Jack Russell Terrier

Začínáme s jacky
O psy se zajímám od roku 1960.V tu dobu jsem sbírala zkušenosti a znalosti a zabývala jsem se spíš výcvikem. V roce 1965 jsem se vdala a manžel k mému štěstí byl také pejskař. Pracoval jako profesionál u výcviku psů v armádě až do odchodu do důchodu. Náš život od té doby byl vlastně podřízen chovu a výcviku psů. Začínala jsem chovem německých dog. První štěňátka se mi narodila v roce 1966. Manžel choval a hlavně cvičil německé ovčáky.

Časem, jak léta přibývala a sil ubývalo, jsme přešli na méně náročné plemeno. Pořídila jsem si bassethoundy a manžel americké stafordšírské teriéry. Úspěšně jsem složila zkoušky na rozhodčí z exteriéru pro obě plemena, která jsme doma chovali. Působila jsem také od založení Basset klubu v roce 1991 do roku 2006 jako hlavní poradce chovu. Bylo to krásné a hlavně úspěšné období. Za dobu necelých dvaceti let se mi podařilo v bassetech odchovat 22 interchampionů, nespočet šampionátů různých zemí, a dalších významných titulů. Pak bohužel nastalo období, kdy jsem se z vážných rodinných důvodů musela vzdát psů a odstoupit z funkce poradce chovu.
Naštěstí pro mě toto období netrvalo příliš dlouho. Při rozhodování, jaké vhodné, ale už ne velké plemeno si pořídit, mi pomohla kamarádka. Jela si pro štěňátko jacka a vzala mě s sebou. Tím bylo rozhodnuto. Tento psík mně na první pohled učaroval. Neměla jsem v tu dobu valnou představu o jeho exteriéru a po pravdě, ani mě to moc nezajímalo. Když jsem viděla maminku štěňátek, tak mně bylo jasné, že to asi není žádná hvězda. Její křivé přední nožičky, malinká hlavička a dlouhé tělíčko mluvilo samo za sebe. Za dobu návštěvy chovatele, kde jsme se dost dlouho zdrželi v srdečném rozhovoru, si mě ta malá „ošklivá“ maminka získala tak, že jsem si jedno její štěňátko také odvezla. Říkala jsem si, je to oříšek, ale s geniální povahou. Nespletla jsem se.
Jak naše štěňátko vyrůstalo, tak mě stále utvrzovalo v tom, že jsem si lépe vybrat nemohla. Naštěstí se v exteriéru své mamince nepodobá. Má standardní výšku, je plnochrupá, na výstavě výborná. Je prostě úžasná, někdy si říkám, že už by se měla naučit mluvit, protože jinak už vše umí.

Nastalo období, kdy jsem se o toto plemeno začínala zajímat trochu odborně. Zjistila jsem, že mi bohužel nestačí jen pejsek na kanape. Navštívila jsem několik výstav, prostudovala jsem si standard, prohlédla si internetové stránky našich chovatelů a chovatelů zahraničních a bylo mi jasné, že Jack Russell teriér bude plemeno, které se mnou dožije.
Rozhodla jsem se, že si koupím ještě jednu fenečku, kvalitnější v exteriéru, na které by se dalo chovat. Už při odběru štěněte, který zdaleka neproběhl podle mých představ, jsem pojala podezření, že vše není zcela v pořádku. V podstatě jsme si předali štěně a peníze a za pět minut jsem seděla v autě. Neviděla jsem ani rodiče, ani všechny sourozence. Dostala jsem očkovací průkaz a štěně a odjeli jsme. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po několika upomínkách dostala v sedmi měsících stáří štěněte průkaz původu téměř prázdný. To znamená bez zapsaných předků. Velice mne udivilo, že chovatel, který odchoval celou abecedu, ještě chová na registru a to docela krutém.

Takže jsem usoudila, že tudy cesta nevede. Pokud se chceme dopracovat toho, aby se jackové začali podobat standardu a na výstavě nebyl tak říkajíc „každý pes jiná ves“, musíme začít jinak. Určitě na to přišlo i pár dalších chovatelů jacků, kterým jde o to, aby se dopracovali na nějakou úroveň a ne aby množili to, co jim přijde pod ruku. Zjistila jsem, že i u nás je již dostatek jedinců s plným rodokmenem a další možnosti jsou v zahraničí.
Zavítala jsem ze začátku i do Belgie a hned mi bylo jasné, proč se tam dá nakoupit velice lacino. Určitě bude nutné sáhnout pro chovný materiál na jinou světovou stranu. Objevila jsem, že přenádherná zvířata jsou ve Švédsku a v Austrálii. Samozřejmě pro normální smrtelníky je tato možnost finančně těžko dostupná, ale při nákupu zvířat, která by nám měla být přínosem do chovu, musíme sáhnout hluboko do kapsy. Určitě se to vyplatí, protože se dočkáme podstatně dříve úspěchu. Mám to již vyzkoušené u bassetů. Nakoupila jsem krásná štěňata (fenky) v Holandsku. Na krásnou fenu sehnat dobrého psa už není tak složité a úspěch je daleko jistější a hlavně rychlejší. Z praxe a ze zkušenosti vím, že základem chovu je vždy fena. Na tom by se mělo stavět a dovézt slušnou základnu kvalitních fen. Zatím to bohužel funguje tak, že se doveze pes a to ještě ne vždy úplně špičkový a připouští všechny feny bez rozdílu. Bohužel kvalita fen, které jsem měla možnost shlédnout na výstavách a na internetových stránkách, až na výjimky, je dost slabá. Málokdo si uvědomuje, že i super pes puštěný na špatnou fenu toho moc nevylepší. Za celou dobu, co chovám psy, jsem se setkala pouze se dvěma plemeníky, kteří se prosazovali tak, že i se špatnou fenou dali slušný odchov. To je ale opravdu výjimka.

Rozhodla jsem se, že když chovat Jack Russell teriéry, tak na úrovni, tak, jak jsem to dělala celý život. Pořídila jsem si dvě holčičky australské a švédské krve s plným rodokmenem. Zatím rostou podle mých představ, takže doufám, že i odchov po nich bude kvalitní.

Život s jackem „Každý pes je obrazem svého pána“

Většina chovatelů na svých webových stránkách v rubrice „charakteristika či povaha jacka“ píše to samé. Jsou to většinou převzaté charakteristiky z odborné literatury. To je sice hezké, vypadá to velice odborně a zasvěceně. Většinou mi tam však chybí vlastní zkušenosti. Každý mi dá určitě zapravdu, že velký podíl na tom, jaký náš jack bude, má jeho výchova.
Měla jsem možnost, za tu dlouhou dobu, po kterou se zabývám chovem psů, porovnávat povahy jednotlivých plemen. Už dávno jsem dospěla k názoru, že každý pes je obrazem svého pána. To bohužel platí u všech plemen bez rozdílu. Každý pes je tvárný a při správné výchově z něho uděláme, co chceme. Řekla bych, že zde více, než charakteristické povahy uváděné odborníky, hrají roli fyziologické vlastnosti. S těmi se toho mnoho dělat nedá. Uvedu jasný příklad – těžko můžeme chtít, aby krysařík tahal za sebou gumu od auta, kterou lehce utáhne jakýkoliv saňový pes, aby Anglický buldog běhal agility a podobně.
Proto každý, kdo si vybírá psa, by se měl nejdříve dobře seznámit s plemenem nejen z literatury, ale i v praxi. Bohužel mnoho lidí si vybírá plemeno podle obrázku, které se mu líbí, maximálně se řídí velikostí zvířete. To je zásadní chyba. Každý by si měl vybírat plemeno podle toho, co od něj očekává. Chci společníka do bytu, kamaráda na sport, společníka a hlídače, lovecky nebo jinak pracovně využitelného psa apod. Každý pes je krásný, když poznáme jeho povahu. Platí to i u lidí.
Také dostávám hodně dotazů – zda je to pes vhodný do bytu. Vždycky tvrdím, že každý pes je vhodný do bytu. Věnujeme mu daleko více času, musíme s ním několikrát denně ven, máme s ním ten nejužší kontakt.

Samozřejmě to má i určitá negativa, ale jen pro člověka. To znamená, že pes nám doma našpiní, že je trochu cítit, když zmokne, že kolem misky s vodou obvykle nacáká, taky občas něco zlikviduje, protože se nudí. Hlavní je však povinnost jít se psem ven za každého počasí, i když se nám vůbec nechce. Někteří lidé namítnou, že pes je chudák, protože musí být doma zavřený, když jsou páníčkové v práci. Jaký rozdíl je v tom, když je pes zavřený v kotci? Taky musí čekat, než pán přijde z práce a třeba ještě déle, protože ne každý (řekla bych jen málokdo) přijde z práce domů a první co udělá utíká ke psovi. Znám spoustu lidí, kteří ani nemají kotec u domu. Když je pes v bytě, tak se zastrčením klíče do zámku dveří ví, že už není sám. Takže neříkejme, že psi jsou chudáci, mají-li žít v bytě. Buďme sebekritičtí a přiznejme si, že je to náš problém.
Pes vychovaný v bytě je podstatně klidnější, lépe ovladatelný a máme s ním větší kontakt. Je to samozřejmě tím, že s ním strávíme daleko více času a vychováváme ho vlastně stále. Musí mít ale možnost být s námi stále a všude. Nelze ho zavřít do předsíně nebo do koupelny a zamezit mu tím styk s rodinou. Měl by mít svůj pelíšek, kam si může zalézt, když chce být sám a mít klid. Ten však obvykle využívá, jen když je sám. Pokud jsme doma, raději si lehne k našim nohám nebo na kanape, aby nám byl nablízku.
Rozpovídala jsem se trochu obecně, ale platí to pro všechna plemena a tedy i pro jacky. Píše se o nich, že to jsou temperamentní psi, kteří potřebují dostatek pohybu. Ano, to je pravda. To ale potřebuje každý pes.

Jack vychovaný (podotýkám správně vychovaný) v bytě je naprosto klidné zvíře, velice bystré, přítulné, poslušné. Velice lehce se učí. Svůj temperament dostatečně projeví venku. Jackové mají velmi rozvinuté lovecké pudy. Myšky, krtci a podobná havěť je pro ně lahůdka. Jejich výbornému nosu neujde nic. Myslím, že je to ideální plemeno pro každého, kdo chce mít mazlíka na kanape, ale zároveň chce se psem provádět nějakou činnost.
Pro svoji úžasnou rychlost by výborně zvládli agility a ostatní podobné sporty, které jsou dnes hodně rozšířené. Výborné výsledky díky své ostražitosti a dobrému nosu od nich můžeme očekávat i v lovecké práci. Pozadu by určitě nezůstali ani při různých pachových pracech, jako je například vyhledávání drog, záchranářské práce a podobně. Mají totiž jednu velkou výhodu. Jsou neúnavní a přitom velice skladní. Nedělá jim problém rychlý pohyb nejen v prostoru, ale i ve výškách. I ve výšce se udrží na velice malém místě, kde by to zvládla snad jen kočka. Jsou prostě úžasní. Jen jsou zatím málo využívaní. Je to možná tím, že je to velice mladé plemeno a jeho povahové vlastnosti a fyzické schopnosti ještě nejsou tak známy široké veřejnosti. Také to může být tím, že na určité druhy sportu a speciálních prací byla doposud využívaná jen určitá plemena. Ne každý je takový průkopník, aby vyzkoušel něco nového. Určitě ale přijde doba, kdy se tito psíci prosadí na veřejnosti právě pro svoje úžasné schopnosti. Jen je potřeba, aby vše vzali do rukou ti správní lidé a ukázali světu, čeho všeho je tento malý ďáblík schopen.

Přeji všem majitelům jacků, aby z nich měli jen radost, aby se těšili z jejich lumpáren (oni vždy nějakou vymyslí) a těšili se z jejich neutuchajícího elánu. Všem chovatelům přeji šťastnou ruku při výběru chovného materiálu a hodně úspěchů v chovu i na výstavách.
 

text a foto: Helena Partlová