Štěká, štěká a štěká …

Taky vás to potkalo? I váš pes štěká a štěká jakmile opustíte dům a on zůstane doma sám? Začal se štěkáním znenadání? Co s tím dělat? Sousedi to dlouho asi nevydrží nebo vám už svoji nevoli dávají pořádně najevo. Není na co čekat, protože pokud váš pes začal se štěkáním v dospělém nebo dospívajícím věku, velmi rychle se z toho může stát těžko odstranitelný zlozvyk.
Jestliže nemůžete svého psa brát s sebou do práce nebo ho nepohlídá po dobu vaší nepřítomnosti sousedka, bude zapotřebí vyzkoušet postupně a cíleně několik metod, které by mohly vést k odstranění tohoto velmi nepříjemného vybíjení stresu. Existuje více způsobů, stejně jako názorů na jednotlivé postupy. Pokusím se vám poskytnout co nejvíce informací a v závěru se můžete rozhodnout, kterým krokem chcete nebo máte možnost začít.
Jestliže pes štěká již déle než pět dnů, a to téměř soustavně, nedá se očekávat, že by s tím chtěl sám od sebe přestat. Když pes začne štěkat, zůstane-li doma sám, až v dospělém věku, je to zpravidla zapříčiněno nějakou náhlou změnou. Tři základní nebo alespoň úzce související změny jsou – změna bydliště, ztráta rodinného příslušníka nebo čtyřnohého přítele vašeho psa, náhlé ponechávání psa o samotě po delší dobu (nové zaměstnání, změna životního stylu, apod.). Ať je to jakýkoliv z těchto důvodů, dá se předpokládat, že je neodstranitelný a nepůjde ho změnit. Těžko se kvůli psovi přestěhujete z 3+1 zpět do garsonky nebo opustíte dobře finančně ohodnocenou práci. Je nutné hledat na problém „lék“, protože návrat k původním podmínkám je zřejmě nemožný.

Pes dlouhodobě štěká, protože teskní. Byl zvyklý na určitý stereotyp, na přítomnost jiného živého tvora a měl rád své staré věci a situace. Pootevřením oka pozoroval, jak si jde páníček uvařit kafe, věděl, že kolem poledne chodí pošťák, byl zvyklý chodit na krátkou procházku ve třináct hodin, měl rád ten hlučný vysavač a rádio nahlas … Měl to zkrátka rád, byl na to zvyklý a najednou to není. Nedokáže se s tím vypořádat.
Nezbývá, než nejdříve zapřemýšlet, z jakého důvodu pes začal štěkat. Od toho se totiž zpravidla odvíjí další postup, jak psovi vysvětlit, že nastalá situace je nezvratná, nic příliš negativního neznamená a že ať se děje co se děje, tak ho máte rádi a vždy se k němu vrátíte.
Bodem číslo jedna je, začít učit psa samostatnosti, i když jste doma. Co to obnáší? Cílené vyhledávání situací, kdy je pes odkázán na sebe – kdy je v některých situacích a na různých místech delší dobu sám. Můžu dát několik typů:
Máte-li v bytě více než jednu místnost nebo alespoň máte v garsonce koupelnu o velikosti větší než dva metry čtvereční, jakoby omylem psa nechávejte na různě dlouhou dobu za zavřenými dveřmi. Prostě ho tam „omylem“ zavřete. Zapomeňte ho tam. Každopádně „zapomenutí“ by nemělo být násilné. Je potřeba vystihnout okamžik, kdy se pes zdrží například v ložnici koukáním do skříně nebo si na chvíli lehne vedle postele či na předložku v koupelně. Zkrátka zavírání psa do jiné místnosti nesmí být trestem a nesmí se z toho stát lehce čitelný stereotyp. Mělo by to psa překvapit, nikoli vystrašit. Zpočátku během 10–15 vteřin otevřete dveře s tím, že se do dané místnosti vracíte, protože jste zde něco zapomněli a při té příležitosti necháte otevřené dveře. Vlastně stejná náhoda, jako jejich zavření. Toto opakujte i několikrát denně s tím, že způsob ponechání psa za dveřmi můžete postupně obměňovat a dobu velmi pozvolna prodlužovat. Nikdy však nesmí dojít k tomu, že když pes začne štěkat nebo kňučet, tak ho pustíte. Naopak. Musíte vydržet a psa pustit v okamžiku, kdy alespoň čtyři vteřiny (tento čas je důležitý) nevydá ze sebe ani hlásek. Otevření dveří musí být plynulé jako kdykoliv před tím, jaksi samozřejmé a zároveň pes nesmí nabýt dojmu, že byly otevřeny kvůli němu. Psa si rozhodně nevšímejte, i kdyby vás sebevíc vítal, i kdyby skákal pět minut po zadních, zkrátka jen otevřete dveře. Vejděte do místnosti, vezměte do ruky třeba knížku a zase jděte zpět do kuchyně. Ideálně beze slova, jakoby se nic nedělo. Staňte se na pár dnů hercem a snažte se vzniklou situaci brát vážně. Nesmějte se, začne-li váš pes vydávat prapodivné zvuky nebo dělat psí kousky, které doposud nedělal.
Určete nebo kupte psovi pelíšek – místečko, na které ho budete posílat i několikrát denně (3–6× denně) a budete trvat na tom, aby na místě setrval, dokud nedostane „svolení“ místo opustit, tedy dokud nedostane povel např. „volno“. Tento cvik je nutné samozřejmě pejska důsledně učit a dát si tu práci trávit se psem paradoxně více času než doposud. Je to však čas plně využitý, aktivní, nikoliv pasivní (jen vaše přítomnost). Pelíšek, místo pro psa, by mělo být na jiném místě, než kde se odehrává běžný denní ruch, tedy ne v kuchyni ani v obýváku, pokud zde trávíte většinu času. Samozřejmostí je, že bude psovi snadno dostupný i tehdy, když ho do pelíšku nevykážete. Vedle pelíšku by se také měla nacházet miska s vodou a měl by zde být pes i krmen. Pes se tímto učí být v klidu na svém místě, které důvěrně zná, i v dobách příjemných momentů, jako je krmení. Přístup k pelíšku samozřejmě musí mít i v době, kdy zůstane doma o samotě.

Velmi často odcházejte a přicházejte – do schránky, s odpadkovým košem nebo prostě jen tak – za dveře, aby jste se po půl minutě zase vrátili. Někdo je zastáncem loučení, kdy psovi řeknete, že se vrátíte, což může u některých psů opravdu vyvolat kladné reakce (naučí se na daná gesta poznat, ví že odcházíte a ví, že se zase vrátíte). Jiní psi na toto mohou reagovat naopak negativně, loučení v nich probudí pocity osamění (poznají „řeč na rozloučenou“, přestože neznají význam slov) a mohou ihned po zabouchnutí dveří reagovat vytím a štěkotem. A to by byl problém, jelikož ať zareagujete vynadáním psovi nebo chlácholením, pes vypozoruje, že svým hlasitým projevem si páníčka přivolal a jen v něm utvrdíte důležitost hlasitého štěkání. Pokud se stane, že pes bude štěkat, kňučet či výt, nechoďte k němu, ani ho hlasově nijak neovlivňujte. Vyčkejte okamžiku, kdy si dá čtyři vteřiny na nabrání nových sil a vejděte do dveří. Bez vítání či kárání projděte kolem psa jakoby se nic nedělo a třeba po chvilce opět vyjděte za dveře, aby jste se za deset vteřin zase vrátili do bytu. Jednoduše řečeno, svými příchody a odchody musíte u psa vyvolat lhostejnost a jistý stereotyp, který pro něho nic neznamená. Žádnou vaši reakci. Totiž i záporná reakce (křik či bití) je pro psa pozornost ze strany milovaného páníčka a je mu jedno, že ho to bolí, hlavně že je s ním.
Na procházkách můžete psa občas přivázat například k lavičce. Chodit kolem ní, vzdalovat se a zase přibližovat, u toho hrát hry na mobilu nebo si číst knížku. Opět platí psa si nevšímat, ale vzdalovat se zpočátku udržovat minimálně, aby pes pochopil, že ho tam nechcete navždy nechat.
Od věci není ani naučit psa dlouhodobému odložení, tedy ponechání psa na různě dlouhou dobu a na různě velkou vzdálenost. Nakonec ho necháte odloženého po krátkou dobu i bez toho, aniž by na vás viděl.
Vyhledávejte pro svého psa hry a cviky, kde hlavním aktérem není dvojice pes + jeho člověk, ale pes sám nebo pes a jiný člověk či pes. Tedy běhání s jinými psy v parku, cvičení sportovní obrany, výborný je také flyball.
Překonat psovi stres můžete pomoci také tím, že před svým odchodem pustíte dostatečně nahlas rádio či televizi, tedy psa neponecháte v tiché domácnosti, kde neslyší najednou žádné hlasy. Hračky by měly být obměňovány a stále k dispozici. Obměňovat hračky neznamená, že musíte svému hafánkovi kupovat každý týden nové. Stačí, když jich pes bude mít přibližně deset s tím, že mu jen čtyři budou k dispozici. Ostatní schováte do skříně. Každý třetí či čtvrtý den posbíráte hračky ze země a z bedny vytáhnete jiné. Původní schováte, a tak je můžete různě kombinačně obměňovat. Výborné hračky jsou i ty nejobyčejnější, jako například plastové láhve, tenisové míčky, telecí kost uvařená (stará – to proto, že v takovém stavu nejméně umaže podlahu), kus dubového dřeva … Ale nejen hračky a zvuky z rádia mohou překonat počáteční stres. Velmi pomůže, když psovi necháte vámi nošené oblečení. Nějaké staré triko, které jste nedávno nosili a ještě nevyprali a zároveň takové, kterého vám nebude líto, pokud na něm bude pes ležet nebo ho i ožužlá či dokonce rozkouše.
Může pomoci i koupě druhého psa. Je zde sice riziko, že stěně se naučí od starého psa štěkat v době osamění, ale pravděpodobnost je velmi malá. Pokud máte tu možnost, i tato cesta by mohla relativně nenásilně pomoci překonat štěkot psa, potažmo jeho stres. Jestliže váš pes teskní právě z důvodu ztráty čtyřnohého kamaráda, je nejlepší pořídit mu kamaráda nového. Samozřejmě, je-li tento krok reálný.
Úplně v poslední řadě se chci zmínit o tzv. „protištěkacím“ obojku, fungujícím zpravidla na bázi slabých elektrických výbojů v momentě štěknutí psa. Pokud uvažujete o jeho koupi, rozhodně by to měla být až ta poslední „šance“, jak odstranit štěkání. Jsem odpůrce těchto donucovacích prostředků, ale pokud by to mohlo pomoci k tomu, aby pes zůstal ve své milující rodině, souhlasím i s použitím této výchovné metody. Dlužno však podotknout, že zkušenosti jsou různé a vůbec si netroufám vyhodnotit, nakolik je zaručena úspěšnost. Někteří psi jsou tak pohlceni stresem, že bolest, a to téměř jakákoliv, je pro ně nepodstatná.