Návraty domů

Nedávno jsem si po internetu dopisovala s jedním chovatelem na téma „návraty domů“ našeho chovaného ptactva. Napadlo mě, že by toto téma mohlo zajímat více lidí, a tak vznikl námět na tento článek. Mám poměrně hodně příhod, kdy se nějakým způsobem dostali naši svěřenci mimo voliéru nebo klec do volné přírody. Někteří ptáci již nikdy cestu domů nenalezli (andulky, zebřičky), ale o těch teď psát nechci. Nejlepší šanci na návrat mají ochočení ptáci. Když naše děti dorostly do věku, kdy se mohli částečně starat o nějaké zvířátko, pořídili jsme jim jich postupně několik, včetně ochočené korely. Z papouška měly náramnou radost a každou volnou chvíli se mu dostatečně věnovaly. Když se mu nemohly věnovat, daly mu do klece alespoň hračky, aby se nenudil. Jeho nejoblíbenější hračkou bylo zrcátko, do kterého se přímo zamiloval a nikdy se ho nehodlal vzdát. Děti ho sice škádlily tím, že mu zrcátko schovávaly, ale on se jen tak nedal a zrcátko statečně bránil. Dokonce naše dětičky dostaly několik klofanců, a tak po naší domluvě, aby papouška nedráždily, mu zrcátko už nebraly. Milý papoušek zůstal na zrcátku téměř závislý. Jednoho dne se mu podařilo uletět oknem ven a my jsme jen viděli, jak nabral výšku a zmizel na nejvyšším stromě v okolí. To je konec, napadlo nás a už jsme pomalu papouška oplakávali. Nejvíc po něm smutnily děti, které se nemohly smířit s myšlenkou, že by o milovaného papouška přišly. Nakonec nás napadlo, že ho přilákáme na jeho milované zrcátko. Zrcátko jsme dali dětem a ty s novou nadějí utíkaly ven, zkusit papouška přilákat zpět domů. Dlouhou dobu jsme je slyšeli, jak na papouška volají jménem, nic se však nedělo, a tak se vrátily smutně domů. Nakonec jsme učinili poslední pokus a vyšli se zrcátkem na balkon. Zrcátko jsme nechali lesknout se na slunci, prstem jsme do něho ťukali, tak jak byl papoušek zvyklý a volali jsme jeho jméno. Zanedlouho přiletěl blíž a poskakoval na nejbližším stromě v okolí našeho domu. Po chvíli si dal říct a vrátil se domů. Všichni jsme měli ohromnou radost a za odměnu jsme papouška začali nosit ven i s jeho milovaným zrcátkem. Děti spolu s ním braly všechna zvířátka, která jsme měli doma – kočku, dva jezevčíky a morče. Už se nikdy nestalo, že by uletěl. Nakonec uhynul stářím. Obr. 1.

obr. 1

Měli jsme několik ochočených andulek a darem jsme dostali ochočeného papouška šedokřídlého. S tímto papouškem byla veliká legrace, byl to rozený klaun. Snadno se naučil několik kousků, kterými nás několik let obšťastňoval. Nejvíc si vyhrál s mikrotenovým sáčkem, líbilo se mu, že šustil a sám se také o to snažil. Kolikrát do něho i vlezl a nechal se v něm houpat. Byl to ale také pěkný morous, když neměl náladu, tak dokázal i pěkně štípnout zobákem. Manželovi se jednou pověsil zobákem za nosní přepážku proto, že k němu strčil blízko obličej, když se věnoval louskání buráků. V ten okamžik nikdo nevěděl, co má dělat. Nakonec se papoušek pustil sám, když uznal, že vetřelce zahnal od buráků dost daleko. A tomuto papouškovi se také podařilo uletět. Ze začátku jsme vůbec nevěděli, kde je a považovali jsme ho za ztraceného. Později jsme ho objevili na nedaleké bříze a protože byl zelený, stejně jako bříza, prozradil ho pouze jeho pohyb na stromě. Hned se nám vybavily zkušenosti s návratem ochočené korely a okamžitě jsme běželi pro jeho oblíbenou hračku – mikrotenový sáček. A světe div se, vyšlo to. Papoušek se nám brzy vrátil domů. Od té doby jsme mohli mít otevřená okna a přitom mít papouška pod dozorem puštěného. Nakonec jej sklátila asi mrtvice, protože to byl papoušek zlostník. Obr. 2.

obr. 2

Když děti odrostly a začaly mít jiné zájmy, už jsme papoušky nechovali a soustředili jsme se jen na chov drobného exotického ptactva. Ze své zkušenosti mohu říci, že jsou to velmi inteligentní ptáčci. Snažíme se jim zajistit co možná nejlepší podmínky k životu, a tak je dáváme každý rok na jaře do voliéry. Voliéra však byla původně zkonstruována pro papoušky od velikosti andulek a tomu odpovídalo i pletivo. Proti úletům jsme voliéru zajistili zelenou sítí s drobnými oky, ale i tak se občas stane, že si některý ptáček najde cestu ven. Nejčastěji jsou to mláďata rýžovníků. Než se nám je povede nalákat na krmení do menší klece a následně polapit, trvá to i několik dnů. Naštěstí se od voliéry nikdy moc nevzdalují, a až na pár výjimek jsou nakonec vždy vráceni zpět do hejna. Obr. 3.

obr. 3

Úžasné bylo pozorovat úlet páru astrildů bělolících, kdyby na ně nečíhalo na každém kroku nebezpečí, asi bychom je nechali celé léto vně voliéry. Byl to nádherný pohled na radost, jakou ti ptáci měli, když se mohli prohánět v košatém keři, který rostl hned naproti voliéry. Na noc jsme jim tam dali několik košíků a budek, ale bohužel v nich nenocovali. Nevím, kde přečkali noc, ale ráno jsme je vždy našli lítat ve stejném keři. Nakonec jsme vypozorovali, kam nejčastěji chodí zobat a tam jsme nalíčili klec s krmením a chytili je. Mláďat jsme se od nich dočkali, až když byli umístěni samostatně v kleci. Dnes je nechávám prolítnout po chovné místnosti vždy při krmení a pokaždé se sami vrátí na své místo do klece, kterou pak pohodlně zavřu, aniž bych ptáky stresovala chytáním. Obr. 4.

obr. 4

Největší zážitek byl však s návratem domů astrildů rákosních. Pár, který uletěl, se celý den zdržoval v okolí našeho domu a my jsme jen trnuli, kdy se ztratí z dohledu a my definitivně o ptáčky přijdeme. Naštěstí se tak nestalo. Ale stálo nás to spoustu nervů, než byli opět v bezpečí své klece doma.

obr. 5

Doma na chodbě jsme měli odstavená mláďata různých astrildů a hlavně mladé zebřičky. Protože byl krásný slunečný den, tak byly otevřené dveře, které vedou z chodby ven. Je možné, že mladé ptáky slyšeli uprchlí rákosáci a proto létali stále blíž k domu. Nakonec si sedli na chodník, který vede okolo celého našeho domku a pomalu se přibližovali ke vchodovým dveřím. My jsme sledovali s velikým napětím, co tito drobečkové udělají dál. Nakonec po chodníku dohopkali až na kraj chodby. Bohužel jsme vyrazili příliš brzy a rákosáci opět ulétli do volné přírody. Trvalo to až do pozdního odpoledne, než se opět přiblížili k domovu. Napadlo nás, že budou hladoví a tak jsme jim do chodby blízko dveří připravili misku se zrním a čekali na další vývoj událostí. Netrvalo dlouho a ptáčci se opět snesli na chodník před domem a pomaloučku hopkali ke vchodu. S napětím jsme čekali na okamžik, kdy dojdou do chodby k misce s krmením. Hurá, povedlo se. Sotva se ptáčci pustili do krmení, okamžitě jsme za nimi zavřeli dveře a miláčkové byli doma. Do konce léta nám dali ještě hnízdo mláďat. Obr. 5.