ZOO – Farma U dvou kvítků

Ubytování u Sipelů mi tedy ulehčilo alespoň v tom, že se měl kdo postarat o má zvířata. Nakonec, nalovil jsem jich za ty dva týdny docela přijatelné množství. Většinu z krabic sice zabírali bezobratlí, ponejvíce brouci roháči a krasci, které jsem smrtil v nahrubo umleté kávě té nejlacinější značky zakapané obyčejným chloroformem. Je sice pravda, že v této látce brouci tvrdnou a dělají pak potíže při preparaci, bohužel jinou přijatelnou chemikálii, natožpak přímo etylacetát, se mi v celém Medanu ani v okolí sehnat nepodařilo.
Krom mrtvolek určených k preparování jsem byl hrdým majitelem celé řady živých pavouků a štírů, několika stovek žab, ještěrů i hadů a dokonce jedné půl metru dlouhé samičky tomistomy úzkohlavé Tomistoma schlegelii.
Hned jak mi ji domorodci přinesli zabalenou v černém igelitovém pytli na odpadky, vzpomněl jsem si na svého přítele Ignacia Gómeze Mejíase, chovatele vzácných druhů krokodýlů a telegraficky mu tohle zvíře nabídl. Odpověděl téměř obratem a nabídl mi za ni částku, která by mi zaplatila veškeré ztráty způsobené krádeží zavazadel. Navíc si rezervoval i všechny další případně ulovené kusy, což mne vedlo k tomu, že jsem, bledý a na smrt nemocný, navrhl výpravu k bažinám kolem řeky Kampar.
„Není dobrý nápad,“ reagoval Sipel okamžitě, jakmile jsem svůj plán vyslovil nahlas.
„Pročpak?“
„Pán jít s nemocí do hor, tam ulevit. Když jít do mokřad, tak moc a moc nemocný.“
Nevěřil jsem mu. Tedy ne nevěřil, ale moje touha po dobrodružství a vzácném úlovku byla silnější než pud sebezáchovy.
No, znáte mě, a jak jsem řekl, tak se také stalo. Následující den za svítání jsme vyrazili Sipelovým automobilem. Tedy já, Sipel a jeho nejstarší dcera, šestnáctiletá Kedea, coby naše kuchařka. Byli jsem vybaveni sítěmi, lany, plátěnými pytli velkých i malých rozměrů a bambusovými tyčemi s kovovým hákem na konci. Tímto hákem se převléknou smyčky lan kolem krku nebo přední čelisti lovených krokodýlů, respektive gaviálů, do kteréžto čeledi náš vytoužený druh patří.
Cesta k městu Pekanbaru ve vnitrozemí Sumatry proběhla mimo dvou či tří zastávek na toaletu vcelku klidně a kolem druhé odpoledne už jsme si to hasili bahnitou cestou, jež vedla k vesnici Belitung na řece Kampar. Byl jsem štěstím bez sebe.
Utábořili jsme se v zákrutu řeky asi čtyřicet minut za Belitungem, postavili stan a rozdělali oheň. Kedea se docela klidně vysvlékla a vrhla se do řeky tak, jak ji pánbů stvořil. Musím říct, že mi to dočista vyrazilo dech, ten nedostatek studu, který je u zdejších lidí vcelku přirozený. Nejednou jsem si totiž už v Medanu všiml, že si zde s přirozenými věcmi moc hlavu nelámou. Viděl jsem například muže, na kterého přišla velká potřeba a on si jen tak, jakoby se nechumelilo, vyhrnul sárí, přidřepl si na bobek a … zanechal za sebou hromádku jak pravý český pes, přímo na chodníku před hypermarketem. Střet starého a nového. Kde jinde byste ho mohli najít zřejmější a syrovější než právě zde, v zemi dávných civilizací, v zemi lovců lebek.
Kedea se nahá koupala v řece a já se Sipelem jsme v závěsných lůžkách popíjeli z načaté lahve pravé irské whisky. Mimochodem stála zde víc, než si člověk vůbec dokáže představit. Ale pořídil jsem si ji jako lék na mé potíže a tak jsem toho nelitoval. Doma bych za to však měl sud božkovského rumu.
Ale zpět k té pohodě náhlého smrákání. Kedea se koupala a já ji přivřenýma očima pozoroval. Byla snědá a divoká a já z ní nemohl oči odtrhnout. Nevím jestli si toho Sipel všiml, protože zarytě mlčel a usrkával ze své sklenky. Podíval jsem se po něm. Hleděl týmž směrem jako já před chvílí. Lokl jsem si té nádherně chutnající tekutiny barvy zlatavého medu a znovu se po něm podíval. Teď se mi však zdálo, že se mračí. Najednou se zdvihl na loktech a pak vyskočil na obě nohy.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nevidí pán tu vlnu tam vzadu?“
Šeřilo se a já byl vyčerpaný a trochu přiopilý. Zadíval jsem se směrem, který mi Sipel udával a přivřel oči do škvír, jež mi pomohly zaostřit.
„Tam,“ upřesnil Sipel a já to najednou spatřil docela zřetelně, tu vlnku vody deroucí se proti směru ostatních. Praštil jsem sklenkou o zem a běžel ke břehu. Přitom jsem křičel: „Kedeo ven! Kedeo ven! Za tebou krokodýl!“
Koutkem oka jsem zaregistroval, kterak Sipel zbledl. Nevěnoval jsem tomu však pozornost a dál běžel přímo k vodě.
„Aáááááá!!!!!!!!!!“ ječela ve vodě Kedea a ve zmatku se začínala ještě ke všemu i topit. Vrhl jsem se za ní a kdesi v koutku bolavé duše si uvědomil, že to zvíře, které pronásleduje Sipelovu dceru, je dobrých pět metrů dlouhý krokodýl mořský Crocodylus porosus.
Vpravdě děsivá scéna. Topící se nahá dívka, vyhublý zoolog, vyžraný krokodýl a podél břehu pobíhající dohněda opálený muž v sukních, který cosi domorodsky lamentuje.
„Vem tyč a lano!!!“ zařval jsem na něj, jak nejhlasitěji jsem to dovedl. Ale to už jsem byl na dosah od jeho dcery, která kolem sebe mlátila rukama a ječela bledá jak anemická lesní víla. Krokodýl už byl jen pár metrů od nás a Sipel na břehu dál pobíhal sem a tam.
„Tak vem konečně tu tyč a poď blíž!!!!!“ obořil jsem se na něj, což ho zarazilo. Konečně!
Poté jsem obrátil pozornost k nahé dívce, kterou jsem hrubě popadl za drdol neupraveně sepnutých vlasů, načež jsem si lehl na znak a především pomocí nohou se snažil dostat pryč z dosahu hrozivě vypadajícího plaza. Ten ovšem nelenil a v téhle chvíli už byl snad jen dva metry od dívčiných nohou.
Přidal jsem.
Nebylo to vůbec nic platné, protože jeho tempu bych nedokázal konkurovat, ani kdybych tady byl docela sám.
Už jsem se takříkajíc loučil se životem, když se z druhé strany říčního koryta ozvala rána a po ní druhá.
Vlnka na vodě náhle zmizela a na jejím místě se objevila velká rudá skvrna, jež se pomalu rozplývala ve špinavě žlutohnědé tekutině kolem.

John Bradley Hiney, zrzavý, pihovatý Ir, který zde byl čirou náhodou na lovu krokodýlů. Měl zakoupenou licenci na odstřel tří kusů a ten náš byl jeho poslední. Kapitální. Vylovili jsme ho společnými silami ještě před setměním a on vám ten macek měřil přesně pět set čtyřicet tři centimetrů. Trofej jako hrom. Hiney jím byl natolik nadšený, že nechtěl vůbec nic slyšet o naší záchraně v poslední chvíli. Přišlo mu to jako docela samozřejmá věc a na oslavu úspěšného lovu nás pozval do vesnice Belitung, kde byl ubytovaný.
Popíjeli jsme tehdy až do samého rána a pak, slovo dalo slovo, ještě stále rozjaření se vydali na lov tomistom.