AGUARÁ GUAZÚ

Vlk hřivnatý – křehká šelma „na chůdách“.

Tímto podivným jménem, které v překladu znamená – velká liška, označují jihoameričtí Indiáni kmene Guaraní vlka hřivnatého (Crysocyon brachyurus). Španělští přistěhovalci označovali tuto zvláštní psovitou šelmu zkomoleninou – lobo guará – tedy „vlkoliška“. Tím však zmatek jmen kolem jediného zvířete nekončí: v češtině je označujeme jmény vlk hřivnatý nebo pes hřivnatý (i v současné zoologické terminologii se užívají obě označení). Potíže mělo i odborné latinské jméno druhu – původně se užívalo Canis jubatus (pes hřivnatý), zatímco nové jméno zní Chrysocyon brachyurus (tedy – zlatá psovitá šelma s krátkým ocasem).

Vlkodlak?
Když první španělští a portugalští konkvistadoři spatřili za podvečerního šera v divočině Jižní Ameriky tvora podobného vlku, avšak vysokého v kohoutku takřka rovný metr, měli „jasno“: Podle jejich mínění natrefili na nefalšovaného krvelačného vlkodlaka (tzv. lobizona). Jejich kronikář Gonzalo Fernández de Ovideo (žil v 16. stol.) si poznamenal do deníku: „V oblastech na sever od řeky La Plata žijí vlci ještě větší, než naše největší dogy.“ Zmíněný kronikář byl poněkud slabší v zoologii, v Jižní Americe totiž skuteční vlci (Canis lupus) nežijí. Tajemným „vlkodlakem“ na vysokých – chůdovitých nohách byl pes (vlk) hřivnatý. C. B. Colby o tomto zvířeti ve své knize Divocí psi napsal: „Toto zvíře je třeba vidět na vlastní oči, aby člověk uvěřil, že skutečně existuje, ale ani pak si nebudete jisti, že nejde jen o přelud. Vypadá, jako by bylo sestaveno omylem z různých psovitých šelem. Nohy má příliš dlouhé, krk příliš krátký, uši příliš velké a srst bez ladu a skladu.“

Když se španělští dobyvatelé setkali s vlky hřivnatými, byli přesvědčeni, že narazili na vlkodlaky.

Vlk hřivnatý
Z uvedeného popisu pana Colbyho by se nezasvěcený mohl domnívat, že se jedná o jakousi pouťovou zrůdičku. Bizarní vzhled vlků hřivnatých vzbuzoval v lidech (některé zoology nevyjímaje) dojem, že jde o podivného tvora, jakoby vzniklého v ateliéru nějakého surrealistického umělce. Dokonce i světově proslulý zoolog sir David Attenborough, ve své knize Planeta žije (nakl. Panorama, 1990), o vlku hřivnatém píše: „Na pampách slídí i jiná větší psovitá šelma, pes hřivnatý. Podobá se spíše lišce, jejíž tělo je groteskně zkresleno křivým zrcadlem petřínského bludiště. Hlavu a trup má sice velikosti ovčáckého psa, ale nese se na předlouhých nohách alespoň metr nad zemí. Dlouhé končetiny má jako zjevnou adaptaci na pohyb ve vysoké trávě. Není dobrým běžcem, ani rychlým, ani vytrvalým. Má poměrně malé srdce vzhledem k velikosti těla, což svědčí o jeho malé výkonnosti. Na chytání morčat pes hřivnatý rychle běhat nepotřebuje. Loví skutečně jen malou kořist, jako jsou ptačí mláďata a ještěrky, nepohrdne ani větším hmyzem a slimáky a svůj jídelníček si zpestřuje i kořínky a plody.“ Evoluční vývoj se však nemýlí a vlk hřivnatý – půvabná a graciézní psovitá šelma vypadá přesně tak, jak sama ke svému způsobu života nutně potřebuje. (Ostatně – pokud prožijete tolik hodin u výběhů vlků hřivnatých jako já v jihlavské a pražské zoo, ručím vám za to, že eleganci a plachou jemnost těchto šelem zaručeně oceníte.)
Přestože je vlk hřivnatý vysoký v kohoutku kolem 90 cm, jeho hmotnost nepřesahuje 25,5 kg. Na první pohled jsou na něm nápadné dlouhé tmavé nohy s černými tlapkami. Jeho srst je rezavě hnědá a od týlu jej na hřbetě zdobí černý pruh, který se ježí jako hříva (odtud i jeho jméno). Vlk hřivnatý žije v pampách s vysokou trávou (vysoké nohy mu umožňují dobrý rozhled), ale také v bažinatém terénu s lužními porosty. Tato šelma není dobrým sprinterem, nejraději se pohybuje lehkým, vytrvalým a mimochodným (což je nápadné) klusem.
Vlk hřivnatý je nejčilejší za soumraku a v noci. S oblibou loví králíky a další hlodavce, ptáky, ale nepohrdne ani hmyzem a jeho larvami. Několikrát již bylo nafilmováno, že vlci hřivnatí loví i hady. Tyto šelmy se však nevyhýbají ani „rostlinné dietě“ – milují kořínky, hlízy i ovoce (mají-li možnost, vyhledávají dužinaté plody keře, který je domorodci lidově označován jako „vlčí ovoce“, vědecký název této křoviny je Lycocarpum solanum). Rostlinná potrava často kryje až polovinu jejich denního příjmu. Vlk hřivnatý je schopen ulovit i drobnější domácí zvířectvo (především drůbež), proto byl (a dosud je) často lidmi pronásledován jako škodná. (Dlužno poznamenat, že vlk hřivnatý je však i místy v Jižní Americe chován jako domácí mazlíček, v současnosti je však jeho chov soukromými osobami zakázán a tudíž je ilegální.)

Vlci hřivnatí žijí v monogamních párech.

Způsob života
V odborné literatuře se dodnes často setkáváme s informacemi, že vlci hřivnatí vedou samotářský život, že samec a samice sice spolu obývají společné teritorium, avšak stýkají se pouze v období říje. Mnohaletý výzkum argentinského zoologa Carlose Chavese však prokázal něco docela jiného. Podle něj samec a samice vytvářejí monogamní pár, který hájí své území proti vetřelcům. Estrus probíhá u vlků hřivnatých v květnu nebo červnu. Po dvouměsíční březosti rodí samice jedno až pět mláďat, o které se starají oba rodiče po dobu osmi měsíců až jednoho roku.
Vlci hřivnatí vydávají rozmanité zvuky, které je možno zaslechnout především v noci. Při sporech o teritorium vydávají vrčení a vytí, ale i štěkot, které má odehnat vetřelce. Avšak i zvířata v páru udržují mezi sebou zvukový kontakt, a to i na značnou vzdálenost.

Tyto bizarní psovité šelmy nejsou dobrými sprintery.

Návštěvníci kláštera
Do pralesního kláštera v brazilském Caraca přicházejí již po více jak dvacet let (!) každou noc vlci hřivnatí. Tyto psovité šelmy se v průměru dožívají asi osmi let, takže je možno říci, že sem přicházejí již celé jejich generace. Přesto, že vlci hřivnatí žijí v párech, za zdi kláštera jich přichází celá smečka. Mniši je zde totiž každodenně (či lépe „každonočně“) krmí. Vskutku sympatická a praktická bohoslužba pro (jinak často pronásledované) vlky hřivnaté. Mírumilovnost těchto šelem nijak nepotvrzuje pravdivost starých legend, které pošetile tvrdí, že tyto plaché šelmy „dokáží zabít pouhým pohledem“.
„Položka“ v Červené knize
V posledních letech počet vlků hřivnatých, žijících ve volné přírodě, dramaticky poklesl, takže byl tento živočišný druh, bohužel, již také zapsán v Červené knize ohrožených druhů. Podle odhadů (prý optimistických) dnes žije v Argentině asi jen pouhá tisícovka těchto šelem, přičemž areál jejich současného výskytu zabírá sotva třetinu původní rozlohy. Nejvyšším (a tedy uspokojivým) stavem vlků hřivnatých se může pochlubit z latinskoamerických zemí pouze Brazílie, zatímco v Paraguayi, Bolívii a v jižním Peru žijí pouze málopočetné a izolované populace. V Uruguayi byl vlk hřivnatý s nejvyšší pravděpodobností již zcela vyhuben. Přitom všechny jihoamerické státy svorně přijaly zákony na ochranu těchto šelem, jejich dodržování je ovšem nedůsledné a pytláctví těžko prokazatelné a usvědčitelné (ostatně jako u nás).

Ač šelmy, nepohrdnou vlci hřivnatí ani rostlinou potravou.

Příčiny ohrožení
Počty vlků hřivnatých v minulosti decimoval především člověk svým lovem. V současnosti je, kromě pytláctví, vážným problémem především úbytek vhodného prostředí v důsledku dalšího a dalšího lidského osídlování nových území a zemědělského využívání půdy. Mnoho vlků hřivnatých také každoročně hyne na silnicích pod koly osobních automobilů. Vážným problémem jsou pro vlky hřivnaté také infekční choroby, především parvoviróza, dále invaze močových cizopasníků (Dioctophyma renale) a rovněž dědičná cystinurie, která je přímým důsledkem příbuzenské plemenitby v malých izolovaných populacích.

Ne všichni dokáží ocenit půvaby této šelmy.

Pomohou zoo?
Dramatický pokles stavů vlků hřivnatých ve volné přírodě vede zoology a ochránce přírody ke hledání a realizaci projektů, které by měly špatný stav zastavit a naopak přinést obrat k lepším vyhlídkám pro budoucnost. Jednou z alternativ je posílení „divoké“ populace jedinci odchovanými v zajetí. Tento projekt však naráží na mnohá úskalí. Odchyt vlků hřivnatých z volné přírody je v Jižní Americe již po mnoho let zakázán, takže tyto šelmy rozhodně nepatří k běžným chovancům místních zoologických zahrad. Navíc většina těchto psovitých šelem, které se v některých zoo nalézají, byla zabavena soukromým osobám (jež chovaly vlky hřivnaté nelegálně) nebo pašerákům zvířat. Zmínění vlci hřivnatí byli většinou chováni v naprosto tristních podmínkách – buď na řetězu nebo v malých nevyhovujících klecích. Vypustit taková zvířata zpět do volné přírody samozřejmě nepřipadá ani v nejmenším do úvahy. A protože byli vlci hřivnatí v Jižní Americe ještě donedávna běžní a pro zooparky neatraktivní, mají místní zoo s chovem těchto šelem daleko méně zkušeností, než-li jejich evropské „sestry“.
V roce 2000 se v zoologické zahradě v Buenos Aires narodila první štěňata vlka hřivnatého (vrh čítal čtyři mláďata), což u návštěvníků způsobilo poprask a oslavy nebraly konce. Rodiče štěňat mají zajímavou historii: otec byl zabaven pašerákům a máma přicestovala až z pražské Tróje. České patrioty určitě může těšit fakt, že pražská zoologická zahrada chová vlky hřivnaté již úctyhodné čtyři desítky let. Za tu dlouho dobu se podařilo odchovat více než sto mláďat těchto krásných vzácných šelem.

P. S.
Studium DNA vědcům potvrdilo, že vlk hřivnatý není spřízněn s žádným současným druhem psovitých šelem. Dochované fosilie rovněž prokázaly, že vlci hřivnatí jsou jedinými velkými jihoamerickými psovitými šelmami, které přežily dobu ledovou. Doufejme, že budeme mít dostatek odpovědnosti, porozumění, odhodlanosti, citu i znalostí, abychom vlky hřivnaté uchovali i pro budoucnost.