Problematika útulků pro koně

Dovolte mi reagovat na článek paní ing Mileny Novákové „Útulky pro koně?“ ve Fauně číslo 3/2008. Paní Nováková v závěru článku píše, že neprovozuje žádný útulek, svoje koníky živí z vlastních zdrojů. My útulek provozujeme, a přestože se spoustou názorů paní Novákové souhlasím, myslím si, že byly ve článku určité nepřesnosti.
Podle mého názoru je existence koňských útulků správná (no jak jinak, že). Zrovna tak jako existují útulky psí, kočičí nebo záchranné stanice živočichů, mají fungovat i útulky pro koně. O principu fungování později. Každý člověk je zodpovědný za zvíře které si pořídí (ať jsou to rybičky nebo kůň) a každé zvíře časem zestárne a už není vhodné k původním účelům, ke kterým bylo pořízeno. Když majitel dá starého koně do útulku, koník může udělat ještě spoustu radosti jinému člověku, který netouží po kariéře sportovního jezdce a stačí mu chodit jen na procházky. Daleko větší problém je s týranými koňmi. Protože u nás je u týraných koní velkým problémem častá netečnost a nechuť úřadů řešit tyto případy, tak tam, kde by mělo být zvíře evidentně úředně odebráno, úřad hraje mrtvého brouka a majiteli mnohdy sám poskytne informace o útulku, který jeho zdevastovaného koně koupí. Tedy je nucen koupit, protože je těžké vydržet pohled na ubohé zvíře, které potřebuje pomoc. A tak majitelé útulku často podlehnou vydírání majitele týraného koně a požadovanou částku prostě nějak seženou. A to byste se divili, jaký nátlak dovedou tito majitelé týraného koně vyvinout a jaké požadavky jsou schopni nadiktovat. Dále naprosto souhlasím s nutností objektivně posoudit stav koupeného nebo darovaného koně. Zvířata jsou někdy v tak zoufalém stavu, že humánní utracení je pro ně opravdu výhrou. Sama jsem v několika případech týraných koní toto doporučila „chovateli“, který nám chtěl koně do útulku prodat. Byla nutnost mu vysvětlit, že v takovém stavu prostě koně živého nepřevezme a snažila jsme se jim doporučit humánní smrt. Už se v těchto případech bohužel nikdy nedozvím, zda majitelé na mou radu dali, či koně poslali na jatka. Spíš si myslím, že to druhé, protože těžko můžeme čekat od člověka, co koně týrá, že mu dopřeje klidnou smrt, za kterou by musel zaplatit. Na jatkách za koně ještě peníze získá. Ale s tím bohužel nic nenadělám, můžu se jen snažit.
Co se týká zmínky o slepých koních, nevím, jak jsou na tom v jiných útulcích, ale my slepou kobylku máme. Máme ji moc rádi a ona nás také, je to naše beruška. Ester oslepla po úrazu na dostihové dráze a naučila se se svým postižením žít. Takže proč jí nedopřát spokojený život v útulku, když kobylka funguje naprosto normálně, je schopná si sama dojít do výběhu či zpět do stáje, bez problému chodí na vycházky či vyjížďky (krokové), v létě se chodíme plavit do rybníka a vše je v pohodě. Proč bychom ji kvůli slepotě měli nechat utratit. Ona nám naši lásku a péči oplácí, má moc ráda děti a postižené děti, které u nás jezdí, vyžadují právě Ester. Možná se díky svému postižení dokáže více přizpůsobit postiženým dětem.

Pochopitelně je vždy lepší prognóza pro koně, který je týrán „jen“ hlady nebo měl špatnou výchovu, než pro koně, který přijede do útulku na pokraji smrti. I my jsme měli pár případů, kdy jsme se silně přikláněli na stranu ukončení trápení. Kůň byl v takovém stavu, že jsme propadali zoufalství a beznaději a veterinář panice. Ale zkušený chovatel a veterinář by měli poznat, kdy je stav špatný, ale kůň bojuje a chce žít (samozřejmě jsou zranění či nemoci u kterých sebevětší chuť a snaha do života nepomůže). My jsme zažili na vlastní kůži, že se vyplnilo pořekadlo – nemožné na počkání, zázraky do tří dnů – a kůň si svou urputnou snahou život vybojoval. Pochopitelně u takových koní většinou nějaký ten následek po týrání zůstane. Ale proč bychom měli posuzovat užitečnost či užitkovost zvířat jen podle ceny a dosažených výsledků. Proč by slepá Ester měla být užitečná pouze když viděla a vyhrávala dostihy. Copak není užitečností už jen to, že poskytuje postiženým dětem chvíle radosti z kontaktu s koněm? Není užitečností vidět rozzářené dětské oči? Takový Vatík nikdy nebude užitečný v pravém slova smyslu. Po týrání má velké následky a nedá se na něm jezdit. Ale má moc rád lidi, s dětmi si dokáže neuvěřitelně hrát – na schovávanou, na přetahovanou, na práci (děcka pracují a Vatík pomáhá – zmocní se lopaty, vidlí či hrabiček a běží je někam schovat, při čistění podává kartáče a hřbílka). Je moc spokojený a děti také. I když jeho vyhlídky do budoucna (podle lidských zvyků, že kůň je na práci a na ježdění) jsou nulové, proč by si neměl užít klidný, veselý a spokojený život. On nemůže za to, jak se k němu lidé dříve chovali a co všechno mu způsobili. Ano útulky by měly být jakousi přestupní stanicí, kde se týraní koně léčí, uzdraví a najdou se jim noví majitelé. Ale co s těmi, pro které se noví majitelé nenajdou? Ti pak zákonitě zůstávají v útulku. To stejné platí i pro psí útulky.
Stoprocentně souhlasím s názorem na vykupování či darování koní do útulku. Darovaných je naprosté minimum, v devadesáti devíti procentech případů se koně musí od majitelů vykupovat. Kolikrát by jste nevěřili, jakou cenu si lidé řeknou za zcela zdevastovaného koníka. V případech týrání by mělo být samozřejmostí automatické úřední zabavení a umístění do útulku, ale o tom si můžeme nechat jen zdát. Případnému zklamání z darování koně do útulku se dá předejít řádnou podrobnou smlouvou a občasnou kontrolou koníka v útulku. Toto se týká majitelů, kteří mají zájem vědět, co se s jejich koněm děje. Máme však spoustu takových, co k nám koně dají a dál je už nezajímají.
Protože se převážná většina koní musí od majitelů vykupovat a následně léčit, je celkem pochopitelné, že od nového majitele jsou požadovány také nějaké peníze – adopce za úhradu. V našem útulku chceme částku, za kterou jsme koně koupili. Léčbu, krmení a ostatní náklady hradí útulek. Pořídit si koně je přece jen poněkud náročnější, než pořídit si psa. Proto je požadavek určité částky za koníka také tak trochu zárukou, jak vážně to zájemci myslí a jak budou schopni se o koně postarat. Měli jsme a stále máme doslova mraky zájemců o koně zdarma či do bezplatného pronájmu. Toto slovní spojení mě trhá uši. Z mého pohledu vedoucí útulku je nejdůležitější, aby se kůň u nových majitelů měl dobře a měl vše, co potřebuje. U útulkových koní bývají požadavky většinou větší než u normálního zdravého koně. A tak také podle ochoty obětovat nějakou pořizovací cenu za koně se můžu trochu orientovat. Jak bych mohla být přesvědčená o tom, že se kůň bude mít dobře u někoho, kdo mi řekne: „No víte, ale ono 15 000 Kč je na nás moc, to dohromady nedáme“. Pak se mi zákonitě vnutí otázka – a za co toho koně chcete živit? Čekáte, že mu bude stačit jen tráva? Nebo bude lokat čerstvé povětří? Že nebude potřebovat veterináře, kováře, vitamíny, očkování atd.? Takže pokud je někdo takový, odpovím – nezlobte se, ale to by nešlo. Už jsme se také setkali s případy, že se paní zajímala o útulkového koně a po několikaminutovém rozhovoru byla velice překvapena, že kůň potřebuje taky seno. Takže se nedivte a nemějte nám útulkářům za zlé, když si novou rodinu pro našeho koně pečlivě vybíráme (alespoň u nás ano). Vždyť jsme s koníkem strávili nemalou chvíli, léčili jsme ho, piplali, kolikrát s ním spali ve stáji, když byl jeho stav vážný. Tak ho přece nemůžeme dát někomu, o kom nebudeme přesvědčeni, že se u něho bude mít koník výborně.
Teď trochu k samotné existenci útulku. Zřídit útulek, není právě legrace. Mohou existovat útulky, které vlastní fyzické osoby, ale i ty musí splňovat stejnou spoustu náležitostí jako útulky právnických osob. Tento způsob je častější, většina útulků funguje jako občanské sdružení. Už jen sesmolit všechny ty papíry na založení občanského sdružení, je asi tak na čtyři až šest měsíců práce. Když to jde dobře. Pak následuje všechno ostatní. Nadřízenými útulků jsou veterinární správy a ty také vykonávají dohled. A dostáváme se k jádru pudla (nebo koně?). Uvedu zde jen hrubý výčet, čím vším se útulky musejí řídit a co musí splňovat. Uvedu pouze zákony, vyhlášky a nařízení, citace a přesné paragrafy po mně nechtějte, protože to by vydalo na celý časopis i víc. V první řadě zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu proti týrání, ve znění zákona 162/1993 Sb,, zákon 243/2005 Sb., zákon 77/2006 Sb., zákon č. 140/1961 Sb. trestní zákon ve znění pozdějších předpisů, zákon 166/1999 Sb. veterinární zákon, zákon 154/2000 Sb. evidence koní. Vyhláška 191/2002 Sb. o technických požadavcích na stavby pro zemědělství, vyhláška č. 192/2004 Sb. o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu, vyhláška č. 193/2004 Sb. o ochraně zvířat při přepravě (koník většinou po svých do útulku nepřijde), vyhláška č.208/2004 Sb. o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, ve znění vyhlášky č.425/2005 Sb., vyhláška č. 346/2006 Sb. o stanovení bližších podmínek chovu, vyhláška č. 296/2003 Sb. o zdraví zvířat a jeho ochraně, vyhláška č. 8/2007 Sb., která mění předchozí 296/2003, vyhláška č. 136/2004 Sb. o podrobnosti označování zvířat a jejich evidence a evidence hospodářství, nařízení vlády č. 27/2001 Sb. organizace práce při práci související s chovem zvířat. Dále koně musí splňovat veterinární podmínky. Metodický návod SVS ČR č. 2000/05/EPIZ – veterinární podmínky pro zřizování, provoz a kontrolu útulků a odborných podnikatelských zařízení. Musíte mít zpracovaný provozní řád útulku a řád na ochranu zvířat při chovu. To je jen tak zhruba, určitě jsem na něco zapomněla. Tak co, ještě stále máte chuť si zřídit koňský útulek.. A abych nezapomněla, ještě musíte mít od veterinární správy závazné stanovisko, že můžete být útulkem a splňujete vše předchozí. Také musíte mít odbornou způsobilost, což znamená, že pokud nemáte příslušné vzdělání, musíte absolvovat odborný kurz (kolem 5000 Kč). Pokud se jako útulek začne prezentovat zařízení, které vše výše uvedené nemá, určitě se časem při kontrolách na vše přijde. Takže pokud si někdo myslí, že když se ujme nemocného koně, hned se z něho stane útulek, věřte, že se hluboce mýlí. Pokud tak někdo přesto vystupuje, měl by se i případný sponzor zajímat, koho a co vlastně podporuje. Jestli jste právě nabyli dojmu, že u nás platí: hlavně že se úřední šiml nažere a ten živý ať klidně chcípne hlady, hlavně že na to má razítko, trefili jste do černého, prostě to tak je.
Co se týká zveřejňování či nezveřejňování účetnictví útulků je to tak – pokud je útulek občanské sdružení, nemá ze zákona povinnost toto sdělovat (zajisté si vzpomenete na aféru paní Paroubkové a to šlo o zcela jiné peníze, než proběhnou nějakým útulkem). Pokud je útulek seriózní, má třeba jako my transparentní účet, kdy se na internetu můžete podívat na pohyb na účtu a výši jeho zůstatku.
Další bolestí je pro mě účast útulkových koní ve sportu. S tím já naprosto nesouhlasím. Pokud se jedná o útulkového koně, má být využíván pro radost a rekreaci a ne na sport. Tito koně si většinou prošli neblahým obdobím ve svém životě a zvýšená tréninková zátěž může často ohrozit jejich zdravotní stav. Pokud nastane situace, že útulek odchová zdravé hříbě a nechá si ho, pak samozřejmě může koník sportovat bez strachu o jeho zdravotní stav. Ale myslím si, že se to trochu „tluče“ s posláním útulku, ten se má věnovat záchraně koní potřebujících pomoc a ne ježdění po závodech.
Bolestnou věcí jsou také vztahy mezi útulky. Protože co člověk, to názor, tak podle mého se tohle nikdy k úplné spokojenosti všech nevyřeší. My máme výborný „kamarádšoft“ se spoustou útulků (koňských, psích i kočičích) nebo záchranných stanic. Víme ale o některých, o kterých bychom raději nevěděli. Možná je to dané tím, že útulky (obzvlášť ty koňské) žijí opravdu ze sponzorských darů a z toho, co kde seženou, a tak se pochopitelně nechtějí dělit. Mají pocit, že když se podělí, tak ten druhý je předběhne či všechno shrábne sám. Mnohdy je to založeno na špatných zkušenostech s takovými „přátelskými“ útulky, a tak se nedivte, že když se jednou spálíte, podruhé se nepodělíte. Také by se špatně doporučoval útulek, o kterém vím, že se tam koně dobře nemají. Trošku se obávám, že tohle žádná živá moc dohromady nedá. Je to škoda, ale co naděláme.
Jsem ráda, že jsme si alespoň takto mohli vyměnit názory a možná by nebylo špatné, kdyby se útulkáři a jejich zastánci i odpůrci sešli a dali řeč. Mnohé by se mohlo vyjasnit. Takže kdo má chuť přijet diskutovat, ať se ozve, určitě si mezi péčí o koně, kydáním, sháněním peněz a milionem dalších věcí, čas najdeme.