ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Třináct kilometrů po proudu řeky jsem zvracel poprvé a pár minut na to se nám podařilo zahlédnout frkající nozdry kousek od břehu. John tam stočil zapůjčený člun a pak, vidíce, jak jsem vyřízený, navlékl krokodýlovi na přední čelist lano pomocí bambusové tyče s hákem. Předností těchto tyčí je jejich lehkost. Nedělá vám totiž vůbec žádné problémy manipulovat i s tyčí dlouhou čtyři metry, což přispívá k úspěchu lovu, protože plaší příbuzní dinousaurů si člověka jen neradi připouštějí blíž k tělu.
Hiney mu tedy navlékl laso kolem přední čelisti a já zatáhl. Voda se začala vařit, načež John přirazil ke břehu a já vyskočil, abych zvíře dostal z vody ven. Bojovalo však jako o život.
„It´s fajn, It´s fajn,“ ryčel John a smál se na celé kolo. Asi to pro něj byla ta správná představa o prožitém dobrodružství.
Obalení bahnem jsme nakonec asi po půlhodinovém boji to zvíře zafixovali. Bylo také celé od šedohnědého mazlavého jílu a já ho musel před určením několikrát polít vodou, abych se vůbec dopátral toho, jak ve skutečnosti vypadá. Byl to však jen půl druhého metru dlouhý C. porosus, tedy druh, na jehož odchyt jsem neměl povolení. S těžkým srdcem jsme ho pustili zpět.
Mezitím nás dostihla druhá loďka, v jejímž čele seděl majestátně vypadající Sipel.
„Hou, hou, hou, jdeme na ně,“ křičel a udával tak tempo dvěma najatým veslařům. Jeho dcera, už opět plně při smyslech, seděla vzadu a v ruce držela další tyč s uvázanou smyčkou.
Já se ponořil do vody, abych ze sebe smyl tu špínu a pak se mi zas udělalo nevolno. Musel jsem zmizet v houštinách zdejších meandrů, abych vykonal další kolo očistce. Ve stolici jsem měl krev.
Sipela jsme dostihli ještě před polednem. Jeho člun kotvil v příjemně vypadajícím zákoutí řeky a Kedea už opékala na rozdělaném ohni tři metry dlouhou krajtu, podle stažené kůže nejspíš Python reticulatus.
„Ach bože,“ pravil jsem česky a do očí se mi draly slzy. To jsem však ještě netušil, že Sipel a jeho posádka ulovili za dnešní dopoledne hned tři gaviály Tomistoma schlegelii. Všichni měřili sice jen kolem tři čtvrtě metru, ale i tak byli pro mne v téhle situaci vysvobozením. Už už jsem se totiž začínal obávat, že celá moje výprava do tropů Sumatry skončí fiaskem. Tohle mi však mělo vynahradit všechno úsilí a přinejmenším vrátit vložené investice.
Zakotvili jsem tedy hned vedle Sipelova člunu, já se podíval na opékaného hada, zaplakal a první moje cesta pak vedla zas jen do křoví.
„Měl bys odjet do Singapuru, do nemocnice,“ řekl John, když jsem se vedle něj objevil. Kedea mi nabídla asi dvacet centimetrů božsky vonící pečínky a mně se zvedl žaludek. Ne, nebylo to tím hadem. Mně obyčejně nevadí sníst cokoliv. Jedl jsem už nutrie, havrany, psy i larvy zlatohlávků, usušené kobylky i osmažené sklípkany, kozí nožky prolezlé masnými červy, volská oka (a to doslovně) i žáby, raky, syrové mořské ježky a ústřice. Nic mi nikdy nevadilo.
„Jak dlouho to už máš?“ zeptal se mě John a já jen zamával odmítavě rukou. Ukázal jsem na Sipela, aby mu to všechno osvětlil a hnal se zas mimo dosah lidí, bych tu znovu vykonal potřebu, jež mi už dočista rozdírala vnitřnosti. Jenže tentokrát to nebylo až tak jednoduché. Už jsem asi neměl co bych zdejšímu lesu dal a tak jsem tam jen v podřepu seděl, tiše si tam úpěl a krvácel. Měl jsem pocit, že rodím cosi neskutečně velkého a když jsem se chtěl papírem utřít, promiňte mi ten přeupřimný popis, ucítil jsem v ruce něco měkkého, teplého a živého.
Probral jsem se v nemocnici v Singapuru, kam mne nechal John Hiney převézt ihned poté, co mě našli v lese v bezvědomí s vyhřeznutým konečníkem. Deset dnů jsem se zde vzpamatovával ze všech svých tropických nemocí, abych pak v závěru požádal náš zastupitelský úřad o repatriaci, kterou zaplatím až doma.
Před odjezdem jsem už jen zabalil a přímo Ignaciovi odeslal šest kousků gaviálů, které pro mě John a Sipel s Kedeou nalovili, sbalil jsem si svá zvířata i zavazadla, rozloučil se s těmi, jež mi zachránili život a nasedl jsem pak na letadlo společnosti British airways.
Doma mě čekala moje milovaná Hanička, kouzelná Muriel a všechna moje zvířata. Prostě všichni ti tvorové, které mám tak rád. Ale o tom zas až někdy příště.

Vladimír Cerha

Vladimír Cerha se narodil v roce 1966 v Mělníku, vyučil se elektomechanikem, poté vystudoval střední strojírenskou školu a následně navštěvoval fakultu životního prostředí UJEP. Vystřídal řadu zaměstnání, napsal několik knih a namaloval stovky obrazů, z nichž některé jsou vystaveny v Anglii, Itálii a Černé Hoře.
Vždycky hodně cestoval, nejvíce však přilnul k zemi svých předků, k Chorvatsku a Černé Hoře, kde část roku i pobývá. V současnosti spolupracuje ponejvíce s nakladatelstvím Balt East, sdružen v literární skupině „De drap“. V chovech zvířat se zabývá hlavně chovem agam a barevných forem gekončíků. Některé své úspěchy prezentuje na internetových stránkách www.mybox.cz/cerha . Je také dlouholetým spolupracovníkem časopisu Fauna, na což je náležitě pyšný.