Lemmenjoki - Pohádkový kraj zlata a sobů

• Azurový vodopád.

Romantika v krystalické podobě
Lemmenjoki je největší (2855 km2) a nejdivočejší finský národní park a zároveň jedna z nejrozlehlejších divokých, převážně zalesněných oblastí bez cest a lidského osídlení v celé Evropě. Nachází se v severním Laponsku při norské hranici, jihozápadně od známého jezera Inari. Kromě ochrany přírody, tvořené jehličnatými a subarktickými březovými lesy, holými kopci, řekami a močály, slouží k umožnění náročného mnohadenního trekování i zachování tradičního kočovného sobařství místních obyvatel – Sámů. Divoký charakter parku potvrzuje stabilní populace medvědů, rosomáků a zlatých orlů.
Podél řeky Lemmenjoki se nachází oblast, kde proběhla a v mírnější formě, dosud probíhá regulérní zlatá horečka. Touto oblastí prochází populární značená treková asi 60 km dlouhá trasa s tábořišti a otevřenými útulnami. Ostatně i v jiných částech Laponska se můžete setkat na každém kroku se stopami zlatokopecké činnosti. Rýžovací pánve, kožené váčky na zlato či šperky z pravých nuggetů patří k originálním suvenýrům Severu. Najdeme zde sruby dávných i současných prospektorů, nefalšovanou zlatokopeckou hospodu v Ivalu i velice atraktivní muzeum zlata v Tankavaaře (www.kultamuseo.fi).
V jižní části národního parku Lemmenjoki můžeme též najít hojně turisticky navštěvované shromaždiště sobů Salivaara. Ovšem největší část parku, až 90 % rozlohy, tvoří tzv. divoká zóna, kterou nevedou vůbec žádné stezky, krom sobích stezek, jež se z ničeho nic objevují a mizí. Typická laponská domácí zvířata - sobi, zde tedy nerušeně polodivoce žijí v hojných počtech.

• Zlatokopecký bar v Ahkun tupě.

Za vidinou finského eldoráda
Neskrývám obdiv k dobrodružným příběhům z dalekého severu a především k těm, které vzešly z pera nepřekonatelného romantika Jacka Londona. Výše zmiňovaný citát lze, při troše fantazie, vztáhnout i na zlatou horečku na území finského Laponska. Divoký kraj, třeskutá zima, zlatonosné řeky, psí spřežení, to vše jsou shodné atributy, které provázely vidinu rychlého zbohatnutí vysoko nad severním polárním kruhem. Dnes se kraj, jež protíná řeka Lemmenjoki, už stává spíše cílem romantických dobrodruhů a trekařů milujících nedotčenou severskou přírodu i tajemstvím zavánějící historii. Přesto vzpomínky na slavné prospektorské časy občas oživí nález amatérského zlatokopa o čemž svědčí zažloutlé novinové výstřižky připíchlé na stěnách srubů.
Logicky tedy došlo k tomu, že jsme si park Lemmenjoki zvolili jako jednu z důležitých zastávek při naší únorové cestě se psím spřežením na sever Laponska. Po pěti dnech strávených v bílých pustinách tundry, kdy jsme si splnili vytčený cíl - vystoupit na nejvyšší horu Finska Halti, jsme už strádali totální absencí zeleně. Právě legendární kraj zlata a sobů nám měl nabídnout pravý opak. Naši malou výpravu skládající se z pěti tažných psů (malamutů a grónských psů), mne coby mushera a běžkaře Honzy, čekala dlouhá cesta. Z městečka Kilpisjärvi, ležícího na finsko-švédsko-norském trojmezí je to do osady Njurgulahti téměř pět set kilometrů. Pravda proti třem tisícům, co už máme z domova za sebou, je to vzdálenost zanedbatelná. Přesto nebylo radno brát tuto cestu na lehkou váhu. Náš kurz se brzy odchýlil od hlavních tahů a úzká silnička vinoucí se temnými lesy byla velkou neznámou. Civilizaci jsme záhy nechali za zády a jen doufali, že na tenhle bohem zapomenutý kraj nezapomněli i cestáři. Při letošní mírné zimě byla okolní sněhová záplava spolu s mínus 18 stupni pod nulou vcelku přijatelná, ale v časech běžné zimy zde musí být cestování jedním velkým dobrodružstvím. Už proto, že během více než tří set kilometrů jsme nepotkali jediné auto a jedinou známkou lidského života byly dvě samoty s rozsvícenými okýnky. Opuštěná silnice prakticky kopírovala jižní okraj parku a my tak měli první možnost nahlédnout do této divočiny. Co nás ovšem silně vystrašilo, bylo množství sobích stop křižujících silnici. Brzy nám bylo navýsost jasné, že polodivoká sobí populace si zde volně migruje, bez ohledu na silniční dopravu. Bezpečně zastavit na zledovatělé silnici auto s plně naloženým vlekem by při náhlém zjevení stádečka paroháčů určitě nebyla žádná sranda. A protože se ke všemu mezitím zešeřelo, posledních 200 kilometrů jsme jeli hodně opatrně a s očima nalepenýma na předním skle.

• Senzační nálezy.

Aljaška v Evropě a přesto je svět malý
Osada Njurgulahti na řece Lemmenjoki je výspou civilizace uprostřed lesů a zároveň nejčastějším výchozím bodem dobrodružných výprav. Pár, na první pohled omšelých srubů, z nichž největší je stylový sobařský a vodácký hostinec s názvem Ahkun tupa, obrovské dřevěné čluny a sušící se sobí kůže, tvoří obrázek jak vystřižený z daleké Aljašky. Atmosféru Severu a pokojného nicnedělání jen občas naruší hlukem motoru příjezd osamělého pastevce na sněžném skútru. Nebýt asi dvou zaparkovaných automobilů, byla by atmosféra dokonalá. Troufám si říct, že svým příjezdem se smečkou seveřanů jsme ji ještě mírně doladili. Odpočatí, štěkající chlupáči však nikoho příliš nevyvedli z míry. Ostatně pořádně ani nebylo koho. Vodařská, zlatokopecká a trekařská sezóna, kdy to zde žije naplno je ještě v nedohlednu a tak naštěstí vládne příjemný klid.
Tady, v samém centru případného turistického dění jsme měli od kamaráda pár kontaktů. Po vyvenčení a napojení psů, jsme si tedy prvně šli ověřit informace. Po návratu k autu zde shledáváme nezvyklé rušno. Vedle nás zakotvila dodávka a kolem ní horečně vybalují kvanta proviantu čtyři maníci. Vypadá to, že se tu chystá pořádná lyžařská výprava. No aby toho nebylo málo, ti lidé hovoří podivnou, nám dobře známou řečí - češtinou! Joj to bylo radosti! Obzvláště, když jsme zjistili, že krajané jsou také Moraváci, dokonce z nedalekých Hustopečí u Brna. Netrvalo dlouho a proběhla vzájemná výměna cestovních plánů a domácích destilátů. Čtveřice dorazila poněkud jinou cestou než my přes Polsko, pobaltské státy a Finsko. Oni na to šli trajektem z Německa a hlavní štreku na sever projeli Švédskem. Na penízky to však v podstatě vyšlo na stejno, jen nějaký ten čas uspořili. Teď však měli namířeno na desetidenní výpravu zimním parkem na divoko až k norským hranicím.
To my na tom byli už časově hůře a náš finský pobyt se přehoupl do druhé poloviny. Přesto jsme se nechali těmito zkušenými mazáky zlákat na část společné cesty po řece Lemmenjoki a především k společnému nocování na asi dvacet kilometrů vzdáleném srubu Ravdasjärvi. Jak se později ukázalo, byl to nápad víc než dobrý.

• Na řece Lemmenjoki.

Sobí defilé
Běžkařská parta už dávno vyrazila, nám přece jenom balení zabere trochu více času. Odpočatí a natěšení psi ovšem ztrátu s radostí dohnali. Vydali jsme se proti proudu zlatonosné řeky Lemmenjoki severozápadním směrem. Řeka samotná je v podstatě tvořena několika spojenými jezery a částečně se kroutí mezi vysokými, hustě zalesněnými břehy. Přepady mezi jezery vytváří záludné vzduchové kapsy a silný proud nedovoluje místy vodní hladině zamrznout. I proto se stezka každou chvíli stočí na členitý, borovicemi porostlý břeh.
Kluky dostihujeme po pár kilometrech. Každý z nich za sebou táhne asi třicet kilogramů těžký pulk, což je v zásadě bob, připevněný pomocí ojí a bederního pásu k bokům lyžaře. Je to klasický, hojně využívaný způsob přepravy nákladu ve Skandinávii a může do něj být místo člověka zapřažený i jeden nebo více psů. Moraváci navíc táhnou na zádech dalších patnáct kilo proviantu, takže postupují opravdu pomalu. Ke všemu se v hlubokém sněhu neosvědčuje zlepšovák, lyžiny připevněné na spodku bobu, a je nutné jej demontovat.

• Pulkaři versus spřežení.

Krátce po opuštění osady Njurgulahti se zamrzlá bílá hladina pokryla stovkami sobích stop. Už podle zbystřených smyslů našich psích společníků se dalo předpokládat, že na setkání s parohatými obyvateli zdejších lesů nebudeme muset dlouho čekat. A skutečně, za nejbližším ohybem řeky narážíme na malé stádečko a o kus dál na další. Po krátkém, zvědavém zaváhání mizí v lesním porostu. Psi jsou z toho u vytržení a tak není divu, že saně letí jako o závod. Honza, kterého táhneme na běžkách za saněmi na pružném laně má co dělat, aby udržel stabilitu. Poté, co nás stezka na břehu protáhne několika prudkými tobogány, přičemž občas míjíme strom jen s velkým štěstím, raději se odepíná a pokračuje sólo. Les je pošlapán a rozhrabán snad do posledního decimetru, jak se sobi snaží najít pod sněhem svou skrovnou obživu, lišejníky a borůvčí. I když je zrovna nevidíme, jejich početná přítomnost je kolem nás doslova hmatatelná.
Tímhle divokým tempem uháníme po řece a sotva stíháme vnímat tu krásu kolem. Romantické údolí v polovině cesty dozdobil nádherný, zamrzlý vodopád, zářící do dálky azurovou barvou. Tok se občas rozdělí do několika ramen s četnými ostrůvky, aby se o kus dál zase sjednotil. Mezi stromy jednoznačně převládá borovice, i když ani o listnáče není nouze. Českou partu necháváme s více než dvouhodinovou ztrátou za zády a k otevřenému srubu - autiotupě Ravdasjärvi se dostáváme v rekordním čase. Chata s neodmyslitelnou kadibudkou a dřevníkem je na břehu mezi vysokými stromy těžko přehlédnutelná. Jedná se o klasický, prostě zařízený srub, jaké buduje po celém Laponsku místní lesní správa Metsähallitus. Za dodržení jasně stanovených podmínek jsou tyto sruby volně k dispozici poutníkům.

• Sobí dorost.

Zlatá stezka
Tuto zimu jsme zde, soudě podle nedotčených zásob dřeva, prvními návštěvníky. Opozdilce už vítáme vylepšeným horkým čajem. Naši známí pulkaři tak trochu závistivě obdivují psy, kteří se už po večeři spokojeně rozvalují pod stromy. I my dva s Honzem teď dokážeme více ocenit výhody putování se psím spřežením. Když zasytíme i naše žaludky, dojde řada na historky a zážitky z minulých cest a postupně, jak je pro Čechy typické - i na zpěv. V železných kamnech vesele praská dřevo a venku se temná obloha začíná rozsvěcovat hvězdami. Romantika jako vyšitá – co víc si přát.
Ráno se naše cesty definitivně dělí. Zatímco parta moravských běžkařů má namířeno dál na sever, vstříc divoké zóně, my jedeme prozkoumat ještě část Zlaté stezky. Tok řeky se výrazně zmenšil a okolní břehy se přiblížily. Poměrně brzy narážíme na další srub, jenž má zlato zakotveno už ve svém názvu Kultahamina. Ostatně finský výraz pro zlato – kulta, najdeme i v názvu nejoblíbenějšího zdejšího piva Lapin Kulta. Škoda jen, že naprostá většina informací, která je zde k prospektorské činnosti prezentována, je ve finštině. Je však evidentní, že s příchodem jara se tu opět v hojném počtu objeví dobrodruzi s rýžovacími pánvemi, aby pokoušeli vrtkavou štěstěnu. Nyní zde však zima veškeré aktivity utlumila. Nedaleko stojí zpustlá tupa, což je dřevěná obdoba indiánského teepee s ohništěm uprostřed. Tato však na rozdíl od těch co znám, není opatřena po obvodu palandami na spaní. Zjevně slouží spíše jako letní přístřešek v nepříznivém počasí.

• Srub na Ravadjärvi.

Zlatá stezka směřuje dál do hor a v hlubokém sněhu přestává být znatelná. Tam někde v divočině se nachází další zajímavé oblasti a sruby se zlatokopeckou historií. Ty však pro nás, bohužel, zatím zůstanou nepoznanými. Krátká dovolená a lístek na trajekt s pevným termínem jsou krutě svazující. Chtě nechtě otáčíme spřežení zpět k civilizaci a v duchu si slibujeme, že tato krátká návštěva Lemmenjoki nebyla poslední.

• Kota u Kulltahamina.

Psí cestování
Naši psi jsou v cestování zběhlí mazáci – konečně leaderům, vůdčím psům bude na jaře deset roků. Do svých boudiček se slámou na přívěsném vozíku se vyloženě těší a trpělivě snášejí dlouhé cestování. Jako pravým seveřanům jim, na rozdíl od některých nových tažných ras, nečinilo problémy nocování venku, přestože letošní teplá zima nebyla ideální pro vývoj husté podsady. Překvapivě jsme tentokrát nebyli nuceni používat botičky. Sníh zřejmě nebyl tolik ostrý, aby polštářky stihl poškodit. Věřím, že k tomu přispělo i každovečerní mazání a masírování tlapek speciálním krémem.
Ráno jsme do tahounů vlévali energii hustou teplou polévkou s přídavkem karnitinu a výkonových granulí. Silná kolečka psího salámu fungovala přes den jako výborná pohotová svačina. Salám sloužil i k výrobě večerní polévky na zalití granulí. Už léta spoléháme na kanadskou značku Pro Nature, k maximální spokojenosti, především psí. Přesto jsem opět spalování hyperaktivních gróňáků mírně podcenil. Co úsporným aljašským malamutům stačilo, gróňákům ne. Při osmdesáti kilových saních, bylo třeba, úměrně denním výkonům, navýšit denní dávku až o 100 %.

• Končíme …

Před naší malou výpravou se rýsovala téměř tři tisíce kilometrů dlouhá zpáteční cesta, zpestřená trajektem z finských Helsinek do estonského Talinu. Jeden vyšetřený den jsme s radostí věnovali asi třiceti kilometrové projížďce v těsném sousedství turisticky nejnavštěvovanějšího parku se jménem známého finského prezidenta Urho – Kekkonena. Určitou daní za nádherné výhledy a skvěle upravené tratě byla silná koncentrace turistů na sněžných skútrech, kteří se často vynořovali nečekaně a nebezpečně rychle. Zato slunečné mrazivé počasí bylo asi nejlepší za celý pobyt a krajina jako z pohádkového Mrazíka byla tou nejlepší tečkou za celým naším putováním.