PÁVI

• Portrét samce páva konžského.

Psát o pávech se zdá být nošením dříví do lesa, protože páva zná přece každé malé dítě a již staré italské přísloví praví, že „má peří andělské, hlas ďábelský a krok zákeřníka“. Ale přece jen lze k této neobyčejně výstižné charakteristice dodat pár údajů, které nejsou až tak všeobecně známé. Pávy – myslíme tím páva korunkatého, nazývaného také páv obecný nebo páv modrý – zkrátka Pavo cristatus – znaly západní civilizace již od úsvitu dějin, kdy je z Východu přivážely do Egypta lodě Féničanů jako velice vyhledávané a ceněné zboží. Později se o jejich rozšíření ve Středomoří zasloužil zejména Alexander Veliký, který si je při svých taženích do Indie velice oblíbil a údajně jich velké množství přivezl do Evropy. Aristoteles, který byl jeho současníkem, hovoří ve svých spisech o pávech již jako o zcela obecných okrasných ptácích. I v pozdějších dobách, za vlády římských císařů, byli pávi chováni zřejmě v obrovském množství, o čemž svědčí popisy hostin pořádaných na císařském dvoře, při kterých se podávaly významným hostům celé mísy pavích mozečků a jazýčků okořeněných nejvzácnějším indickým kořením. Ani po pádu Říše římské neztratili tito překrásní kurové nic na své oblibě a nalezli útočiště nejprve v zahradách šlechtických paláců a později i na měšťanských dvorcích, jak dosvědčují kupříkladu záznamy z Prahy, kde byl dne 12. září 1740 vydán místodržitelský výnos, kterým se nařizovalo, aby majitelé svým pávům ostříhali křídla a znemožnili jim tak volné poletování po střechách domů. Místodržitelskou kancelář vedly k tomuto kroku nesčetné stížnosti počestných měšťanů – zřejmě těch, kteří pávy neměli – že je pávi budí svým křikem ze spaní a ničí jim navíc krytinu střech. Tím vzala za své téměř půl století trvající móda pražského chovu pávů, kteří způsobovali svým majitelům potěšení, když slétali na zavolání do ulice, a venkovským hospodářům z pražského okolí vyschl stálý zdroj příjmů, protože pěkný páv se dal v té době v Praze prodat za 15–20 zlatých. Z české kuchyně pak zmizela paví pečínka, protože pávi byli nejen okrasou, ale i oblíbeným pokrmem. Dnes u nás pávy chová jen málo chovatelů, protože vyžadují velký prostor a tolerantní sousedy, což je kombinace, která se vyskytne jen málokde. Většina lidí se s nimi proto setká jen v zámeckých parcích a zoologických zahradách, kde patří k neodmyslitelnému inventáři. Málokdo proto ví, že kromě zmiňovaného páva korunkatého žije v Asii ještě jeden druh páva, a to páv zelený (Pavo muticus), který se od svého příbuzného liší větším vzrůstem, jinak utvářenou korunkou a převážně zeleným zbarvením. V Evropě se chová jen zřídka, protože nesnáší zdejší zimy a vyžaduje přezimování ve vytápěných prostorách. V Africe pak žije ještě páv konžský (Afropavo congensis), který byl popsán americkým ornitologem J. P. Chapinem teprve v roce 1936 a v přírodě i v zajetí patří k nejvzácnějším ptákům. Všechny tyto duhy bývají zahrnovány do zvláštní podčeledi pávů (Pavoninae), náležející do čeledi bažantovitých (Phasianidae). Podle nejnovějších výzkumů na základě složení DNA však pávi projevují příbuznost spíše s křepelkami a orebicemi než s bažanty, takže se možná brzy dočkáme, že budou zařazeni do samostatné čeledi. Ale věnujme se teď jednotlivým druhům poněkud podrobněji.

• Mapa rozšíření asijských pávů.

• Samec páva korunkatého rozprostírá v toku vějíř z nadocasních per, který může být zdobený až 175 oky.


• Vlastní ocas tvoří tuhá pera, svrchu rezavě hnědá, vespod bělavá, která podpírají nádheru vějíře. Viditelná jsou jen při pohledu zezadu.


• Hlavy pávů obou pohlaví jsou zdobeny korunkami z per.

Páv korunkatý (Pavo cristatus) je ve starší literatuře uváděn obvykle jako páv obecný nebo páv modrý. V cizojazyčných publikacích ho nalezneme pod těmito názvy: anglicky – Indian Peafowl, Common Peafowl, India Blue Peafowl, německy – Blauer Pfau, rusky – obyknovennyj pavlin, francouzsky – Le Paon bleu, španělsky – Pavo real, polsky – paw.

• Vlečka vějíře může být dlouhá až 150 cm. Jednotlivá pera jsou na koncích většinou zdobena duhově zbarvenými „pavími oky“ a jejich prapory mají volné větve.


• Krása „pavího oka“ vynikne až při pohledu zblízka. Střídá se na něm duhová paleta barev, umocněná ještě kovovým leskem jednotlivých paprsků.


• Samice postrádají vlečku z nadocasních per, jinak se v bílé formě od samců ani příliš neliší.

Původní domovinou páva korunkatého jsou světlé opadavé lesy na rozsáhlém území Indie, Pákistánu a Srí Lanky. Je až s podivem, že na tomto obrovském areálu nevytváří žádné geografické rasy a jeho vzhled je na celém obývaném území více méně stejný. Po celém světě je roztroušena řada početných populací zdivočelých pávů, hojní jsou kupříkladu na Novém Zélandu. Samci pávů dosahují (i s péřovou vlečkou) délky okolo 220 cm, samice kolem 85 cm. Hmotnost samců činí 4–6 kg, samic 2,5–4 kg. Samec má hlavu, krk a prsa zářivě modrá s kovovým leskem, břicho černé, ocas a letky rezavě hnědé. Nápadnou, až 150 cm dlouhou péřovou vlečku zdobenou duhově zbarvenými oky, kterou samec v době toku rozprostírá v půlkruhový vějíř, netvoří na rozdíl od vžitých představ pera ocasu, ale opeření nadocasních krovek. Ocas sám je viditelný při toku pouze při pohledu zezadu. Na hlavě mají obě pohlaví nápadnou péřovou korunku. Samice je celkově nenápadně hnědá, jen krk jí zdobí zelené opeření s kovovým leskem. Péřový vějíř samcům po skončení toku vypadává a obvykle již v červenci (v našich podmínkách) nezbývá z jejich okrasy vůbec nic. Nový pak narůstá během podzimu a zimy a jeho vývoj je ukončen většinou počátkem března. Péřovým vějířem se samci pávů nechlubí od narození, ale poprvé jim vyrůstá až ve třetím roce života. Jeho velikost a počet ok se mezi čtvrtým a dvanáctým rokem života zvětšuje (v té době může být na vějíři až 175 „pavích ok“) a zoologové se domnívají, že počet ok do značné míry ovlivňuje hodnostní postavení samce na tokaništi. Nečastěji brzy ráno a navečer se samci pávů ozývají daleko slyšitelným, ne zrovna příjemným voláním znějícím jako „kéééé-o“. Indové přepisují jeho hlas jako „minh-ao“, což znamená „přijde déšť“ a pávi se skutečně před blížící se bouří ozývají mnohem intenzivněji než jindy. Volání je nejčastější v době toku, kdy se samci většinou ozývají velice často i přes den. U nás začíná tok obvykle počátkem dubna. Samec kolem sebe shromažďuje harém 5–6 slepic, před kterými rozevírá svůj nádherný vějíř z nadocasních per, kterými navíc ještě chvěje, takže vzniká zvláštní, chřestivý zvuk. Obvykle však netoká ke slepicím frontálně, ale obrací se k nim při jejich přiblížení zády, takže je nutí, aby jej oběhly a nabízely se mu zepředu. Toto zvláštní jednání může samec několikrát opakovat, až se slepice před kohouta položí a vyzve jej tím k páření. Pak samec vlečku složí a „ošlapává“ ji stejným způsobem jako jiné druhy kurovitých ptáků. Pávice zakládá hnízdo většinou na dobře ukrytém místě v hustém křoví, ale může zahnízdit i v opuštěném hnízdě dravých ptáků nebo dokonce na budovách. Snáší 4–8 (staré samice až 10) vajec, na kterých sedí 30 dní. Malá kuřata jsou velmi choulostivá na prochladnutí, proto je v prvních dnech jejich života nutné dbát na to, aby se nepromáčela. Pokud je odchovává samice sama, postará se o ně i po této stránce, stejně jako je dokonale ochrání před toulavými kočkami a jiným nebezpečím. Mláďata vodí velmi dlouho, většinou až do jara příštího roku, kdy se začíná připravovat na další snůšku. Již na podzim prvního roku lze u kuřat rozeznat pohlaví – u samců se ukazuje žlutavé opeření vnější strany křídel, zatímco u samic zůstává šedohnědé. V přírodě padne značná část kuřat za oběť drobným šelmám, dravým ptákům a opicím, u nás, pokud je chováme volně, především kunám. Dospělí pávi – a to dokonce i samci s těžkou péřovou vlečkou – – poměrně obratně létají, nevydrží však letět na delší vzdálenost. Na noc vyletují do korun vysokých stromů, kde hřadují (v našich podmínkách tak přečkávají bez úhon i zimní noci za největších mrazů). Dospělí samci se stávají ve volné přírodě daleko častěji kořistí šelem – především tygrů a levhartů – než samice. Peří, které je jejich výhodou při shánění družky v období toku, se v běžném životě stává handicapem, který na samce jako na nápadnou kořist upozorní a navíc přece jen zhoršuje manévrovací schopnosti při letu. Na to několikrát doplatili paví samci v pražské zoo, když se snažili za své tokaniště zvolit výběh ledních medvědů, kteří je bez váhání ulovili, ačkoli v přírodě pávi mezi jejich kořist dozajista nepatří. V Indii požívají pávi na většině území ochrany z náboženských i praktických důvodů – páv je považován za symbol boha Krišny, a navíc si velice rád uloví mladou kobru, což je pro domorodce, kteří i dnes chodí velice často bosi, vlastnost určitě užitečná. V místech, kde tuto ochranu nepožívá, uloví lovci značný počet pávů do ok, protože – zvláště mladí – mají velmi dobré maso. Pokud byste se rozhodli pávy chovat, je nutno upozornit, že vyžadují značný prostor a nijak nerespektují ploty cizích zahrad. Vzhledem k tomu, že patří mezi ptáky hrabavé, dokáží také vydatně poničit nejedno zahradnické dílo a sezobnout nemálo vzácných rostlinek. Na druhou stranu je nutné na jejich obranu říci, že obývaný pozemek zbaví hlodavců daleko důsledněji než kočky a jsou bezesporu velice dekorativní. Přesto bychom doporučili spíše chov ve voliérách, který sebou přináší daleko méně konfliktů se sousedy než chov volný. Voliéry musejí být dostatečně prostorné – pro pár nebo chovné trio by neměly být menší než 7×5×2,5 metru. Výhodné je na jedné kratší straně vybudovat jednoduchý dřevěný přístřešek, do kterého se ptáci dají v případě potřeby uzavřít. Uvnitř by neměl chybět písek, který pávům slouží jednak k popelení, jednak k lepšímu rozmělňování trávené potravy. Zbytek plochy voliéry může být osetý trávou nebo osázený odolnějšími druhy rostlin a keřů, je však nutné počítat s tím, že pávi značnou část výsadby poničí. Ve vybavení nesmějí chybět silnější větve na hřadování a napáječka, nebo alespoň miska s vodou. Pokud chováme pávy na volném, dostatečně velkém prostoru, najdou si značnou část potravy sami. Ve volné přírodě se živí zelenými částmi rostlin, kořínky, semeny, hmyzem a jeho larvami, drobnými hlodavci, ještěrkami i hady (včetně již zmíněných kober a jiných jedovatých druhů). Také u nás si v přírodních podmínkách naleznou velice různorodou potravu – v zoologických zahradách tvoří dokonce značnou část jejich jídelníčku párky a jiné uzeniny, které si vyžebrají na návštěvnících, aniž to na jejich zdravotním stavu zanechá sebemenší stopy. Takto chované pávy stačí proto jen přikrmovat obilím, kukuřicí, starším pečivem či granulovanými krmivy pro krůty a slepice či bažanty (kupř. NPBT, KR4, NO, BŽ2 apod.). Přikrmování je nutné zejména v zimě, kdy mají ptáci přístup k jiné potravě ztížený sněhovou pokrývkou. Také ve voliéře volíme za základ krmení směs obilí, kukuřice a granulátů, ale nesmíme zapomínat ani na vitamínové a minerální doplňky a na živočišnou složku potravy, kterou můžeme nahradit mletým vařeným masem, vařenými vejci apod. Z těchto surovin připravujeme míchanici, kterou můžeme zasušit strouhankou, obilnými klíčky, Konvitem apod. tak, aby se ptákům nelepila na zobáky. Při dobré péči se pávi dožívají až 20 let.

• Všechny druhy pávů jsou oblíbenými náměty tvůrců poštovních známek – na ukázce je jen malá část jejich tvorby.


• Barevná mutace „pied“ páva modrého, což by se dalo přeložit jako „straka“ či „strakáč“.


• Portrét samice bílé formy páva korunkatého.


• Pávi se často stávali námětem výtvarných umělců, objevovali se na domovních znameních i ve výzdobě interiérů, jako kupříkladu v pražské Řetězové ulici.

Kromě přírodně zbarvených pávů se v přírodě objevovali poměrně často tzv. černokřídlí pávi, kteří byli dříve dokonce popisováni jako samostatný druh Pavo nigripennis, a jedinci albinotičtí, vyhledávaní zvláště do chovů. Dnes jsou obě tyto formy považovány jen za jedny z téměř dvou set barevných mutací, které se podařilo vyšlechtit. V současné době se tak můžete setkat s pávy bronzovými, nefritovými, opálovými, antracitovými, broskvovými, skvrnitými a mnoha dalšími. Různé barevné formy pávů dosáhly značné obliby zvláště ve Spojených státech amerických, kde chovatelé za některé z nich neváhají zaplatit až 1000 US$. Zájemci o barevné mutace pávů se více dočtou na internetové adrese www.leggspeafowl.com.

Páv zelený (Pavo muticus). V cizojazyčných publikacích ho naleznete pod názvy: anglicky – Green Peafowl, Dragonbird, německy – Grünerpfau, Ährenträgerpfau, rusky – javanskij pavlin, cinekrylyj pavlin, zelenyj pavlin, francouzsky – Le Paon muet, Le Paon vert, španělsky – Pavo real verde, Pavo verde, polsky – paw złoty.

• Tokající samec páva zeleného.


• Portrét samice páva zeleného.


• Samice páva zeleného.

Páv zelený má poněkud delší krk a nohy, proto působí větším dojmem než páv modrý. Na rozdíl od něj jsou samec i samice zbarveny téměř stejně, samici jen chybí dlouhá vlečka z nadocasních per. Základní barvou tohoto druhu je zelená, jak již napovídá jeho název. Peří má kovový lesk. Na hlavě má páv zelený korunku odlišného tvaru, připomínající klas obilí. Skládá se přibližně z 30 per a u starších kohoutů může dosáhnout délky až 15 cm. Původně byl páv zelený rozšířen na obrovském území jihovýchodní Asie včetně přilehlých ostrovů, ale dnes byl jeho areál roztříštěn do nesouvislých ostrůvků na území východní Indie, Assámu, Tibetu, Thajska, Kambodže, Laosu, Vietnamu, čínské provincie Jün–nan, Barmy, Malajsie a Jávy. Překvapivě chybí na Sumatře a Borneu. Na tomto území jsou obvykle rozlišovány tři subspecie: nominátní Pavo muticus muticus, která je nejpestřeji zbarvená a obývá v současnosti pravděpodobně již jen Jávu, zatímco malajsijské populace byly s největší pravděpodobností vyhubeny. Pavo muticus spicifer je nejtmavší a nejmodřejší formou, která žije v severovýchodní Indii, na území Barmy, Thajska a Malajsie a konečně Pavo muticus imperator z Laosu, Kambodže a Vietnamu. V posledních letech však někteří ornitologové razí názor, že páv zelený není jediným druhem, ale že se pod tímto názvem skrývá hned šest rozdílných druhů: Pavo muticus, v přírodě Malajsie již vyhubený, žijící jen v zajetí, Pavo annamensis, obývající ve čtyřech subspecieích Jün–nan, Vietnam, Kambodžu, Laos a Thajsko, Pavo javanensis, obývající ve dvou subspeciích pobřežní pralesy Jávy, Pavo spicifer, se čtyřmi subspeciemi, obývající Barmu, Indii, Bangladéš, Thajsko, Malajsii a pravděpodobně i Tibet, Pavo imperator, nejpříbuznější pávu korunkatému a konečně Pavo antiqus, popsaný teprve v roce 2000 z pralesů provincie Jün–nan.

Ve volné přírodě žije na nejrůznějších biotopech, od deštných pralesů přes opadavé lesy až po poměrně suché savany. Samci si urputně hájí svá hnízdní teritoria, ve kterých mají jen jednu samici, nejsou tedy polygamní jako páv korunkatý. Pro evropské chovatele mají pávi zelení značnou nevýhodu v tom, že na zimu vyžadují vytápěné prostory, jinak jim velmi snadno omrzají nohy. Navíc jsou značně agresivní, při volném chovu napadají nejen jiné ptáky, ale dokonce i lidi. Celková populace páva zeleného ve volné přírodě nepřesahuje podle posledních údajů 10 000 jedinců a má neustále klesající tendenci.

• Samec páva konžského.


• Samice páva konžského u hnízda v zoologické zahradě v Chesteru.


• Rozšíření páva konžského.

Páv konžský (Afropavo congensis) je v cizojazyčných publikacích uváděn pod těmito názvy: anglicky – Congo Peafowl, Congo Peacock, německy – Kongopfau, rusky – afrikanskij pavlin, francouzsky – le Paon du Congo, španělsky – Pavo del Congo.

Samec dosahuje délky těla 70 cm. Převážná část těla je zbarvena temně modře se zeleným kovovým leskem, ocas skládající se ze čtrnácti per je černý. Na hrdle má výraznou lysinu červené barvy, hlavu zdobí neuspořádaná korunka z bělavých, vlasových pírek. Ve zbarvení samice, která je poněkud menší převládá kaštanově hnědá barva, břicho má černé, záda nazelenalá s kovovým leskem. Páv konžský je endemickým obyvatelem povodí řeky Kongo na území Konžské demokratické republiky. Obývá těžko přístupné pralesy, takže o jeho životě v přírodě není příliš mnoho zpráv. V době toku rozprostírá podobně jako asijští pávi, ocasní pera do vějíře, který je však podstatně chudší, protože mu chybí nádherná vlečka z nadocasních krovek. Samice snáší do hnízda umístěného obvykle na zemi 3–6 čokoládově hnědých vajec, ze kterých se líhnou po 28 dnech sezení mláďata. Samec v té době hlídá v okolí hnízda a podílí se později i na výchově mláďat. V jeho stravě převládají rostliny, především jejich zelené části a semena, ale nepohrdne ani drobnými bezobratlými živočichy, kupříkladu termity. Přestože je chráněný zákonem, je místními obyvateli neustále loven, takže jeho nevelké populace mají klesající tendenci. Přispívá k tomu i neklidná politická situace v této oblasti, kde je část areálu obývaného pávy konžskými v rukou povstalců. Je zařazen v Červené knize IUCN v kategorii VU a vztahuje se na něj i příloha CITES, podle které se s tímto druhem nesmí volně obchodovat. V zajetí je v současné době asi 150 jedinců. V Evropě si je můžeme prohlédnout kupříkladu v zoo v holandském Arnhemu, britském Chesteru či na ostrově Jersey.