Sdílet:
ROZŠIŘUJEME SI OBZORY - Dogtrekkingové mapování estonského pobřeží
Naše výprava u Baltu – 2008.
Náhoda a trocha pověstného štěstí v neštěstí tomu chtěla, že jsem spolu se svými psy bohatší o řadu nevšedních zážitků...
Po třech letech plánování, zklamaných nadějí a nových šancí konečně přichází den D. Je druhá polovina února a naše výprava vyráží za splněním dobrodružného snu – zdolání nejvyšší hory Finska Halti za pomoci psího spřežení. Slovo výprava je však poněkud nadnesené, pravda, v samotných počátcích příprav se jednalo o skupinu pěti lidí a dvou spřežení. Z důvodů, o kterých by se snad dala napsat kniha, se však konečný počet účastníků smrsknul na mne, kamaráda Honzu a mých pět tažných psů. Oč je naše parta menší, o to je nabitější odhodláním spojeném s očekáváním nepoznaných zítřků. Před námi je však obávaná, téměř 3000 kilometrů dlouhá strastiplná cesta autem přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko do finského městečka Kilpisjarvi, ležícího v samém sousedství norských a švédských hranic. Poloha tohoto, námi zvoleného základního tábora, asi 450 kilometrů nad severním polárním kruhem, by měla mimo jiné zaručit kvalitní sněhové podmínky pro uskutečnění naší akce. I to byl jeden z důvodů, proč vyrážíme tak daleko na sever – kde už jinde by si mohl musher se svým spřežením zajezdit, když ne zde.
Po krátkém úvodu na české dálnici do Českého Těšína se stává Polsko černou můrou našeho řidičského tandemu. Stav polské silniční dopravy zavání beznadějí, na kterou musíte dříve či později rezignovat. Roztroušené vesnice, jež prakticky nekončí, nýbrž jedna plynule přechází v druhou spolu se stavem vozovky, snižují náš rychlostní průměr na minimum a nabourávají naše plány. Vzhledem k vlastním zkušenostem i radám ostatních se obloukem vyhýbáme Varšavě, proslulé totální absencí směrového značení. Moc jsme si ovšem nepomohli, na objížďce se dostáváme do kolony, která se téměř nehýbe. Druhá, podstatně lepší část polské trasy, nemůže vymazat celkově špatný dojem z polské silniční dopravy. Jo pobaltské státy, to je jiné kafe! Obzvláště poté, co se všechny země, kterými projíždíme, ocitly v tzv. Schengenském prostoru. Na to jsme byli hodně zvědaví. Po zkušenostech před šesti lety, kdy to na každé hranici fungovalo systémem „nech se zkontrolovat a zaplať“, příjemné překvapení. Zaklínadlo „děngy i vodka“ zmizelo, stejně jako hraniční přechody, takže téměř nerozeznáváme přechod z jedné země do druhé, tím spíše, že se pomalu setmělo. Na kvalitních dálnicích doháníme vzniklé zpoždění a dospíváme k rozhodnutí jet nonstop až do Estonska. Stereotyp pravidelného střídání se za volantem a tankování narušuje jen pravidelné venčení a napájení psů. Ti cestují na slámě v boxech přívěsného vozíku a jsou v pohodě. Jejich europasy opatřené pro finskou stranu navíc pouze potvrzením o odčervení odpočívají ve schránce vedle našich – mimo trajektu jsme je nemuseli vůbec vytahovat.
Únava a sympatické parkoviště v borovém lesíku rozhodly. Kolem šesté ráno zaléháme do spacáků ke krátkému odpočinku, uspáváni hukotem příboje nedalekého temného Baltského moře. Jsme těsně před hranicí s Estonskem a do přístavu v Talinu, odkud nás čeká trajekt do Helsinek, nám zbývá asi 200 kilometrů. Při troše štěstí tak můžeme chytit ještě některý z nedělních odpoledních lodních spojů.
Po dvou příjemných hodinách spánku nás bohužel budí studený déšť. Bleskově vaříme snídani a venčíme psy na písečném pobřeží. Ti jen s nedůvěrou hledí k tomu temnému, neznámému, nekonečnému …
V 11.30 (12.30 místního času) jsme skutečně v Talinu. Jenže po nadšení, že se brzy dostaneme přes Finský záliv, přichází studená sprcha: všechny trajekty jsou beznadějně vyprodané! Pro vysvětlení: z Česka se nám levný spoj nepodařilo zajistit, věřili jsme, že na místě budeme u jiných společností úspěšnější. Nu teď to máme – nejbližší volná loď odplouvá zítra v pět odpoledne. Ke všemu neustále hustě prší a každý pokus o vyvenčení psů končí pořádně promáčenými seveřany. Naše snaha směřuje jediným směrem, pryč z tohoto uplakaného města, jen dál na sever. I proto se ptáme každé tři hodiny v přístavišti, jestli se při odjezdu neuvolní nějaké místo. Bohužel, všechno marné. Zdá se, že zítřejší odpolední trajekt to jistí. Marnost a depku je třeba s přicházejícím večerem spláchnout něčím ostřejším – na řadu přichází slivovička. Jdeme do centra na pivo a něco k snědku. Přívětivá pizzerie s obrovskou pizzou a vychlazeným finským Lapin Kultou nám oběma spravuje náladu. „Což takhle udělat z problému výhodu. Máme den volna k dobru, zítra můžeme vyjet za město a udělat se psy túru po pobřeží. Konečně v Estonsku jsem ještě nebyl“, navrhuje po chvíli Honza. Nápadu se chytám jako tonoucí stébla, poslední hodiny mi daly psychicky zabrat. Pravda, dogtrekking v Estonsku, to tu ještě nebylo – začínám se těšit! Ani celou noc bubnující déšť či klepání místní policie na auto mi nemůže zkazit náladu, vždyť máme konečně nápad, jak naložit s neplánovaným volnem.
I počasí jako by se s námi chtělo udobřit. Probouzíme se sice do větrného rána, zato bez deště a chvílemi dokonce probleskuje i modrá obloha. Poslední pokus dostat se na ranní loď opět nevyšel. Smířeni tedy kupujeme lístek na odpolední spoj, definitivně tím pádem máme do pěti volno. Po krátkém váhání nasměrujeme naše auto k několik kilometrů vzdálenému poloostrovu Viimsi p–s. Vzhledem k omezenému času se nám tenhle nejsnáze dosažitelný severní výběžek estonského pobřeží zdá optimální. Kvalitní silnice kopíruje pobřeží s nádherným výhledem na hlavní město. Racci s hlasitým pokřikem nad námi provádí své ranní kejkle a těsně pod námi se na vzdouvajících mořských vlnách pohupují hejna kachen. Chvíli tápeme ve spleti silniček a odboček, abychom nakonec zaparkovali na příjemném písečném plácku. Psi jsou z neplánovaného výletu nadšeni. Aby nás ve svém přebytku energie neuvláčeli, musíme si naši partu malamutů a gróňáků rozdělit na dvě skupiny. Drobná svačina, pár pamlsků do batůžku, ještě nezapomenout dalekohled a foťák a můžeme vyrazit. Budeme se prozatím maximálně držet pobřeží, naším cílem by měla být vesnička Rohuneeme s vyznačeným majákem. Už kvůli tomu, že nemáme žádnou podrobnější mapu, nemůžeme si dovolit víc experimentovat.
Zřejmě to tak nemá každý, ale pro mne je moře a obzvlášť to chladné, fascinujícím úkazem. Možná za to může můj bídný suchozemský původ či nadměrná konzumace dobrodružných románů a cestopisů … Zkrátka pohled na temné, zdánlivě nekonečné masy vod, vítr prosycený solí a tříštění vln o pobřežní skály ve mně evokují představy dálek, zapomenutých výprav a nesčetných životních příběhů odvážných námořníků. Určitě hodně odvážných, protože postavit se těmto nevyzpytatelným živlům na palubách lodí, svou velikostí nicotných, chce hodně statečnosti. Nevím jaký názor na to měli psi, ale radostně rejdili ve vlhkém písku a značkovali kdejaký kout borového lesa. Jen k té podivně slané věci se přibližovali s nedůvěrou, až se člověk musel smát. Málem jsem přitom zapomněl na svou oblíbenou „šutrologii“, tedy sbírání krásných oblázků, které budou sloužit jako milá vzpomínka na místa, která jsme navštívili. Okraj lesa byl protkán řadou pěšinek, svědčících, že tato oblast je častým cílem vycházek Taliňanů. Občas se objevila rybářská chatka, srub či opuštěné stavení. Vše díky blízké přítomnosti moře a nadměrné vlhkosti poznamenané působením tvrdých povětrnostních vlivů. Konečně se v dáli objevuje kamenitý výběžek se siluetou majáku, lépe řečeno toho, co z něho zbylo. Honza se Stormem spěchají, aby toto místo dobyli jako první. Máváme vzdáleným lodím, psy obšťastňujeme pamlskem a sebe tatrankou. Jsme spokojeni, ten problém s trajektem byl přece jenom k něčemu dobrý a věřím, že i psi by nám dali za pravdu. Vesnička Rohuneeme si žije svým ospalým pondělním dopoledním životem. Venku potkáváme jen minimum lidí, nejčastěji však venčící pejskaře, kteří si nás se zájmem prohlíží. Podle krásných výstavních domů, před nimiž vedle nového auta často parkuje i motorový člun usuzujeme, že nejde o typickou rybářskou vesnici, ale spíše o lepší příměstskou část. Středem poloostrova vede několik cest, v nichž není jednoduché se zorientovat. Také na to brzy doplácíme, naše orientace je v háji a nakonec se vynořujeme úplně jinde, než bychom čekali. Na druhou psí partu už nám nezbývá tolik času, kolik bychom chtěli.
Do přístaviště se vracíme s dobrým pocitem, že jsme alespoň okusili estonskou krajinu a psům umožnili se proběhnout před další náročnou cestou.
Na palubě trajektu a při další cestě za volantem se vracíme k zážitkům z dnešního výšlapu. Přiznávám, že ten mne jen navnadil k dalšímu poznávání estonské krajiny. Zdejší kraj již mám v hledáčku delší dobu, jen se vše jaksi nedaří uskutečnit. Láká mne rovinatý písečný terén, rozlehlé borové lesy plné hub a zvířectva, ještě donedávna nepřístupné ostrovy. Ani o památky, církevní či architektonické zde není nouze a v neposlední řadě jsou zde milí a pohostinní lidé. Mladší generace se bez problémů dohovoří anglicky, starší zvládá stejně jako my ruštinu. Ačkoliv je Estonsko z pobaltských států ekonomicky zřejmě nejdravější, zdejší ceny jsou přijatelné, srovnatelné s našimi.
Když tak básním o dogtrekovaní po Estonsku, Honza se hned nápadu chytá. Inu nezapře se v něm majitel netradiční cestovky (www.rajbas.eu). Přichází s návrhem na upravení svého přívěsu za osobní dodávku tak, aby se v něm dali přepravovat psi. A hned vyjmenovává další destinace, kam by se s takovýmto dogtrekařským mikrobusem dalo vyrazit. Ač zpočátku hledím nedůvěřivě, postupně se mi nápad začíná líbit. Vzpomínám na své dávné začátky, kdy jsem byl vlastníkem pouze jednoho Malamuta. Tehdy jsme spolu s dalšími přáteli využívali nabídky kamaráda Karla Tůmy. V autobusu, upraveném na karavan a vybaveném kotci pro psy, jsme společně cestovali na závody i výstavy. Mělo to celou řadu výhod: člověk tak starost o auto a řízení přenechal řidiči, užil si krajiny i přátel kolem sebe, aby odpočatý dorazil se spokojeným psem na místo. Zanedbatelná určitě není ani finanční stránka tohoto společného cestování i možnost určitého zázemí. Takže koho jsem na začátku navnadil na zajímavý nápad pro pejskaře, to je tedy on. Možná si řeknete nic převratného, ale pokud vím, nic takového se nám zatím nenabízí. Věřím, že celá řada dogtrekkařů i těch ostatních, kteří rádi tráví dovolenou po boku svých psů, by tenhle způsob cestování přivítala. Není od věci čas od času kromě zavedených akcí navštívit nové zajímavé neokoukané kraje. Pokud vás myšlenka zaujala, ozvěte se na adresu: info@rajbas.eu nebo stistko61@seznam.cz. Tenhle nápad je ještě třeba doladit a dopilovat, ale na tom se už můžeme podílet společně. Šťastné cesty vám i vašim psům přeje Laďa Páral.
Naše výprava u Baltu – 2008.
Moře nám učarovalo.
Po třech letech plánování, zklamaných nadějí a nových šancí konečně přichází den D. Je druhá polovina února a naše výprava vyráží za splněním dobrodružného snu – zdolání nejvyšší hory Finska Halti za pomoci psího spřežení. Slovo výprava je však poněkud nadnesené, pravda, v samotných počátcích příprav se jednalo o skupinu pěti lidí a dvou spřežení. Z důvodů, o kterých by se snad dala napsat kniha, se však konečný počet účastníků smrsknul na mne, kamaráda Honzu a mých pět tažných psů. Oč je naše parta menší, o to je nabitější odhodláním spojeném s očekáváním nepoznaných zítřků. Před námi je však obávaná, téměř 3000 kilometrů dlouhá strastiplná cesta autem přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko do finského městečka Kilpisjarvi, ležícího v samém sousedství norských a švédských hranic. Poloha tohoto, námi zvoleného základního tábora, asi 450 kilometrů nad severním polárním kruhem, by měla mimo jiné zaručit kvalitní sněhové podmínky pro uskutečnění naší akce. I to byl jeden z důvodů, proč vyrážíme tak daleko na sever – kde už jinde by si mohl musher se svým spřežením zajezdit, když ne zde.
Maják na dohled.
Po krátkém úvodu na české dálnici do Českého Těšína se stává Polsko černou můrou našeho řidičského tandemu. Stav polské silniční dopravy zavání beznadějí, na kterou musíte dříve či později rezignovat. Roztroušené vesnice, jež prakticky nekončí, nýbrž jedna plynule přechází v druhou spolu se stavem vozovky, snižují náš rychlostní průměr na minimum a nabourávají naše plány. Vzhledem k vlastním zkušenostem i radám ostatních se obloukem vyhýbáme Varšavě, proslulé totální absencí směrového značení. Moc jsme si ovšem nepomohli, na objížďce se dostáváme do kolony, která se téměř nehýbe. Druhá, podstatně lepší část polské trasy, nemůže vymazat celkově špatný dojem z polské silniční dopravy. Jo pobaltské státy, to je jiné kafe! Obzvláště poté, co se všechny země, kterými projíždíme, ocitly v tzv. Schengenském prostoru. Na to jsme byli hodně zvědaví. Po zkušenostech před šesti lety, kdy to na každé hranici fungovalo systémem „nech se zkontrolovat a zaplať“, příjemné překvapení. Zaklínadlo „děngy i vodka“ zmizelo, stejně jako hraniční přechody, takže téměř nerozeznáváme přechod z jedné země do druhé, tím spíše, že se pomalu setmělo. Na kvalitních dálnicích doháníme vzniklé zpoždění a dospíváme k rozhodnutí jet nonstop až do Estonska. Stereotyp pravidelného střídání se za volantem a tankování narušuje jen pravidelné venčení a napájení psů. Ti cestují na slámě v boxech přívěsného vozíku a jsou v pohodě. Jejich europasy opatřené pro finskou stranu navíc pouze potvrzením o odčervení odpočívají ve schránce vedle našich – mimo trajektu jsme je nemuseli vůbec vytahovat.
Únava a sympatické parkoviště v borovém lesíku rozhodly. Kolem šesté ráno zaléháme do spacáků ke krátkému odpočinku, uspáváni hukotem příboje nedalekého temného Baltského moře. Jsme těsně před hranicí s Estonskem a do přístavu v Talinu, odkud nás čeká trajekt do Helsinek, nám zbývá asi 200 kilometrů. Při troše štěstí tak můžeme chytit ještě některý z nedělních odpoledních lodních spojů.
První kontakty s pobřežím.
Po dvou příjemných hodinách spánku nás bohužel budí studený déšť. Bleskově vaříme snídani a venčíme psy na písečném pobřeží. Ti jen s nedůvěrou hledí k tomu temnému, neznámému, nekonečnému …
V 11.30 (12.30 místního času) jsme skutečně v Talinu. Jenže po nadšení, že se brzy dostaneme přes Finský záliv, přichází studená sprcha: všechny trajekty jsou beznadějně vyprodané! Pro vysvětlení: z Česka se nám levný spoj nepodařilo zajistit, věřili jsme, že na místě budeme u jiných společností úspěšnější. Nu teď to máme – nejbližší volná loď odplouvá zítra v pět odpoledne. Ke všemu neustále hustě prší a každý pokus o vyvenčení psů končí pořádně promáčenými seveřany. Naše snaha směřuje jediným směrem, pryč z tohoto uplakaného města, jen dál na sever. I proto se ptáme každé tři hodiny v přístavišti, jestli se při odjezdu neuvolní nějaké místo. Bohužel, všechno marné. Zdá se, že zítřejší odpolední trajekt to jistí. Marnost a depku je třeba s přicházejícím večerem spláchnout něčím ostřejším – na řadu přichází slivovička. Jdeme do centra na pivo a něco k snědku. Přívětivá pizzerie s obrovskou pizzou a vychlazeným finským Lapin Kultou nám oběma spravuje náladu. „Což takhle udělat z problému výhodu. Máme den volna k dobru, zítra můžeme vyjet za město a udělat se psy túru po pobřeží. Konečně v Estonsku jsem ještě nebyl“, navrhuje po chvíli Honza. Nápadu se chytám jako tonoucí stébla, poslední hodiny mi daly psychicky zabrat. Pravda, dogtrekking v Estonsku, to tu ještě nebylo – začínám se těšit! Ani celou noc bubnující déšť či klepání místní policie na auto mi nemůže zkazit náladu, vždyť máme konečně nápad, jak naložit s neplánovaným volnem.
Torzo majáku.
I počasí jako by se s námi chtělo udobřit. Probouzíme se sice do větrného rána, zato bez deště a chvílemi dokonce probleskuje i modrá obloha. Poslední pokus dostat se na ranní loď opět nevyšel. Smířeni tedy kupujeme lístek na odpolední spoj, definitivně tím pádem máme do pěti volno. Po krátkém váhání nasměrujeme naše auto k několik kilometrů vzdálenému poloostrovu Viimsi p–s. Vzhledem k omezenému času se nám tenhle nejsnáze dosažitelný severní výběžek estonského pobřeží zdá optimální. Kvalitní silnice kopíruje pobřeží s nádherným výhledem na hlavní město. Racci s hlasitým pokřikem nad námi provádí své ranní kejkle a těsně pod námi se na vzdouvajících mořských vlnách pohupují hejna kachen. Chvíli tápeme ve spleti silniček a odboček, abychom nakonec zaparkovali na příjemném písečném plácku. Psi jsou z neplánovaného výletu nadšeni. Aby nás ve svém přebytku energie neuvláčeli, musíme si naši partu malamutů a gróňáků rozdělit na dvě skupiny. Drobná svačina, pár pamlsků do batůžku, ještě nezapomenout dalekohled a foťák a můžeme vyrazit. Budeme se prozatím maximálně držet pobřeží, naším cílem by měla být vesnička Rohuneeme s vyznačeným majákem. Už kvůli tomu, že nemáme žádnou podrobnější mapu, nemůžeme si dovolit víc experimentovat.
Torzo majáku.
Zřejmě to tak nemá každý, ale pro mne je moře a obzvlášť to chladné, fascinujícím úkazem. Možná za to může můj bídný suchozemský původ či nadměrná konzumace dobrodružných románů a cestopisů … Zkrátka pohled na temné, zdánlivě nekonečné masy vod, vítr prosycený solí a tříštění vln o pobřežní skály ve mně evokují představy dálek, zapomenutých výprav a nesčetných životních příběhů odvážných námořníků. Určitě hodně odvážných, protože postavit se těmto nevyzpytatelným živlům na palubách lodí, svou velikostí nicotných, chce hodně statečnosti. Nevím jaký názor na to měli psi, ale radostně rejdili ve vlhkém písku a značkovali kdejaký kout borového lesa. Jen k té podivně slané věci se přibližovali s nedůvěrou, až se člověk musel smát. Málem jsem přitom zapomněl na svou oblíbenou „šutrologii“, tedy sbírání krásných oblázků, které budou sloužit jako milá vzpomínka na místa, která jsme navštívili. Okraj lesa byl protkán řadou pěšinek, svědčících, že tato oblast je častým cílem vycházek Taliňanů. Občas se objevila rybářská chatka, srub či opuštěné stavení. Vše díky blízké přítomnosti moře a nadměrné vlhkosti poznamenané působením tvrdých povětrnostních vlivů. Konečně se v dáli objevuje kamenitý výběžek se siluetou majáku, lépe řečeno toho, co z něho zbylo. Honza se Stormem spěchají, aby toto místo dobyli jako první. Máváme vzdáleným lodím, psy obšťastňujeme pamlskem a sebe tatrankou. Jsme spokojeni, ten problém s trajektem byl přece jenom k něčemu dobrý a věřím, že i psi by nám dali za pravdu. Vesnička Rohuneeme si žije svým ospalým pondělním dopoledním životem. Venku potkáváme jen minimum lidí, nejčastěji však venčící pejskaře, kteří si nás se zájmem prohlíží. Podle krásných výstavních domů, před nimiž vedle nového auta často parkuje i motorový člun usuzujeme, že nejde o typickou rybářskou vesnici, ale spíše o lepší příměstskou část. Středem poloostrova vede několik cest, v nichž není jednoduché se zorientovat. Také na to brzy doplácíme, naše orientace je v háji a nakonec se vynořujeme úplně jinde, než bychom čekali. Na druhou psí partu už nám nezbývá tolik času, kolik bychom chtěli.
Do přístaviště se vracíme s dobrým pocitem, že jsme alespoň okusili estonskou krajinu a psům umožnili se proběhnout před další náročnou cestou.
Honza se Stormem.
Na palubě trajektu a při další cestě za volantem se vracíme k zážitkům z dnešního výšlapu. Přiznávám, že ten mne jen navnadil k dalšímu poznávání estonské krajiny. Zdejší kraj již mám v hledáčku delší dobu, jen se vše jaksi nedaří uskutečnit. Láká mne rovinatý písečný terén, rozlehlé borové lesy plné hub a zvířectva, ještě donedávna nepřístupné ostrovy. Ani o památky, církevní či architektonické zde není nouze a v neposlední řadě jsou zde milí a pohostinní lidé. Mladší generace se bez problémů dohovoří anglicky, starší zvládá stejně jako my ruštinu. Ačkoliv je Estonsko z pobaltských států ekonomicky zřejmě nejdravější, zdejší ceny jsou přijatelné, srovnatelné s našimi.
Když tak básním o dogtrekovaní po Estonsku, Honza se hned nápadu chytá. Inu nezapře se v něm majitel netradiční cestovky (www.rajbas.eu). Přichází s návrhem na upravení svého přívěsu za osobní dodávku tak, aby se v něm dali přepravovat psi. A hned vyjmenovává další destinace, kam by se s takovýmto dogtrekařským mikrobusem dalo vyrazit. Ač zpočátku hledím nedůvěřivě, postupně se mi nápad začíná líbit. Vzpomínám na své dávné začátky, kdy jsem byl vlastníkem pouze jednoho Malamuta. Tehdy jsme spolu s dalšími přáteli využívali nabídky kamaráda Karla Tůmy. V autobusu, upraveném na karavan a vybaveném kotci pro psy, jsme společně cestovali na závody i výstavy. Mělo to celou řadu výhod: člověk tak starost o auto a řízení přenechal řidiči, užil si krajiny i přátel kolem sebe, aby odpočatý dorazil se spokojeným psem na místo. Zanedbatelná určitě není ani finanční stránka tohoto společného cestování i možnost určitého zázemí. Takže koho jsem na začátku navnadil na zajímavý nápad pro pejskaře, to je tedy on. Možná si řeknete nic převratného, ale pokud vím, nic takového se nám zatím nenabízí. Věřím, že celá řada dogtrekkařů i těch ostatních, kteří rádi tráví dovolenou po boku svých psů, by tenhle způsob cestování přivítala. Není od věci čas od času kromě zavedených akcí navštívit nové zajímavé neokoukané kraje. Pokud vás myšlenka zaujala, ozvěte se na adresu: info@rajbas.eu nebo stistko61@seznam.cz. Tenhle nápad je ještě třeba doladit a dopilovat, ale na tom se už můžeme podílet společně. Šťastné cesty vám i vašim psům přeje Laďa Páral.
Typická dopravní značka severu.
text: Vladimír Páral,
foto: Honza Odehnal a Vladimír Páral
foto: Honza Odehnal a Vladimír Páral
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
