Astrild černobrvý – Estrilda nigriloris

S tímto astrildem se u nás docela jistě nesetkáte. A s pravděpodobností hraničící s jistotou se s ním nesetkáte ani nikde jinde v Evropě. Přesto bude dobré, když o jeho existenci budou zájemci o tuto čeleď ptáků vědět. Afrika byla vždy rájem výzkumníků, cestovatelů a dobrodruhů všech kalibrů. Přestože v mnoha ohledech jsou různé kouty tohoto kontinentu pro Evropana mnohem a mnohem nebezpečnější než tomu dříve bývalo, dobrodruha nic nezastaví. Může se tak dostat i do opravdu odlehlých končin, které jsou domovem tohoto astrilda. A třeba se dočkáme i fotografií té krajiny jak dnes vypadá, anebo dokonce i fotografií těchto ptáků.

Astrild černobrvý – původní Chapinova kresba.

Ptáky objevil pro vědu a poprvé popsal známý americký ornitolog James B. Chapin. Ten se věnoval ptákům tehdejšího Belgického Konga, jak přímo v terénu, tak i v belgickém muzeu. Proslavil se svým objevem páva konžského. Došlo k tomu poněkud kuriózním způsobem. Přijel v roce 1936 do Belgie, aby tady pracoval v Muzeu Konga. Již v roce 1915 se pohyboval po Africe, sbíral ptáky a jejich peří, kožky, tak zvané balky, i ozdoby z peří místních domorodců. Postupem času se mu pak podařilo určit všechny ptáky, kterým peří patřilo. Až na jedno velké péro. Téměř byl hotov se svou prací v muzeu, když náhodou otevřel jednu skříň v depositáři, kde stáli dva vycpaní ptáci. Štítek oznamoval, že jsou to pávi korunkatí. Byli však jen v depositáři, protože nikdo nevěřil, že pocházejí z Konga. Pávi přece pocházejí z Indie. Jenže záměny místa získání vzorků byly více než běžné, tak proto. Jenže Chapin věděl, že musí pocházet z Afriky, protože to jeho péro bylo shodné s péry jednoho z těch ptáků . Když se potom vrátil zpátky do Konga, tak s údivem zjistil, že tyto ptáky znají dobře jak domorodci, tak i Evropané, kteří tam žijí. A také je často loví. Ptáci jsou pestře zbarvení, hlučně plácají křídly a v noci hlasitě křičí, takže si nikdo nedovedl představit, proč a jak vlastně mohli uniknout pozornosti odborníků. Tato historka a objev pak zajistily Chapinovi velkou popularitu mezi ornitology a dá se říci, že i nesmrtelnost.

Také našeho astrilda objevil a popsal Chapin. Svoji zprávu uveřejnil v publikaci, která se jmenuje American Museum Novitates, číslo 308, z 24. dubna roku 1928. Zpráva má nadpis: Nový druh astrilda (ESTRILDA) z jihovýchodního Konga. Zúčastnil se tenkrát expedice pod jménem Ruwenzori–Kivu Expedition of the American Museum of Natural History. Chapin to popisuje takto: během rychlé cesty parníkem proti proudu řeky Lualaba, z Kabalo do Bukama, v srpnu roku 1927, využil jsem každou zastávku ke sbírání ptáků na březích. U Kiabo, v místě na západním břehu řeky, naproti jižnímu konci jezera Upemba, na 8" 46´ jižní šířky, s překvapením jsem objevil hejno asi dvaceti nebo třiceti astrildů, velmi podobných chováním i zevnějškem astrildům vlnkovaným, ale neměli červenou barvu okolo očí. Místo toho měli černou pásku v těchže místech, ale poněkud užší a kratší. Byli na ploché travnaté planině, pravděpodobně nějaké mokřině zaplavované vodou řeky v době dešťů a seděli na malé holině uprostřed vysoké trávy a keřů. Tři exempláře, které byly získány na této lokalitě, byli dva dospělí samci a samice, ale žádné další ptáky jsem pak nepozoroval. Protože zatím, jak jsem vypátral, nebyl ještě tento druh astrildů popsán, navrhuji pro něj jméno nigriloris.

Astrild černobrvý – akvarel.

Než se znovu vrátím k těmto ptákům, můžeme si trochu probrat zeměpisné a politické úvahy. Celé ohromné území centrální Afriky v povodí jedné z největších afrických řek, Konga, bylo na konci devatenáctého století postupně kolonizováno Belgičany a v roce 1908 bylo prohlášeno belgickou kolonií pod jménem Belgické Kongo. Jeho jihovýchodní část, právě ta část, kde se vyskytuje i tento náš astrild, byla známa pod jménem provincie Katanga. Hlavní město Konga, nynější Kinshasa, tehdá Leopoldville leží právě na opačném konci země, vzdálena tisíce kilometrů, dobře přes polovinu celého kontinentu. Teoreticky bychom se mohli z jednoho místa na druhé dostat po vodě, kdyby ovšem na řekách nebyly časté peřeje, katarakty a vodopády. Tato východní provincie Katanga bývala nejbohatší částí celého Konga, bývala také nejcivilizovanější. Má přebohatou zásobu všemožných minerálů, především mědi. Měděné rudy se tady také opravdu těžily a zpracovávaly přímo na místě, protože vozit suroviny ke zpracování jinam by bylo příliš nákladné. Výrobky se pak dále přepravovaly po železnici, která vedla k jezeru Tanganjika a z druhého břehu potom až do přístavu Dar–es–Salaám na pobřeží Indického oceánu. V padesátých letech, na konci koloniální éry, bývala síť těchto tratí propojena až na západní pobřeží Angoly. Období mezi dvěma válkami a ještě krátce potom bývala doba největšího rozkvětu země, výstavby, bohatství a klidu. V roce 1960 získala země samostatnost a krátce potom se začala zmítat v kolotoči občanských válek, snah o odtržení a vůbec všeobecného rozbroje. Dneska není bezpečno ani v hlavním městě, jak ukazuje nedávné vyrabování našeho zastupitelského úřadu. Celá situace je pro Evropu natolik nepřehledná, že jí ani nikdo nerozumí. Tudíž nemáme odtud ani žádné zprávy a vůbec není radno do země strkat nos a to z jakékoliv strany. Přesto mají zdejší domorodci alespoň tolik finančních prostředků, aby získali to nejdůležitější k životu v převážné části dnešní Afriky, čímž není nic jiného než samopal Kalašnikov a pár nábojů. Jestli tady ještě funguje železnice, o tom nevíme prakticky nic, ale silně o tom pochybuji. Ztratila vlastně svůj smysl.

Území, na kterém byli tito astrildi objeveni se dá na mapě Afriky poměrně snadno nalézt podle Chapinova popisu. Jedeme-li prstem po mapě po modré linii veletoku Kongo, snadno zjistíme, že se takto řeka jmenuje jen asi po provinční středisko Kisangani, dříve Stanleyville. Nad ním pak leží na řece Stanleyovy vodopády. Proti proudu se pak již řeka jmenuje Lualaba. Kongo tedy nepramení, ale vzniká soutokem. To známe i z Evropy, příklad Dunaje a i od nás, kde nám je příkladem řeka Berounka, vznikající také soutokem jiných řek. Jen si vzpomeňte. Úhlava, Úslava, Radbuza, Mže a Střela. Možná jsem něco i popletl, máte možnost mě odhalit. Vraťme se do Afriky. Jedeme prstem dále po nejsilnější linii, která se nyní jmenuje stále Lualaba a v místě, kde se objeví modrý flek jsme vlastně na místě. Ten flek je jezero Upemba, o kterém se Chapin zmiňuje. Řeka jej obtéká. Jsou tam vyznačené rozsáhlé mokřiny a to je právě domov astrildů černobrvých. Jak to tam vypadá dnes, ví jen Bůh, ten se dívá shora. My jen víme, že dříve byla řeka nejméně do Bukama splavná a také tam vedla železnice.

Chapin ptáky objevil zjevně náhodně. Tato část země leží na hranici deštných pralesů a savan. Rozsáhlé savanové travnaté porosty tady ještě nemohou dosahovat do nedohledna. Země je hornatá a kopce ovládají lesy. Travnaté porosty se tak vyskytují na okraji lesů a hlavně podél řek, které se v době dešťů do široka rozlévají. Taková území jsou spíše bažinatá, zrádná a není radno se po nich nějak volně pohybovat. Když tohle všechno vezmeme v úvahu a navíc víme, že i posledních padesát let si tady lidé jdou po krku, nemůžeme se divit, že o těchto ptácích vlastně nic nevíme. Zatím se mi ani nepodařilo zjistit, jestli je viděl živé ještě někdo jiný než právě Chapin. Sám Chapin říká, že je tento astrild znám pouze z typové lokality, ale pohledem opatrně sdíleným by se mohl vyskytovat u Neave v Horní Katanze, u Böhmovy cesty naproti Marungu, u jezera Upemba i jinde. Panuje však názor, že není široce rozšířen a je vzácný. Území výskytu je pak odhadováno na asi 2600 km2. V takovém případě by to byl endemit. Nějaké jiné záznamy než pocházející z původního popisu asi existují, ovšem získat je nebude snadné. Peter Clement ve Finches & Sparrows uvádí v odstavci References (zmínky): Chapin (1954), Hall and Moreau (1970). V případě Chapina by to mohlo znamenat nějakou novější publikaci z toho roku, v případě Halla a Moreau jde nejspíš jen o seznam ptáků z té oblasti. Clement rovněž říká, že nejsou známy žádné záznamy od roku 1950. Docela pozoruhodné je, že se liší míry, které znám vlastně jen ze dvou případů. Chapin (1928): křídlo samec = 47,48 mm, ocas = 45,50 mm, horní čelist zobáku = 7 mm, tarsus (noha) = 13,5, 14 mm. Samice: křídlo = 46,5 mm, ocas = 43 mm, tarsus (noha) = 13,5 mm zobák = 7 mm. Pak je u Chapina ještě jeden údaj, na který se budu muset přeptat, jelikož jej do češtiny správně nepřevedu: outermost restrices (tedy něco jako vnější ohraničení) 21–25 mm, kratší než střední. Vnější a střední mohou být letky a krovky, jak se to měří nevím. Potom uvádí míry P. Clement a jsou to tyto: křídlo = = 46 mm, ocas = 45 mm, noha = 16 mm, zobák (culmen, neboli horní čelist) = 8–9 mm. Míry si můžete srovnat sami, tedy pokud snad máte zájem.

Astrild vlnkovaný (astrild černobrvý je někdy považován za formu astrilda vlnkovaného).

Ačkoliv tedy o ptácích nevíme prakticky zhola nic, kromě původní Chapinovy zprávy, vesele na nich systematikové pracují. Některé prameny je řadí jen jako zeměpisnou formu astrilda vlnkovaného, jiné zase zachovávají původní stav, tedy, že jde o samostatný druh. Je však zajímavé, že německé prameny se obvykle kloní k zeměpisné formě, anglické k samostatnému druhu. Jako kdyby ten který kopal za svůj team. Vědy v tom tedy příliš nenacházím. V tomto případě možná jisté pochybnosti vnesl do věci sám Chapin, když se mu zdál vzhled ptáků jako nedávná mutace. Upozorňuje však na rozdílný tvar zobáku, který má být kratší a oblejší než zobák astrilda vlnkovaného. Zvláště horní čelist je oblá. Samce od samice lze pravděpodobně rozeznat právě podle černé pásky, která u samice nemá zasahovat tak daleko za oko a má mít nahnědlý tón.

Nám, odchovancům socialistického materialismu je to jasné. Prostě se to takhle vyvinulo. Jenže ona tak zvaná Darwinova teorie je pořád jenom teorií, pokud by to bylo naprosto nezvratné, byl by to zákon. Zdá se však, že všechno je mnohem a mnohem složitější než si vůbec dokážeme představit. Za situace, kdy se věda zas až tak moc nedokáže domluvit, nevidím žádný důvod k tomu, aby neexistovalo také nějaké nevědecké systematické řazení. Třeba chovatelské. V zájmu zachování čistoty krve v chovech. Křížení zeměpisných forem nikdo ani nepovažuje za křížení. Mezidruhové křížení je již něco jiného. To se děje jen v omezené míře, především proto, že Kříženci bývají vysokou měrou neplodní. Pokud to beru takto, stavím se jednoznačně za to, že tento astrild je samostatným druhem. Je to sice metoda nevědecká, na druhou stranu si myslím, že studium plodnosti kříženců by přispělo k objasnění příbuznosti druhů více, než současné metody hrubé chemie.

Součástí Chapinovy zprávy je i hezky vyvedená, bohužel pouze černobílá kresba. Pokusím se podle této kresby zhotovit portrét tohoto ptáka, abychom jej lépe dostali do podvědomí. Třeba je nějaký podnikavý chlapík začne do Evropy i dodávat. Odchovy z farem by teoreticky do EU dodávat šlo. Kdyby se u nás taková dodávka objevila, abychom je neprodávali, proboha, nějak lacino. Brnkněte někdo do Afriky panu Krejčířovi, ať něco pošle, když už je na místě, aby se tady nějak vzmátořil zase chov drobných ptáků, už mě pořád ty papoušci nějak unavujou.