Útěky a jiné „veselé“ příběhy

Kdy je příběh veselý? Když dobře dopadne. A tak se smějeme našim trapasům nebo tomu, když někdo krkolomně upadne a nic vážného se mu nestane. Nedávno byl ve Fauně zveřejněn příspěvek o koni, který majiteli utekl a zahynul po srážce s vlakem. Musím zaklepat, tak tragicky to u nás neskončilo, ale přesto jsme s koňmi zažili i horké chvilky, nad kterými se dnes můžeme úlevně pousmát …
Prvním koněm, kterého jsem si v roce 1985 pořídila, byla hnědka Soneta. Rozhodla jsem se pro ni opravit nevyužívanou ohradu vedle kravína, kde jsem pracovala. Když nám zbýval jen asi patnáct metrů dlouhý kus ohrady k dostavění, došla jsem pro klisnu do stáje a doufala, že už ji ve výběhu, během dokončování rohu ohrady, ohlídáme. Jenže kluky ze vsi přestalo bavit obdivování koně klidně se pasoucího na druhém konci výběhu, pošťuchovali se a Sonetu poplašili. Klisna proběhla kolem nás, a protože byla v novém místě teprve týden, nezabočila ke stáji, ale vzala to přímo po polní cestě k lesu. Dále běžela kolem lesa k silnici a po ní bůhvíkam… I já jsem byla v té době novým přistěhovalcem na své první pracovní místo po ukončení školy a okolí jsem teprve začínala v sedle klisny prozkoumávat. Bylo pro mne těžké rychle odhadnout, kam se mi mnou pronásledovaná klisna ztratila z dohledu a kudy mohla zamířit.
Co se mi honilo v hlavě? Že jsem si před deseti dny koupeného koně moc neužila. Napadá vás vždycky to nejhorší - že koně srazí auto, že už ho nenajdete a zůstane v přírodě jako mustang, že ho někdo chytí, nechá si ho a kůň se nebude mít dobře … S úlevou jsem Sonetu našla ve druhé vesnici, uvázanou v kovárně. Kovář si myslel, že utekla ze zdejšího statku.
Využila jsme příležitosti a domluvila si pozdější podkování koně, až pro kobylku seženu podkovy. Za totality ani podkovy nebyly samozřejmostí, a tak jsem sehnala podkovy použité, které jsme opravami udržovali funkční a používali je opakovaně.

Další zajímavější útěk proběhl o několik let později a aktéry byli dva shetlandští poníci Robin a Korina. V té době jsme ještě neměli žádnou pastvinu, a poníky jsem pásla uvázané na řetízcích podél polních cest a na mezích. Hřebeček Robin se tak dlouho snažil dostat k mladé klisničce Korině, až se úspěšně uvolnil i s řetězem, načež Korinu otravoval tak dlouho, až se utrhla i ona a utíkala před ním pryč. Bohužel ne domů do stáje, ale po poli k lesu. Nebezpečné bylo, že utekli i s řetízky. Představovala jsem si, jak za rok najdeme jejich kostry s řetězy omotanými kolem kmene stromu nebo koně najdeme ještě dnes, ale poraněné od řetízků na nohou nebo uškrcené. Tyto myšlenky mě popoháněly ve hledání. Hledala jsem pěšky, manžel autem objížděl okolí, kamarádka objížděla krajinu se svým valachem. Nikdo o koních nevěděl, nikdo je neviděl. Doma na své poníky zoufale čekaly dvouletá a čtyřletá dcerka.
Poníci se našli, celí a zdraví. Na místě, které jsme při hledání úplně pomíjeli, protože bylo teprve krátce po revoluci a doznívala v nás totalitní tabu - jako že ani nevíme, kde jsou v lese ukrytá malá kasárna. Vojáci naše poníky chytili, uvázali u brány a čekali, až si pro ně někdo dojde. A nikdo nešel, protože vojenský prostor "neexistoval“.Večer ztratilo vojsko trpělivost a zavolalo starostu, ať si koně za civilisty převezme. Ten hned věděl, čí by koně mohli být. Jiný chovatel koní v obci Pernarec nebyl než já a stále to bohužel platí. Sice si občas někdo koně pořídil, ale za rok za dva zase prodal.
Takže pokud si Soneta v prvním případě našla kováře, asi to mělo znamenat, že naši poníci chtěli narukovat.
V dalším případě mi utekla kamarádčina klisna s hříbětem, když ji u nás měla na připuštění. Šlo o vteřinku nepozornosti, šla jsem pro holky do zahrady, ale nevzala si na Sindy vodítko. Vedla jsem ji ven jen za ohlávku, otevřela branku a otáčela jsem se, abych branku přidržela otevřenou i hříběti, které „netrefilo“ ven. Když konečně našlo cestu za maminkou, vyrazilo s takovým elánem, že se mi Sindy vyškubla a uháněla za hříbětem. Snažila jsem se je chytit, nějak jim nadběhnout a zahnat je zpět do vsi. Kobylky ale přeběhly dvě pole a ztratily se mi v lese. Tam se mi nepodařilo zjistit, kudy po rozvětvení cesty pokračovaly. Vrátila jsem se domů a čekala, až mě někdo vyhledá, že našel koně. Už se nám totiž stalo, že jsme hledali intenzivně koně a doma na nás čekal hodný člověk, který ho chytil a zavřel k sobě na dvůr. Dočkala jsem se dvou zpráv, ze kterých jsme mohli usoudit další směr pohybu koní za lesem. V podstatě obloukem proběhli čtyři katastry, až se ve vedlejší vsi, která se nachází v opačném směru než původně utekly, zarazili na vojtěšce.
Asi hledaly, kde by našly nejchutnější krmení. Poučení? Na cizího koně vždycky s vodítkem. Ale Sindy byla u nás narozená kobylka a i když už pár let naše nebyla, za cizí jsem ji nepovažovala. Klisna a hříbě už ale nebyly součástí stáda, a asi proto utekly pryč, od koní.
Druhý útěk klisny s hříbětem, dopadl také dobře. Nicotiana s Narciskou byly umístěné v zadní zahradě, jen tak pod stromy. Trochu už se znaly s jinými koňmi, ale vypuštění do společné ohrady bylo plánováno o pár dní později. Kobylka tak dlouho lomcovala brankou, až se vytvořila mezera, kterou se hříbátko protáhlo do sadu. Niky se musela prodrat za hříbětem a další tři možné branky bránící přístupu na silnici se děti neobtěžovaly dovřít. Kobylky pokračovaly v procházce až na silnici, po ní skoro do vedlejší vsi, kam ale asi nedošly, protože je tam nikdo neviděl. Odbočily tedy na pole a staly se neviditelné. Jak jsem si druhý den ověřila, z obilí těmto minishetlandkám nevykukovaly ani špičky uší. Kobylky se vydaly na exkurzi do volné přírody odpoledne, já je začala hledat asi hodinu po jejich útěku a do tmy jsem po nich nenašla žádné stopy. Bylo to velice zdrcující, protože nebyly moje a měla jsem obavu, že si je nálezce může chtít nechat. Daly by se naložit i do dodávky a že je někdo má na zahradě, by si sotva všiml soused za plotem. Jezdeckého koně neutajíte, ale minishetlanda? Ráno bylo moudřejší večera. Objevili jsme je sice úplně náhodou, když manžel nahlédl do kolejového řádku, kde právě Niky svačila zralou pšenici a Narciska její mlíčko. Jinak bychom asi museli počkat až na žně, až by se schovávačka koním posekla …
Hned druhý den šla Nicotiana a Narciska na pastvinu za dvojitý ohradník k ostatním shetlandům. Odtud už neutekla. Této pastvině „U háječku“ říkáme také navykací ohradník, pouštíme tam také telata, která se prvně pasou. Koním obvykle stačí, když je elektrický ohradník uhodí jedenkrát, krávy musí zkusit ohradu třikrát až pětkrát, než pochopí.
Když utekla Aska, vypadalo to na velký, opravdu veliký průšvih. Kobyla byla u nás jen dva týdny, drželi jsme ji ve stáji a ven chodila jen na lonži na procházky. Byl začátek prosince, mlhavý podvečer a já se rozhodla provětrat Asku tak, že si dojdu k lesu pro pár smrkových větví do vázy. Asku les nějak znervóznil, vyškubla se mi a rozhodla se, že se pořádně proběhne sama. Nejdřív jsem ji pronásledovala, později stopovala, běžela přes pole, cestu, další pole, louku, lesem po lesní cestě, úvozem mezi dvěma poli za lesem a u silnice jsem stopu ztratila. To už se dost zešeřilo a mně v té mlze a tmě běhal po krajině černý kůň. Nikdo netušil, že máme kromě poníků starou plňasku a já v katastrofických představách konce tohoto útěku přemýšlela, zda, až kobylu nalezneme coby pachatele dopravní nehody, mám přiznat, že je naše. Nakonec jsme hledání koně museli vzdát – nikde nic. To proto, že v té době ji už v jedné z okolních vesnic chytili a zavřeli do kravína. To ji docela potrestali, krav se v té době velmi bála. Telefonovali jsme známým na všechny strany a nakonec se k nám dostala zpráva, že Aska je na světě a celá! Druhý den jsem si ji po kopytě dovedla domů. Byla to dost dlouhá procházka, ale hlavně, že to dobře dopadlo a nedoběhla do míst s větší dopravní frekvencí. Po našich vesnických silničkách večer už skoro nic nejezdí. Aska nám připravila kromě svého útěku ještě jednu horkou chvilku. Několik dní po zjištění, že je březí, jsme ji našli při ranní kontrole ležet v trávě – nemohla se postavit na zadní nohu. Tak jsme zorganizovali mechanizaci a vyrazili ji zvednout traktorem s nakladačem a popruhy. Když těsně k ni záchranná jednotka přijela, kobyla se vyplašila natolik, že se sama na třech nohách zvedla. Velké dilema. Mám ji v tomto stavu nějak dopravit domů a riskovat, že ve stáji ji traktorem zvednout nebude možné a museli bychom pro ni vybudovat nějaké jiné zvedací zařízení. Riskovat i možné potlučení klisny o zdi stáje nebo ji v chladném dni nechat ležet a riskovat zápal plic? Musela jsem jít dojit, a tak jsem jen vybíhala z dojírny a sledovala vývoj situace na pastvině. Rozhodli jsme se pro kompromis – necháme ji ještě pár hodin venku a do stáje ji dopravíme odpoledne. Při první kontrole jsem se zděsila a vyčítala si, že jsem Asku nedostrkala domů, protože znovu ležela. Při další obhlídce ale zase stála. Ulevilo se mi, že je schopná vstát i bez hrozby traktoru nad sebou. Protože se nepásla, nesla jsem jí kýbl s krmením na přilepšení a doufala, že ji tím zabavím a budu moct prozkoumat, co se jí vlastně stalo a jaká opatření bude potřeba přijmout. Co se však nestalo – když stádo jalovic, pasoucí se ve stejném výběhu, vidělo jak přicházím s kýblem, šlo se také přiživit. Aska ve svém oslabení nehodlala o krmení bojovat, v té době se ještě skotu bála a když viděla, jak ji jalovice obkličují, odkulhala stranou. Chtěla jsem jalovice odehnat, aby nechaly Asku v klidu nažrat. Ony se opravdu rozběhly, snažily se mě oběhnout z druhé strany, ale běžely přímo na Asku. Ta v leknutí zabrala všema čtyřma, následoval skok a cval k ostatním koním na pastvině. Stal se zázrak. Patrně „cosi“ skočilo zpět na místo a víceméně bylo po kulhání. Aska nohu jen trošku nadlehčovala, ale došlapovala na ni. Pustila se hladově do pasení a druhý den byla v pořádku. Tak jalovice vyléčily Asku. Dnes už je na skot zvyklá, pásla se i s hříbětem mezi nimi, jakoby naopak hledala ochranu …
Útěk koně mimo stáj, dvůr nebo výběh je vždy velkým rizikem. Hrozí, že se koni něco stane, že sám způsobí škodu nebo ho už nenajdete vůbec. Nad našimi koňmi držel ochranu koňský anděl strážný, a tak jsme je pokaždé dříve či později našli nebo jsme si je vyzvedli u hodných lidí.