„Falešná zmije“ – Natrix maura (LINNAEUS, 1758)

Užovka Natrix maura z podčeledi Natricinae je nejmenším zástupem rodu Natrix, dorůstá obvyklé délky 60–80 cm, pouze výjimečně mají velké samice až kolem 100 cm. Svrchní strana užovek bývá většinou zelenošedá nebo hnědá, s příčnými tmavými skvrnami, spojenými často v klikatou „zmijí“ čáru. Jedná se o Batesovo mimikry – imitaci sympatrických zmijí Vipera aspis, Vipera latastei a Vipera seoanei. V případě ohrožení, nemohou-li utéci, se N. maura stáčejí, syčí, zplošťují hlavu i tělo a se zavřenou tlamkou provádějí zastrašující výpady proti rušiteli, takže iluze podrážděné zmije je dokonalá. Na podobnost neškodné nejedovaté užovky se zmijemi poukazuje i její starší vědecký název Tropidonotus viperinus a také národní názvy ve většině evropských jazyků. V češtině se N. maura označuje jako „užovka podezřelá“, nověji jako „užovka maurská“.

• V přírodě představují častou kořist užovek tzv. „palearktičtí vodní neboli zelení skokani“.

Zmíněná „zmijí“ kresba bývá u mnohých jedinců velmi nezřetelná a tito hadi připomínají blízce příbuznou Užovku podplamatou (Natrix tessellata). Viděl jsem i jednobarevně cihlově červený exemplář z Maroka, jeho zbarvení odpovídalo barvě půdy na lokalitě odchytu (Svobodová 1992, in verb.). Na bocích užovek se nacházejí tmavé okrouhlé skvrny se světlými středy. Existuje i tzv. pruhovaná forma, podobná balkánskému poddruhu Užovky obojkové (Natrix natrix persa), která se vyznačuje dvěma žlutými či oranžovohnědými rovnoběžnými dorzolaterálními pruhy, táhnoucími se od zátylku po špičku ocasu. Podle Grubera (1989) je výskyt pruhovaných N. maura běžný v jižním Španělsku a na Mallorce. Malkmus (1996) uvádí, že na západě Pyrenejského poloostrova jsou hadi s touto kresbou vzácní, v letech 1976–1995 prohlédl v Portugalsku přes tisíc kusů a pouze jediný exemplář náležel k pruhované formě. V chovu jsem měl pruhovaného samce odchyceného na Sardinii.
N. maura obývá jihozápadní Švýcarsko, severozápadní kontinentální Itálii – Ligurie, Lombardie, Piemonte, Emilia (Ferri 2002), jihozápadní a jižní Francii, celý Pyrenejský poloostrov, Iles d´Hyéres, Sardinii, ostrov Galita a severozápadní Afriku – Maroko, Alžírsko, Tunisko. Introdukována byla pravděpodobně na Baleáry a jih Korsiky. Z tohoto rozsáhlého areálu nejsou popsány žádné poddruhy, velká variabilita ve zbarvení a kresbě nemá z hlediska systematiky význam.

• Ryby jsou základem krmné skladby užovek v péči člověka.

Užovky jsou vázány na vodní zdroje, kde loví potravu – ryby, obojživelníky a jejich larvy, přičemž výborně plavou a potápějí se. Osidlují nejhojněji břehy stojatých i tekoucích vod v nížinách a podhůřích, ale žijí také u horských potoků, slanisek, na zamokřených loukách, někdy i u brakické či mořské vody - například na pobřeží Maroka (Pecl 1999). Při severozápadním pobřeží Španělska se vyskytují i na malém ostrůvku v Atlantiku (Kwet 2005). V africké části areálu užovky obývají oázy na okraji Sahary. Netypickou lokalitu jsem zaznamenal v tuniské oáze Nefta. Zde nebyly žádné „maury“ k zastižení tam, kde bych to očekával – v rozsáhlém zavlažovacím systému palmérie s čistou vodou plnou rybek a skokanů Pelophylax saharicus. Setkal jsem se s nimi až u odpadní stoky s velmi nízkým (1–2 cm) vodním sloupcem a mohutnými vrstvami zapáchajícího bahna, ve kterých si hadi při pohybu vyrývali „cestičky“. Toto nevábné místo sloužilo také jako příležitostná skládka komunálního odpadu. Podobně uvádějí z Vysokého Atlasu v Maroku značnou odolnost užovek ke znečistění prostředí Funk, Velechovský a Vrabec (2003).
V teráriu jsou N. maura nenáročnými chovanci, spokojí se s univerzální ubikací vybavenou vodní nádrží na koupání a větvemi. Požírají ryby (tvarem a velikostí se osvědčily do ČR zavlečené Pseudorasbora parva), kousky rybího masa podávané pinzetou, příležitostně jsem zkrmoval skokany hnědé a holá myšata. Při krmení rozmraženými rybami je nutné dodávat do potravy vitamín B1-thiamin. Užovky kořist před pohlcením neusmrcují ani nedusí v závitech. Zajímavé potravní chování jsem pozoroval u jednoho odrostlého mláděte, které ulovilo většího skokana. Ihned po zakousnutí do hlavy se zachytilo ocasem kolem boků žáby a následně ji obtočilo celým tělem. Had neuvolnil smyčky ani při polykání a jejich pomocí natáhl dlouhé skokaní nohy do pozice vhodné pro pohlcování. Situace připomínala způsob příjmu potravy hroznýšovitými hady. Zda se jednalo o chování cílené nebo náhodné, kdy se hadovi nepodařilo jako obvykle zaklesnout ocasem např. za větev, nemohu posoudit.
Pohlavně dospělým užovkám doporučuji poskytnout asi tři měsíce zimního klidu, po kterém dochází k páření. Samice kladou v přírodě 4–32 vejce v červnu až červenci (Gruber 1989, Schmidt 1989), v teráriích mohou mít za sezónu druhou, třetí i čtvrtou snůšku. Mláďata se líhnou při teplotě 25–30 °C po 40–45 dnech, při 25–28 °C po 43–53 dnech, za pokusně snížené teploty 19–20 °C se inkubační doba prodloužila na 93–106 dnů (Schmidt 1989). Mladé užovky přijímají ochotně stejnou potravu jako rodiče. Když jsem jim zkusil nabídnout v literatuře zmiňované žížaly, nejevily o ně zájem.
N. maura patří „jen“ k evropské herpetofauně a komerčně je nezajímavá s ohledem na její snadné rozmnožování a dříve časté dovozy z dovolených v jihozápadní Evropě a severní Africe. Přesto jde o velmi pěkný a k chovu vhodný druh, který lze udržet v teráriích po generace.

Literatura:
Ferri,V. (2002): Guida ai serpenti d´Italia a d´Europa. – DVE ITALIA S.p.A., Milano, 127s.
Funk, A.+Velechovský, M.+Vrabec,V. (2003): Vodní želva na Sahaře a v horách. – Živa, Praha, 51(4):177–179s.
Gruber, U. (1989): Die Schlangen Europas und rund ums Mittelmeer. – Franckhs´che, Verlagshandlung, Stuttgart, 248s.
Kwet, A. (2005): Reptilien und Amphibien Europas. – Franck-Kosmos Verlag, Stuttgart, 252 s.
Malkmus, R. (1996): Die „gestreifte“ Form der Vipernatter (Natrix maura) aus Portugal. – Salamandra, 32(4):285–286s.
Pecl, K. (1999): Maroko-brána Afriky.-IEC, Jihlava, 99 s.
Schmidt, D. (1989): Vermehrung von Terrarientieren – Schlangen.-Urania – Verlag, Leipzig – Jena – Berlin, 184 s.

text a foto: Ivan Kocourek, DiS.