Z historie koňského rodu

Dějiny koní se začaly psát zhruba před 65 miliony let, v období třetihor, přesněji v období eocénu. Klíčovým momentem, který umožnil velký rozvoj savců, bylo vymření velké části plazů na konci druhohor. Ti do té doby byli téměř neomezenými vládci naší planety a jejich existence savcům neumožňovala zásadnější rozvoj. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci. Do jejich jídelníčku patřil hmyz, vajíčka, zdechliny a nepohrdli ani obratlovci, kteří byli menší, než oni sami. Vymření velké části plazů nicméně znamenalo pro savce nové, velké možnosti, čímž nastal jejich rychlý rozvoj. Savci byli schopni přizpůsobit se rozmanitému prostředí, a tak vznikaly mnohdy velmi rozdílné typy. Podivné tvory s kopýtky na prstech nacházíme mezi jinými savci v období paleocénu. Měli ale spíše podobu šelem než býložravců, někteří měli dokonce dlouhé, protažené lebky a živili se převážně masem. Přesto jsou považováni za předky kopytníků. Odborně jsou označováni jako Condylartha, jinak též prakopytníci. Ač tato skupina sama poměrně brzy vymřela, stala se základem pro vznik dvou dalších velikých řádů.. Lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Řád lichokopytníků se pak hned na počátku svého vývoje rozpadl na dvě další linie, které odborně označujeme jako Ceratomorpha a Hippomorpha. Zatímco z prvně jmenované linie se postupně vytvořili dnešní nosorožci a tapíři (už od počátku jejich vývoje byl jejich typickým poznávacím znamením nosorožčí roh), z Hippomorpha se vytvořilo zvíře, jež v roce 1840 pojmenoval proslulý paleontolog Richard Owen jako Hyracotherium (též se setkáme s označením Eohippus). Ač bylo toto zvíře malého vzrůstu (asi velikosti Fox–Terriera), je přesto označováno jako „první kůň“. Jeho relativně dlouhé nohy mu umožňovaly utéci před jeho nepřáteli. Nové výzkumy prokázaly, že se jeho mozek ve srovnání s jinými savci vyvíjel mnohem rychleji. Hyracotherium žilo před asi 55 miliony let a jeho původním domovem byla Severní Amerika. Ta byla ale v té době ještě propojena tzv. „pevninským mostem“ s Euroasií, což umožnilo rozšíření tohoto zvířete i na tento kontinent. Ještě v eocénu se oddělila zvláštní skupina krátkonohého zavalitého rodu Palaeotherium, který postavou, těžkou hlavou a patrně způsobem života připomínal tapíry. Tato zvířata ale poměrně brzy vymřela. Eocén trval v rozmezí přibližně od 55 milionů do35 milionů let a za tu dobu předkové koní velkou změnu neprodělali. Vznikly dva nové rody, Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší. Orohippus měřil v kohoutku jen 38 centimetrů, vypadali dost podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky. Trojboké třenové zuby se přeměnily ve čtyřboké stoličky a poslední zbytky prvního a pátého prstu na zadních končetinách vymizely. Hyracotherium mělo ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek. U rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední končetině, a proto se nedotýkal země. Za tak dlouhou dobu to byl opravdu nepatrný pokrok.
Po období eocénu následovalo období oligocénu. Koně opustili lesy, močály a křovinaté porosty a začali se prohánět po travnatých rovinách. Získali na velikosti i na rychlosti, což se projevilo změnou stavby těla. První z druhů, žijící v období oligocénu, Mesohippus, měl na předních i na zadních končetinách už jen tři prsty s tím, že prostřední prst byl výrazně silnější, než ostatní. Stoličky měly ještě úzké třecí plochy a postrádaly cement. To dosvědčuje, že koně ještě nespásali tvrdé traviny, ale dávali přednost měkčí potravě. Největší změnou byla už dokonalá proměna třenáků ve stoličky. Mesohippus dosahoval výšky jen kolem 60 centimetrů, ale vzhledem i pohybem to byl už typický kůň. Jeho pozůstatky byly nalezeny v Severní Americe, ale podle některých teorií jeho předkové přišli ze Sibiře. Za přímého potomka Mesohippa můžeme považovat Miohippa. Začátkem miocénu, důležitého období mladších třetihor, přibližně před 23 miliony let, nastávají na Zemi velké klimatické změny. Země vysychá, následkem čehož mizí většina vlhkých lesů. Tropické pásmo se omezuje na okolí rovníku a začíná se projevovat střídání čtyř ročních období. Lesy nahrazují stepi, pokryté travou. Velká změna životních podmínek opět vydatně přispívá k rychlému rozvoji zvířat, která si navíc musí vydobýt ve vzájemné tvrdé konkurenci svůj životní prostor. Stepní vegetace roste ale převážně v nepříznivých podmínkách a je tvrdá. Stoličky koní se stávají mohutnějšími a na korunkách se objevuje cement. Jedním z prvních zástupců, u něhož lze tento vývoj sledovat, je Parahippus. Tento kůň žil v početných stádech v oblastech, kde se dnes vyskytují prérie. V otevřeném prostoru se koně navíc nemohli ukrýt před nepřáteli, a tak se urychlil vývoj končetin. Postranní prsty zakrněly, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zakrněla lýtková i loketní kost, stavba nohy se zdokonalila a zjednodušila Koně jsou výkonnější a rychlejší. V miocénu nastal v Americe rychlý rozvoj koní. Vznikaly stále nové skupiny, například linie rodu Anchitherium, která se přestěhovala do Evropy, kde všichni příbuzní koní zatím vymřeli. Stejný osud ale nakonec potkal i tuto linii.

V Americe se zatím objevil nový typ, Merychippus. Došlapoval už pouze na prostřední prst, další dva prsty ještě byly vyzbrojeny kopýtky, které se ale země nedotýkala. Na jeho stoličkách už se hrbolky sdružovaly ve jha a prohlubinky, mezi nimi bylo vyplněno množstvím cementu. Celkovou stavbou těla i hlavy se už podobal částečně dnešním koním. Změna prostředí, ve kterém tato zvířata žila, se projevila i v postavení očí. Zatímco předchůdci koní, kteří žili kdysi v hustých pralesích, měli oči namířeny před sebe, neboť v husté spleti větví potřebovali dokonalou prostorovou orientaci, zvířata žijící ve stepích potřebují naopak daleký rozhled. Jejich oči se přesunuly nahoru a do stran, aby měla zvířata daleký rozhled a mohla tak čelit útoku predátorů. Merychippus byl početný rod, jsou známy desítky druhů. Oproti svým předchůdcům byl také podstatně větší, v kohoutku měl už přes metr. Na větší hmotnost i výšku mělo pochopitelně vliv prostředí, tedy život ve stepi. Mohutnější tělo lépe hospodaří s teplem, což je v otevřené krajině, kde často fouká vítr, dost podstatné.
Další vývoj koňského rodu již získává na značné rozmanitosti. Koncem miocénu se objevila spousta druhů koní, kteří ovládli velké prostory a navíc se začali stěhovat na jiné kontinenty. A tak zatímco počátek vývoje koní se až na vyjímky odehrál především na území Severní Ameriky, nyní se řada druhů stěhuje do Evropy. Mezi takové rody patří například Megahippus nebo některé druhy rodu Merychippus. Začátkem pliocénu se pak na evropském kontinentu značně rozšířili příslušníci podčeledi Hipparioniae, s třemi prsty na nohou, kteří již dosahovali velikosti zebry. Tito zdokonalení koně se značně zredukovanými postranními prsty a velmi složitými stoličkami se vystěhovali z Ameriky do Asie a odtud do Evropy a skončili v Africe, kde se rod Stylohipparion udržel téměř do konce pleistocénu, kdy u nás začínala poslední doba ledová. V Americe pak zůstává část rodu Hipparion a to téměř do konce třetihor. Tuto skupinu označujeme jako rod Neohipparion. Rod Hipparion nakonec ale vymřel jak v Americe, tak v Evropě. Dodnes se vede polemika, jak velký byl vliv tohoto rodu na vývoj našeho koně Podle některých hypotéz měli být příslušníci tohoto rodu předky rodu Equus, zdá se však, že existuje spíše souvislost mezi osly a zebrami. Na přelomu spodního a středního pliocénu se v Severní Americe objevuje nový rod koní, Pliohippus. Na první pohled se od svého předka rodu Merychippus příliš nelišil. Byl jen větší a robustnější, měl mohutné stoličky s vysokými korunkami a velkým množstvím cementu, a to i v mléčném chrupu. Nohy měl štíhlé, již bez postranních prstů. Kopýtka zcela zmizela a zůstaly jen úzké kůstky, úplně zakryté pod kůží. Pliohippus byl tedy prvním koněm, který měl nohy s jedním prstem, tedy přesně jako současní koně. Právě rod Pliohippus tedy znamenal ve vývoji koní další zásadní přelom, neboť nám již dobře známý rod Hipparion se do konce své existence svých tří prstů nezbavil. I jeho chrup se vyvíjel odlišně a z tohoto důvodu není dnes za předka rodu Equus považován. Právě rod Pliohippus se tedy stal základem pro rozmanité množství mnoha forem koní, který v pleistocénu, ve starších čtvrtohorách, vyvrcholil velkým rozvojem rodu Equus. Tento rod se následně rozšířil téměř do všech kontinentů a například Severní Ameriku obsadil téměř až k hranici zalednění.
Právě v pleistocénu však rozvoj koní dosáhl svého vrcholu a ještě před jeho koncem nastává všeobecný ústup. Na obou amerických kontinentech vymírá množství starobylých typů, které v dobách ledových obývaly Evropu i Asii a které nakonec přežívají pouze na evropském kontinentě.
Z tohoto výčtu se může zdát, že vývoj koní probíhal na rozdíl od mnoha jiných živočišných druhů po celou dobu své historie relativně jednoduše a přímočaře. Ale jak se říká, výjimky potvrzují pravidlo a i s vývojem koní to není zas až tak jednoduché.
K celkem fádní nadčeledi Equoidea (koně), v níž najdeme všechny ty lehkonohé běžce, se řadí další dvě nadčeledi – Brontotherioidea a Chalicotheroidea. Zvířata to byla stejně bizarní jako jejich jména sama, navzdory tomu jsou zařazována ke koním.
Bronthoteria vypadala na počátku svého vývoje stejně jako prakoně. Byli to tedy nejprve malí kopytníci, rovněž žijící v hustém porostu. Na rozdíl od koní, kteří se během dvaceti milionů let téměř nezměnili, se však zástupci této nadčeledi vyvinuli v obrovská, masivní a vysoká zvířata s prapodivnými rohy, která měřila v kohoutku až dva a půl metru. Více nežli koně připomínala přerostlé nosorožce. Vzhledem k nedostatečnému vývoji chrupu, nohou i mozku již v oligocénu celá tato skupina vymřela. A to doslova na vrcholu svého vývoje i rozšíření.
Chalicotheria, „drápatí kopytníci“, zahájili svůj vývoj ve stejné době jako ostatní kopytníci na severoamerickém kontinentu a ve východní Asii. Zatímco Brontotheria byla ztělesněním mohutnosti a síly, Chalicotheria žádných mimořádných rozměrů nedosahovala. Byla to zvířata poměrně pomalá, což bylo způsobeno nejen překážejícími drápy, ale i stavbou jejich končetin. Ani jejich mozek nezaznamenal větší rozvoj, a proto to byla zvířata i poměrně tupá a váhavá. Představují opět jednu ze slepých vývojových větví. Pozoruhodné je, že navzdory tomu přežila až do počátku čtvrtohor v oblasti dnešní Číny.
Nejstarším známým druhem rodu Equus byl Equus simplicidens, žijící ještě v pliocénu v Severní Americe. Následně ovšem došlo k rozšíření i do Evropy a do Asie. Ze zástupců jmenujme koně severočínského nebo indického. Další vývoj byl opět rychlý a velmi rozmanitý. Našim koním se skutečně začali podobat až koně z konce středního a z mladšího pleistocénu, tedy z období, kdy docházelo k častému střídání dob ledových a meziledových, kdy už tito koně byli současníky člověka. Nazýváme je jako koně kabaloidní. Equus caballus je totiž odborné označení domácího koně, který se stal měřítkem koňské krásy. Jako první se objevil Equus mosbachensis, po něm následovali Equus taubachensis a Equus abeli. Pozůstatky těchto koní byly nalezeny v Evropě, zvláště v Německu. Ve čtvrtohorách následoval opět poměrně složitý vývoj. Koněm, který se následně nejvíce rozšířil po tehdejší Evropě byl těžký Equus germanicus, zatímco Asii stále více ovládal kůň Převalského.
Z tohoto posledního období geologického vývoje se sice zachovalo mnoho pozůstatků různých druhů koní a o jejich vzhledu hodně vypovídají jeskynní malby, přesto se stále vedou vášnivé diskuse o systematickém postavení jednotlivých druhů, o jejich vzájemných vztazích i o možnostech ovlivnění vzniku některých zvláštních, starobylých plemen domácích koní.
K první domestikaci koní však došlo mimo Evropu. Současné vědecké teorie považují za oblast první domestikace koní území stepí ve střední Asii, případně na blízkém východě. Právě zde byla totiž lidská společnost již natolik vyspělá, že byla schopna zvládnout něco takového, jako zkrocení divokého koně. Obyvatelé těchto oblastí k tomu navíc měli důvod. Kůň jakožto rychlé a vytrvalé zvíře byl ideálním dopravním prostředkem v rozlehlých stepích. Naopak v Evropě, z velké části pokryté neprostupnými, hlubokými lesy, bylo využití koně ještě dlouho bezpředmětnou záležitostí, a tak zde přetrvával mezi člověkem a koněm vztah lovce a kořisti. I z tohoto důvodu nelze předpokládat, že by se původní evropská plemena, která známe z řady jeskynních vyobrazení, stala základem pro koně, později domestikované v Evropě.