A pořád se něco děje: „šiška“

Kdyby mi tento příběh někdo vyprávěl, nevěřila bych mu to a velmi těžce by mě o pravdivosti přesvědčoval. Nevěřila bych a tvrdila, že se to prostě nemůže stát!
Bylo teplé březnové počasí a my jsme jako každý den prováděli ranní venčení. Měla jsem dost času, a tak jsem si s mými psy hrála nedaleko domu na palouku. Našla jsem dvě velké smrkové šišky a házela jsem je psům na střídačku. Psy tato hra ohromě baví. Stačí říct „šiška“ a hned jsou napružení a v pozoru. Poslední hozenou šišku můj pes neviděl padat. Začal ji hledat a za pomoci mých povelů, kterými jsem ho k šišce směrovala, ji ve chvilce našel. Když ji uviděl, radostně k ní přiskočil, vzal ji do mordy, povyskočil a šišku si nadhodil do výšky, aby ji znovu chytil. Jenomže milá šiška vzala přímý směr a zajela mu jako po másle do krku.

Akim, jak byl rozběhnutý, udělal ještě tři kroky a začal se dávit. Vyděšená jsem k němu přiběhla, strčila mu prsty až dozadu do mordy a snažila se šišku vytáhnout. I když jsem kousek šišky vyčnívající z hltanu zachytila, šla laicky řečeno proti srsti a vytáhnout se nedala. Akim se dávil, upadl a začal se dusit. Marně jsem se snažila šišku vyjmout. Klouzala mi mezi prsty a na rukou se mi objevila krev od vzniklého poškození sliznice. Zoufale jsem se rozhlédla a doufala v něčí pomoc, ale nedokázala jsem si představit, co by si v tento šílený moment počal i odborník. Akim upadl na zem a začal s sebou škubat. Viděla jsem, jak mi odchází před očima a nemohla jsem mu pomoci. Zoufalství, které mě zaplavilo, se nedá popsat. Hladila jsem jeho hlavu položenou v klíně a brečela. Najednou jsem pod rukou něco ucítila, snad polykací reflex. Akim šišku spolkl. Nadechl se, chvilku se dávil a kašlal. Nakonec se postavil na nohy.
Když jsem se trošku uklidnila, volala jsem našemu panu doktorovi. A nejen jemu. Měla jsem o Kima takový strach, že jsem obtelefonovala další tři veterináře. Na čem se všichni jednoznačně shodli byl fakt, že šišku pes strávit nedokáže. Také pravděpodobnost toho, že šiška této velikosti projde zažívacím traktem až k úspěšnému vyprázdnění, není veliká. Stejně tak se shodli na tom, čím v této situaci psa krmit, aby se podpořilo trávení, šiška se obalila a zvýšila se tak šance na úspěch. Dostali jsme naordinovanou masitou stravu s dávkou slunečnicového nebo pupalkového oleje. Tuto dobrotu měl Kim zajídat ovocem a zeleninou bohatou na vlákninu a především zelím. Granule měl v novém jídelníčku zapovězené. Rozdílné názory měli páni doktoři na to, v jakém časovém horizontu začít tento problém řešit operativně. Shodovali se v jednom: při potížích jako je malátnost, nechutenství, teplota, akutní zvracení, zácpa či průjem je nutné přivézt psa na zákrok neodkladně. Rozdílné názory se týkaly doby, jak dlouho čekat v případě, že bude pes bez zjevných potíží. Dva doktoři by počkali týden a pak navrhovali operaci, paní doktorka radila maximálně čtyři dny bez zákroku. Čtvrtý veterinář by tomu dal delší čas a měl by psa stále pod dozorem. Dožadovala jsem se nějakého vyšetření, například rentgen nebo ultrazvuk. Jenomže šiška je „hmota“, kterou nelze tímto vyšetřením zobrazit.
A tak jsme měřili teplotu a krmili podle pokynů. Kim si pochutnával čtyřikrát denně na lehce prorostlém masíčku plovoucím v půl deci kvalitního oleje, zasypaném třemi kávovými lžičkami psyllia a přikusoval k tomu košťál z čínského zelí. Ráno, v poledne a večer jsme se hodinu potulovali v příměstské oboře, aby měl dostatek pohybu a střeva pěkně pracovala. Vyprazdňování Kimovi nedělalo nejmenší potíže a já jsem nejméně pětkrát denně pitvala a prohlížela, co vytrousil. Uplynuly tři dny. Akim byl bez potíží, veselý a v pohodě. Horší to bylo s paničkou, která si začínala zoufat a pomalu věřit tomu, že tak veliké těleso samo nevyjde.

Třetí den pozdě večer jsem chystala Akimovi jeho druhou večeři. Když jsem ji zalívala olejem přes lžíci, vyhrklo mi do misky skoro jednou tak veliké množství, než jaké bylo doporučeno. Neřešila jsem to. Krmení jsem zamíchala a říkala si, že ho to třeba víc prožene. Neuplynula ani hodina a Akimovi se udělalo tak zle, že kňučel u dveří a dožadoval se vypuštění ven. Šli jsme na delší noční procházku a pes se pásl a pásl. Trávu doslova rval a po necelé hodince pasení se mu obrátil žaludek. A šiška? Byla tam! Vzala jsem ji domů, abych ji pozorně prohlídla, jestli v Akimovi něco nezůstalo. Vyšla celá a neporušená. Jsem šťastná, že to tak dopadlo. Měli jsme víc štěstí, než rozumu. Byly to předlouhé tři dny. Nikdy by mě nenapadlo, že pes může tak veliký předmět spolknout.
Šiška nakonec prošla plechovkou s lakem, opatřili jsme ji řetízkem a pověsili k pohárům a ostatním trofejím. Je to naše trofej nejvzácnější. Šiška měří dvanáct centimetrů a pro srovnání velikostí jsem ji vyfotila s různými předměty.
Takže, pozor na šišky!