Amadina červenohlavá

Anglický název: Red–headed Finch
Paradise Sparrow Finch
Německý název: Rotkopfamadine

Velikost: délka 130–150 mm
křídlo 65–75 mm
ocas 50–55 mm
Rozšíření: druh vytváří v areálu svého rozšíření dvě zeměpisné formy.

• Amadina červenohlavá severní – pár, samec vpravo.

1. A. e. erythrocephala – amadina červenohlavá severní

Zbarvení: samec má hlavu a vrchní hrdlo cihlově červené, spodní hrdlo a vrchní prsa šedobílé s příčnými pásky tmavé barvy. Břicho šedohnědé s hustým bílým perlením. Záda šedá. Šedohnědé krovky křídel s bílou skvrnou na konci. Kostřec šedý s černými proužky. Ocasní pera černohnědá. Zobák světlý, nohy masové barvy.
Samice má hlavu šedohnědou, někdy (hlavně u starších samic) můžeme pozorovat jemný, cihlově červený nádech na koncích per. Perlení na břiše je nevýrazné. Jinak je zbarvena jako samec.
Mláďata jsou celkově šedohnědá, podobná samici, ale mladí samci mívají již v hnízdě načervenalou hlavu.
Výskyt: severní Botswana, západní část Zimbabwe, Namibie a jižní Angola.
 

2. A. e. dissita – amadina červenohlavá jižní

Zbarvení: zbarvení obou pohlaví odpovídá nominálnímu poddruhu, ale všechny barvy jsou tmavší, sytější.
Výskyt: Jižní Afrika – severní Kapsko, jižní Botswana, jih Mozambiku, kde se ale nevyskytuje zcela pravidelně.

• Amadina červenohlavá jižní – samec.

Amadina červenohlavá obývá především stepní biotopy, tedy otevřenou, suchou step, až polopoušť, pouze místně prostoupenou vegetací – malými skupinkami stromů nebo křovin. Velmi často ji lze zastihnout i v bezprostřední blízkosti lidských sídel. I zde ale zůstává poměrně plachá. V mimohnízdním období nevytváří velká hejna, udržuje společenství, nejčastěji do padesáti jedinců. Často se ale přidružuje k jiným druhům, jak astrildovitým, tak i např. ke snovačům. V době hnízdění žije v párech. Základní složkou její potravy jsou semena, jak travin a bylin, tak i větší semena kulturních plodin. Tím lze vysvětlit i její častý výskyt v okolí lidských obydlí. Plochy kulturních plodin tvoří dobrou potravní základnu. V období hnízdění je menší složkou krmné dávky i hmyz. Amadina červenohlavá hnízdí nejraději v dutinách (stromů, lidských staveb) nebo v hnízdech jiných druhů ptáků (snovačů), která si pouze upravuje. Pokud vybuduje vlastní hnízdo, jde většinou o dosti neupravenou stavbu. Snůška činí 4 až 6 vajíček, inkubační doba je 14 až 15 dnů. Mladí vyletují za 21 až 24 dnů. Staří ptáci je ještě asi 15 až 18 dnů dokrmují.
V Evropě se objevuje již koncem 18. století, kdy byla také Viellotem odchována (R. Vít). Častěji se však začala dovážet až počátkem 20. století. Nikdy ale nebyla na trhu hojná a její dovozy byly vždy nepravidelné. Situace přetrvává do konce dovozů. Ptáci bezprostředně po dovozu nejsou nijak nároční na prostředí. Plně postačuje teplota okolo 20 °C (20–22 °C), kterou můžeme celkem rychle snižovat. Na konci karantény (asi jeden měsíc) se dostáváme na běžnou teplotu 18–20 °C. Ani na krmení nejsou ptáci nároční. Vzhledem k tomu, že část jejich potravních zdrojů ve volné přírodě tvoří kulturní plodiny, velmi dobře berou po příchodu proso, lesknici, oves, rýži, ale i pšenici. V prvních týdnech podáváme semena raději v suchém stavu, později je můžeme podávat i předklíčená. Z hlediska veterinárního je třeba v prvních dnech až týdnu věnovat určitou pozornost trávicímu ústrojí. I když tento druh netrpí často gastroenteritidami v důsledku transportního stresu, je tato pozornost na místě. Pouze v ojedinělých případech se vyskytne invazní tracheobronchytida. S velkou pravděpodobností jde ale o invazi získanou až v karanténě. Po této celkem jednoduché aklimatizaci je značně odolná.
Názory na chov amadiny červenohlavé nejsou jednotné. Někteří chovatelé ji znají jako snášenlivý druh, jiní tento názor nesdílejí. Někteří jedinci chovaní ve společných voliérách prolézají v době odchovů hnízda svých spoluobyvatel a tím je značně ruší. Toto chování není ale tak časté, jak je známe u příbuzných amadin páskovaných. Také jejich velikost může působit negativně na jejich spoluobyvatele. Nejrozumnější je chovat amadiny červenohlavé v průběhu chovné sezóny samostatně po párech. V mimohnízdním období je můžeme začlenit do hejna s ostatními druhy astrildů. Ostatně tak se tomu děje i ve volné přírodě. Při sestavování těchto společenstev je ale rozumné, když chovatel bere zřetel i na velikost jednotlivých druhů. Pár umisťujeme do větších klecí, minimálně 70 až 80 cm dlouhých nebo do menších voliér. Je dobré, pokud máme tu možnost, nechat pár sestavit vlastním výběrem partnerů, ale u tohoto druhu to není podmínkou. Ve většině případů se podaří sestavit chovný pár i „nuceně“, tedy výběrem chovatele. Po izolaci páru dochází poměrně rychle k námluvám a toku. Ptáci nejraději umisťují hnízdo v budkách, které mají mít velikost zhruba budek pro andulky 15×20×15 (v) cm. Jako podklad vložíme trochu sena. Je vhodné, když ptáci mají na výběr z více možností. Stavební materiál je podobný jako u jiných druhů astrildovitých ptáků – sisálová a kokosová vlákna a seno, které ale nemusí být tak jemné, jako u drobnějších druhů. Hnízdo budují oba partneři, samec materiál přináší, samice jej zpracovává. Na snůšce sedí ve dne oba rodiče střídavě, v noci společně. Mláďata mají tmavou kůži, se šedavým chmýřím. Na kontrolu hnízda nejsou tito ptáci citliví, samice je často ani neopustí. Kroužkujeme kroužky o průměru 3 mm. Mláďata lze odchovat i pomocí japonských chůviček, ale výsledky nemusí být vždy dobré. U tohoto druhu to však není častým případem, protože většina párů odchovává dobře. Během roku krmíme dobrou směsí zrnin – proso, lesknice, rýže, oves, pšenice s přídavkem mláceného senegalu a moháru. Obsah prosa a větších semen zde může být větší (70–80 %), než-li u drobnějších druhů. Jako doplněk podáváme zelené krmivo, ovoce a zeleninu a občas menší dávku vaječné směsi, aby ji ptáci nezapomněli brát. Běžně, podle jednotlivých period ročního cyklu, dávkujeme vitamíny a minerální látky. V době odchovu zařazujeme semena v předklíčeném stavu, v období krmení mláďat podáváme i vaječnou směs. U většiny párů je možné podat v prvním týdnu krmení mláďat i malé množství živého hmyzu (kukly, plesnivce, larvy potemníků apod.). Je na každém chovateli, aby vypozoroval potřebnou dávku hmyzu. Jak již bylo uvedeno, je větším problémem hmyz nepředávkovat, než-li jej podat málo. V období přípravy na hnízdění je nutné výrazněji dotovat vápník, především samicím.
Hlavním úskalím chovu amadin červenohlavých je nedostatek ptáků na trhu. V České republice je jen málo chovných párů a i v západní Evropě (Německo, Holandsko)není situace o mnoho lepší. Tento druh lze jinak doporučit i pro chovatele s malými zkušenostmi.
 

text a foto: Michal Vít