Poznámky k politice chovatelství

Politika je slovo starořeckého původu a ve svém původním významu znamená podíl na správě věcí veřejných. Každý z nás je nositelem svého vlastního podílu. Ten podíl je ovšem titěrný. Na druhou stranu každá správa čehokoliv znamená nejen schopnost něco dobře spravovat, ale i značný podíl práce a starostí. Pokud nejsem sám schopen něco dobře spravovat, případně pracovat ve službě nějaké správy, potom svěřím svůj vlastní podíl jinému, o kterém jsem přesvědčen, že tuto činnost bude vykonávat tak, jak bych ji vykonával já, pokud bych toho byl schopen. Tohle platí jak celostátně, tak i v případě členství v jakékoliv organizaci, které jsem členem. Třeba v případě členství v nějaké chovatelské organizaci. Je-li taková organizace malá a s omezeným majetkem, obvykle to funguje tak, že členů, kteří jsou nějakého spravování a práce schopní, je výrazný nedostatek. Ovšemže za takovou činnost není ani žádná odměna. Ti lidé takovou činnost vykonávají jen z nějaké vlastní, vnitřní potřeby, pro ostatní jen málo pochopitelné. Ti ostatní přiloží ruku k dílu jen málokdy, nicméně již ta okolnost, že jsou členy nějakého činorodého kolektivu, je pro ně do určité míry povznášející. Jenže malé organizace, byť stejného zaměření, jsou stále natolik malé, že jejich podíl na správě věcí veřejných je také příliš malý k tomu, aby se jejich činnost vyvíjela tím směrem, který si většina z nich představuje. Proto vznikají větší organizace, kterým ty malé svěří svůj podíl na správě věcí veřejných. Jenže tady se princip demokracie, princip svěřeného podílu správy začíná zatraceně komplikovat. Stále platí podíl neochoty k práci, na druhé straně se objevuje přílišný zájem o výkon této správy, protože tady se již kumuluje jistý majetek a tudíž syndrom dobrého bydla. V případě malých organizací, třeba nějaké tak zvané základní organizace nebo klubu, které ani nemají nějaký výrazný majetek, v případě, že neochota k práci převýší zájem členů sdružovat se, tak tady se ani nic podstatného neděje. Organizace zanikne, zmizí a možná se jen několik let vzpomíná. To v lepším případě. V případě nějakých velkých organizací tomu bývá jinak. Tady se objevuje snaha prosadit svůj vlastní vliv na správu u osob, které tuto správu vykonávají a hlavně, udržet se u výkonu správy, protože je to již způsob jejich živobytí. Je to jistá moc. Nikoliv snad moc nad bezmocnými, spíše bych řekl nad lhostejnými. Spravovat věci lhostejných může být výnosná věc. Ale může to být tak, že je spravujete ke všeobecné spokojenosti a můžete se u takové výhodné správy udržet až nadosmrti nebo lépe řečeno do zaslouženého důchodu. Anebo vás mohou přepadat velikášské myšlenky, cítíte se ve věci vlastní správy nějak ohroženi nebo povýšeni a tudíž byste rádi vykonávali moc správy i nad jinými organizacemi, které pod vaší jurisdikci ještě nespadají. Tady to začíná být ošidné. Vy neuznáváte ty, kteří pod vaší správu nespadají, snažíte se prosadit svojí vlastní vůli a takovou konkurenci nějakým způsobem zlikvidovat. Přitom si třeba vůbec nevšimnete, že to, co je ve vašich očích konkurencí, vás ke svému životu vůbec nepotřebuje, žije si svým vlastním životem a přitom vám i mnohokrát nabízelo nějakou spolupráci ku všeobecnému prospěchu. Vám však zase až tak o nějaký společný prospěch nejde, jde spíše o udržení postavení. Co na tom, že organizace, které se snažíte zlikvidovat, šikanovat, pracují lépe a podemílají tak vaši vlastní suverenitu mnohem více, než kdyby jste projevili snahu spolupracovat. Asi je tomu vždy tak, že promarnit okamžik k podání ruky, může zlikvidovat jak člověka jednotlivce, tak i organizaci, ale i stát, říši a třeba i svět.

Podíváme-li se na organizování chovatelů ptáků v sousedním Německu, zjistíme, že tady v podstatě existují tři velké organizace. A to sice známá AZ, potom DKB a v podstatě jen na východě Německa SZG. To je taková jakási nostalgie. AZ a DKB sdružují podstatnou část všech chovatelů. Tyto organizace si velmi dobře uvědomují, že pokud se týká odborné části, musí se mezi sebou dohodnout, aby to nemělo na chovatelství negativní vliv. Proto se také německý standard nazývá standardem jednotným a platí tak všeobecně. Mnozí chovatelé jsou pak současně členy obou organizací. Přesto existují i spolky, které si žijí zcela volně bez zastřešení některou z těchto organizací. Odbornost, organizace i naplněnost jejich výstav je v Německu na takové úrovni, jaké jsme u nás nikdy a nikde nedosáhli. Jistá odtrženost vystavovatelů a pořadatelů výstav je u nás zdaleka viditelná. Ačkoliv počty chovatelů, především chovatelů papoušků, jsou u nás velké, podstatná většina z nich vůbec nestojí o nějaké zviditelnění a tudíž je ani nedonutíte, aby vystavovali. To všechno má svoje hluboké příčiny. Největší organizace chovatelů u nás je organizována stejným způsobem jako politická strana minulosti a také se tak chová. Její základní složky nejsou, až na malé výjimky vůbec organizovány na základě odborného zájmu svých členů, ale na územním základě. Tak se stává, že převážná část členů takové organizace, kteří jsou jiného zaměření, je ovládán zbytkem členů, kteří mají jiné zájmy. Tohle nevede k nějakému zvýšení odbornosti, ale naopak k téměř dokonalému průměru, až postupnému úpadku. V dřívějších časech byla organizovanost chovatelů poměrně vysoká, ovšem jen na skutečně umělém základě. Bylo to prosté. Krmení pro ptáky vlastně nebylo vůbec ve volném prodeji a chovatelé vstupovali do organizace kvůli jeho přídělům. Nadřízené složky, které ve státě vykonávaly moc, měly tak za hrst čočovice dokonalý přehled o svých ovečkách. Tento důvod je v dnešní době překonán, výběr krmení je na takové úrovni, že se nikdo kvůli tomu organizovat nemusí, právě naopak, nikdo nestojí o to, aby příliš lidí vědělo, že chovají nějaké ptáky. Je totiž zcela viditelný, avšak málo pochopitelný tlak, aby taková záliba byla zcela zlikvidována. V takové situaci by bylo na místě, aby se organizace takovému tlaku postavily. Bohužel se tak neděje. Nejsilnější organizace značně kolaboruje s tlakem shora, zcela v duchu své tradice, těch pár menších se ke slovu nedostane. Pokud se týká odbornosti, chovatelé potřebují soutěž, porovnání, konfrontaci, bez toho se nemohou dostat dál. Při výstavách ptáků není vyvíjen na vystavující žádný tlak a to z prostého důvodu. Není dostatek vystavujících. Pokud se týká posuzovatelů, nejsilnější organizace se domnívá, že má na takovou činnost jakýsi samovolný monopol. A nedovoluje, aby výstavy ptáků posuzoval někdo, kdo není jejím členem. Prosím, ovšem v situaci, kdy nemám dostatek kvalitních posuzovatelů, je to poněkud sebevražedná praxe. A ovšemže i politika toho nejhrubšího zrna, kdy dávám všem ostatním najevo, jak o ně vlastně stojím. Nestojím. Velké výstavy, jako třeba Exotu, potom musí posuzovat zahraniční posuzovatelé, rovněž tak opravdu speciální akce, nejviditelnější je to u andulek. Naši posuzovatelé pomalu vymírají a skutečné specialisty spočítáte na prstech jedné ruky. Jen málokdo je schopen sbírat informace sám, sám se zdokonalovat, investovat sám do sebe. A zatím tady není nikdo, kdo by dokázal organizovat nějaké skutečné školení pro zájemce, pokud by se vůbec našli. Dřívější školení se obvykle nesla v duchu jak zorganizovat tu největší výstavu, což ovšem není záležitost posuzovatelů, a potom se stály fronty na vyúčtování cestovného. Za největší nedostatek minulosti ovšem pokládám tu okolnost, že nikdy nikdo nevysvětlil pořadatelům výstav, že se mají pořádat za předem známých podmínek! Ne, tady lidé přinesli na výstavu nějaké ptáky a soutěž se organizovala až na místě podle toho, co vlastně bylo k disposici. Nikoliv na základě předem vyhlášených regulí. Je to asi tak, že kdyby se vám nesešlo dostatek fotbalistů, budete hrát házenou. Ale takhle předem jasně vyhlášenou soutěž u nás asi jen tak nenajdeme ani v budoucnu. Na výstavách samostatných organizací, které jsem ovšem viděl jen dvě a to v Lysé a Nemošicích, můžeme pozorovat jakési náznaky toho, jak by to mělo vypadat. Ale, abych nezapomněl, jsou tu také ty nejspeciálnější výstavy, andulky a kanáři. Čím speciálnější výstava, tím je soutěž lépe uspořádána, nakonec i musí být. Ideálem, který jsem kdy posuzoval, je pro mne výstava v saském Ebersbachu, ale oni mají předem vypracovaný systém dotažený téměř k dokonalosti.

Velmi podstatným jevem u nás je ta okolnost, že sice podle jména existoval tak zvaný Sbor posuzovatelů, ale tato pseudoorganizace nebyla ve skutečnosti ve svém rozhodování nikdy samostatná, ale vždy podléhala tak zvané ÚOK, což znamená Ústřední odborná komise. A to ještě nad touto ÚOK stálo předsednictvo celé organizace. Jenže tyto orgány nebyly ve své historii nikdy orgány odbornými. Sdružovaly pouze členy, kteří byli ochotni vykonávat nějakou tu funkci, ale byli sem nominováni na základě politické loajality, nikoliv skutečné odbornosti. Tady však byla již jejich činnost odměňována a to čím výše, tím více. A skuteční odborníci neměli a dosud ani nemají pražádnou chuť se něčeho takového zúčastnit. Je to slepá ulička. Vidím velké problémy jak v nedostatku organizačních talentů pro práci chovatelských spolků, tak především v nedostatku talentů a vůbec schopných jedinců pro posuzování ptáků. Ono to zase není tak jednoduché. V první řadě se musíte v ptácích vyznat, musíte je znát. Dneska to musíte nastudovat sami, nemůžete se spoléhat, že vás někdo vyškolí, všechno vám ukáže. Takový člověk tady dneska prostě není, může být sice ještě naživu, ale nemá již svou mladickou sílu. Berte to tak, že nastudovat standard je jako vystudovat práva. To nestačí. Vy pak musíte soudit, to je v první řadě umění dokázat se rozhodnout. A v neposlední řadě pak skutečnost, že za to se vám u nás obvykle nedostane žádného uznání. Stojíte před řadou klecí a musíte určit, který výstavní exponát je nejlepší, určit pořadí, sami vnitřně trpíte svou nerozhodností, kterou však nesmíte dát nikdy najevo a za zády vám stojí dav přihlížejících, který si šušká, jaký jste slepý blbec. Takže se nedivte, že k výkonu takové funkce se nikdo nehlásí. A navíc si ta největší organizace myslí, že na výkon takové funkce má monopol a nechce přijmout pomoc nikoho, kdo není jejím členem. To vypadá jako cesta do pekla a také jí je. Jenže tohle bychom našli v dějinách jako pravidelné cykly. Také proto již dlouho přemýšlím o tom, jak pojmout posuzování ptáků v nějakých publikovaných cyklech. To tady sice také již bylo, ovšem nesetkalo se to s patřičnou odezvou. Jenom proto, když někdejší autor předpokládal, že jeho náklady částečně zaplatí zájemci o posuzování. Zájemci se nenašli. Nemyslím tím standard, ale to, jak k hodnocení ptáků vůbec přistupovat. Takový nějaký obrázkový kurz. I když standard samozřejmě nelze vynechat.

Na závěr bych chtěl říci: doufám, že i když jsem mluvil kriticky, snad zároveň však dostatečně smířlivě, tak neskončím údělem proroků – totiž na hranici.

Ovšemže jsem měl na mysli i konkrétní organizaci, ale všimněte si prosím, že jsem také nikoho nejmenoval. Podle svého naturelu si nakonec můžete do tajenky dosadit koho vám libo. Ale stejně by mě zajímala vaše volba. Není na světě tvora, který by nebyl zvědavým.