Za plazy severního Peloponésu

Řecko je zemí s nejbohatší herpetofaunou v Evropě. Při cestách po něm, ať již po pevninské části či ostrovech, jsem se vždy setkával se zajímavými druhy plazů i jiných zvířat. Nejinak tomu bylo i na Peloponésu. Severní oblasti tohoto poloostrova na jihu Řecka, který se vybudováním Korintského průplavu v roce 1893 stal prakticky ostrovem, jsem navštívil v květnu 1998 a na přelomu května a června 2007. Při víceméně náhodném a intuitivním průzkumu terénu jsem nalezl sedmnáct druhů plazů, což představuje polovinu zdejší druhové početnosti, nebereme-li v úvahu mořské želvy. V tomto článku chci podat stručný přehled mnou zjištěných druhů peloponéské herpetofauny.

Želva tmavobřichá (Mauremys rivulata)

Teraristům dobře známý druh rozšířený na jižním Balkáně a v západním Turecku. Dlouho byl uváděn jako poddruh želvy kaspické (Mauremys caspica). Obývá jezera a dolní toky řek a potoků, kde při jejich ústí do moře toleruje brakickou vodu.

Želva vroubená (Testudo marginata).

Želva vroubená (Testudo marginata)

Jedná se o největší evropskou suchozemskou želvu, která může dosáhnout délky karapaxu až 40 cm. Dospělí jedinci bývají svrchu téměř černí. Želva vroubená je endemická pro Řecko a jižní Albánii, introdukována byla na Sardinii. Na poloostrově je běžným druhem, obývajícím různorodé biotopy – macchiové porosty na svazích, olivové háje, rumiště, lesostepi apod. Nejpočetnější populaci jsem zaznamenal na Arkádské náhorní rovině.

Želva zelenavá (Testudo hermanni).

Želva zelenavá (Testudo hermanni)

Chovatelsky populární jihoevropská želva, v současné době pro ni byl nově vytvořen rod Eurotestudo. Na Peloponésu žije na podobných místech jako želva vroubená, často společně s ní.

Gekon turecký (Hemidactylus turcicus)

V mediteránní oblasti široce rozšířený ještěr, nejhojnější v blízkosti pobřeží. Obývá skály, zříceniny, běžně i zídky a zdi budov přímo v obcích. Úkryty opouští až za soumraku.

Gekon hrbolkatý (Mediodactylus kotschyi)

Nacházel jsem ho na stejných lokalitách jako gekona tureckého, někdy také na kmenech stromů. Přes den se často sluní, přičemž mění světlehnědé zbarvení na šedočerné. Je velmi přizpůsobivý, což mohu doložit zjištěním výskytu na miniaturním skalnatém ostrůvku poblíž ostrova Romvi u východního pobřeží.

Paještěrka jónská (Algyroides moreoticus)

Drobný, nenápadně hnědě zbarvený zástupce čeledi Lacertidae se vyznačuje kýlnatými šupinami. Vyskytuje se na Kefalonii, Ithace, Zakynthosu a Peloponésu. Osidluje kamenité a křovinaté biotopy, kde se zdržuje na částečně zastíněných stanovištích.

Ještěrka peloponéská (Podarcis peloponnesiacus).

Ještěrka peloponéská (Podarcis peloponnesiacus)

Výlučně peloponéský endemit. Patří k velkým zástupcům rodu Podarcis, dosahuje délky až 27 cm. Tyto ještěrky jsou velmi časté na skalách, zdech a ruinách. Hojné byly na zdivu antických vykopávek v Epidauru a Olympii.

Ještěrka travní (Podarcis tauricus).

Ještěrka balkánská (Lacerta trilineata)

Mohutný, až přes 50 cm dlouhý, v dospělosti smaragdově zelený ještěr. Je rozšířený od Istrie a východního Rumunska na jih po téměř celém Balkáně, rovněž na Peloponésu patří k běžným druhům. Protože vzhledem ke svým rozměrům vyžaduje velké množství potravy a samci jsou výrazně teritoriální, vytváří roztroušené populace. Ještěrky balkánské jsem zastihl na pobřeží, ve vnitrozemí i v horách.

Slepýš peloponéský (Anguis cephallonicus)

Žije na Peloponésu, Zakynthosu a Kefalonii, vyhledává podobně jako slepýš křehký (Anguis fragilis), k němuž byl donedávna systematicky přiřazován, vlhčí biotopy. Našel jsem jej pouze jednou, bohužel přejetého na silnici v okolí Tripolisu.

Krátkonožka evropská (Ablepharus kitaibelii)

Na Peloponésu se vyskytuje nominotypický poddruh tohoto miniaturního scinka. S krátkonožkami jsem se setkal v macchiových porostech, na krasové lesostepi i na okraji vlhkého piniového lesa.

Scink válcovitý (Chalcides ocellatus)

Teraristy často chovaný, typický mediteránní druh, který na území Peloponésu zasahuje okrajově na severovýchodě. Jeho výskyt jsem zaznamenal pouze v Epidauru.

Scink beznohý (Ophiomorus punctatissimus).

Scink beznohý (Ophiomorus punctatissimus)

Tento málo známý, skrytě žijící ještěr má nevelký areál - jihovýchodní Řecko, několik ostrovů v Egejském moři a malé území při pobřeží západního Turecka. Jediný exemplář jsem objevil v okolí městské skládky nad městem Tolo, pod kusem zrezavělého plechu. Navzdory absenci končetin jde o poměrně pohyblivého plaza, který se rychle snažil zavrtat do půdy.

Slepák nažloutlý (Typhlops vermicularis)

Do značné míry podzemním způsobem žijící primitivní had, živící se především mravenčími kuklami. Je vcelku běžným druhem, uchází však pozornosti. K nalezení slepáků bylo nutné otočit velké množství kamenů.

Užovka obojková (Natrix natrix)

Balkánský, podélně pruhovaný poddruh N.n.persa je vázán na stálejší vodní toky a nádrže, kde loví žáby nebo ryby. Tyto užovky jsem pozoroval na březích řeky Alfeios u Olympie.

Štíhlovka balkánská (Hierophis gemonensis).

Štíhlovka balkánská (Hierophis gemonensis)

Je podle mých pozorování nejhojnějším hadem na poloostrově. Nevyhýbá se blízkosti člověka. Štíhlovky jsem nalézal v nejrůznějších biotopech – macchiích, olivových hájích s křovinami, lesostepích, živých plotech, hromadách kamenů, silničních příkopech, na skládkách, ve starém zdivu. Žily například i přímo v turisticky silně navštěvovaném archeologickém okrsku v Mykénách. Potravou tohoto hada jsou především ještěrky a sarančata.

Štíhlovka rusalčí (Platyceps najadum).

Štíhlovka rusalčí (Platyceps najadum)

Hlavatka, skvrnovka kočičí (Telescopus fallax).

Subtilní užovka, která je téměř výlučným saurofágem. Štíhlovky rusalčí jsou velmi hbité, dokáží ulovit běžící ještěrky. Obývají křovinaté a skalnaté teplé biotopy na pobřeží i ve vnitrozemí.

Hlavatka neboli skvrnovka kočičí (Telescopus fallax)

Jediný evropský užovkovitý had se svislou zornicí, morfologicky připomínající bojgy, mezi které byl dříve systematiky řazen. Hlavatky osidlují skalnaté oblasti, často preferují člověkem vytvořená stanoviště, jako kamenné zdi a ruiny budov, kde je lze pravidelně zastihnout. Aktivní bývají po setmění, tehdy loví pobíhající gekony a ještěrky spící ve štěrbinách. Noční hledání „teleskopek“ s baterkou má svůj půvab, současně je možné pozorovat i jiné, přes den ukryté, menší živočichy.

Zřícenina skalní pevnosti (Argolida) – lokalita s výskytem Hemidactylus turcicus, Mediodactylus kotschyi, Lacerta trilineata, Podarcis peloponnesiacus, Typhlops vermicularis, Hierophis gemonensis, Telescopus fallax.

Ve výčtu překvapivě chybějí některé, podle literárních a internetových zdrojů běžné druhy plazů, např. blavor žlutý (Pseudopus apodus) či ve všech balkánských zemích neoblíbená zmije růžkatá (Vipera ammodytes), které jsem neviděl ani v podobě přejetých či ubitých kusů. S ohledem na to, že jsem nepobýval v jihozápadní části Peloponésu, neměl jsem možnost zhlédnout asi největší zdejší herpetologickou zajímavost – introdukovanou prosperující populaci chameleonů afrických (Chamaeleo africanus).

Jihovýchodní úpatí pohoří Menalon (Arkádie) – lokalita s výskytem Testudo hermanni, Testudo marginata, Lacerta trilineata, Ablepharus kitaibelii, Hierophi gemonensis.

V létě 2007 zachvátily rozsáhlé oblasti poloostrova četné požáry, které byly katastrofické pro místní obyvatelstvo i celý ekosystém. Nezbývá než doufat, že následky požárů budou časem odstraněny a že zůstalo zachováno dostatečné množství ohněm nezasažených míst, odkud se bude moci drobná zvířena opět rozšířit.