Kam chodí ryby spát

Slunce nad Dahabským zálivem pomalu zapadá a den se chystá ke spánku. Ale já ještě zdaleka ne. Připravuji si totiž výstroj na noční ponor. Potápění v noci na korálovém útesu mám velice ráda.

Noční podvodní život je pro potápěče vždy velmi zajímavý a lákavý. Po setmění se útes zcela změní. Mnozí živočichové, které ve dne nespatříme, jsou aktivní právě v noci. Například murény a úhoři vyrážejí na svůj lov hlavně pod rouškou tmy, drobné krevety a krabi pochodují po útesu, hledajíc potravu nebo úkryt. Na písečném dně se plazí nádherně zbarvení plži směřující za kořistí. Nejznámější z nich, „španělská tanečnice“, je skutečným krasavcem. Půvabné lilijice přes den ukryté ve stinných puklinách, teď šplhají na vyvýšená místa na útesu, elegantně vlní svými dlouhými rameny a zachytávají plankton. Perutýni protahují a natřásají své zdobené ploutve, jsou to mistři lovu. Hlavně v noci a to díky své vynalézavosti. Chytře totiž využívají světel potápěčů. Drobné rybky jsou na okamžik oslepeny jejich svítilnami a tak se stávají jejich snadnou kořistí.
Ale co ryby, pro které noc znamená jen přečkání ve zdraví do druhého dne? Ty někde v úkrytu spí a doufají, že se nestanou potravou predátorů. Někdy se až divím, kde všude potkávám dřímající ryby. Klipky, kanicové a další většinou spí v díře v útesu, pečlivě schované a nehybné. Zvláštní způsob mají ploskozubci, tzv. „papouščí ryby“, ty se pojistily, aby je dravci ani neucítili. Na noc si zalezou do „spacáku“. Najdou si nějaké příhodné místo, ve kterém se uvelebí a utvoří si kolem sebe slizový vak, který ukrývá jejich pach, takže predátor nemůže v noci svým čichem rybu zaregistrovat. Ráno ryba svůj slizový obal sní a vydá se do rušného korálového velkoměsta. Některé ryby ale trošku pokouší štěstí, jen tak usnou na útesu. Povalují se tam jakoby nic. Třeba čtverzubci. Při nočním potápění na ně občas narazím, a pokud je mé světlo omylem probudí, oslepeni zmateně plavou a narážejí do útesu. Z toho všeho je vidět, že ryby se prakticky vyspí kdekoliv, snaží se pouze najít aspoň drobný úkryt, aby dravci neměli lehkou práci. Většina ryb přitom spí na stále stejných místech, dalo by se říci v jakýchsi „rybích ložnicích“. Někdy je jich několik pohromadě. Takoví klauni ti nemají vůbec problém s klidným spánkem. Jejich sasanka je v noci vezme do své konejšivé náruče a „hlídá“ je celou noc.

Přesto všechna tato zvláštní místa nevyváží jedno, které znám. Objevila jsem ho v Rudém moři na místě zvaném Lighthouse u městečka Dahab. V hloubce osmnáct metrů mezi korálovými homolemi je trychtýř modré houby. Je tu jistě hodně dlouho. Nikdy mi to nepřišlo nějak zvlášť zajímavé, až jednou. Loni v dubnu při nočním ponoru. Plavu kolem ní, jako už tolikrát, a napadlo mě, že si do ní posvítím a podívám se dovnitř. To co jsem uviděla jsem nečekala. Uvnitř spala ryba. No podívejme, ta si ale našla krásné místo na přečkání noci, tady se musí spát opravdu dobře.
Druhý večer, opět vyrážíme na „nočák“, a hned na začátku ponoru se jdeme podívat na houbu. Ryba nikde. Jsem zklamaná, včerejší nocležník tam asi spal náhodou. Nicméně před koncem ponoru při zpáteční cestě mi to nedá a do houby se znovu podívám. Je tam! Vážně tam ta ryba je, stejně jako včera. Je to pyskoun lyroocasý. Není pochyb, že jsem narazila na jednu z „rybích ložnic“. Každý další noční ponor se vždy zastavím u houby, abych „pozdravila“ tohoto zajímavého nocležníka. Mám již vysledováno, že pyskoun nechodí spát dřív než ve 20.30. Pokud jsme šli na ponor dříve, tak jsme ho tam nikdy neviděli. Těším se na každý další noční ponor a před pohledem do houby si vždy říkám. „Bude tam? A jestli ne, tak co se mu asi stalo?“ K mé veliké radosti tam vždy je. Při každé mé další návštěvě Dahabu se už nemůžu dočkat, kdy se v noci potopím a zkontroluji houbu se spící rybkou.

Uplynuly už čtyři měsíce od doby, kdy jsem spící rybku v houbě uviděla poprvé a dnes jsem opět přiletěla na prázdniny do Dahabu. Samozřejmě nejvíce se těším na noční ponor. Netrpělivě čekám až na hodinách odbije osmá, chystám si výstroj a hurá do vody. S napětím, zda uvidím spícího pyskouna na svém místě, plavu mezi korálovými homolemi. Už vidím siluetu „své“ houby. Juknu do ní … A je tam. Neuvěřitelné, je tam. Mám neskutečnou radost. Vše je na svém místě a během mých letních prázdnin si to občas jdu „zkontrolovat“. Naposled jsem spícího pyskouna viděla koncem října. Se železnou pravidelností chodí pyskoun nocovat na své místo už více jak osm měsíců. V hlavě střádám perfektní námět na film, budu rybku sledovat, zjistím o ní všechno, budu ji pozorovat jak jde spát, kdy ráno vstává …
Zdá se, že nic nemůže takové místo postihnout, ale opak je pravdou. Tohle pro mě magické místo, úžasné nejen na fotografování, ale i na pozorování, jsem letos o velikonocích už nenalezla. Houba již není na svém místě. Je pryč.

V ložnici.

Lidské neřesti dospěly až sem do tichého, nádherného a ničím nerušeného světa. Někdo neopatrný nejspíš houbu poškodil. Houbu, která je sama vlastně živočich, a která skýtala noční úkryt nejen „mému“ pyskounovi, ale i jistě jiným živočichům, byla v jediném okamžiku nepozornosti nebo vandalství zničena. Znovu si uvědomuji, jak křehká je příroda a že je třeba, abychom k ní byli vždy velice ohleduplní a snažili se jí více chránit.
Nikdy se nedozvím, co se s houbou stalo a nikdy už nespatřím tu malou rybku, která zde bydlela. Co asi dělá rybka bez domova? Kam asi teď chodí spát?

text a foto: Martina Balzarová