Václav Jakubíček

Obvykle píši o ptácích. Snažím se přitom o to, aby ty texty, které smolím jako doprovod k nějakým obrázkům, byly pokud možno nové, moje, aby to nebyla jen samá opsaná fráze. Někdy to jde lépe, někdy to nejde vůbec. Někdy mě někdo, ponejvíce na burze, okamžitě vmete každou chybičku, kterou člověk snadno přehlédne. Na druhou stranu se zase někdy ozvou lidé, kterým se cosi i líbilo a neváhají mi zatelefonovat, což stojí peníze, pročež si jich jeden musí vážit. Pak je i jeden čtenář, takovej hodnej člověk, který mi neustále radí: piš historky! Má pravdu. Všechno to o ptácích nakonec čtou lidé, kteří se o ně nějak zajímají. Mnozí se mezi sebou i znají a také se jim ledacos přihodilo, mnohdy i zatraceně kuriózního, něco takového, co se potom dlouho vypráví, než to samo o sobě sejde z tohoto světa. Mnohé takové historky jsou tak pěkné, že opravdu stojí za to oprášit je a znovu vypustit k dalšímu kolu života. Přišel jsem na to lehce. Obvykle začínám tak, že se přehrabuji ve svých diapositivech a hledám nějaký motiv, jak se tomu odborně říká. Mám jednu takovou sérii snímků, ze které na mne juká jeden bývalý kamarád. Už není, odešel. Kdysi se nechal ode mne vyfotit, aby prý byla památka. Bohužel o ni nemá nikdo zájem. Já ovšem mám ty fotky, ledacos jsem o něm slyšel a také od něho vyslechnul všelijaké příhody. Byl to velký znalec ptáků, kroužkoval, choval všelijaké druhy, od těch našich domácích přes papoušky až po dravce a sovy. Znal jej kde kdo. Takže to dnes bude spíš o lidech, než o ptácích. Tedy jestli to vydavatel vezme.

Václav Jakubíček a jeho sokolnická uniforma.

Na sever od Prahy dřívějších věků ležela svérázná osada, zčásti pod velkou skálou spadající až do Vltavy, zčásti na jejím břehu a některé budovy pak se dodnes krčí v malých údolích, které vedou k velké řece. Do Prahy to bývalo po stejném břehu o hodně více než hodinu pěšky, přes vodu byla cesta kratší. Jak Praha rostla, postavila si nakonec přes vodu most a osadu spolkla. Dodnes se to tady jmenuje stejně jako před časy, je to Trója. Samozřejmě i tady se krajina radikálně změnila, člověk hospodaří úplně jinak, pokud se tomu dá hospodaření vůbec říkat a tak ani není divu. Jenže tady je to tak rozmanité, že se právě tady usadily věci, podle kterých dnes tuto část Prahy zná každý. Je tady třeba zoologická zahrada. Taky zahrada botanická. Z části je to luxusní čtvrt, kde stojí honosné vily, jednu si dokonce znárodnil i sám Gustáv Husák, neblahé paměti. Pro svou svéráznost se Trója dočkala i vlastního televizního medailónku, který ji představil světu. V takovém prostředí pak zákonitě přicházejí na svět i správní lidé, na které se dobře vzpomíná.

Já jsem znal hned tři. Jedním z nich byl třeba i Ota Šťastný, který stál u zrodu chovatelství výstavních andulek. Ten byl po dlouhou dobu nepřekonatelnou jedničkou v tomto oboru. Hned takhle jenom přes hranu takové rokličky bydlí dodnes ten, který mi radí, abych psal historky. Ten má z těch tří asi nejzdravější povolání, ve kterém je ovšem slovutným mistrem, kterého se neváhají přeptat i všelijací otitulovaní páni. Těmhle mušketýrům bylo za květnové revoluce odhadem tak patnáct let. Říkali mi, jak jsou strašně rádi, že jsou na živu. První mi to vyprávěl Ota Šťastný. Oni šli na Němce. Směrem od Kobylis přes Trójský most do Holešovic se snažila přejít obrněná divize SS a tahle bitva se dostala až do literatury, psal o ní Jan Drda ve své Němé barikádě. Zatímco dole u řeky zuřila palba, někde kousek výš nad Pelc Tyrolkou byli SS pod palbou ze vzduchovky. Když jsem se ptal Vendy Jakubíčka jestli neměli tenkrát strach, tak mi odpověděl. Ten mám až dneska, kdykoliv si na to vzpomenu. Představ si, kdyby si toho všimli, tak tady dneska nejsme.

Naváděcí značka.

Ke jménu třetího mušketýra Vendy Jakubíčka jsem se tedy dostal nějak samovolně. Pocházel právě z Tróje, ale nakonec se přestěhoval o kopec vedle. Vyučil se cukrářem, tohle řemeslo však neprovozoval, nebylo na tehdejší dobu dost mužné. Tak se nějak přeškolil a dělal celá léta u Odkolka vedoucího stavební údržby. Postavil si domek se zahradou v Čimicích. Jelikož měl opravdu povícero zájmů a koníčků, tak nestačil dodělat plot směrem do ulice, což bylo nesmírnou výhodou. Když k němu člověk šel, dobře se to podle toho nedodělku našlo.

Cílová značka s naváděcím provázkem.

Znali jsme se ze spolku, kde dělával hospodáře. Staral se o inventář. Klece, voliéry, krmítka, všechny věci potřebné ke každoroční výstavě. Nebylo toho málo, on však měl dokonalý přehled. Já jsem se stal v Německu tenkrát členem jejich spolku AZ, sehnal jsem oklikou jednoho, co za mne platil příspěvky. Přímo to nešlo. No a nějaký člověk z toho jejich AZ mně tenkrát napsal. Jestli by se u nás nedal sehnat jestřáb. Já jsem odpověděl, že se zeptám. V botanické zahradě jsem pak zrovna s Jakubíčkem sestavoval výstavní klece a jak šla řeč, vyprávěl jsem mu o tom jestřábovi. Člověče, zrovna minulej tejden mě jeden hajnej jestřába nabízel. Já ho vezmu. Tak jsem napsal do toho Německa, že jestřába mám, že si může přijet. Odepsal, celej nadšenej, že přiletí takhle v sobotu, tímhle letadlem, v tolik a tolik hodin. Napsal jsem telegram, že budu čekat. Němec nepřiletěl a nikdy jsem pak již o něm nic neslyšel. Zato mě vyslýchala kontrarozvědka, někdo mě prásknul, protože jsem tenkrát pracoval jako civilní zaměstnanec u vojenské stavební správy. Němec zmizel ze světa, Jakubíček měl doma jestřába, já malér v práci a kamarádovi jsem se vyhýbal jak to jen šlo. Až už to jednou nešlo. Vendo, ten Němec asi sešel ze světa, jestřába se nezbavíš. Ale to jsem opravdu rád, ten pták je bezvadnej, asi bych mu ho stejně nedal. Mě se ulevilo a z Vendy Jakubíčka se stal navíc sokolník. Dal se k nim do spolku a nechal si ušít i takovou lesnickou uniformu, na klopách vyleštěný mosazný siluety letícího sokola. Potom míval kromě několika jestřábů i ruského stepního orla, kterého přivezli do Prahy na výstavu a nikdo jiný jej nechtěl. Nakonec však svojí horlivost trochu zmírnil, což vysvětloval tím, že mu je vždycinky po závodech v Opočně nějak špatně, že je to nějak nezdravý.

Celá léta také horlivě kroužkoval ptáky. Já zase dneska přemýšlím, kde na to všechno vlastně bral čas. Jeho specialitou pak byl racek. Ty chytal v Praze někde na mostě do ruky. Házel jim housky, nakonec od Odkolků jich měl dostatek a nějaké kousky nasypal na zábradlí. Stál tak nějak jako bez zájmu, ale opovážlivec, který se v letu trochu zastavil, aby uzmul to ležící sousto, byl jeho. Jedním hmatem jej chytil za křídlo, nasadil mu kroužek a milý racek mohl pokračovat v letu a přemýšlet, kde udělal chybu. Obvykle okolo něho stál v povzdálí kroužek čumilů, kterým se ta zručnost líbila a vždycky jim někdo vysvětlil o co se jedná, takže to probíhalo v pohodě. Až jednou. Nějaká, opravdu razantní dáma, se okamžitě vrhla hrdinně vpřed a s pokřikem: netrhejte těm ptáčkům nožičky, jala se překvapeného kroužkovatele mlátit deštníkem. Zachránil se úprkem, deštník zničen! Krásný příklad toho, kam vede přílišná, nepromyšlená horlivost.

Hnízdo na konci provázku.

Velmi krásná je pak historka o ulétlém jestřábovi. Většinou mívají na nohách rolničky, aby je majitel snáze našel. Dravci mají svoje posedy někde na zahradě pod širým nebem. Přivazují se speciálním způsobem pomocí dvojích kroužků řemeny za nohy. Tento způsob jim na délku řemenů umožňuje naprostou volnost. Jenže ty řemeny se musí stále ošetřovat, napouštět tukem, stejně však čas od času někde zpuchří, člověk si toho nevšimne a milý řemen se přetrhne. Před domem měl Venda Jakubíček tenkrát pole. Přes to pole, jak už to bývá, vedla pěšina. Šel takhle jednou z práce domů tou pěšinou a ženský, který tam pracovaly na poli, volaly: „Pane Jakubíček, zrovna vám uletěl jestřáb, měl řemeny a sedí v parku v blázinci na támhlectom dubu.“ Zaclonil si oči a hele ho, opravdu tam seděl. Na protější straně mělkého údolíčka byla zadní strana starého parku bohnické psychiatrické léčebny neboli lidově blázince. Za bytelným, vysokým plotem. Tak šel nejdřív Venda domů, vzal si montérky, provázek a mrtvou hrdličku, kterou měl připravenou jako krmení pro toho jestřába. Přelezl plot do toho blázince, byl místní, tak věděl kde a vrátnice byla zrovna nevýhodně na opačný straně. Jestřáb tam ještě spokojeně seděl, ale dolů se mu nechtělo. Tak jeho majitel jej lákal dolů tak, že házel tou hrdličkou před sebe a přitahoval si ji na tom špagátu zase zpátky k sobě. Jen si to zkuste představit, v parku blázince hází nějakej chlápek hrdličkou na špagátu. Taky si toho nakonec někdo všimnul, ačkoliv to bylo až na odlehlém konci. A už tu byl pán v bílém plášti a co tady děláte? Jako na potvoru začal jevit jestřáb zájem o tu hrdličku a tak Venda v loveckém zápalu dal ukazováček před rty a jenom syknul: psst! Pán zmizel jako pára. Nakonec to však dobře dopadlo. Když se ten pán v bílém plášti vrátil s posilou dvou zřízenců, kteří sebou měli i svěrací kazajku pro případ, kdyby se snad pacient nějak rozzuřil, seděl již milý jestřáb Vendovi na ruce. Ve společnosti majestátního dravce se to nakonec vysvětlilo. Pán v bílém plášti se pak upřímně rozesmál řka: „Tak tohle byste nám jen těžko vysvětloval!“ Pojďte ven radši vrátnicí, já vás doprovodím. Venda nám pak říkával: „Kluci, já jsem sotva šel, já vrávoral, když jsem si představoval, jak jsem moh dopadnout. Házet mrtvou hrdličkou na špagátu, na zahradě v blázinci, ale co jsem měl dělat jinýho?“

Několikrát mi telefonoval, že našel nějaké pěkné hnízdečko. Nechceš si to vyfotografovat? Vždycky jsem chtěl. Najít nějaké hnízdo není jen tak samo sebou a aby bylo ještě příhodně umístěné tak, aby se to dalo dobře fotit, tak to je skoro zázrak. Nebo jeden najde hnízdo a jsou v něm ještě vejce. Tak to se fotit nedá. Tedy mám na mysli ptáky u hnízda. Jenže přijdete na to místo za týden a už je nenajdete. Všechno za ten týden vyrostlo nejmíň o půl metru a pokud tam nemáte vlastní značky, jste vedle. Nenajdete to. I když si to necháte co nejpodrobněji vysvětlit, tak podle cizího návodu to většinou nenajdete. Jednou jsem jel fotit bekasiny až k Rožmitálu. Měly mít hnízdo u druhého sloupu, což jsem považoval za dobré vodítko, jenže jsem se zapomněl zeptat, který že sloup je ten první? A hledal jsem to celé dopoledne. Takže, když mi volal Venda Jakubíček, že našel opravdu pěkné hnízdo pěnic pod zoologickou zahradou a označil jej, moc se mi tam nechtělo. Na první pokus to také nevyšlo, každý myslel pod pojmem pod zoologickou zahradou její jinej konec. Na druhý pokus po telefonické opravě to byl koncert. Bylo to označený tak, že by i slepý trefil. Nejdřív značka, kde mám zaparkovat auto. A odtud šipky složené z fortelné čtvrtky tak vysoko, aby je někdo jen tak z rozmaru nezničil. Od každé byla pěkně na dohled další a od té poslední vedl pěkně směrem k hnízdu natažený provázek. Tak tomu říkám dokonalá, promyšlená práce. Hned jsem si to tenkrát vyfotil. Teď jenom najít ty fotky.

Výsledek společné snahy.

Většinu z těhle věcí člověk již nezažije. Fotit venku ptáky u hnízd nesmíte, to byste je mohli rušit, to zakazuje zákon. Dokonce vás mohou osočit, když je budete pozorovat jen dalekohledem. Co na tom, že když se chováte přiměřeně, když víte jak se máte chovat, tak to těm ptákům ani nevadí. Sice dobře vědí, kdy je pozorujete a kdy ne, ale velmi brzy rozeznají, že nejste nebezpečí, ale vlastně spíše ochrana. Pokud tam jste vy, neodváží se tam zlodějské straky a sojky. A že jich v dnešní době je, když je nikdo vůbec neprohání.

Tenhle dobrý kamarád měl velký akční rádius, jak se dneska říká. Od Tróje až někam do Polabí znal každé příhodné místečko. Přesunoval se zásadně na jednostopém stroji, důvěrně známém po Čechách pod jménem pařez. Oficielně se to jmenovalo Pionýr. Dobře to jezdilo po polních cestách, což byla nesmírná výhoda. Tamhle na skládce odpadků hnízdí kulíci, kdo by to řekl? To sám nenajdeš, já tam na tebe počkám. Nebo. Na jižní straně pod Řípem bývala bažantnice a taky velmi zajímavé druhy ptáků. Tam nezastavuj, myslivci nedělaj nic jinýho než vypouštěj kola. Tak jsem to nechal na parkovišti a šel pěšky. Hned na mě vlítli a co tam dělám? Ale domluvili jsme se a dokonce mi poradili, kde mám zastavit a jakou si tam mám nechat značku, abych nepřišel o ventilky. Stejně jsem si hned potom koupil rezervní sadu ventilků a výkonnou pumpičku.

Jak se tak vždycky přehrabuji ve fotografiích a vzpomínám, čas od času narazím na starého kamaráda v parádní sokolnické uniformě, který uměl odchovávat nejen papoušky, ale třeba i sýčky a hlavně nikdy nezklamal, když jsem snad něco potřeboval. Tak se na mě nehněvejte, když jsem mu dnes věnoval pár řádek. Já mu to tak nějak dlužím a dluhy se mají vyrovnávat.