Sdílet:
Maďarský krátkosrstý ohař
Historie V roce 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Je velmi pravděpodo...
Historie
V roce 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Je velmi pravděpodobné, že již tenkrát je doprovázeli psi, které dnes nazýváme „žlutými psy tureckými“. Byli to pravděpodobně honiči či slídiči využívaní pro lov se sokoly.
Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Turci i Maďaři žili v té době kočovným způsobem života a nelze vyloučit, že se jednalo o jedny a tytéž psy, získané ve vzájemných potyčkách kočovných kmenů. Tyto žlutě zbarvené psy můžeme nepochybně považovat za předchůdce dnešní maďarské vizsly.
Žlutí psi z východu doprovázeli své pány od jednoho tábořiště ke druhému a sdíleli s nimi období hojnosti i strádání. Pro kočovníky nebyl lov jen příjemnou kratochvílí, ale především zdrojem obživy. Psi žili volně ve stanových táborech a pokud právě nelovili, byli příjemnými společníky nejen lovcům, ale i ženám, starcům a nepochybně především dětem. Navíc východní národy, jakkoli dokázaly být kruté k lidem, především k poraženým nepřátelům, uměly bezmezně milovat a hýčkat zvířata, především své lovecké sokoly, psy a koně. Již v té době se zcela jistě utvářela povaha maďarské vizsly, dnes tolik ceněná a obdivovaná. Vizsla
Za zmínku stojí i význam slova vizsla. Lze na něj nahlížet jako na výraz ugrofinského původu „vizi“, což podle jedné verze znamená hubený. Tomu by nasvědčoval i staročeský výraz vyžle, jako přezdívka pro nedospělé děvče. Ostatně tento výraz je v přeneseném významu mnohdy používán dodnes.
Podle jiné verze znamená vizi hledat či slídit. Mohl to být tenkrát přiléhavý název pro psa pracujícího „pod sokolem“, jehož činností bylo především zvěř vyhledat či vyslídit a poté vypíchnout. Maďaři ovšem označovali názvem vizsla všechny ohaře, tak jako chrty nazývali agár a honiče kopó. Slovo vizsla je dozajista maďarským výrazem pro ohaře, neboť takto nazývají nejen svého maďarského ohaře, ale ohaře obecně. Ostatně i v jiných částech Evropy byl pojem vyžlík či vyžle označován slídící pes, který zvěř hledá čichem. S výrazem vyžel se dodnes setkáváme v polském jazyce a opět jsou jím označováni všichni ohaři. V českém jazyce zní název tohoto plemene maďarský ohař nebo česky psáno i vyslovováno maďarská vyžla. Vzestup i pád
Skutečně vystavujícím ohařem se stává maďarský ohař, podobně jako ohaři z jiných částí Evropy, až se zavedením palných zbraní, kdy lovci potřebují psa, který zvěř nejenom vyhledá, ale i pevně vystaví. Mezi lovci je ceněna i jeho žlutá barva, neboť se domnívali, že žlutý pes je lépe maskován jak na strništích, tak v suchých travinách.
K obrovskému úpadku chovu maďarských ohařů dochází za Rakouska–Uherska. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Vídeňské úřady pochopitelně neměly zájem o rozšiřování „nerakouského“ plemene. V roce 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarského ohaře se jim podařilo zachránit. Pro své vynikající lovecké vlastnosti se z něj stal mezi lovci oblíbený pes. Neúnavně dokázal vyhledávat zvěř v rákosí, v travinách či křovinách. Pro svůj vynikající nos a touhu nalézt zvěř, byl velmi úspěšným lovcem. Své místo si ovšem nachází i jako rodinný pes. Zčásti pro svůj atraktivní vzhled, ale především pro svoji skvělou povahu. Výborně se cítil v bytě v nejtěsnější blízkosti svého pána a členů jeho rodiny. Trpělivě snášel rozmary dětí a při hrách jim byl dobrým společníkem. Nesnášel však zahálku a dlouhé lenošení na pohovce či u krbu. Velmi často plnil maďarský ohař funkci jak rodinného, tak současně i loveckého psa. Toto postavení mu vyhovovalo, neboť tím byla naplněna jeho touha být v trvalém kontaktu se svým pánem a vybít si loveckou vášeň při lovu.
Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Jeho záchrany se tentokrát rozhodly zúčastnit i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska. Na nich bylo postaveno šlechtění maďarského ohaře jako moderního všestranného loveckého psa, krásného, elegantního a inteligentního, který by splňoval i požadavky rodinného společníka. Nejen pomocník lovce
Současný maďarský ohař toto vše dokonale splňuje. Je vynikajícím loveckým psem, především pro polní práci. Má rychlé, vytrvalé a systematické hledání. Díky vynikající kvalitě nosu navětří zvěř na velkou vzdálenost. Jeho vystavování a postupování, kterým odborníci říkají manýry před zvěří, je skutečnou pastvou pro oči laika, tak i znalce. Je náruživým vodařem i vášnivým aportérem. Vzhledem k tomu, že je to hladkosrstý pes se srstí bez podsady, hůře snáší studené a vlhké či mrazivé počasí. Pak není schopen plně konkurovat tvrdým, typicky pracovním plemenům, především německých ohařů. Naopak velmi dobře snáší horko a i v mimořádně parných letních dnech dokáže neúnavně lovit. Maďarský ohař je ideální pro lovce, který hledá v psovi nikoliv námezdního dělníka, ale především společníka a pomocníka při lovu. Je to pes vhodný i pro soutěže Field Trial či soutěž svatého Huberta.
Maďarský ohař je i vyhledávaným psem rodinným. Bezmezně miluje svého pána, jeho rodinu, dětem je skvělým společníkem. Plně mu vyhovuje život v bytě, kde dokáže trpělivě čekat na každou příležitost k vycházce. Je to temperamentní pes s potřebou dostatku pohybu. Vyžaduje častý kontakt se svým pánem. Musí se s ním hodně mluvit, hladit jej, prostě se mu věnovat. Trpí, je-li zavřen v kotci a péče o něj spočívá pouze v nakrmení a občasném vypuštění. Rovněž mu vadí, je-li nucen k usedlému životu pouze v bytě. Maďarský ohař vyžaduje dlouhé a časté vycházky, při nichž může vybít svoji energii. Je to ideální pes pro naturecrossing (terénní běh přírodou), crosscountry (běh přes překážky), canicross, soutěže železných psů s plaváním a jízdou na kole. Vynikajících výsledků dosahuje i v soutěžích agility.
Maďarský ohař nesnáší hrubé zacházení, bití či jakýkoliv nevhodný nátlak při výcviku. Takové metody u něj mohou způsobit závažné psychické poruchy, které mnohdy nejdou již napravit. Podobných metod však není třeba při výchově užívat. Je to bystrý, vnímavý a inteligentní pes, který rychle pochopí, co se od něj vyžaduje a velmi ochotně plní přání svého pána.
Budoucnost maďarského ohaře je zajištěna. Získal si obdivovatele a příznivce téměř na celém světě.
Slavomír Hanáček Vizsla a panelák?
Vřele doporučuji.
Často se mě potencionální majitelé vizsly ptají, jestli je tento pes vhodný do paneláku (obecně do bytu). Většinou podlehnou obecnému povědomí, že psi jsou v paneláku chudáci, ovšem na vesnici, na dvoře – ó ti se mají. A všechno je samozřejmě úplně jinak. Bez ohledu na to, kde pes žije, je buď chudák nebo se má. Záleží to pouze a jenom na majiteli, jak se o psa stará. Vševědovi, který „ví“, že v paneláku jsou psi chudáci, položte kontrolní otázku. Jestli někdy měl psa (drtivou většinou odpoví, že ne) a pokud ano, jestli ho měl v paneláku. Můžete položit i další kontrolní otázku, jestli někdy dotyčný člověk prošel jakoukoliv vesnicí a nezaměřil se na domy, zahrady, kytičky, ale na psy u domů. Někdy vidíte doslova hrůzu, pes na řetězu, na který ho jako štěně přivážou a jako mrtvého odvážou. Se životním prostorem tvaru kruhu, poloměr je dán dvoumetrovým řetězem. K životu polorozpadlá bouda a má-li pes štěstí, tak kastrol s vodou a nějaké ty zbytky. Většinou bez základní veterinární péče, plno vnitřních i vnějších parazitů. Pes je často psychicky i fyzicky stresován. Zeptejte se toho chudáka, jestli by se radši netrápil v paneláku, v teple, suchu a pohodlí, opečováván a milován celou rodinou, se stálou veterinární péčí (zeptejte se psa „na řetězu“, kdy mu naposledy někdo vyčistil zuby...), s dostatkem tak potřebných sociálních kontaktů a přiměřeným zaměstnáním - třeba jen procházky. Pravdou je, že i na vesnici se situace mění, těch opravdu drastických případů už není tolik a samozřejmě, i některý pes v paneláku může být opravdu naprostý chudák. Jak jsem už napsala, nezáleží tolik na prostředí, jako na majiteli. Ale vraťme se k vizsle. Mám zkušenosti pouze s krátkosrstou, ale zato dlouholeté – více než dvacet roků. Mnoho let jsem měla vizsly v paneláku, mnoho let i na chalupě, na zahradě (ovšem tam byly pouze tehdy, když jsem tam byla také). Vím tedy, o čem mluvím. Vizsly panelák milují. Milují teploučko, pohodlíčko, válení se na gauči a pokud panička dovolí (já dovolím vždy) i v posteli, milují neustálý kontakt s rodinou, všechno sledují a vyhodnocují. Výsledkem je, že se chystají na procházku dřív, než to paničku vůbec napadne.
Vizsle je potřeba poskytnout dostatečné vyžití. Jedno jaké, ale temperament si žádá svoje. Jinak je z vizsly znuděný otravný pes a velký ničitel. Najde si zábavu sama a věřte, málokdy se to majiteli líbí. To „pravé ořechové“ je samozřejmě pole, les, voda. Pozor na zrádné proudy, ostnaté dráty, hady, jedovaté návnady, dopravu všeho druhu a bohužel často i myslivce. Nespoléhejte na to, že na loveckého psa by myslivec neměl vystřelit, mám vyzkoušeno, že mnozí vizslu neznají nebo nechtějí znát. Buďte ve střehu, využívejte vynikající vlastnosti vizsly nevzdalovat se příliš od páníčka a kde je to možné, snažte se s myslivci domluvit. Je dobré, když myslivci vidí, že majitel psa zvládá, snaží se, aby pes v revíru neškodil, dodržuje zákazy vstupu v určitém období a pod. Nejlepší je navázat bližší kontakt s členem místního mysliveckého sdružení, nejlépe s majitelem loveckého psa a chodit do revíru s ním. Ten nám může pomoci i při výcviku. Výcvik vizsly není tak těžký, jak by se mohlo zdát. Problémem při přípravě na zkoušky je právě volný pohyb po revíru, střelba (kapsle k nácviku opravdu nestačí, měla by to být brokovnice) a přístup ke zvěři - bažant, zajíc, kachna, eventuálně liška. Jinak vizsla zvládá velice dobře agility, canisterapii, dálkové pochody a veškeré blbnutí všeho druhu. Hlavně být aktivní. Jestli vizsla něco není, tak lenoch.
Po aktivitě si pak užívá odpočinek v pohodlí (třeba paneláku) a umí to moc dobře. Ideálním páníčkem je například městský myslivec bydlící v bytě. Myslím tím myslivce – kynologa nebo aspoň milovníka psů. Někteří myslivci po návratu z revíru pověsí klobouk a flintu na hřebík a se psem by nejraději udělali totéž. Každodenní práce se psem pro některé rozhodně není potěšení, ale nepříjemná a otravná povinnost, ale přesně o těch nemluvím. Okolo domu a zahrady je vždy dost práce a tím i méně času na psa. I veliká zahrada pro vizslu není nijak zajímavá a naprosto jí to nestačí. Je to jen větší nudný prostor na venčení. Potřebuje jít ven. V paneláku práce tolik není a je čas věnovat se psovi. Často se na péči o psa účastní celá rodina. Vizsla je proslulá svou poslušností, inteligencí a nevyhledává konflikty ani s lidmi, ani se psy. Kromě menších dětí s ní nemá žádný člen rodiny problémy. Díky povaze - vizsla miluje lidi a dává to nadšeně najevo, nebývají problémy s ostatními nájemníky, kteří se většinou tohoto poměrně velkého, ale milého psa nebojí.
Zdůrazňuji, že na pracovní použití psa nemá život v bytě žádný podstatný vliv, kromě nutné trochy opatrnosti v zimním období. Pokud pes nemá venku pohyb, musíme ho zabezpečit před prochladnutím. Pořád je to ale pracovní pes, který ochotně plní úkoly a pro pána udělá téměř cokoli. Výhodou je velká vnímavost psa vychovávaného v rodině a dobrý vztah k majiteli, což je předpokladem pracovních výsledků. Vizsla nepracuje pod nátlakem, po zlém toho s ní moc nesvedete, protože přestane spolupracovat. Musí mít k majiteli důvěru, věřit mu bezmezně. Pak ho miluje a je ochotna mu vyhovět. Je velmi citlivá, špatně snáší trestání, už nesouhlasný pohled nebo káravý tón je většinou dostatečným trestem. Člověk hrubý, prchlivý, neovládající sám sebe a s různými mindráky, by si vizslu rozhodně neměl pořizovat. Pro takového člověka to není správný pes. Ale pokud jste: vyrovnaný, sportovně založený a aktivní člověk, s dostatkem času a nutných finančních prostředků, váš zájem trvalý, nechcete jen udělat radost dětem, protože dobře víte, že péče o psa stejně skončí na vás a nejste snob, který si chce pořídit psa pouze jako módní doplněk (pro tyto účely se vyrábějí psi keramičtí), pak jste ten pravý majitel pro vizslu. A nemyslete si, že je pro vizslu špatné žít s vámi v bytě. To je omyl. Napsáno dle mého nejlepšího vědomí a svědomí.
V roce 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Je velmi pravděpodobné, že již tenkrát je doprovázeli psi, které dnes nazýváme „žlutými psy tureckými“. Byli to pravděpodobně honiči či slídiči využívaní pro lov se sokoly.
Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Turci i Maďaři žili v té době kočovným způsobem života a nelze vyloučit, že se jednalo o jedny a tytéž psy, získané ve vzájemných potyčkách kočovných kmenů. Tyto žlutě zbarvené psy můžeme nepochybně považovat za předchůdce dnešní maďarské vizsly.
Žlutí psi z východu doprovázeli své pány od jednoho tábořiště ke druhému a sdíleli s nimi období hojnosti i strádání. Pro kočovníky nebyl lov jen příjemnou kratochvílí, ale především zdrojem obživy. Psi žili volně ve stanových táborech a pokud právě nelovili, byli příjemnými společníky nejen lovcům, ale i ženám, starcům a nepochybně především dětem. Navíc východní národy, jakkoli dokázaly být kruté k lidem, především k poraženým nepřátelům, uměly bezmezně milovat a hýčkat zvířata, především své lovecké sokoly, psy a koně. Již v té době se zcela jistě utvářela povaha maďarské vizsly, dnes tolik ceněná a obdivovaná. Vizsla
Za zmínku stojí i význam slova vizsla. Lze na něj nahlížet jako na výraz ugrofinského původu „vizi“, což podle jedné verze znamená hubený. Tomu by nasvědčoval i staročeský výraz vyžle, jako přezdívka pro nedospělé děvče. Ostatně tento výraz je v přeneseném významu mnohdy používán dodnes.
Podle jiné verze znamená vizi hledat či slídit. Mohl to být tenkrát přiléhavý název pro psa pracujícího „pod sokolem“, jehož činností bylo především zvěř vyhledat či vyslídit a poté vypíchnout. Maďaři ovšem označovali názvem vizsla všechny ohaře, tak jako chrty nazývali agár a honiče kopó. Slovo vizsla je dozajista maďarským výrazem pro ohaře, neboť takto nazývají nejen svého maďarského ohaře, ale ohaře obecně. Ostatně i v jiných částech Evropy byl pojem vyžlík či vyžle označován slídící pes, který zvěř hledá čichem. S výrazem vyžel se dodnes setkáváme v polském jazyce a opět jsou jím označováni všichni ohaři. V českém jazyce zní název tohoto plemene maďarský ohař nebo česky psáno i vyslovováno maďarská vyžla. Vzestup i pád
Skutečně vystavujícím ohařem se stává maďarský ohař, podobně jako ohaři z jiných částí Evropy, až se zavedením palných zbraní, kdy lovci potřebují psa, který zvěř nejenom vyhledá, ale i pevně vystaví. Mezi lovci je ceněna i jeho žlutá barva, neboť se domnívali, že žlutý pes je lépe maskován jak na strništích, tak v suchých travinách.
K obrovskému úpadku chovu maďarských ohařů dochází za Rakouska–Uherska. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Vídeňské úřady pochopitelně neměly zájem o rozšiřování „nerakouského“ plemene. V roce 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarského ohaře se jim podařilo zachránit. Pro své vynikající lovecké vlastnosti se z něj stal mezi lovci oblíbený pes. Neúnavně dokázal vyhledávat zvěř v rákosí, v travinách či křovinách. Pro svůj vynikající nos a touhu nalézt zvěř, byl velmi úspěšným lovcem. Své místo si ovšem nachází i jako rodinný pes. Zčásti pro svůj atraktivní vzhled, ale především pro svoji skvělou povahu. Výborně se cítil v bytě v nejtěsnější blízkosti svého pána a členů jeho rodiny. Trpělivě snášel rozmary dětí a při hrách jim byl dobrým společníkem. Nesnášel však zahálku a dlouhé lenošení na pohovce či u krbu. Velmi často plnil maďarský ohař funkci jak rodinného, tak současně i loveckého psa. Toto postavení mu vyhovovalo, neboť tím byla naplněna jeho touha být v trvalém kontaktu se svým pánem a vybít si loveckou vášeň při lovu.
Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Jeho záchrany se tentokrát rozhodly zúčastnit i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska. Na nich bylo postaveno šlechtění maďarského ohaře jako moderního všestranného loveckého psa, krásného, elegantního a inteligentního, který by splňoval i požadavky rodinného společníka. Nejen pomocník lovce
Současný maďarský ohař toto vše dokonale splňuje. Je vynikajícím loveckým psem, především pro polní práci. Má rychlé, vytrvalé a systematické hledání. Díky vynikající kvalitě nosu navětří zvěř na velkou vzdálenost. Jeho vystavování a postupování, kterým odborníci říkají manýry před zvěří, je skutečnou pastvou pro oči laika, tak i znalce. Je náruživým vodařem i vášnivým aportérem. Vzhledem k tomu, že je to hladkosrstý pes se srstí bez podsady, hůře snáší studené a vlhké či mrazivé počasí. Pak není schopen plně konkurovat tvrdým, typicky pracovním plemenům, především německých ohařů. Naopak velmi dobře snáší horko a i v mimořádně parných letních dnech dokáže neúnavně lovit. Maďarský ohař je ideální pro lovce, který hledá v psovi nikoliv námezdního dělníka, ale především společníka a pomocníka při lovu. Je to pes vhodný i pro soutěže Field Trial či soutěž svatého Huberta.
Maďarský ohař je i vyhledávaným psem rodinným. Bezmezně miluje svého pána, jeho rodinu, dětem je skvělým společníkem. Plně mu vyhovuje život v bytě, kde dokáže trpělivě čekat na každou příležitost k vycházce. Je to temperamentní pes s potřebou dostatku pohybu. Vyžaduje častý kontakt se svým pánem. Musí se s ním hodně mluvit, hladit jej, prostě se mu věnovat. Trpí, je-li zavřen v kotci a péče o něj spočívá pouze v nakrmení a občasném vypuštění. Rovněž mu vadí, je-li nucen k usedlému životu pouze v bytě. Maďarský ohař vyžaduje dlouhé a časté vycházky, při nichž může vybít svoji energii. Je to ideální pes pro naturecrossing (terénní běh přírodou), crosscountry (běh přes překážky), canicross, soutěže železných psů s plaváním a jízdou na kole. Vynikajících výsledků dosahuje i v soutěžích agility.
Maďarský ohař nesnáší hrubé zacházení, bití či jakýkoliv nevhodný nátlak při výcviku. Takové metody u něj mohou způsobit závažné psychické poruchy, které mnohdy nejdou již napravit. Podobných metod však není třeba při výchově užívat. Je to bystrý, vnímavý a inteligentní pes, který rychle pochopí, co se od něj vyžaduje a velmi ochotně plní přání svého pána.
Budoucnost maďarského ohaře je zajištěna. Získal si obdivovatele a příznivce téměř na celém světě.
Slavomír Hanáček Vizsla a panelák?
Vřele doporučuji.
Často se mě potencionální majitelé vizsly ptají, jestli je tento pes vhodný do paneláku (obecně do bytu). Většinou podlehnou obecnému povědomí, že psi jsou v paneláku chudáci, ovšem na vesnici, na dvoře – ó ti se mají. A všechno je samozřejmě úplně jinak. Bez ohledu na to, kde pes žije, je buď chudák nebo se má. Záleží to pouze a jenom na majiteli, jak se o psa stará. Vševědovi, který „ví“, že v paneláku jsou psi chudáci, položte kontrolní otázku. Jestli někdy měl psa (drtivou většinou odpoví, že ne) a pokud ano, jestli ho měl v paneláku. Můžete položit i další kontrolní otázku, jestli někdy dotyčný člověk prošel jakoukoliv vesnicí a nezaměřil se na domy, zahrady, kytičky, ale na psy u domů. Někdy vidíte doslova hrůzu, pes na řetězu, na který ho jako štěně přivážou a jako mrtvého odvážou. Se životním prostorem tvaru kruhu, poloměr je dán dvoumetrovým řetězem. K životu polorozpadlá bouda a má-li pes štěstí, tak kastrol s vodou a nějaké ty zbytky. Většinou bez základní veterinární péče, plno vnitřních i vnějších parazitů. Pes je často psychicky i fyzicky stresován. Zeptejte se toho chudáka, jestli by se radši netrápil v paneláku, v teple, suchu a pohodlí, opečováván a milován celou rodinou, se stálou veterinární péčí (zeptejte se psa „na řetězu“, kdy mu naposledy někdo vyčistil zuby...), s dostatkem tak potřebných sociálních kontaktů a přiměřeným zaměstnáním - třeba jen procházky. Pravdou je, že i na vesnici se situace mění, těch opravdu drastických případů už není tolik a samozřejmě, i některý pes v paneláku může být opravdu naprostý chudák. Jak jsem už napsala, nezáleží tolik na prostředí, jako na majiteli. Ale vraťme se k vizsle. Mám zkušenosti pouze s krátkosrstou, ale zato dlouholeté – více než dvacet roků. Mnoho let jsem měla vizsly v paneláku, mnoho let i na chalupě, na zahradě (ovšem tam byly pouze tehdy, když jsem tam byla také). Vím tedy, o čem mluvím. Vizsly panelák milují. Milují teploučko, pohodlíčko, válení se na gauči a pokud panička dovolí (já dovolím vždy) i v posteli, milují neustálý kontakt s rodinou, všechno sledují a vyhodnocují. Výsledkem je, že se chystají na procházku dřív, než to paničku vůbec napadne.
Vizsle je potřeba poskytnout dostatečné vyžití. Jedno jaké, ale temperament si žádá svoje. Jinak je z vizsly znuděný otravný pes a velký ničitel. Najde si zábavu sama a věřte, málokdy se to majiteli líbí. To „pravé ořechové“ je samozřejmě pole, les, voda. Pozor na zrádné proudy, ostnaté dráty, hady, jedovaté návnady, dopravu všeho druhu a bohužel často i myslivce. Nespoléhejte na to, že na loveckého psa by myslivec neměl vystřelit, mám vyzkoušeno, že mnozí vizslu neznají nebo nechtějí znát. Buďte ve střehu, využívejte vynikající vlastnosti vizsly nevzdalovat se příliš od páníčka a kde je to možné, snažte se s myslivci domluvit. Je dobré, když myslivci vidí, že majitel psa zvládá, snaží se, aby pes v revíru neškodil, dodržuje zákazy vstupu v určitém období a pod. Nejlepší je navázat bližší kontakt s členem místního mysliveckého sdružení, nejlépe s majitelem loveckého psa a chodit do revíru s ním. Ten nám může pomoci i při výcviku. Výcvik vizsly není tak těžký, jak by se mohlo zdát. Problémem při přípravě na zkoušky je právě volný pohyb po revíru, střelba (kapsle k nácviku opravdu nestačí, měla by to být brokovnice) a přístup ke zvěři - bažant, zajíc, kachna, eventuálně liška. Jinak vizsla zvládá velice dobře agility, canisterapii, dálkové pochody a veškeré blbnutí všeho druhu. Hlavně být aktivní. Jestli vizsla něco není, tak lenoch.
Po aktivitě si pak užívá odpočinek v pohodlí (třeba paneláku) a umí to moc dobře. Ideálním páníčkem je například městský myslivec bydlící v bytě. Myslím tím myslivce – kynologa nebo aspoň milovníka psů. Někteří myslivci po návratu z revíru pověsí klobouk a flintu na hřebík a se psem by nejraději udělali totéž. Každodenní práce se psem pro některé rozhodně není potěšení, ale nepříjemná a otravná povinnost, ale přesně o těch nemluvím. Okolo domu a zahrady je vždy dost práce a tím i méně času na psa. I veliká zahrada pro vizslu není nijak zajímavá a naprosto jí to nestačí. Je to jen větší nudný prostor na venčení. Potřebuje jít ven. V paneláku práce tolik není a je čas věnovat se psovi. Často se na péči o psa účastní celá rodina. Vizsla je proslulá svou poslušností, inteligencí a nevyhledává konflikty ani s lidmi, ani se psy. Kromě menších dětí s ní nemá žádný člen rodiny problémy. Díky povaze - vizsla miluje lidi a dává to nadšeně najevo, nebývají problémy s ostatními nájemníky, kteří se většinou tohoto poměrně velkého, ale milého psa nebojí.
Zdůrazňuji, že na pracovní použití psa nemá život v bytě žádný podstatný vliv, kromě nutné trochy opatrnosti v zimním období. Pokud pes nemá venku pohyb, musíme ho zabezpečit před prochladnutím. Pořád je to ale pracovní pes, který ochotně plní úkoly a pro pána udělá téměř cokoli. Výhodou je velká vnímavost psa vychovávaného v rodině a dobrý vztah k majiteli, což je předpokladem pracovních výsledků. Vizsla nepracuje pod nátlakem, po zlém toho s ní moc nesvedete, protože přestane spolupracovat. Musí mít k majiteli důvěru, věřit mu bezmezně. Pak ho miluje a je ochotna mu vyhovět. Je velmi citlivá, špatně snáší trestání, už nesouhlasný pohled nebo káravý tón je většinou dostatečným trestem. Člověk hrubý, prchlivý, neovládající sám sebe a s různými mindráky, by si vizslu rozhodně neměl pořizovat. Pro takového člověka to není správný pes. Ale pokud jste: vyrovnaný, sportovně založený a aktivní člověk, s dostatkem času a nutných finančních prostředků, váš zájem trvalý, nechcete jen udělat radost dětem, protože dobře víte, že péče o psa stejně skončí na vás a nejste snob, který si chce pořídit psa pouze jako módní doplněk (pro tyto účely se vyrábějí psi keramičtí), pak jste ten pravý majitel pro vizslu. A nemyslete si, že je pro vizslu špatné žít s vámi v bytě. To je omyl. Napsáno dle mého nejlepšího vědomí a svědomí.
text a foto: Alena Sázová
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
