Vedení psa po stopě

Cvičné stopy – jsou stopy, u nichž je dán přesný počet lomů a předmětů, nebo je dokonce známo, kde lomy a předměty jsou (počet kroků jednotlivých úseků nebo stopy vlastní). Mohou být jakékoliv náročnosti, přesto stále budou stopami cvičnými.
Praktické stopy – využití stopování při akci, v práci … Jsou to stopy, které jsou čistě pracovní, tedy se jedná o stopy, které vedou zpravidla k objasnění případu – vyhledání pachatele či předmětu pachatele nasazením psa na stopu. Dále se práce psa uvedením na stopu využívá k ukázání směru odchodu pachatele, najití jiných stop např. trasologických, biologických aj., které vedou k bližšímu poznání pachatele.

Podmíněný a nepodmíněný podnět
Je nutné mít jasnou představu o podmíněném a nepodmíněném podnětu. Vždy vycházíme z toho, že se začíná podmíněným podmětem a na děj navazuje podnět nepodmíněný.
Podmíněné podněty:
– povel,
– posunek,
– různé zvukové signály,
– pach při jakékoliv pachové práci.
Nepodmíněné podněty:
– pamlsky a odměna krmením (miska na konci stopy),
– hlazení – pochvala,
– trhnutí vodítkem,
– manipulace se psem – tlak rukou,
– působení obojku.

Štěňata a mladí psi
U štěněte rozvíjíme používání čichu tak, že pohazujeme před ním do vyšší trávy jeho oblíbené menší hračky, pamlsky nebo se v lese schováváme. Kterou z těchto tří metod nebo jejich kombinací použijeme, záleží jen na tom, o jaké štěně se jedná – co má rádo tak, že by pro to udělalo téměř cokoli. Za každé úspěšné vyhledání velmi chválíme, co nejvíce přeháníme svou radost.
Začít s výcvikem psa ve sledování stopy, tedy ve stopování, není nikdy dostatečně brzy. Zde rozhodně platí, čím dříve, tím lépe – tím větší je šance, že se ze psa stane výborný stopař. Se psem je třeba začít stopovat co nejdříve, ideálně mezi šestým až devátým týdnem života, nejpozději však ve čtyřech měsících věku. Začínáme-li se stopami až v dospělém věku, zpravidla nedosáhneme takových výsledků, jako když se stejnou intenzitou začneme s výcvikem u malého štěněte.

Velmi důležité poznámky
• Jestliže psovi nedělá problém střelba při poslušnosti, (na střelbu a různé zvuky zvykáme, je-li ta možnost, štěně již od tří týdnů), učíme psa také návyku na střelbu při stopování. V praxi a to jak na stopách cvičných (myslivci), tak na praktických (pachatelé) může pes i s tímto rušivým jevem přijít do kontaktu.
• Celý výcvik stopování musí směrovat po malých krůčcích od toho nejjednoduššího po nejsložitější. To musí mít psovod na paměti a z toho také vycházet.
• Pochybnosti na stopě nemají co dělat. Psovod musí na stopu přicházet s tím, že se psem danou stopu vypracuje a dokončí.
• Zaměříme se vždy na procvičování toho, co psovi nejde.
• Dobrý stopař se pozná tak, že se stejným zájmem, stejnou rychlostí a přesností vypracuje stopu pětihodinovou stejně jako pětiminutovou.
• Může se stát, že psa zvyklého neustále stopovat stopy jednoduché a monotónní, přestane stopování bavit. Bude se nudit a bude mu chybět dostatečné soustředění a nadšení do práce.
• Odměna a trest u stopování by měla být taková, že za dobrý výkon je pochvala a za špatný výkon pochvala není. Maximální trest je, že psovi vynadáme.
• Škubání za stopovací šňůru a káravá intonace působí rušivě a dost často i negativně. Pes snadno ztratí zájem o stopu, nebo začne zmatkovat, případně jen předstírat stopování. Tedy: neškubat!
• Je třeba se vyhýbat pravidelnému pokládání stopy podél cest, v řádku obilí nebo podél kolejí či potoka, protože pes by se snadno naučil, že stopa vede „podél něčeho“.
• Cval na stopě nikdy psovi nedovolujeme!
• Výborná paměť je u každého stopování zapotřebí, ale pokud si psovod psa postupně od začátku jaksi „rozpracuje“, tak pes neschází ze stopy a když, tak to psovod pozná a hned pomůže.
• Pes musí stopu sledovat aktivně. Nesmí přecházet do útlumu, a už vůbec ne v začátcích stopování, kdy je na stopě pachu více než dostatek.
• Při přecházení k výcviku vypracování lomů na stopě je vhodné několik stop, dle potřeby i desítek stop, pokládat pamlsek přibližně 4–5 m za lom. Pes pochopí, že jakmile stopa jakoby končí a on se bude snažit najít její pokračování, nalezne pamlsek – odměnu. Do lomu přecházíme z obloučku.
• Pes nesmí ztratit radost z práce na stopě, neboť tato radost se psovi velmi těžce vrací.
• Je nutné střídat obuv. V pokročilejším stádiu výcviku je vhodné nejčastěji používat gumovou obuv, která nepředává do stopy mnoho pachu a je pro sledování stopy nejtěžší.
• Pachová stopa musí být vypracována přesně, ale také dostatečně rychle. Proto je také na zkouškách uveden maximální možný čas pro vypracování stopy.
• Psovod by se měl snažit jít za psem na závětrné straně.
• K přesné práci, k odstraněním špatných zvyků či přidávání „novinek“ na stopě, používáme stopu vlastní, neboť si může být psovod jist sám sebou, kde co při kladení stopy položil, udělal nebo viděl.
• Organický pach se vylučuje v místech šlápot v takové intenzitě, jaká síla byla při došlápnutí kladeče vyvinuta.
• Pro psa je přirozené sledovat stopu. Je na nás, abychom mu ukázali, jak přesně si na stopě počínat a jakou stopu po něj žádáme.
• Pachovou kvalitu stopy neurčuje jen délka času mezi poleženou stopou a momentem nasazení psa na stopu, ale také vlhkost, teplota vzduchu, síla větru, terén …
• Když se pes snaží použít nos k čichání a vyhledává stopu, necháme ho samostatně pracovat, ale zůstaneme důslední. Tedy trváme na maximální přesnosti a až „puntičkářské“ práci psa.
• Psa je zapotřebí na stopě povzbuzovat, ale jen v rozumné míře a síle, aby naopak chválení psa v práci nerušilo. Na zkouškách chválení zpravidla není povoleno. Ale bylo by chybou, kdyby jsme proto psa na stopě při výcviku nechválili, pokud si to momentálně zaslouží. A právě povzbuzení, tedy cítit v zádech oporu svého pána, to je to, co drtivá většina psů ke své práci potřebuje.
• Stopu je možné si představit jako tlustý provaz spletený z mnoha barevných jednotlivých vláken (pachů), které jsou vzájemně do sebe různě propleteny a v některých místech překrývá jedna barva druhou nebo po delší dobu je k vidění více barev, také může některá barva na čas zmizet.
• Právě dobrý výcvik stopování, časté používání předmětů, změny terénů a přechody různých terénů, křížení stop jinými osobami atd. musí vést k tomu, aby „vedlejší“ pachy pes bral opravdu jako vedlejší a soustředil se zejména na individuální pach člověka. Tím se zamezí možnosti sejití psa ze stopy na stopu cizí, nebo dokonce na stopu zvěře.
• Kolik zůstane pachu na stopě závisí na stáří stopy, povrchu, teplotě i na rychlosti, jakou kladeč po stopě jde a také dokonce na jeho hmotnosti.
• Ztížení stopy se neodvíjí jen od jejího stáří a délky, ale také počtu předmětů, počtu a tvarů lomů, případně přidání oblouků, místa položení stopy, křížení stopy, přechodů terénů a v neposlední řadě od již zmíněné různosti klimatických podmínek.
• Psovod by měl psovi ukázat, že ví, kudy stopa přesně vede, tedy že je „chytřejší“, než pes. Ovšem musí chtít po psovi, aby tuto práci dělal on. Tedy psa na stopě nesmí řídit, ale musí umět napovědět, pokud je to zapotřebí.
• Jestliže budeme chtít dělat stopy pro psa zajímavé, byť třeba nikdy nebude využíván v praxi (např. u policie), musíme stále mít na mysli, v jakých klimatických a povrchových podmínkách potřebujeme stopu položit. Musíme se ujistit, zda psa nepřeceňujeme a práci mu přespříliš nekomplikujeme. Může to být na úkor jeho přesnosti nebo chuti stopovat. Je tedy nutné při pokládání stopy opravdu přemýšlet, dedukovat a být nad věcí.
• Na velkých muldách a ve vyšší trávě nemůže stopovat psí začátečník. Jinak se může naučit chodit s vysokým nosem a velmi nepřesně.
• Je vhodné používat pamlsky celý život psa. Výjimkou mohou být jen psi velmi málo žraví. Těch je však velice málo. Když se jednou pamlsky na stopu nedají (zkoušky, praktická stopa …), pes to neřeší. Je však stále motivován = nepracuje „zadarmo“. Pes však nesmí být chvíli před stopováním krmen a ani celkově nesmí být překrmovaný. Je nutná pracovní kondice psa. Pes se musí na krmení na stopě těšit. Když psa potřebujeme před stopováním nakrmit, uděláme tak alespoň tři hodiny před uvedením na stopu a potravy dáme opravdu jen velmi málo.
• Pes se musí naučit pracovat na stopě i s takovými záludnostmi, jako jsou „hluchá“ místa – místa téměř bez pachu (koleje po traktoru, místa v oranici …).
• Pes správný směr najde a sleduje instinktivně. Je to dáno z dávné historie, pokud by šel po stopě opačným směrem, nikdy by nic nechytil a zemřel by hladem.
• Pes si na povel „stopa“ musí vytvořit takový reflex, aby sklonil hlavu a čichem se snažil najít průběh pachové stopy. První stopy se ideálně mají provádět ráno, na nízkém travnatém porostu.
• Po ukončení stopy se musí psovod zamyslet a vyvodit závěr z celého průběhu – vypracování stopy. Pouze tak je možné se zdokonalovat a předcházet příštím možným problémům, které by se daly snadno řešit, pokud by psovod věděl jak.
• V každém státě mají vžité určité standardy „jak učit stopovat“ a považují je za správné. Za nejlepší a nejpreciznější psovody jsou považováni Němci.

Pochvala a pokárání (trest)
Ve výcviku poslušnosti je možné u všech cviků si „vynutit poslušnost“ hrou nebo kontrastní metodou. U stopování a všude tam, kde pes pracuje nosem (čichem), se jakýkoliv nátlak kontrastní (fyzicky nátlakovou) metodou vylučuje. Ve výjimečných případech, v dílčích věcech, je sice za určitých podmínek možné použít mírného nátlaku, ale vynutit si násilím stopování je zcela nemožné. Jedno neuvážené násilí – nepřiměřený nátlak, může zapříčinit, že pes se již nikdy přes tuto křivdu nepřenese a nebude na stopě pracovat spolehlivě. Násilí při výcviku stop je tedy nepřípustné. Nelze psa donutit fyzickým trestem duševně pracovat spolehlivě. Pes může snadno podle reakce, mimiky a nálady psovoda stopování jen předstírat.
Pokud pes má opakovaně různé zájmy, jen ne stopovat, netrestáme ho, ale odvedeme od stopy a jinde cvičíme chvíli striktně poslušnost. Mezi tím si našlápneme (psa přivážeme ke stromu) nebo necháme našlápnout novou stopu, na kterou psa znovu uvedeme. Jakmile o stopování projeví zájem, velmi ho pochválíme. Stejně tak psa pochválíme a odměníme na konci stopy. Pes musí pochopit, že pokud stopuje, čekají ho na konci stopy jen samé příjemné věci. Pokud stopovat odmítá, čeká ho poslušnost a opět stopování.

Sledování stopy „s vysokým nosem“
Sledování stopy s „vysokým nosem“ znamená, že pes sice jde po stopě, ale na první pohled to většinou vypadá, že se pouze po stopě prochází (nestopuje). Nemá čumák blízko země a pach nasává jen povrchově. Toho, že i přesto pes stopuje, si ne příliš zkušený psovod ani nevšimne. „Vysoký nos“ se může objevit jak při chybném výcviku v jakémkoli stádiu výcviku, tak u dobrého stopaře, je-li nasazen na čerstvou stopu. Často je to dáno tím, že pach, není-li unášen větrem, stoupá kolmo vzhůru, kde postupně slábne a zkušený psí stopař cítí dostatek pachu i poměrně vysoko od země. Proto se ani nenamáhá a sleduje stopu s popsaným vysokým nosem. Takové sledování stopy je na úkor přesnosti a možnosti vypracovat i náročnější stopu. Práce s vysokým nosem bývá nespolehlivá a nepřesná. Proto je nutné udělat vše proto, aby práce psa na stopě byla vypracovávána s nosem u země.
Má-li pes snahu stopovat s vysokým nosem, musí jej psovod napomenout povelem „stopa“, s vhodnou hlasovou intonací. Jsou sice výjimky, kdy je stopování s vysokým nosem téměř „normální“ (stopování ve velmi vysokém porostu), ale přesto by se pes měl naučit nos udržet u země, pokud je to alespoň trochu možné. Důslednost ohledně vysokého nosu je na místě, ale také je třeba vědět, proč tak pes činí. Pokud pes chodí s vysokým nosem, je třeba vybírat terény s velmi nízkým porostem nebo hlínou.

Práce se stopovací šňůrou – stopovačkou
Když není stopovací šňůra napnutá a táhne se po zemi, tak se snadno všude zachytává, pes si na ni může šlápnou nebo se do ní dokonce zamotat. To vše znamená různou míru škubnutí se psem. Stopovací šňůra má pomáhat, nikoli znesnadňovat práci psovi i psovodovi. Proto je nutné naučit se s ní správně manipulovat. V jedné ruce se drží její konec a druhá ruka stopovačku přidržuje asi o 70 cm kratší, aby plynule reagovala na pohyb psa (přitáhneme / povolíme).
Stopovací šňůra se nesmí psovi zaplést pod nohy, což vyžaduje dobrou manipulaci, cit a postřeh. Manipulace se stopovací šňůrou není nic jednoduchého a psovod se musí naučit s ní správně manipulovat, aby se do ní pes, ani sám psovod nezamotal. Často správné manipulace dosáhneme až praxí. Stopovací šňůra musí být zvednutá přiměřeně nahoru. Záleží na velikosti psa i na způsobu připnutí stopovací šňůry. Stopovací šňůra se nesmí držet tak vysoko, aby psa příliš neomezovala v plynulém pohybu a nedřela ho (v některých místech příliš netlačila). Někdy pes velmi spěchá a tlak může být tak velký, až ho mírně nadzvedává (platí zejména pro menší plemena). Je potřeba si na toto dávat pozor, protože pes se tím nechá snadno rozptýlit – nedokáže se řádně soustředit a těžko se potom opět koncentruje na pachovou práci. Může se začít otáčet a nezřídka by citlivější psi mohli reagovat tak, že by se soustředili na to, jak se stopovačky zbavit. Stopovací šňůra se může držet jak v levé, tak v pravé ruce a podle potřeby je možné střídání.
Pes se nesmí naučit řídit se dle tahu – působení stopovací šňůry. Toto musí mít psovod neustále na paměti a „hlídat se“, aby nevědomky psa stopovačkou neovlivňoval a nevedl ho tak pouze k poslušnosti a nesamostatnosti. Běží-li pes příliš rychle po stopě, snadno vynechá předměty na stopě a přejde lomy. Aby se tak nestalo, psovod většinou podvědomě zvyšuje tah za stopovací šňůru již několik metrů před lomem, stejně tak před předmětem. Tím dává psovi signál, že se blíží předmět či lom a pes si na tuto pomoc velmi rád a rychle zvykne. Je důležité, aby se toto nestávalo, protože takto naučený, dalo by se říci zkažený pes, je téměř neupotřebitelný na cizích stopách, potažmo také v praxi. Je tedy vhodné, aby vědomě i na rovných úsecích, v nepravidelných intervalech a na nějaký čas, psovod psa zpomaloval a zase jej nechal následovat stopu rychleji. Aby změna tahu, tedy regulovaná rychlost, nebyla pro psa předzvěstí, že se blíží lom, předmět nebo nějaký jiný problém. Zejména v praktickém nasazení psa je tento fakt důležitý, protože se nezřídka po stopě běží pomalým klusem, musí se zastavit (např. před silnicí) nebo pomalu scházet prudká stráň apod. Velká rychlost při stopování je vždy na úkor přesnosti. Pes by neměl být naučen na zatáhnutí za vodítko přehnaně reagovat. Potom se na stopě snadno může stát, že si sám šlápne na stopovací šňůru nebo se stopovačka zadrhne za trs trávy a psa taková situace zcela vyvede z koncentrace a začne místo na stopování myslet na to, že dělá něco špatně. Zpravidla zastaví a vyčkává, co bude.
Stopovací postroj a stopovačku dáme psovi těsně před stopou. Co se týče zkoušek, zpravidla musí být pes, při hlášení rozhodčímu před uvedením na stopu, již ustrojen do stopovacího postroje. A stejně tak co nejdříve po stopě, stopovací šňůru a postroj (obojek) sundáme. Psovi musí být zřejmé, že má-li stopovací výstroj, stopuje se. Tedy žádné venčení, běhání po okolí a očichávání kde čeho. Je velmi nevhodné stopovací postroj nebo stopovací šňůru si od někoho nebo někomu půjčovat.
Zejména pes začátečník a mírně pokročilý mění často tempo, někdy zastaví nebo se dokonce začne točit na místě a pro psovoda začátečníka je to ošemetná situace. Stejně tak práce se stopovačkou při učení práce na lomech není úplně jednoduchá. Psovod se musí naučit ji umět rychle, ale přitom plynule přiručkováním zkrátit i na minimum (dostat se poměrně těsně za psa) a stejně plynule stopovačku povolovat lehkým prokluzováním v ruce. U velkých (těžkých) psů, kteří spěchají a podobně, je někdy vhodné, aby psovod měl na rukou jemné rukavice a tím předcházel poranění (popálení či pořezání). Stopovací šňůra se pod přední nohu nebo mezi přední a zadní nohy dává proto, aby byl pes nenápadným násilím – tlakem nucen držet hlavu dole a sbírat pach ze země, nikoliv sbírat jen povrchový pach s vyšším nosem.