deset let učím předmět kynologie, jsem stále bombardována otázkou:
Jak se žije s vlkem?
Tak tedy: odmalička jsem milovala zvířata, hlavně psy. Od svých čtyř let jsem psa měla, čili jsem s nimi vyrostla a řekla bych, že jsem to s nimi už jako holčička i uměla. Ve svých jedenácti letech jsem složila první zkoušku ZVV 1 v tehdejším Svazarmu. Vychovávala jsem jednak psy loveckých plemen a cvičila i německé ovčáky a velkého knírače. Jezdila po výstavách u nás i ve světě. Byli to psi různých povah, rozličného temperamentu a já sbírala zkušenosti. Měli různou úroveň vycvičenosti a rozličné druhy zkoušek. S určitostí o všech můžu říct – všichni byli velmi dobře vychovaní a socializovaní v rodině. Měla jsem je vždy co nejvíce u sebe. Žili se mnou v bytě, na procházkách, věnovala jsem se jim plně. I moje zaměstnání bylo takové, že jsem si je brala do práce sebou. V žádném případě nejsem zastáncem teorie – pes sám, zavřený v kotci, na hodinku denně vyndat, pocvičit, zavřít. Pes pro mě není nářadí na cvičení a nástroj k sebe prosazení, ale můj kamarád, partner a pomocník. Prostě tvor, kterého jsem si pořídila pro radost. A jemu musí být dobře zase se mnou.
Měla jsem jistotu, že psa bez problému vychovám i vycvičím. Jak šel čas a běžely roky, věděla jsem, že to prostě dokážu. Přestávalo mě bavit dělat se psem co nejpřesněji vlevo a vpravo v bok. Psy jsem raději jen tak pozorovala a hrála si s nimi. A právě toto byl pro mě jakýsi zlom a předstupeň k tomu, pořídit si vlka. Samozřejmě, že jsem po něm toužila. Osamělá vlčice pana fotografa Holečka pro mě byla od dětství kultovní knížkou. Ale chtít, snít a uskutečnit je rozdíl. Dalším zlomovým okamžikem byl rok 2000, kdy jsem pořádala na Universitě každý čtvrtek večer zájmové přednášky z kynologie pro veřejnost. Byly na různá témata a jezdilo na ně více než sto lidí z celé republiky. Přednášky se líbily a pro mě bylo obrovským závazkem, vybírat poutavá témata a zajímavé přednášející. Jedním z mnou oslovených přednášejících, kterého jsem pozvala, byl pan František Hrach z Písku. Jeho přednáška o vlčici Lupíně byla stejně pěkná jako jeho články v časopisech a fotografické vernisáže, ze kterých jsem ho znala už dříve. S Františkem a jeho smečkou jsem navázala přátelství a začala ho jezdit do Písku navštěvovat. Po několik let jsme byli velmi blízkými spolupracovníky a kamarády. Mohla jsem si zkusit, jaké je to vyjít ven s vlčicí a psem na procházku po břehu Otavy, viděla jsem jak se chová vlk ve městě a jak v lese. Jak reaguje v důvěrně známém prostředí své ohrady a jak venku. Pozorovala jsem chování vlka ve dne i v noci. V různých ročních obdobích. Byla jsem přítomna dokonce i páření vlčice a psa (a to se podaří skutečně jen málokomu). Z tohoto spojení se v roce 2002 narodila tři mláďata a já se stala majitelkou jedné fenky. Psala jsem o ní do Fauny číslo 20/2005. Tuto vlčí kříženku mám stále a nyní je jí už šest let.
A protože s ní mám jen dobré zkušenosti, rozhodla jsem se jít ještě dál. Když jsem si byla naprosto jistá, že to opravdu chci, rozhodla jsem se odstěhovat z Prahy a začala hledat „nemovitost k chovu vlků vhodnou“, jak jsem napsala do inzerátů. Mým představám nakonec nejlépe vyhovovala stará selská usedlost s rozlehlým dvorem, na kterém rostly smrky s větvemi až na zem. Objekt neměl žádné přímé sousedy a celý dvůr byl obehnán pět metrů vysokou kamennou zdí. Dovnitř dvora nebylo z ulice vůbec vidět, nic nemohlo utéct ven, ten ranč byl někdy před sto lety povoznictvím a ještě dnes vypadal nedobytně jako středověká pevnost. To bylo ono! Vyřídila jsem hypotéční úvěr, vzala své čtyři psy, vlčí kříženku Lupejdu a nastěhovala se. Za měsíc potom se mi narodilo dítě, chlapeček. První rok jsem žila v tom velikém statku jen já s miminkem a psí smečkou. Životní podmínky v tom domě odpovídaly datu jeho vzniku. Musela jsem sehnat dříví na otop a naučit se řezat motorovou pilou, abych mohla zatopit a dítě vykoupat. A protože jsem neměla manžela, platila poměrně vysokou hypotéku na dům, musela jsem krátce po narození dítěte zase začít chodit do zaměstnání. Marečka mi obětavě přijížděla hlídat moje maminka, bez ní bych to nikdy nezvládla. Bylo to pro mě asi nejtěžší životní období. Samotný drsný zálesák se psy to má o moc snazší než maminka s miminkem.
Boj o houbičku na nádobí.
Jak mi dítě rostlo, bylo to čím dál tím lepší. Po roce osamělého života se k nám na ranč přistěhoval místní veterinář Emil. Začal nám pomáhat a my zase jemu. Vybudovali jsme a otevřeli i veterinární ordinaci, kde spolu každý večer ordinujeme. Odchovala jsem za ten rok další dva vrhy štěňat, Západosibiřské lajky. Jednu dospělou lajku mi zlý člověk otrávil. Umřela ve velikých bolestech. I v tak odlehlém místě někomu vadilo, že mám psy! A přitom nebyli z ulice vidět, ani neštěkali. Malá vesnice, ani ne 300 lidí, komu mohla laječka vadit? Sen o větší smečce a chovu vlků dostal trhliny. Začala jsem se o své svěřence bát.
Na jaře 2006 jsem náhodnou návštěvou kamarádky, dlouholeté chovatelky československých vlčáků, viděla, že má doma dvě malinká vlčata. Získala je ze zoo a nebyly určeny pro ni. Jejich pozdější majitelka pocházela ze zahraničí a vývoz těchto chráněných druhů je dnes o mnoho složitější než býval kdysi. Vlčatům bylo třeba vyřídit EU–permint, CITES, zkrátka vše podle platné legislativy. A to trvalo. Zoologická zahrada zase chtěla od kamarádky vyřízené povolení k chovu nebezpečného druhu. Poprosila mě proto o pomoc. Spousta lítání, složitá legislativa. Povolení k chovu vyřizuje Krajská veterinární správa, jeden až dva vlci stojí tisíc korun, větší množství už se bere jako hromadný chov a stojí pět tisíc. Než vám povolení vydají, přijede k vám na kontrolu inspektor z veterinární správy. Chov se povoluje jen ve vhodných podmínkách – hlavně se ten pan inspektor podívá, jak máte zvíře zajištěné, jestli nemůže utéct. U mě samozřejmě, vše vyhovovalo. Přišel na dvůr, chvíli zíral na vysoké kamenné hradby kolem a bez problémů dal razítko.
Lovecké hry.
Povolení k chovu se podařilo vyřídit a mě bylo nabídnuto si jedno vlče ponechat. Vybrala jsem si samičku. Zoologická zahrada mi ji nejdříve ponechala na depozitní smlouvu, později jsem si ji mohla odkoupit. Z nory byla vlčata vybrána někdy ve čtrnácti dnech věku. Když přišlo vlče do mé domácnosti, mělo osmnáct dní. Vážilo dvě kila a když jsem ho nesla v náručí po vsi, místní myslivci mysleli, že mám lišče. Ve věku kdy jsem vlče přijala do rodiny, už mělo dobře prořezané mléčné zuby a bez problémů samo žralo. Krmila jsem ho mlékem, pribiňáky a bez problémů přijímalo i syrové maso. Velké kusy a hltavě. Nikdy je nevyzvracelo, jak se to někdy stává u psích štěňat. Celkově bylo v tom věku vlče mnohem vyspělejší, samostatnější a vývojově napřed, než jsou štěňata. Líbila se mi i jeho živočišnost a dravost, s jakou se přisálo na můj svetr anebo jak náruživě bojovalo s mým velkým kníračem o žrádlo. Malé vlče se mnou spalo v posteli a krmila jsem ho i v noci. Dostalo jméno Tara. Rychle rostla a z mé postele se přestěhovala pod postýlku mého synka. V té době byly Márovi dva roky a s vlčetem si rozuměl. Vždyť už mláďata pračlověka si hrála s mláďaty vlků a tak začala domestikace. Co kousalo nebo uteklo se v tlupě pralidí neudrželo, co se osvědčilo a dokázalo přizpůsobit, to se dál množilo a zůstávalo.
Taru samozřejmě vychovávala i vlčí kříženka Lupejda. Starala se o ni s velikou láskou a péčí, nosila jí žrádlo. Když byla maličká, chránila ji Lupejda na dvoře i před lajkami, které jí potravu vždy jen braly. Od Lupejdy se Tara naučila aportovat, skákat přes překážky, nastoupit do auta, vyskočit na střechu. I venku na procházce byla s kníračem nebo Lupejdou jistější a sebevědomější. Tito psi mi při její výchově moc pomohli. Malé vlče (a potom i dospělý vlk) potřebuje mít svoji smečku kamarádů, nemůže být sám. Jen člověk pro jeho divoké hry nestačí. Do jednoho roku věku byla mladá vlčice s kříženkou Lupčou nejlepší kamarádky. Pak už byly obě stejně velké a i stejně silné. Žárlily na lidskou přízeň a každá z nich chtěla být u mě jednička. Vždy když jsem se vracela domů, uháněly mě obě s nadšením přivítat. Obě mi chtěly olíznout tvář, obě chtěly být první. Strhla se mela. Trvala dlouho, rozdělit se mi je nepodařilo. Přesto, že se snad půl hodiny rvaly jako čerti, tak mě nekously, i když jsem tahala jednu nebo druhou za kožich od sebe. Pak toho nechaly, šly se napít vody do společné mísy a hned potom se do sebe daly znova. Už jim ale docházely síly, takže se mi jednu podařilo chytit, hodit do kotce a rychle zavřít dveře. Od té doby se už nikdy nesnesly. Jakmile se dostaly k sobě, rvaly se. Během druhého roku vlče vyrostlo o moc víc než kříženka a získalo jasnou převahu. Kříženka je temperamentnější a hodně dominantní. Je o čtyři roky starší a taky se nevzdá a nepodřídí se. Vlčice by ji dnes s určitostí zabila. Dnes je tedy vždy jedna dobře zamčená v kotci a druhá běhá venku. Spravedlivě je měním a střídám. Se zavřením jedné i druhé do kotce nemám problémy. Kříženka je naprosto poslušná jako pes a na povel „Jdi do domečku!“ do kotce zaleze. Vlčici hodím dovnitř vždy něco dobrého a vběhne tam taky. Pokud je právě přežraná a žrádlo nechce, dá se normálně vzít do náruče a do kotce odnést. Chová se ráda.
To, že si stále nebudou jen hrát a že se dvě samice spolu nesnesou, jsem dopředu věděla. Jen mě překvapilo, že se to stalo tak brzy. Očekávala jsem to až při prvním hárání vlčice anebo ještě později, někdy ve třech letech, až bude úplně dospělá. Vlčice pohlavně dospívají mnohem později než psí fenky. Tara se poprvé hárala až téměř jako dvouletá, letos v únoru. Literatura také uvádí, že první hárání je u vlčice neplodné. Já to s Tarou v praxi zkoušet nebudu.
Velký knírač, přestože je mu 14 let, doráží jako divý, ale zatím se mi ho od Tary vždy podařilo odehnat. Měl by asi i problémy s technickou stránkou. Vlčice je dnes už o dost vyšší než on. Jinak venku na procházce Tara z hlediska hárání psy moc nezajímá. Spíš na ni štěkají a útočí. A proto, když dnes čtu v odborných článcích, obavy některých ochránců přírody, polemiky o nebezpečí vlčích kříženců, kteří by mohli vzniknout pářením psů a vlků u nás ve volné přírodě, jen se pousměji. Právě tady bych chtěla poukázat na nedostatek zkušeností z praxe. Lidi si jednou někde něco přečtou a pak už to jen celé generace tupě opisují jeden od druhého. Kdo někdy skutečně viděl vlčí námluvy a to, jak tvrdě vlčice psa testuje, ví, o čem mluvím. To, že by se domácí pes ve volné přírodě spářil s vlčicí, považuji za téměř nemožné. A i při cílené snaze o takový odchov v zajetí se jedná o značně problematickou záležitost. A recipročně? Vlčí samec není pes a k páření je z celého roku ochotný jen v období vlčí říje. Větší výskyt vlčích kříženců bude jistě v dobrodružných románech Londona a Curwooda, než v přírodě kdekoli na světě.
Siesta na střeše.
Jak se snáší se psy? S dvěma psími samci, co mám doma – bez problémů. Venku si na vycházce s některými štěňaty co potkáme, ráda hraje. Minulý týden jsem ji pustila na fotbalovém hřišti a krásně si hrála se štěnětem malinkého jezevčíka. Nesnáší
Border kolii, co běhá po vsi daleko od majitelky, neumí přivolání a neustále nás obě obíhá, plíží se kolem nás a pase. To mám tedy potom Tarunu co držet!
Jsem jeden z mála lidí v naší republice, kdo má zkušenost s kříženkou F1 generace i s naprosto čistokrevnou karpatskou vlčicí. Další, o kom s určitostí vím, že taková zvířata chovali, je již zmíněný pan Franta Hrach a pak pan Václav Maršálek z Vodňan. V období minulého režimu je měla za plukovníka Hartla ještě Pohraniční stráž). Pokusím se tedy čtenářům přiblížit chování obou fen. Samozřejmě, že se nejedná o etologickou studii, která by se dala publikovat ve vědeckém světě. Na to mám příliš malý vzorek zvířat.
Jaké je chování vlčice venku?
Při chůzi na vodítku je to s ní snazší, než s kříženkou. Netáhne a jde přesně podle mne. Má veliký cit pro toho druhého ve smečce a přizpůsobí se. Můžu s ní běžet, rychle zastavit, jít pomalu, stále drží tempo a krok. Z tohoto hlediska se mi s ní chodí líp než s kříženkou. Ve známém prostředí vesnice se už dost „ochodila“, dnes když jdu na procházku, laika by nenapadlo, že to není
Československý vlčák. Dá se s ní v pohodě jít i do hospody a sednout si ven „na zahrádku“. Nikdy jí nevadily okolo projíždějící traktory, auta anebo koně. Chodila jsem s ní do kravína i mezi telata. Problémy činily osoby, první půlrok mi trvalo i dvacet minut, než se odhodlala pohnout z místa, když viděla v dálce cizí osobu. Nám třem lidem, kteří jsme ji vychovali, věří absolutně, můžeme si k ní dovolit hodně. Cizím lidem nedůvěřuje. Miluje děti, ženské snese, přijde a nechá se od nich i pohladit. Dospělý cizí mužský jí na dvoře ani neuvidí, v lepším případě okolo něj bude vlčice kroužit a pobafávat. V létě jsme měli na dvoře zedníka. Pracoval tam týden a vůbec netušil, že tam s ním je vlk. Celou dobu co pracoval, ho pozorovala z nory. Vylezla vždy až navečer, hned jak odešel. Na druhou stranu má zase moc ráda pána, s jehož rottweilerem si hraje. Důvěřuje mu a během přivítání je mu schopná olíznout i obličej.
Naproti tomu kříženka od malinka milovala všechny lidi, vítala radostně každého. Ráda se vozila i v autě. O plachosti se zde mluvit nedalo. Pro zajímavost jsem se s ní zúčastnila i svodu a bonitace československých vlčáků. Bez problémů se nechala změřit, neměla žádnou reakci na střelbu. Figuranta nadšeně vítala. Její vlastní sestra Eva zvládla i zákus do jeho rukávu. V povaze byly tyto dvě kříženky F1 lepší, než mnoho předvedených československých vlčáků. S Lupejdou jsem na výbornou složila i zkoušku vytrvalostního běhu u kola na 40 km. Navštívila jsem s ní dva psí tábory, kde jsme se plně zapojily do výcviku. Beru ji studentům do třídy na hodiny kynologie. Ven na procházky, výlety a jakýkoli program se mnou se těší. Jediná potíž – ráda se rve se psy (nerozhoduje pohlaví ani plemeno).
Vlčice je, co se týká změn, mnohem konzervativnější. Je ráda na svém dvoře. Má tam svoje nory, skrýše, má pocit bezpečí. Ani když jsou otevřená vrata, sama do vsi nepůjde, nemá žádnou snahu utíkat. I na procházce mimo ves chodila do roka a půl na volno. Neodbíhá nikam, drží se těsně u mě. Když si rychle lehnu do trávy a schovám se jí, rychle mě najde a nadšeně olíže. Sama si venku není jistá, vyžaduje podporu smečky. Má ke mě mnohem větší vazbu než jakýkoli pes. Jsou-li v dohledu srny, musí na vodítko. Vlastnit vlka, to je především o lásce k veškeré divoké přírodě a o zodpovědnosti.
Vyžaduje ve všem železnou pravidelnost – můj návrat v přesný čas z práce, na procházku se těší v dobu, kdy je navyklá. Venku se drží naší vychozené trasy a běda, kdybych se chtěla odklonit o nějaký ten metr vedle. Jít na vycházce jinudy, než kde to zná, vyžaduje notnou dávku času a trpělivosti.
Vlčice ležící na sněhu.
A čím krmím? Vlci v přírodě jsou predátoři a mrchožrouti. Zapomeňte na to, že byste je snad mohli krmit novodobým kynologickým vynálezem – granulemi pro psy! Jednak je ani přijímat nechtějí, a kdyby přece jen ochutnali, budou po nich nafouklí a dostanou žlutý, pěnivý průjem. Domestikace se v posledních 15 000 letech týkala jen psa, vlk zůstal stále vlkem a jeho trávicí soustava nezaznamenala žádné změny. Krmím proto tak, jako většina zoologických zahrad. V krmení se snažím co nejvíc přiblížit podmínkám přírody. Moje svěřenkyně dostávají maso na kosti a menší celá zabitá zvířata v peří anebo srsti. Tara i Lupejda ze zvířete nejdříve sežerou konečník a střeva s obsahem zažitiny a teprve potom se dají do svaloviny. Nežerou syrové plíce. Krmím jim celé mrtvé zajíce, králíky, slepice, bažanty. Někdy dostanu od chovatelů starou kozu, ovci nebo prase. Z hlediska potravních preferencí těch dvou – nejraději mají zajíce a králíky, kozu, ovci a hovězí maso také. Drůbež dokážou i pěkně oškubat z peří a pak pozřít. Vepřové berou jen v nouzi, aby žrali prasata, musejí být dost vyhládlé. Jednou jsem od známých myslivců dostala ke zkrmení nástřel z divočáka. Ten nežraly vůbec. Pokud není zrovna hlad, nežerou zabité zvíře hned, mají maso radši den až dva odleželé. Je pro ně stravitelnější.
Není maso jako maso. V přírodě, v krutých mrazech a v období hladomoru by to fungovalo jistě jinak, jenže v podmínkách dostatku a hojnosti na mém dvoře, jsou vlci zvířata vybíravá. Zodpovědně to mohu prohlásit po zkušenostech se svými psy. Jednou jsem v autě vezla pro studenty na anatomickou pitvu utraceného psa. Uvnitř, společně s ním seděli rovněž mé dvě západosibiřské lajky. Jako správní seveřané, byly ty dvě stále k nezasycení. Než jsem vyzvedla ve vrátnici školy klíče od pitevny, abych tam mrtvolku psa přenesla, stačil mžik. Okousali ho tak, že už jsem neměla studentům co prezentovat. To, že by se dal vlk, který není na pokraji smrti hladem do psa, nemohu potvrdit. Ne, něco podobného se mi s vlkem nikdy nestalo. Rovněž nesežere mrtvou kočku. Vleze-li kočka náhodou do vlčího teritoria, zabije ji, jistě. Žrát ji ale nebude, podobně jako potkana. Ti se vyskytují na mé usedlosti poměrně hojně, jak tomu bývá ve všech vesnických hospodářstvích. Vlci je zabíjejí a nechávají je ležet. Mimo maso mají vlci nesmírně rádi sladké. Na zahradě hledají a sbírají spadané přezrálé hrušky a zkonzumují jich hodně. Venku na procházce je nemohu odtáhnout pryč od stromu, pod který napadaly švestky, žebrají o kuličky z hroznového vína, co jím já. Mají rádi i maliny. Jestliže je někdy učím něco nového nebo je potřebuji mimořádně motivovat – pribinka, nanuk a nanukový dort (mají rády vanilkové, bílé) – úspěch všeho druhu zaručen. Z lidských jídel vlčice nade všechno miluje rajskou omáčku s knedlíkem.
Tara s Lupejdou (kříženka je ta tmavší).
Jako motivace nad veškerou potravou však převažuje vzájemný kontakt, společné hry a mazlení. Vlčice nesnáší samotu, chce být s vámi a neustále usiluje o co nejužší kontakt. Kamkoliv jdete, chytá do tlamy vaši ruku, a tak se s vámi vede. Tohle vlci a jejich kříženci dělají, u psů jsem to nepoznala. Jestliže jste uvnitř domu, nechce být na dvoře sama, ale s vámi. Pustit ji dovnitř, je pro ni každý večer ta největší odměna. Chce být součástí smečky, bude dělat přesně všechno to, co děláte vy. Když se koupu ve vaně, je schopná za mnou skočit i do vody. Do teplé vody s pěnou. Je to o kontaktu. Mám to nahrané i na videu a spousta pejskařů, když jim to promítám se jen diví a jsou překvapeni. Vždyť mnoho lidí nemůže vykoupat svého vzpouzejícího se psa. Každého však upozorňuji, že vše co s vlčicí dělám, musí chtít ona sama. V žádném případě ji nemohu k něčemu donutit, tak jako psa. Musí to pro ni být příjemné, podmínka je, že ji to baví a líbí se jí to. Nedá se zde vůbec hovořit o výcviku, jaký je možný u psů.
Je to už dva roky, co Taru mám a nikdy jsem svého rozhodnutí ponechat si ji, nezalitovala. Vztah mezi člověkem a vlčicí je velmi intenzivní. Je na něm krásné právě to, že je ze strany vlčice založený na dobrovolnosti. Báječný pocit ze společné procházky mrazivou zimní krajinou, her v trávě a ve sněhu, mazlení na vlčím kožichu a pohled do vlčího obličeje je životní zážitek a dar, který se jen tak ničemu nevyrovná.