Vztah lidí a koní v proměnách doby

Nová doba s sebou přináší mnohé proměny, ať už k lepšímu nebo k horšímu. I vztah lidí ke zvířatům, zvláště pak k těm domácím, prošel svým vývojem. Největší změna ovšem nastala během 20. století, kdy mnozí z nás začali vnímat zvířata jako své společníky. Jde bezpochyby o dopad moderní civilizace na psychiku člověka, pro kterého je kontakt se zvířaty jednou z forem návratu k přírodě, které je kolem nás čím dál tím méně. Tento fenomén je nejvíce patrný právě v proměně vztahu mezi člověkem a koněm. Koně zaujímali v životě lidí své výsadní postavení již od počátku své domestikace. Již od počátku jejich domestikace k nim ovšem člověk projevoval svůj poněkud osobitý a tak trochu i pokrytecký vztah. Byli velice obdivováni i ceněni a zvláště v minulosti představovali doslova celé jmění. Mohli bychom ale také říci, že se naši předci „znali“ ke koním především právě proto, že koně měli tak velkou hodnotu a lidé je zkrátka potřebovali. V tomto úhlu pohledu tedy dostává postavení koně jako milovaného společníka a přítele lidí v dobách minulých vážné trhliny. Jistě bychom našli i vyjímky jako byl Alexandr Veliký a jeho bájný Bukefalos a mnoho dalších. Nicméně když Ludvík Jagellomský v osudné bitvě u Moháče zvolal ono památné „království za koně“, určitě se v tomto zvolání neprojevovaly ani tak velké sympatie ke koním, jako spíše fakt, že pro tehdejší společnost byli zkrátka za určitých okolností koně nepostradatelní a velmi potřební.
Ačkoliv se domnívám, že v minulosti panovala ve vztahu ke koním jistá odměřenost a lidé je především „potřebovali“, nedá se rozhodně tvrdit, že by se tehdy měli koně ve srovnání se současností hůře. Minimálně co se týká kvality péče o tato zvířata. Právě to, že byla tak potřebná a zároveň ceněná, jen málokdo si mohl dovolil je zanedbávat. Přitom mnohá onemocnění a vady, jaké se dnes u koní běžně vyskytují, jsou způsobena právě nedůsledností nebo dokonce zanedbáním péče. V tomto směru tedy nelze tvrdit, že by byla pro koně moderní doba vždy pouze přínosem. I přesto, že se od koní dříve vyžadovalo mnohem větší nasazení, byla tato zvířata často ve srovnání s dneškem v lepší kondici. Koně byli odolnější, houževnatější a tedy i mnohem méně náchylní k mnoha onemocněním. Lze pochopitelně polemizovat například o způsobu výcviku koní v minulosti, který by se dnešním ochráncům zvířat i mnoha jiným lidem, v některých případech i mně samotnému, příliš nezamlouval. Netvrdím, že by tehdejší výcvikové metody neplnily svůj účel. Otázkou je, jak dalece byly efektivní, neboť kvantita převládala často nad kvalitou. Zvířata sice byla ovladatelná, v tomto směru tedy výcvik svůj účel plnil, jenže mnoho koní nemohlo plně ukázat své schopnosti a kvality. Výcvik probíhal zpravidla podle jakési šablony, kterou cvičitelé používali univerzálně na všechny koně. Mnohdy se navíc striktně řídili hipologickými příručkami uznávaných autorů své doby, aniž by se pokusili o vlastní iniciativu a snažili se do výcviku vnést něco nového. V tomto ohledu přinesla moderní doba mnoho pozitivních změn. Současné moderní metody jsou, nebo by alespoň měly být, založeny především na principu hry, nikoli na principu donucení nebo dokonce násilí a zastrašování.
Celkově lze ale tvrdit, že moderní doba lidi i jejich „domácí miláčky“, pokud tento termín použijeme i pro koně, jednoduše řečeno zhýčkala. Stroje ovládly většinu naší práce a zároveň koním práci vzaly. Získali jsme mnohem více volného času. Koně už na práci téměř nepotřebujeme, stali se našimi společníky, aby nám vyplnili volný čas. Ve vyspělých zemích už nemusí dřít od rána do večera na poli nebo zapřažení v povozu, čekají na nás celé hodiny, až jim budeme moci trochu toho volného času věnovat. Čekají různě, ti šťastnější někde ve výběhu, ti méně šťastní zavření ve stáji. Právě nedostatek pohybu a aktivity je však pro nás i pro koně doslova jakýmsi prokletím moderní doby. Často je zdrojem řady onemocnění či jiných potíží, především poruch chování, mezi něž patří i známé a nepříjemné stájové zlozvyky. Znuděný, překrmený kůň, nabitý energií, jež nemá žádnou možnost, aby ji ze sebe dostal, se lehko stane nejen nepříjemným, ale svému okolí i sobě samému doslova nebezpečným. Majitelé, aniž by si mnohdy uvědomovali příčiny takového chování, pak volí rozličná řešení, jak s takovým zvířetem naložit. To podle nátury každého z nás. Někdo je smutný a bezradný, jiný si nevhodné a nežádoucí chování svého koně vysvětlí jako neposlušnost nebo agresi a volí jednoduchá řešení, tak jak je poslední dobou v módě. Řada majitelů nezná příčiny problémů a mnoho z nich se je ani nepokouší hledat. Za všechno přece může kůň a pokud se nechová podle mého gusta, není nic jednoduššího, než se ho zbavit a pořídit si nového, lepšího. Co naplat, průměrný kůň už dávno nepředstavuje celé jmění. Vždyť takový český teplokrevník se dá při troše štěstí pořídit už za cenu několika málo průměrných měsíčních platů, v některých případech ještě levněji. A mám pocit, že v tomto směru současná doba koním spíše ubližuje. Ze zvířete kdysi tolik ceněného se stalo postupem času spotřební zboží. Mnoho majitelů pasovalo své koně (a nejen je) na úroveň svého automobilu, a také k nim tak přistupuje. Výsledkem této smutné bilance je, že se rozdíly mezi plechovým miláčkem a čtyřnohým miláčkem z masa a kostí stále více stírají. Oba si zaslouží „plnou nádrž“ , když „šlapou“ , jak mají. A tak se vlastně nabízí otázka, zda ve svém důsledku nejsme ještě více krutí než onen sedlák, který své koně kdysi honil na poli od rána do večera. Troufám si tvrdit, že navzdory většímu vytížení měla tato zvířata v mnoha případech delší život. Navíc takový sedlák, trávící se svými koňmi při práci celé hodiny, k nim získal nepochybně mnohem hlubší vztah, než řada současných majitelů, kteří je vlastní jen z rozmaru a vidí je v průměru jednou dvakrát za týden, někdy i méně.
Mezi minulostí a současností však nalezneme mnoho dalších kontrastů. Stáje dříve nebývaly tak prostorné a vzdušné, jako ty dnešní, nově postavené. Moderní doba však dala nám i koním také jiné „vymoženosti“, o kterých si naši předci mohli nechat jenom zdát. Třeba kamiony, kamiony převážející zvířata napříč Evropou i jinými kontinenty, které se svým živým (často však spíše živořícím) nákladem najedou tisíce kilometrů. Oficiální argument je, že konzumentům je třeba dodat „čerstvé“ maso. Nejsem žádný odborník, takže se omlouvám všem veterinářům i řezníkům, ale z pohledu čistě selského rozumu mně tento argument připadá směšný a zoufalý. O nezávadnosti a „čerstvosti“ masa ze zvířete, které bylo před porážkou řadu dní stresováno, bych si dovolil značně pochybovat. Jak vznešeně a humánně pak vypadá v tomto kontrastu osud koně minulých věků, jehož čekal řezník tak nejdál ve vedlejší vesnici.
Další otázkou je, zda všechna péče, kterou domácím zvířatům věnujeme, není naopak často zbytečná a přehnaná. Je třeba si uvědomit, že ublížit lze i nadměrnou starostlivostí. Stačí si například povšimnout, kolik majitelů (a není jich rozhodně málo) své koně nadměrně dekuje. Viděl jsem dokonce i paní, která běžně dekovala své koně i uprostřed července. Mnoho zvířat je také vystaveno nadměrnému příjmu různých vitaminů a jiné chemie. To už vůbec nemluvím o nadměrném příjmu antibiotik a dalších léků. To vše vede ke ztrátě přirozené imunity a k větší náchylnosti k mnoha onemocněním, alergiím a jiným nežádoucím reakcím.
To, že jsme koně začali mnohem více vnímat jako své společníky, má ale i pozitivní dopady. Jak už jsem se zmiňoval, projevilo se to například v oblasti výcviku koní. Moderní výcvikové metody mnohem více zohledňují povahu a schopnosti každého koně a zkušení trenéři přistupují při výcviku ke každému koni individuálně, neboť už dávno pochopili, že výcvik podle šablony je nejen neefektivní, ale může být dokonce kontraproduktivní. Moderní metody jsou navíc mnohem více založeny na principu hry, která má koně zaujmout, ne na principu drilu a donucení. Bohužel ale mezi trenéry stále existují i vyjímky, a tak se někde dodnes cvičí koně „klasickými“ metodami, pocházejících z věků minulých.
Etika, morálka a také větší odpovědnost, i tyto prvky, které činí lidi civilizovanými, se rovněž stále více prosazují ve vztahu člověk - kůň. A stále více příznivců koní se je snaží uvést do praxe. Stávají se mnohdy protipólem takových lidí, pro něž je kůň i na počátku 21. století pouhým nástrojem k uspokojení a k dosažení svých potřeb a cílů. I mezi těmi, kdož zohledňují ve vztahu ke koním otázky etiky a odpovědnosti, však panují nezanedbatelné rozdíly. Za extrémní považuji teorii, podle níž nemá majitel právo od svého koně (stejně jako od mnoha dalších domácích zvířat) cokoli žádat. Je to pravý opak jiného extrémního názoru, podle něhož je zvíře osobní majetek a tudíž s ním můžu nakládat, jak uznám za vhodné. Vycházím z přesvědčení, že kůň je na jednu stranu živá bytost, vnímající velmi dobře, jak se s ní zachází. Člověk by proto neměl zvířeti vědomě nebo dokonce záměrně způsobovat bolest, případně jej nechat strádat. Na druhou stranu hovoříme-li o koni domestikovaném, pak je také dobré si uvědomit, že na rozdíl od zvířat divokých se o sebe prakticky nemusí vůbec starat. Nemusí si každý den shánět potravu, vodu, není ohrožován predátory a v případě onemocnění je mu zpravidla poskytnuto veterinární ošetření. To vše zásluhou člověka. Pokud zvířeti věnujeme svůj čas a péči, nevidím nejmenší důvod, proč bychom posléze neměli mít právo za to od něj něco vyžadovat. Vždyť i každý z nás dostane svou mzdu teprve za vykonanou práci. Na druhou stranu, pokud onemocníme, také většinou hned nepřijdeme o zaměstnání. Stejně bychom se měli chovat i ke koním, pokud nějaký z nich nemůže sloužit ze zdravotních důvodů, neměli bychom se ho hned zbavovat. Právo na důstojný život má v civilizované společnosti nejen člověk, ale spolu s mnoha jinými zvířaty i kůň.
Bohužel i v současnosti je řada majitelů, kteří se ke svým zvířatům chovají přinejmenším nezodpovědně. Často mám navíc pocit, že jejich počet nejenže neklesá, ale spíše stoupá. Najde se naštěstí i dost těch, kterým to není lhostejné a zanedbávání nebo týrání zvířat přestává být společností tolerováno. Iniciativa jednotlivců i organizací, které se snaží proti takovému jednání bojovat, je žádoucí a potřebná. Má-li se však dosáhnout patřičných výsledků, je třeba jednat racionálně. Za racionální nelze ovšem považovat aktivity některých jednotlivců i organizací, které sahají po různých radikálních metodách, aby vyjádřily své názory. Pokud se někdo snaží změnit postoj veřejnosti k určitému problému, musí umět v první řadě podstatu tohoto problému také srozumitelně vysvětlit. Osobně však považuji za velmi nešťastné, pokud argumenty nahrazují násilné akce, jako například blokování příjezdových cest na závodiště nebo ještě radikálnější vbíhání různých aktivistů na závodní dráhu před rozeběhnuté koně. Za prvé akce tohoto druhu ohrožují zdraví a bezpečnost, mnohdy přímo i životy jak samotných aktérů, tak i ostatních účastníků, tedy především koní a jezdců (čímž vlastně tito „ochránci zvířat“ ubližují těm, kterým chtějí pomoci). Za druhé, a to je podle mne ještě podstatnější, se takovými neuváženými činy v očích veřejnosti (lhostejno, zda laické či odborné) jen zdiskreditují. Sympatie si tak nakonec získávají ti, proti nimž mají být tyto akce namířeny. Nutno také podotknout, že svým neuváženým jednáním často maří výsledky poctivé a seriozní práce mnoha jiných lidí.
Fenoménem porevoluční doby v naší zemi a také další formou pomoci jsou útulky pro opuštěná, stará nebo nemocná zvířata. Útulky pro koně začaly vznikat o něco později, ale dnes jich je v republice už několik. A jak to tak bývá, jejich úroveň je odlišná. Najdeme solidní zařízení, která plní svůj účel a kde je o zvířata dobře postaráno, ale i taková, která slouží pouze jako ždímač státních dotací a sponzorských darů. Myslím, že není v naší zemi žádným překvapením, že se najdou dokonce i tací, kteří tuto činnost jen zneužívají. Například tím, že se pod záminkou útulkové činnosti jen skrývá snaha, jak přijít levně (případně zadarmo) k nějakému koni. Pokud budete chtít podpořit nějaký koňský útulek, určitě ho nejdříve osobně navštivte, podívejte se, v jakém stavu zvířata jsou a snažte se o daném zařízení získat co nejvíce nezávislých referencí. Pozor ovšem také na klepy a pomluvy. Mnozí majitelé nájemních stájí a handlíři existenci těchto zařízení těžce nesou a do světa pak pronikne leccos. Kvalitní útulky na úrovni poznáme také podle dalších aktivit, mezi něž patří především účasti na výstavách, různých přehlídkách, účasti na dětských dnech a podobných akcích. Taková zařízení se rovněž věnují osvětě pomocí přednášek ve školách, v rozhlase, či v jiných sdělovacích prostředcích. Tato činnost je ostatně velmi žádoucí, neboť žádný útulek není nafukovací a jeho kapacita, stejně tak jako finanční zdroje jsou omezené. Řešením totiž nemůže být snaha zachránit co nejvíce zvířat, řešením je především přimět majitele zvířat k větší zodpovědnosti. Zvláště pro děti, které si teprve utvářejí svůj vlastní názor na svět, může být setkání s koňmi i s jinými zvířaty v útulku velmi inspirativní. Mám za to, že je velký rozdíl v tom, zda dítě navštěvuje klasickou jezdeckou stáj nebo útulek pro koně či jiné podobné zařízení. Právě zde podle mne děti mnohem lépe pochopí, že koně, ale i jiná zvířata tu nejsou pouze pro jejich zábavu, že jsou tu jeden pro druhého a že v životě nestačí jen brát, ale občas je třeba také dávat. Handicapovaní koně mohou být dokonce pro děti i dobrým příkladem do života. Pokud s nimi běžně přicházejí do styku, není pro takové děti větší problém navázat kontakt s jinými handicapovanými dětmi, neboť dokáží mnohem lépe pochopit, že v životě nemusí být všechno jen dokonalé. Právě touha po absolutní dokonalosti je velkým problémem současné společnosti, která má občas stále problém přijímat mezi sebe ty, jež mají nějaký nedostatek. Vztah lidí a koní prodělal svůj vývoj, tak jako lidská společnost sama a odpovídal vždy své době. Hodnotit, zda se dnes celkově chováme ke koním lépe nebo hůře, než naši předci, je velmi obtížné. Nejde ale ani tak o to, jak se dnes ke koním i k ostatním zvířatům chovají lidé obecně. Jde především o to, jak se k nim chová každý z nás, případně co může udělat pro to, aby se k nim choval lépe. Říká se totiž, že to, jak se chováme ke zvířatům, je jen odrazem toho, jak jednáme i s druhými lidmi. Myslím, že na tom určitě něco pravdy je, a proto se snažme, abychom se k nim vždy chovali co nejlépe a pokud možno i s trochou úcty, i když nám, lidem, většinou stále jen slouží.