Vedení psa po stopě

(Dokončení z Fauny č. 8/2008.)

Práce na nášlapu
Čeká-li psovoda a psa cizí stopa s neznámým průběhem, tak nejdříve psovod (ideálně bez psa) přijde blíže k nášlapu a ještě než začne psa strojit do postroje ap., měl by si prohlédnout terén a vzít do úvahy všechny možnosti, kudy stopa může vést a jak terén a klimatické podmínky ovlivní práci psa na stopě. Toto platí zejména pro praktické stopy.
Pes se nesmí na stopě rozptylovat vyprazdňováním. Proto při výcviku stopování, stejně tak i před praktickým nasazení v práci, musí být pes dobře vyvenčen – musí dostat dostatek času a prostoru na tuto činnost. Po obléknutí psa do postroje by mu nemělo být již dovoleno se venčit. Musí mít vžité, že když má postroj, pouze se sleduje stopa. Tedy není „volno“, ani není dovoleného nic jiného, než se soustředit na sledování pachu na stopě.
Před příchodem k nášlapu či průběhu stopy zkontrolujeme nos psa, jestli na něm nemá nějaké nečistoty, které by mohly být problémem při nasávání pachu kladeče. Psovod by měl zastavit asi dva metry před nášlapem, aby svým pachem neztěžoval práci psa na nášlapu, resp. na stopě. Důležité je zohlednit proudění vzduchu, abychom psovi nekomplikovali práci vlastním pachem.
Nášlap je velmi problematický pro uvedení psa na stopu v tom směru, že nácvik nasumování (nasání – načichání) pachu a plynulé vyhledání správného směru je pro mnohé psovody a jejich psy velkým oříškem. Pes se musí naučit na nášlapu nasát co největší množství pachu kladeče, uložit do své paměti a teprve potom vyhledat průběh stopy. Když pes na nášlapu nasaje málo pachu a přesto vyrazí správně po stopě, nezřídka se po pár metrech vrací zpět k nášlapu, aby si svou domněnku ověřil a pachu kladeče nasál více. Dalo by se říci, že to není chyba, ale není dobré psa vést k přesvědčení, že takové ověřování je správné. Daleko vhodnější je psa vést k tomu, aby na nášlapu setrval a vyšel až tehdy, kdy bude mít nasumován dostatek pachu. U nezkušených psích stopařů se může stát, že na nášlapu přeberou málo pachu kladeče, vyrazí po stopě a po několika málo metrech začnou zpomalovat, zvedat nos a zneklidnět, protože se jim pach ztrácí. Na nášlapu by se měl pes chovat klidně a soustředěně. Proto se u některých temperamentnějších psů osvědčilo, navádět je k nášlapu z větší dálky (asi pět metrů), aby byli nuceni si nášlap najít sami a ne zběsile a rychle hledat, kudy stopa vede z nášlapu, či dokonce bezhlavě vyrazit vřed přímým směrem, byť stopa vede jinudy.
Až když pes zvládá stopy spolehlivě a přesně na všech terénech, v různém počastí a v různých obměnách, přičemž stopa nepřesáhuje délku čtyři sta metrů a čas třicet minut, můžeme jedno nebo druhé plynule prodlužovat. Následně střídáme krátké a starší stopy se stopami dlouhými, ale relativně čerstvými. Snažíme se o různorodost. Stopování se nesmí stát stereotypem. Nezkoušejte náhodně co pes umí, ale postupným výcvikem ho veďte tak, aby jednotlivé úkoly zvládal na výbornou.
Při přípravě psa do praxe je zapotřebí co nejčastěji provádět nášlap (tedy začátek stopy či uvedení psa na stopu) v místech, kde je nejčastěji reálné nasadit psa na stopu v praxi. To znamená vedle plotu, budovy, dveří nebo pod oknem … V klidném prostředí je slyšet, jak pes nasává (sumuje) pach z nášlapu. Jakmile pes nasaje dostatečné množství pachu, snaží se najít další průběh stopy a táhne směrem, kterým stopa pokračuje. Jakmile začne táhnout přesvědčivě správným směrem, je potřeba již povolit psovi rozejít se z nášlapu, protože zpravidla následuje nervózní zvedání hlavy. Psi se při stopování i na nášlapu chovají různě. Je jen na psovodovi mít cit a poznat, zda pes stopuje nebo ne. Stejně tak je na psovodovi, aby vnímal chování psa na stopě a poznal, kdy ze stopy pes sejde a snaží se hledat pokračování, případně kdy jen dělá, že stopuje nebo se dokonce jen tak prochází … Stále musíme myslet na zásadu: při stopování se nemluví, případně jen minimálně. Před nášlapem řekneme: „stopa – hledej“ a dál jsme potichu. Potom hlas použijeme jen v případě, když potřebujeme psa opravit.

Přímý průběh pachové stopy
Pes by měl být od počátku veden k samostatnosti, tedy neměl by mu být přímo ukazován směr stopy, ale pouze zhruba místo, kde se stopa nachází. Směr si musí vyhledat sám. Jestliže pes stopu ztratí, ihned musíme přestat s chválením, zamezit pobíhání sem a tam nebo snaze někam bezcílně táhnout. Stopovačku zkrátíme a v pomyslném půlkruhu ukazujeme místo, kde se stopa nachází, společně s povelem „stopa – hledej“. Jakmile se pes chytí pachové stopy a projeví snahu se po ní opět vydat, stopovací šňůru povolíme, necháme se psem vytáhnout do směru stopy a psa následujeme.
Psovod se nikdy nesmí zastavit na lomu stopy, zejména tehdy, když pes ze stopy sejde právě v místě lomení. Proto po celou dobu sledování pachové stopy musí jít psovod jeden až tři metry bokem od jejího průběhu, aby svým pachem nekomplikoval práci psa při stopování pachu kladeče. Třeba v případě, že by se pes potřeboval vrátit kus zpět. Psovod si při nácviku musí pamatovat přesný průběh stopy a na stopě nesmí zastavovat. Pohybovat se na stopě znamená například přešlapovat na místě nebo jít malými krůčky vpřed, ale nikdy se nesmí do stopy vstoupit.
Kdokoliv pes zvedne na stopě hlavu a nestopuje, musí ze strany psovoda přijít napomenutí povelem „stopa“ s vhodnou hlasovou intonací. Pokud se pes naučí na stopě spěchat nebo pracovat s vysokým či polovysokým nosem, bude mít potíže, jakmile začne být stopa náročnější, zejména co se porostu a stáří stopy týče. Může se stát, že pach na půdě bez porostu téměř neucítí, bude značně revírovat a bezhlavě hledat zbytky pachu. Možná nebude mít zájem stopu sledovat vůbec.
Jestliže pes na stopě spěchá, stopu ztížíme a není od věci dát častěji pamlsek. Tím psa zpřesníme a zpomalíme. Pes vypozoruje, že pokud spěchá, stopu neustále ztrácí a musí ji opětovně hledat, proto je vhodnější zpomalit a na stopě se bez větší námahy udržet. Máme tři možnosti: zkusíme povel „pomalu“, jestliže na psa tento povel při stopování neplatí, tak výrazně prodloužíme stáří stopy nebo můžeme přidat více předmětů a lomů, aby byl pes nucený sledovat stopu přesněji, tedy i pomaleji. Záleží na tom, v jakém stupni výcviku se pes momentálně nachází a jak se na stopě, kromě rychlého pohybu, chová.
Když pes stopu ztratí, rychle, ale plynule k němu psovod po stopovačce přiručkuje na vzdálenost asi jednoho metru od psa a znovu ho uvede v klidu na stopu (bez ukázání směru průběhu stopy). Postup je stejný, když se pes zamotá do stopovačky, což není v počátcích, při prodlužování vzdálenosti mezi psem a psovodem, nijak ojedinělé.
Pozor na psa, který „stopování předstírá“. Dělá jako že jde po stopě, ale přitom už se na stopě nenachází. Jakmile mu to párkrát projde, okamžitě se bude chytat každé příležitosti, aby nemusel sledovat nějakou pachově nezajímavou nebo těžkou stopu, která mu dá hodně práce. Pokud pes neustále odbíhá od stopy, tedy nedokáže na stopě setrvat, je nutné, aby šel pouze ve vzdálenosti jednoho metru od psovoda, a ten zamezil psovi ze stopy neustále scházet. Revírování na stopě je zapříčiněno špatným výcvikem. Nedůsledností, příliš uspěchaným postupem (stopa se musí ztěžovat postupně!) a dost často celkovým špatným vedením psa po stopě. Revírování u některých psů způsobuje psovod tím, že na čerstvé stopě psa příliš zpomaluje – přidržuje. Ten cítí dostatek pachu a tak spěchá. Protože mu není dovolen pohyb vpřed, tak začne revírovat – běhá ze strany na stranu. V takovém případě je nutné stopy začít ztěžovat počtem lomů i předmětů a také prodlužováním doby mezi položením stopy a uvedením psa na ni. Pes musí být veden na krátkém vodítku a musí mu být v revírování zamezeno.
Jestliže pes má tendence procházet lomy nebo někdy pracuje s vysokým nosem, často vypracováváme krátké stopy do čtverce. Tedy stopu o třech lomech, i dvě až tři denně. Samozřejmě, že předmět na konci čtvercové stopy položíme tak, aby se nestalo, že pes vyběhne špatným směrem z nášlapu a objeví se na konci stopy u předmětu.
Nalezení předmětu hlásíme zvednutím ruky. Potom teprve předmět odebereme – zvedneme. Nejvýhodnější je, aby pes označoval v leže nebo sedě. Záleží, co je psovi i psovodovi bližší. Obojí je poměrně spolehlivé na přesnost. V leže by neměli označovat krátkosrstí psi, zejména na ostrém povrchu, jako je strniště nebo např. na sněhu. Je zapotřebí se tomuto nepohodlí kvůli citlivosti kůže vyhnout. Na konci stopy musí pes dostat volno a velké množství pochvaly.

Rozhodčí na stopě
Chce-li rozhodčí posoudit či bodově ohodnotit určitou stopu, bez papíru a tužky se neobejde. Musí si zakreslit přesný tvar stopy, předměty (kde byly položeny) a také směr větru (šipkou). Když posuzuje více stop, musí k danému plánku dopsat také jméno psovoda a číslo stopy. Do plánku si zaznamenává, jak přesně pes po stopě šel, kde se zastavil, kde udělal jakou smyčku nebo se odchýlil od stopy, jak vypracoval lom a jestli našel předměty. Nakonec k jednotlivým úsekům (rovným úsekům, lomům, případně obloukům), k předmětům a eventuálně i k nášlapu připíše body (ohodnocení). Bodové hodnocení za každou část stopy je poměrně přesně stanoveno a z tohoto množství bodů se odečítají body za případné chyby. Nakonec se body sečtou a objeví se konečný výsledek spolupráce psovoda a psa.
Za první rovný úsek od nášlapu je zpravidla stanoven větší počet bodů, než za ostatní rovné úseky. Je to dáno tím, že prvních několik metrů pes teprve nabírá pach, který bude na stopě sledovat, proto může snáze sejít ze stopy například na stopu křižující apod. I když pes nedojde na konec stopy, získá alespoň počet bodů, které dostal za úseky, které si odpracoval. Nedostane tedy za nedodělanou práci nulu.

Praktické využití psa – stopaře
Nejčastějším způsobem použití služebního psa je vyhledávání pachatele po pachové stopě, na kterou byl uveden na místě činu. Když na výjezdu (např.u policie) nedokončí pes stopu (je odvolán ze stopy, protože stopu ztratil z nějakého závažného důvodu), měl by při nejbližší příležitosti psovod našlápnout jednoduchou stopu, s jedním předmětem, i zcela čerstvou, a nechat ji psem vypracovat. Musí to být taková stopa, kterou pes určitě správně vypracuje a dojde do konce – k předmětu nebo ke krmení.
Jestliže pachateli vypadne např. z kapsy nějaký předmět, pes jej označí. Toho je schopen přibližně do vzdálenosti půl až jeden metr od stopy. Ovšem pokud pachatel odhodí předmět dále, např. pět metrů, pes na stopě není schopen toto zaregistrovat. Pokud se však předpokládá, že během stopy pachatel nějakou věc odhodil, tak po vypracování celé stopy se pes se psovodem vrací zpět a předmět vyhledává stylem „aport – revír“. Velkou výhodou je, ztratí-li pachatel (kladeč) po cestě nějaký předmět. Ten může následně sloužit k oživení pachu při ztrátě stopy (např. za potokem), při dlouhé stopě apod. Je zapotřebí i při nácviku několikrát takovou praktickou stopu vyzkoušet, aby počínání psovoda psa nezaskočilo.
Pachové stopy na místě činu zajišťuje kriminalistický technik, ale je pouze na psovodovi, jestli psa na danou stopu, s ohledem na charakter daného případu a okolnosti, uvede. V dnešní době je pravděpodobné, že pes na stopě k cíli nedojde. Je to dáno zejména dopravními prostředky, kdy pes ztratí stopu tím, že pachatel nastoupí do auta a odjede. Přesto je velmi mnoho případů, kdy pes došel k pachateli nebo nalezl předmět doličný.
Můžeme dojít až tak daleko, že některé stopy budou položeny v poklusu nebo střídavě v poklusu a v kroku. U služebně využívaných psů samozřejmě přidáme zastavení, přelezení přes plot apod. Cvičné stopy pro psy, kteří budou nasazeni v akci, se snažíme co nejvíce přiblížit realitě.
Při velmi dlouhých několikakilometrových stopách je zpravidla nutné dopřát psovi odpočinek. Ideální je označit místo průběhu stopy a psa pár metrů od stopy odložit (klidným povelem „zůstaň) a dát mu napít. Pes musí vědět, že neudělal nic špatně, že má jen odpočívat. Po několika minutách opět psa uvedeme na stopu a pokračujeme ve stopování.