ZOO – Farma U dvou kvítků

Kroutí se jim prsty a ocásek a ony dál slábnou a pokud není včas zjednána náprava, zpravidla časem i hynou. Všiml jsem si i toho, že většina těch slabších jedinců bývají samičky, protože samci se hned od mládí snaží vybudovat si své postavení ve skupině a jsou i od přírody průbojnější.
Proto tedy Hanička pobíhala kolem toho čtyři metry čtvereční velkého pískoviště, v němž malá Miriam s babčou rozsypávaly zhruba půlcentimetrové nymfy cvrčků. Hanička pak smetáčkem na dlouhé holi likvidovala jakékoliv náznaky soubojů.
No a do tohohle zmatku se náhle ozval zvonek u vstupních dveří.
„Tá - ta, tá - ta,“ vyskočila malá na nohy a potácivou chůzí se snažila dostat k okraji nádrže. Babča Mourková měla proto co dělat, aby ochránila agamí miminka prchající z dosahu toho slona jménem Miriam.
„To není táta,“ pravila unaveným hlasem Hanička. „Pohlídáte ji?“
Paní Mourková přikývla a vzala malou do náručí.
Hanička zatím odhodila svou zbraň a šla otevřít. Ve dveřích stál asi sto šedesát centimetrů vysoký muž s neoholenou tváří a dobře vypěstovaným bříškem. Oblečen byl jako americký kovboj nebo spíš jako „Džej-ár“ z Dallasu.
„Prosím?“zeptala se moje partnerka.
Muž jí obřadně podal zlatem prokládanou navštívenku a pravil: „Jsem ze společnosti Pět animals pet a mám zájem o nějaká zvířata.“
„Pojďte dál,“ uvedla ho Hanka brankou na dvorek a pak dál až do stodoly. „Mám tu zrovna v nabídce šedesát šest agam vousatých. Normálně jsou po šesti stovkách, ale když je vezmete všechny…“
„Vezmu si jich padesát, když mi slevíte…“ skočil jí muž do řeči.
„Pět set padesát za kus, platí?“
On ani nezaváhal. Bylo na něm znát, že je v oboru nový a oslnila ho ta sleva. Kdyby byl býval trval na svém, mohla mu Hanička slevit ještě víc.
„A co máte ještě?“
Než se muž nadál, Hanička mu prodala ještě užovky červené, sedmadvacet letošních phelsum, dva dospělé hroznýše, třiatřicet chameleónů jemenských, třináct gekonů Tarentola delalandii z Kanárských ostrovů a dvě vodní želvy Matamaty třásnité. Byl to kšeft jako hrom a hlavně ulehčení do dalších dnů.
Než se muž nadál, měl zvířat plné auto a protože platil hotově, nebylo o čem diskutovat. Od kamarádů jsem se sice později dozvěděl, že ten člověk navštívil takhle kdekoho a všechna nakoupená zvířátka pak prodával v rakouském Hammu za cenu dvojnásobnou. To však už k věci patří a šikovnému je to i přáno.
Následujícího dne se však stalo něco neočekávaného. Den to byl vpravdě jako každý jiný, holky vstaly ráno kolem půl osmé, jako kterýkoliv jiný den a po krátké kontrole chovatelského zařízení se vrátily k bohaté snídani. Hanička si na tohle totiž potrpěla, aby každý nový den začínal dobrým jídlem a pitím a hezkou hudbou. A hlavně, aby začínal v klidu a pohodě, bez stresů, spěchů a nervování.
Daly si míchaná vajíčka, rohlík s máslem a med, mastný madeland a bílý jogurt, koktejlové párečky a čerstvé pečivo, které donesla paní Mourková, když před osmou hodinou dorazila.
Po snídani se prošly zahradou, aby vyvenčily naše psy a kočky a pak už se vrhly přímo do nového pracovního dne.
Babička Mourková čistila pomocí vysavače skleněné ubikace ještěrů. Odsávala úzkou hubicí exkrementy a vzápětí pak měnila vodu v napájecích miskách. Hanička zatím vyčistila s přispěním naší malé milované dcerušky na dvě desítky myšáren v oddělené části stodoly. Malá Miriam už byla natolik čilá, že pomáhala matce odchytávat dospělé myšky ze znečištěné nádrže a pouštěla je pak do jiné, do té čistými hoblinami již nastlané. Hanka jí přitom jen kontrolovala, a pak vysypala staré hobliny a připravila velazku pro další výměnu osazenstva.
Šlo to poměrně rychle. Proto není divu, že už před desátou měly hotovo a přešly pak přímo k teráriím hadů. Tady bylo zapotřebí nejen luxování, ale také kompletní výměna substrátu, proto si Hanička pečlivě umyla ruce a přendala pár užovek druhu Boaedon fuliginosus do plastového vědra. Nic zlého netuše pak začala lopatkou vybírat znečištěný lignocel, když tu se maličká nahnula přímo nad vědro s těmi zhruba metr dlouhými a vpravdě neagresivními cihlově červenými hádky. To co následovalo bylo jako výjev z hororu.
Hadi ucítili z Mirinky myšinu a zareagovali na pohyb nad vědrem. Jako smyslů zbavení oba dva, samec i samice, zaútočili směrem nahoru a neštěstí bylo hotové. Samec se naštěstí minul a skončil tak až na podlaze místnosti. Naproti tomu větší a robustnější samice se zahryzla dítěti přímo do pravé tváře jen dva centimetry pod okem. Muriel spustila nepopsatelný řev, spíš z leknutí než z bolesti, a Hanka okamžitě odhodila všechno, co právě držela.
Had si v ten samý okamžik uvědomil svůj omyl. Nadprůměrnou kořist, kterou právě ulovil, proto hned zas pustil a děvčátku se na místě střetu objevilo několik drobných kapek krve uspořádaných do dvou na sebe navazujících půlkruhů.
Jenže člověk to hned nesmí brát až moc vážně a hystericky. Štěstí bylo, že holky začaly čistit hady od těch nejmenších, tedy od užovek. Střet s hroznýšem nebo krajtou by nemusel pro dítě skončit stejně dobře.
Nicméně, ačkoliv k nim přispěchala i dětským řevem vyděšená paní Mourková, nutno říct, že Hanička se zachovala přímo ukázkově. Opláchla Mirinku studenou vodou a mýdlem z ní odstranila pach myší. Pak jí posadila do mé koženkou polstrované pracovní židle a do ruky jí vetknula právě tu užovku, jež dítěti zranění způsobila. Po deseti minutách už bylo všechno jako dřív. Děcko si se zvířetem hrálo a to, ačkoliv nelibě, tu hru také snášelo. A já musím tuhle reakci své partnerky pochválit. Jen tak se totiž dá předejít tomu, aby se v malém človíčku zahnízdil pocit strachu či dokonce fóbie z plazů, kteří jsou ve skutečnosti tak nádherní, skvělí a zajímaví.

31. Dyzenterie

Po čtrnáctidenním martýriu, při kterém jsem zhubnul téměř dvacet kilo, viděl rozdováděnou sopku Sibayak i vodopády Sipiso - piso jsem byl se silami dočista v koncích. Už jsem nejedl takřka nic jiného, než jen banány, které jsem si sám natrhal nebo na tržišti sám prohlédl a nakoupil. Už jsem dávno nebydlel v hotelu, nýbrž u Sipela doma. Ale průjmové onemocnění, jímž jsem se na samém počátku výpravy nakazil mě neopouštělo.

(pokračování v dalším čísle)