Expedice Kupu Kupu

Borneo
Třetí největší ostrov světa, na kterém se rozprostírají jeho nejstarší pralesy, nás vítal těžkým tropickým ovzduším. Cestovatel na rovníku si holt musí zvyknout, že jen co vystoupí z klimatizovaného letadla a poprvé se nadechne, dopadne naň příšerné vedro a vlhko. Je to skoro jako by se topil v horké vodě. A to jsme při tom v Zemi pod větry, jak se tady říká provincii Sabah, rozprostírající se na samém severním cípu ostrova. Z hlavního města Koty Kinabalu, kterému se za anglické nadvlády říkalo Jesseltown a kterému tu dnes Malajci říkají familiárně Key Key (po vzoru amerického L. A.), vyrážíme rychle do hor. Je konec dubna roku 2000 a naše expedice má jasný cíl. Jde o to prokázat nebo vyvrátit pro Borneo sporný výskyt otakárka Papilio demoleus. Tohoto krásného motýla odborné publikace na ostrově neuvádějí, avšak naši kolegové ho zde při svých minulých cestách několikrát zahlédli. Kde je tedy pravda? Pro předložení důkazů je motýla třeba nejen vidět, ale především ho chytit. Vodítkem nám bude živná rostlina jeho housenky, jíž je citroník a vskutku, avizované exempláře byly spatřeny většinou v okolí domorodých vesnic, kde se citroník hojně pěstuje.

Do hor
V horách se přepravujeme většinou autostopem. Dopravci dřeva nám zvědavě staví hned na první mávnutí, nestává se tu často, aby bílý „sáhib“ neměl na dopravu. Avšak vzhledem k tomu, že u nás v Čechách dávno odzvonilo dobám Holubů, Náprstků a Fričů, kterým expedice většinou dotovala jejich mateřská instituce, musí si dnes každý cestovatel sponzora sehnat sám, nebo jím raději rovnou být. Do náklaďáků, dopravujících dřevo ze svahů hor, se pohodlně vejdeme, jsme jen dva, Jirka Hroník a já. Byť je mezi námi třicetiletý věkový rozdíl, spojuje nás jeden společný zájem a tím je entomologie neboli hmyzozpyt. Malajci na nás pohlížejí jako na otce se synem. My jsme si ve skupině rozdělili funkce následovně: Jirka je dobyvatel, já misionář. Dobyvatel vládne nad místním obyvatelstvem rukou přísnou, misionář se s domorodci kamarádí a učí se jejich jazyk. Tato strategie, nazývaná „cukr a bič“, se nám na našich cestách výborně osvědčila. Kamión pomalu stoupá serpentinami k hřebeni táhlých hor Banjaran Rocker, kde se nakonec necháváme vysadit v průsmyku Gunung Emas 1800 m. n. m. Je tu stará benzinová stanice a pár dřevěných chatrčí, ideální místo pro náš motýlářský (lepidoptorologický) výzkum. Z údolí táhnou mlhy, kolem druhé hodiny odpolední přichází tropický liják. To se zde opakuje den co den. V chatrči kde přebýváme je vše vlhké jako v močálu. Na rovníku přichází soumrak velice brzy, pak nastává předlouhá dvanáctihodinová noc. Na světla chatrčí přilétají tisíce brouků, můr, píďalek, lišajů a cikád, které slouží za potravu stovkám netopýrů. Na podlahu pod zářivkami těžce dopadají modří smrtihlavové Acherontia lachesis, kteří po sebrání piští jako myši. Světlo najednou zastíní ohromná křídla martináče Attacus atlas. Je to jeden z vůbec největších motýlů světa, jehož plácavý let připomíná hadr vyhozený z okna. Přilétají další velcí martináčové jako například Attacus edwardsii a Actia maenas, který má na svých zadních křídlech třikrát delší ostruhy, než je délka jeho těla. V deset hodin se vše potápí do neproniknutelné tmy. V benzinovém agregátu vyrábějícím elektřinu pro celou stanici došlo palivo a tak hurá na kutě.

Na lovu motýlů
Ráno je v horách krásně. Sluníčko, kterému se tady říká mata hari, svítí do korun velkých stromových kapradin a člověk si připadá, jako by se ocitl v druhohorách. Kde je slunce, tam jsou i motýli, neboť jsou jak známo převážně hmyzem slunomilným (heliofilním). Vzduchem se prohánějí velcí červenočerní bělásci Delias ninus parthenia a nad světlinami krouží pestré danaidky několika druhů (Parantica crowleyi, Euploea midamus, aj.). Tihle „nesmrtelní“ motýli mají vyvinuto hned několik obranných mechanismů proti predátorům, jimiž jsou zejména ptáci. Předně dokáží ze svých těl vyloučit odpornou a navíc jedovatou tekutinu, která dovede ptáka, jenž uchopil motýla do zobáku, rychle přimět k jeho uvolnění a navíc, danaidky si za celý svůj dlouhý vývoj dokázaly vybudovat tak pevnou stavbu těla, že je nějaké to zmáčknutí nemůže nijak zvlášť pochroumat. Této perfektní ochrany si všimli i jiní motýli (např. otakárek Papilio paradoxa, samička babočky Hypolimnas misippus, samička běláska Pareronia valeria, atd.) a tak se ve svém vývoji připodobnili velikostí, barvou i stylem svého života právě danaidkám. Od té doby mají klid. Pták si totiž velice dobře rozmyslí, jestli znova sezobne to nechutné sousto.

Nebezpečí v trávě
Při honbě za motýly je třeba se stále koukat pod nohy, jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že šlápne na štíra nebo rovnou na hada. Těch je tady všude plno, zvláště podél potoků a řek. Několikrát jsme takhle narazili na velkého zeleného chřestýšovce Trimeresurus sp., který se vždy vztyčil k obraně jako kobra a nervózně mrskal svým červeným koncem ocasu. Štíry a jedovaté stonožky je zas třeba ráno vytřepávat z bot kam přes noc nalezly. Zajímavý byl objev brouka tesaříka Batocera victorianna s osmi velkými oranžovými tečkami na krovkách. Když jsme tento exemplář ukázali místním obyvatelům dozvěděli jsme se, že za tohoto brouka jim Japonci dávají tolik peněz, že si za to mohou koupit starší auto. My však se smrtí nekupčíme a nikomu to rozhodně nedoporučujeme!

Z hor do nížiny
Po několika dnech strávených v horském průsmyku, kdy jsme měli těla prosáklá vlhkem tak, že se nám začalo ozývat revma, jsme zvolili přesun do slunné nížiny. Dobře jsme udělali, neboť několik dní po našem odjezdu se chatrč, ve které jsme přebývali, zhroutila ze svahu kamsi do údolí. Prostě uhnila. Stopem jsme se tentokrát přesunuli do vnitrozemí, přesněji do vesnice Sapulut na stejnojmenné řece. Zde nejsou odpolední deště tak časté jako v horách a proto zde létají i jiní motýli, zejména babočky a otakárci. Žije tu i nejmenší zástupce tohoto rodu s průhlednými křidélky Lamproptera curius curius, který se nad vodou jeví spíše jako subtilní vážka.

Život ve vesnici
Sapulut nás vítal duněním gongů, které se ozývaly z chýše, ve které právě probíhala svatba. Sedmnáctiletý mladík Filemon si bral svou o šest let mladší nevěstu. Nutno podotknouti, že po dvou letech, kdy jsme se na Borneo vrátili, měl mladý manželský pár už ročního synka. Svatebčané nás hned vzali mezi sebe, bílá kůže byla vítaným zpestřením svatební veselice. V jejím průběhu, kdy se hojně konzumovalo domácí tapiokové víno a jiné, mouchami prolezlé laskominy, jsme se dozvídali řadu zajímavých informací. Když jsme se například vyptávali staršiny rodu Lantira Bakajana proč je křesťan, když zde v Malajsii je převaha muslimů sdělil nám, že kolem řek jsou téměř všichni domorodci křesťané, neboť zde žije prase divoké, hlavní zdroj jejich obživy. Kdyby byli muslimy, nesměli by jíst vepřové maso a zřejmě by trpěli hladem. Toto sdělení mělo logiku, ale stále nám nešlo do hlavy jak to, že když je Lantir křesťan, má tři manželky jako muslim? Vysvětlil nám, že u nich se to tak nebere. Žena se zde musí starat o domácnost a rodit děti, zatímco muž loví a stará se tak o výživu rodiny. Po čase si muž většinou najde mladší ženu, se kterou má další děti, kterých je nakonec pod jednou střechou průměrně kolem patnácti. Dospělosti se však dožijí jen ty nejodolnější. Jedno z Lantirových dětí, se kterým jsme si v roce 2000 vesele hráli v chatrči, tu po dvou letech chybělo. Na otázku co se s ním stalo jeho otec odpověděl, že ho pod hladinu řeky stáhla krajta. Děti si kolem řeky často hrají a zároveň se podílejí na výživě rodiny tím, že střílejí prakem ptáky. Ty pak maminka šoupne do výživné polévky. Málokteré z dětí má nějakou lepší hračku, Dřevěné „autíčko“ na provázku a chůze v tátových velkých botách je pro ně dostatečnou zábavou. Pokud děcko projeví do šesti let zvýšenou inteligenci, je většinou posláno do města na školy. Celá rodina pak do úmoru dře, jen aby vyvolený mohl studovat. Na oplátku pak po ukončení studií musí živit celou rodinu ze svého platu, který si ve městě vydělá. Ženy se na Borneu, kvůli těžké práci v domácnosti, dožívají průměrně čtyřiceti let, muži o deset až patnáct let více.
Samotnou kapitolkou je vyprávění o bornejských psech. Ti jsou ve vesnicích drženi hlavně kvůli lovu. Jinak je s nimi většinou zacházeno příslovečně jako s nejhorším psem. Domorodci se o ně příliš nestarají a tak přežívají zas jen ti nejsilnější. Jednoho pejska, který měl po celém těle velké boláky, pravděpodobně nějaké zranění z nezdařeného lovu, jsme se na těch pár dní ve vesnici ujali a pokoušeli se ho léčit. Jedné noci se však pod naší chatrčí na kůlech ozvalo příšerné vytí a ráno jsme už našli jen ohlodané kosti z našeho „pacienta“. Jeho smečka ho sežrala.

Tajemství pralesa
Raději jsme dali Sapulutu sbohem a odpluli po dravé řece asi 40 km proti proudu dál do vnitrozemí, kde už je prales hustý tak, že se sem jinak než úzkou lodí nikdo nedostane. Naším cílem byla tentokrát krasová skalní jehla, ne nepodobná té z románu A. C. Doyla. Bílý vápencový masiv, čnící vysoko nad koruny stromů, byl z daleka vidět. Vrcholek měl porostlý bujnou vegetací, nad kterou se vznášel párek obrovských zoborožců Buceros rhinoceros, kteří s trochou fantazie připomínaly vyhynulé ptakoještěry. Ptáci nás vítali příšerným kejhavým řevem, nahánějícím husí kůži. Ještě jedna divoká peřej a už kotvíme v malebné zátoce, na jejímž břehu dosluhuje několik polorozpadlých chatrčí. Kdysi zde bylo výletní místo anglických kolonizátorů, dnes vše pohltil prales. Lidi odtud vyhnal vysoce zákeřný kmen malárie, takže se jistě máme na co těšit. Naštěstí s sebou máme „chinin“ v tabletách. Z chatrče, kterou jsme si vybrali za skvot, musíme nejprve vyhnat všechny štíry a stonožky. Rozhodně tu s nimi nemíníme deset dní bydlet. Vaříme na plynovém hořáku a vodu bereme z nedalekého potoka. Hlavním zdrojem naší obživy teď bude rýže, které jsme si přivezli v lodi celý pytel. Pár levných konzerv s olihněmi jídlo dochutí a pokud nám dojde, budeme hladovět. V nejhorším případě bychom si snad byli schopni v řece chytit nějakou rybu či želvu. Prales je také plný ptáků, žije tady páv Argusiana argus, v korunách stromů vrkají zelení, černě kropenatí holoubci, u potoka poskakuje červený ledňáček. Obhlídka nejbližšího okolí odhalila jednu velkou nepříjemnost. Roste tady zvláštní pralesní kytka, která pálí asi desetkrát víc než naše kopřiva. Když se jí člověk dotkne, přivodí si takovou bolest, že je to skoro na omdlení a ruka je pak ochromená alespoň čtyřiadvacet hodin. Soumrak přichází rychle a s ním se prales „rozehraje“ stovkami zvuků, v nichž dominuje skřehotání žab a neuvěřitelné vřískání cikád. Je to jako by se najednou spustilo několik cirkulárek a leteckých motorů, jako by všude syčelo desítky papiňáků a do toho všeho houkalo několik vlaků před tunelem. V neproniknutelné tmě, která najednou padne na vše kolem, se po chvíli objeví několik zelených světýlek, kterých rychle přibývá. Řev pralesa se pomalu ztiší a vládu nad nocí přebírají světlušky. Nakonec jsou jich všude tisíce. Pár jsme jich pochytali do krabiček od filmů a získali tak solidní zdroj světla pro psaní našich deníků. Jinak svítíme benzinovou „lampičkou“ vyrobenou z plechovky od piva. O elektřině si můžeme nechat akorát tak zdát.

Batu Pungul
V noci jsme měli potyčku s velkou pralesní krysou, která nám sežrala polovinu zásob. Když jsme na ni bojácně posvítili baterkou, zasvítila na nás fialovýma očima, vycenila zuby, mrskla dlouhým lysým ocasem a zmizela dírou v podlaze. Po půlnoci zas cosi funělo na dřevěných schůdkách před chatrčí. Byl to velký, pomalý luskoun, který se nám sápal na verandu. Jirka ho otočil a kopnul do zadku.
Ráno nás čekala výprava ke skalní jehle, která však stála na druhé straně řeky. Provazový most, který zde visel ještě loni, se během roku zřítil do kalných proudů Sapulutu a tak nám nezbývalo než na druhý břeh přebrodit. Pak přišla ke slovu mačeta, díky níž jsme se po několika hodinách prosekali k úpatí Batu Pungulu. Podrápáni ostnatými rotangy, poštípáni od rojů ovádů a s několika přichycenými pijavicemi na těle, jsme vstoupili do jeskyní krasové homole. Připadal jsem si jako Indiana Jones, chyběl mi jen bič. Po krápnících kolem našich hlav se plazily jedovaté bojgy, které chňapaly po hemžících se netopýrech. Pod nohami nám pobíhali sklípkani, sem tam jsme šlápli na svinuli. Tenhle korýš vypadá jako naše malá svinka, ale když se schoulí do svého „pancéřovaného“ klubíčka, dosahuje velikosti tenisového míčku. Někde byly chodby tak nízké, že jsme se museli plazit po břiše, což mezi tou hemžící se havětí nebyl žádný med. Nakonec jsme stanuli v obrovském vápencovém dómu, do kterého skalními okny proudily paprsky zelenomodrého světla. Všude čpěl netopýří trus, kterému v jižní Americe říkají guano. Pavouka, za kterým jsme sem putovali, jsme sice nenalezli, ale byl tu jiný, snad i zajímavější. V rovníkových pralesech je všechno kromě savců obrovské. Stromy tu dosahují padesátimetrové výšky a jejich semena svým zbarvením často připomínají hmyz. Snad je to proto, aby byla pozřena zvěří, v jejíchž žaludcích jsou natrávena a po vyloučení pak mnohem lépe vzklíčí. Aby se stromy udržely na příkrých úbočích kopců, mají vyvinuty ohromné deskovité kořeny, které připomínají stabilizační křidélka raket. Liány se po nich plazící, jsou leckdy silné jako lidská noha. Člověk si tu připadá opravdu jako trpaslík. Krásu pralesa navíc dotvářejí velcí pestří motýli, zejména ptakokřídleci (Ornitoptera). V okolí Batu Pungulu jich létalo hned několik druhů. Na kvetoucích stromech nad řekou se jako rychlí kolibříci třepetají velcí černozelení zástupci druhu Trogonoptera brookeana, které sporadicky doplňují vzácní a těžkopádní letci rodu Troides. Jsou to černožlutí obři ve společenstvu denních motýlů, kterých je na Borneu skoro tisíc druhů. Jedním z cílů naší cesty do Batu Pungulu bylo nafilmování druhu Troides amphrysus, což se nám nakonec podařilo.

Pijavice
Prvním úkolem po návratu z pralesa je ošetření svého těla, rozedraného od všemožných trnovníků. Hned po té je z něho třeba sundat všechny pijavice. Tito nepříjemní tvorečkové tady nežijí jen ve vodě, ale pohybují se všude v podrostu. Přichytí se na vás okamžitě jak jen se o ně trochu otřete. Píďalkovitým pohybem pak vyšplhají na nejbližší místo vašeho těla kde máte volnou kůži a okamžitě se do ní zakousnou. To že je máte na sobě, většinou zpozorujete až po návratu z džungle, neboť jejich sání není nijak bolestivé. V praxi to vypadá tak, že když si svléknete propocené šaty, něco vám pod nimi překáží. Když se pak podíváte co to je zjistíte, že na vás visí třeba i několik černých „pingpongových“ míčků. Pijavice v tuto dobu už totiž nevypadá jako malá neškodná žížalka. Teď je to krvežíznivá bestie, která z vás vysává životodárnou tekutinu tak, že se nafoukne k prasknutí. Když se jí pokoušíte odtrhnout, drží jako klíště a dá se, díky své elasticitě, natáhnout do nebývalé délky. Nezbývá než jí posypat solí, nebo ještě lépe popálit zapalovačem, aby se konečně pustila. Koulí se pak po podlaze a vám nezbývá než jí přeseknout mačetou, aby na vás snad znovu nevlezla. Všude jsou pak krvavé skvrny. Ale tím to neskončilo. Pijavice vám totiž do rány vstříkla protisrážlivou látku hirudin, takže vám teď ještě asi tři hodiny budou rány krvácet. V prostředí, kde vás neustále obletují dotěrné mouchy a vosičky to není nijak zvlášť příjemná představa. Jedinou útěchou může být vědomí, že se pak vykoupete v řece a půjdete se pokochat nejkrásnější babočkou, která tu v pralese žije. Je to velká modrooranžová Kallima limborgi buxtoni, která se po sklopení křídel změní v „uschlý list“.

Sandokan
Odkud asi pocházel pirát Sandokan alias Malajský tygr? Dle našeho soudu zaručeně z Bornea. V případě jeho jména totiž půjde nejspíše o anglickou zkomoleninu názvu bývalého hlavního města provincie Sabah – Sandakanu. Podobným nedopatřením vlastně vzniklo i jméno celého ostrova, který se původně (a dnes znovu) nazýval Kalimantan. Když totiž svého času kolonizátoři dopluli k jeho břehům, vylodili se shodou okolností v sultanátu Brunej. Po té, co se námořníci vrátili do Evropy, lidé se jich ptali, kde že to vlastně byli? Mořeplavci jim nesprávně odpovídali, že na Borneu. Jméno se vžilo a tak se stalo Borneo Borneem.
Kousek od severozápadního pobřeží Kalimantanu, leží malý ostrůvek Labuan. Sem připlouval Sandokan za svou milou Marianou, perlou z Labuanu. Nesedí nám v tom pouze ten Malajský tygr. Na Borneu totiž tygři nežijí, i když se o této možnosti spekuluje nejen mezi domorodci, ale dnes již i mezi odborníky. Nejbližší tygr, tj. tygr malajský (Panthera tigris jacksoni), žije na Malajském poloostrově. Každopádně celá tato oblast, byla svého času pro mořeplavce obávanou zónou, neboť pirátství se tu provozovalo ve velkém stylu. Dokonce i dnes se zde ještě projevují jeho dozvuky. Moderní piráti už sice nepoužívají šavle a bambitky, ohánějí se spíše těžkými kulomety a bazukami, nicméně námořní loupení jim i nadále zůstalo vlastní. A vskutku, dnešní Sandakan je stále tím starým ušmudlaným přístavem, kde bychom si piráty klidně dovedli představit. Dlouho jsme se zde nezdržovali. Naše další cesta vedla do Sepiloku, kde je záchytná orangutaní stanice. Zde se umisťují pytlákům zabavení lidoopi, aby byli posléze vypuštěni zpět do volné přírody. Orangutan (Pongo pygmaeus), v malajštině znamená člověk divoký. Tento velký sympatický savec žije právě jen na Borneu a na Sumatře.

Nejvyšší hora jihovýchodní Asie
Zemědělskému hospodářství přizpůsobená krajina v okolí Sandakanu přírodovědce poněkud nudí. Ani motýli tu nejsou nikterak zajímaví. Shodou okolností se nám však právě zde podařilo prokázat onoho, pro Borneo sporného, Otakárka citroníkového.
Pak už nás čekala jen velehora Kinabalu, vysoká 4100 m. n. m. (hora však stále roste, takže tento údaj není přesný). Legenda praví, že ten kdo uvidí její vrcholek bez mraků, bude celý další rok zdravý jako řípa. Nás však zajímala spíše fauna a flóra této lokality, která je silně endemická, to znamená, že některá zvířata a rostliny se vyskytují právě jen zde a už nikde jinde na světě. Tak například v lokalitě Poring, která je známá především svými termálními sirnými vývěry a zároveň překrásným Langananským vodopádem ukrytým v pralese, žije velice vzácný brouk nosorožík Chalcosoma moelenkampi, dorůstající délky až 12 cm. Také se tu vyskytují zajímaví křižákovití pavouci rodu Gasterakanta, kteří mají zvláštní „krunýřovité“ tělo, takže vypadají skoro jako miniaturní krabi. Celá Mt. Kinabalu je pro biology i botaniky rájem na zemi. Nás přirozeně zajímali endemičtí motýli, jako například modrásek Austrozephyrus borneanus, velká „nesmrtelná“ danaidka Parantica crowleyi, nebo prapodivná okatá babočka Taenaris horsfieldii occulta. V podrostu se plazí velcí žlutí hlemýždi se světle zelenými ulitami (Rhinococklis nasuta) a přes kameny pobíhají veverkám podobné tany (Tupaia sp.). Z krásně kvetoucích rostlin připomeňme horské bílé orchideje Coelogyne rhabuobulbon, červené a oranžové pěnišníky Rhododendron brookeanum kinabaluensis, z dřevin pak Lithocarpus revolutus, mající žaludům podobné, ale asi jako lidská pěst veliké plody. Od výšky 3300 m. n. m. vede k vrcholu už jen holá skalní plotna, po které se „horolezec“ pohybuje podél natažených lan. Stoupáme v noci, abychom stihli ranní východ slunce. Tady nahoře máme pocit, že jsou hvězdy na dosah. Pomalu pak začínají mizet, to jak se mata hari hlásí o svá práva. První paprsek pak vystřelí přes obzor, ale slunce je proti čtyřtisícovce, na které stojíme, ještě velice nízko. Světlo se o ni roztříští, osvětlí její východní stranu, ale za samotnou horou panuje hluboká noc. Expedice končí a nám v uších pomalu doznívá ten známý domorodý pokřik, který jsme zde tak často mohli slýchat. Motýl se totiž v místním nářečí řekne KUPU KUPU.