Jak jsem se učil jezdit na koni

Jednou jsem uzavřel sázku že, když se naučí přítelkyně jezdit na prkně, já na koni. No a jí už to docela jde a já musel přijít na první hodinu ježdění.

Co na tom může být? Sednu na koně a pojedu. Já, který jsem vyrostl na Vinetuovi a podobných vzdělávacích pořadech, na něj bez problémů sednu a pojedu. Za dvacet minut nebudu mít co řešit. Přišel jsem tedy na jízdárnu, kde na mě již čekal připravený kůň. Byl větší než ve filmu. Byl dokonce větší než já! Velikostí sebevědomí jsem ho ale překonal.

Byl jsme poučen, že na koně se musí zleva. Proč zleva? Nevím. Asi to bude politické rozhodnutí. Přistoupil jsem ke koni a začal plnit příkazy: dát nohu do třmenu a vyšvihnout se do sedla. Pusťte mne na to.

Drobnou překážkou byla má zkrácená třísla, prý z kola. A ještě bylo proti trošku rostoucí bříško, protože málo jezdím na kole. Na podruhé jsme tam najednou byl. Potom chtěla cvičitelka, abych si dal nohy do třmenů. To je docela zajímavý problém. Na kole jsou vždycky šlapky na svém místě. Když jsem třmeny našel, tak se točily na všechny možné strany. Snad to dá brzy nějaký vynálezce do pořádku. Po drobné korekci, kdy jsem měl boty zaražené do třmenů a nohy zvláštně pokroucené na všechny světové strany, jsem dostal úplně špatný příkaz, abych s koněm krokoval.

Krokovat neznamená dělat kroky vedle koně, ale řídit koně tak, aby chodil kolem jízdárny. Postup je následující: zmáčknout holeně (lýtka) a kůň se rozejde. Mačkal jsem velmi něžně a koňská slečna jménem Cora mě vodila kolem dokola. Po pár minutách, kdy jsem se přesvědčil, že jízda na koní je velmi snadná, se do mě pustila majitelka koníka. Plnil jsem sadu nesmyslných příkazů. Sedni si jinak, vezmi to jako otěže ne opratě, nohy támhle, ramena tuhle. Co po mně chce? Jsem rozený jezdec a viděl jsem určitě více westernů než ona! Koník dostal kolem hlavy nějaké lano a cvičitelka si vzala do ruky bič. V tu chvíli mi došlo, že budu muset asi poslouchat. „Pod bičem“ jsem začal fungovat jako hodinky. Stejně tak i koníček. Udělali jsme společně pár koleček a já poslouchal tuny teorie. Poslouchal jsem, to je jasný, měla přece bič. Pokoušel jsem se trošku vtipkovat, ale vyučující po mě jen blýskla očima a pozvedla bič. Ať prý mlčím a věnuji se koni. Už zase budu hodný. A pak to přišlo. Koník se dal do běhu. Dostal jsem pětadvacet od sedla za pár vteřin. A dostával jsem je neustále. Ještě, že jsem se den předtím nacpal čokoládou. Jinak to mohlo skončit špatně a já bych si způsobil ostudu značného rozsahu. Po krátké době jsme pochopil, proč na koních v dnešní době jezdí převážně ženy. Při poskakování jsem dostal ze předu pěknou ránu od sedla. Je to zajímavý pocit, usmívat se a v duchu křičet bolestí. Musím přece vypadat jako tvrdý chlap a jízda na koni na mně nemůže zanechat následky. Na druhou stranu mě to přinutilo poslouchat. Ano, cvičitelka to se mnou myslí dobře. Po dvaceti minutách poskakování a zrychlování jsem vypozoroval, že koník poslouchal na slovo. Má větší hlavu a poslouchá majitelku a ne mě. No jo, koho chleba jíš … Obdivuji všechny, kdo vydrží trápení na té lonži déle jak dvacet minut.

Na závěr jsem chodil s koníkem sám a zvedal si sebevědomí. Sebevědomí pošramocené výkonem na lonži a tím, že při zpomalení koně jsem měl pocit, že přepadnu na druhou stranu a budu Coru objímat. Při sesedání z koně jsem se zase zasekl a měl stejný problém jako na začátku. Pro změnu jsem slezl napoprvé. Musím se Coře omluvit, vážím skoro 95 kg a určitě by na zádech vozila raději někoho jiného, ale budu na sobě pracovat a slibuji, že nesním všechno, co uvidím.

Druhý den mě bolelo bříško, třísla a stehna a přestaly mě bolet záda. Na další hodinu se těším a pro změnu koukám na Tarzana, abych věděl, jak naskočit a seskočit.