Pupalka

 

Vzpomínám si velmi dobře na den svého dětství, kdy jsem přinesl domů svého prvního stehlíka. Tedy, asi jakýmsi nedopatřením se přihodilo, že byli zrovna dva. Když na to vzpomínám, tak uvykání ptáků na klec bylo dost improvizované, ale přesto úspěšné. Kromě knih prof. J. Jandy jsem tehdy neměl vedle sebe žádného učitele. Především je mi však dnes docela s podivem, že jsem ptáky dokázal úspěšně krmit nepříliš standardní stravou. Samozřejmě jsem té době nevěděl, co je to nemít čas, a tak v prvních dnech dostávali pracně vybraná semena lopuchu a semínka krásenky zpeřené (Cosmos bipinnatus), kytky ze zahrádky. Získávání těchto semínek bylo opravdu časově velmi náročné, a tak zásoba semínek krásenky zmizela velmi rychle. Mák z kuchyňských zásob jim chutnal také, i když byl pomletý, jak jej máma chystala do buchet. Protože jsem celou tuto akci dlouhodobě připravoval, měl jsem nachystané i další druhy pochoutek. Třeba čerstvě rozdrcená jádra vlašského ořechu. Bohužel obchod s ptáky a krmením pro ně u nás nebyl, a tak se museli smířit jen s prosnými jáhly, lnem, řepkou a drcenou slunečnicí. Na tehdejší dobu to bylo asi na hranici možností.

• První rok.

• Druhý rok.

Oba ptáci byli samečci, ujistili mne o tom později zpěvem. Táta ale pro mou neobvyklou zálibu neměl pražádné pochopení, a tak dost brzy došlo k přestěhování ptáčků k dědovi z máminy strany. Tam byli zdrojem radosti a já měl možnost je vídávat ještě velmi dlouho. Přál jsem si také Kanára, ale koupit jsem si ho nemohl. Vůbec jsem netušil, kde se prodávají, ani žádné pravidelné kapesné jsem nedostával.
Moje záliba v chovu podobných ptáků mne neopustila doposud. Technologie chovu se však musela změnit, popisovaný způsob krmení mohl vyhovovat asi jen chovu jednoho ptáčka v kleci pro zpěv. Později se už prodávala v obchodech směs zrní, nazývaná ptačí zob, která se skládala z řepky, prosa, lnu a loupaného ovsa. Vzpomínám si, že lesknici a semenec jsem znal jen z knížek. Fyzicky jsem je objevil až po letech. Ještě později jsem poznal dokonce i niger, výjimečně jsem nějakou náhodou sehnal trochu salátového semínka nebo čekanku. Pamatuji si ještě okamžik, kdy jsem poprvé viděl v plastové lahvi semeno kardi. Přivezl ho belgický chovatel a kromě toho kardi mě velmi zaujala i ta plastová láhev.

• Planá lokalita pupalky v blízkosti nové silnice.

• Detail stvolu s dozrávajícími semeny.

Dnes je samozřejmě situace nesrovnatelná, myslím však, že neuškodí pár vzpomínek a připomenutí, že vedle koupených věcí můžeme hýlům přinést dozrávající jeřabiny, borůvky nebo javorové nažky, křivkám pár dozrávajících modřínových šišek apod. Na trhu jsou běžně dostupné nejrůznější kvalitní směsi semen pro konkrétní druhy ptáků, krmení v podobě extrudovaných granulek obohacených vitamíny i dalšími doplňky. Myslím si, že velmi kvalitní (co do rozmanitosti skutečně vhodných semen) jsou směsi pro čížky a podobné ptáky od firmy Versele–Laga. Ovšem i v originálním balení a v záruční době jsem našel ve směsi zámotky molů. Asi nic není dokonalé, ale to je nepodstatné. Já vnímám vývoj situace s krmivy, samozřejmě s ohledem na své svěřence, velmi pozitivně. Ovšem asi pořád bude co objevovat a vylepšovat. S přibývajícími informacemi o zahraničních chovech stehlíků mi nemohlo uniknout, že ptáci jsou na fotografiích dnes častěji než na klasickém bodláku, vyobrazeni se zvláštní bylinou. A tak jsem brzy vypátral, že se jedná o rapuncii (it.), u nás tedy pupalku dvouletou (Oenothera biennis). Botanika není mojí silnou stránkou, a tak jsem využil dnešní zdroj informací – internet. Udivilo mne, že tato bylina se u nás údajně pěstuje i ve velkém a má nějaké jiné využití. Na druhou stranu mě udivovalo velmi dlouhou dobu, že se mi nedaří setkat se s ní někde ve volné přírodě. Nakonec se však i to podařilo. Zahlédl jsem ji z autobusu, v zimě u silnice, cestou z Prahy. Dojet na to místo později už bylo snadné. Mezitím jsem však v důsledku intenzívního průzkumu dostal darem otýpku sklizené pupalky od italského chovatele stehlíků. Italská pupalka není úplně stejná, naše má semínka zjevně větší, i tak se sotva vyrovnají drobnému máku. Proto není vhodné je dávat do směsí semen, která jsou objemnější. Malá semínka vždy propadnou na spod a ptáci se k nim prakticky nedostanou. Samotnou pupalku na misce však nepřehlédnou. Nejčastější a nejpohodlnější je podávání celých rostlin, kdy si ptáci vybírají z tobolek semínka sami, a to v suchém stavu, stejně jako ve stadiu dozrávání. Podle četnosti výskytu pupalky na fotografiích si troufám usuzovat, že jde o nezanedbatelný doplněk obohacující jídelníček nejen stehlíků. Navíc vedle zdroje chutných semínek je to pro ptáky příležitost, jak se užitečně a velmi přirozeně zabavit. Chytré zdroje uvádějí, že počet semínek v jedné tobolce je až tři sta. Také najdete informace o dvoumetrové výšce rostliny a téměř čtyřcentimetrových tobolkách. Takovou pupalku jsem však ještě neviděl, moje pozorování udávají rozměry asi poloviční. Dnes, když vím jak semínka vypadají a znám i další cizojazyčné názvy, dodatečně zjišťuji, že samotné semeno nabízejí běžně chovatelské obchody nejen v Itálii. Našel jsem ji i na burze ve Zwolle, vedle dalších většinou neznámých „exotických zbytečností.“
V našich podmínkách může pupalka růst asi bez zvláštní péče na stanovištích podobajících se rumišti. Vyhovuje jí písčitá půda. Je to však dvouletka a stvoly s tobolkami vytvoří až druhým rokem. K získání čistých semen nepotřebujeme žádnou mlátičku ani kombajn, ze suchých rostlin semínka vypadávají velmi ochotně při pouhém otočení stvolu.

• Detail dozrávajících semen v úboru.

Ještě něco na závěr. Protože o chov stehlíků se díky nádherným mutacím i v našich podmínkách probouzí jakýsi nový zájem, bylo by na místě převzít od zahraničních chovatelů vedle samotných ptáků i úspěšné způsoby a praktiky chovu. Praxe s pupalkou k tomu určitě patří. Proto daruji (po telefonické dohodě – 607 185 296) deseti čtenářům sáček semínek k vysetí a budu se těšit na další pokračování o zkušenostech s pupalkou.