Jak funguje kůň - část 17.: Několik poznámek k výcviku koně

1. Výcvik nebo trénink

Tyto pojmy se velmi často různě zaměňují. Z jazykového hlediska to sice nevadí, z hlediska provedení a účinku na organismus však už rozdíl najdeme.
Trénink je dlouhodobý promyšlený proces, při kterém se kůň přizpůsobuje opakující se zátěži (fyzické i psychické). Vznikají při něm nové pohybové vzorce, zlepšuje se funkce všech tělesných orgánů a často se mění i stavba těla. Dá se říct, že by mu mohl odpovídat pojem „atletika“.
Výcvik se soustředí spíš na zlepšování nervosvalové koordinace, využití přístupné energie a vytváření nových podmíněných reflexů. Z lidských činností bych ho přirovnala pojmu „tanec“. Kůň musí být při výcviku pozorný, protože zaměstnává i jeho „mozek“. Princip jakéhokoli výcviku - ať už mluvíme o obsedání remonty, naučení piafy či „Parelliho hrách“ - spočívá ve vytváření podmíněného reflexu: vycházíme z toho, co kůň „od přírody“ umí a kombinací „umělých“ a „přirozených“ podnětů ho postupně přimějeme dělat nové věci. Přitom se v nervové soustavě „vypalují“ nové cestičky. Ty zpočátku vedou impulsy velmi nejistě a nekoordinovaně, nové pohyby, držení těla či cviky jsou pro koně fyzicky i psychicky náročné, neprovádí je úplně správně a zbytečně do toho zapojuje mnoho svalů. Postupně se však učí používat jen ty potřebné svaly, vše, co je „navíc“, vynechává. Nový cvik se pro něj stává snadným a nenáročným. Dalším opakováním se mu všechno dokonce zautomatizuje.

• obr. 1: Nenechejte se zmást vodorovným držením krku – kůň se tak může docela dobře „flákat“. Pro počáteční rozhýbání a zahřátí před prací je to však potřebná součást výcviku.

2. Tělo a duše

Mnoho trenérů, jezdců či „jen“ majitelů rádo odděluje tělo koně od jeho duše. Pracuje buď jen fyzicky („sporťáci“) nebo psychicky („zaříkávači“).
Ani jedno není správně. S koněm je třeba pracovat jako s celkem. Bez duše není živého těla a bez těla s duší pracovat nelze. Cvičit a trénovat koně bez pocitů, vlastní iniciativy a vztahu k člověku je stejně scestné, jako zakládat jízdu na koni na pouhém „budování respektu a důvěry“. Fyzická kondice a dobrá koordinace odpovídající požadované práci je tělesným základem jakéhokoli důvěryhodného vztahu. Kůň, který je bolavý, unavený, v nerovnováze, nebude s chutí plnit pokyny údajného partnera - člověka. Bude na tom tratit i jejich vzájemný vztah. Uvědomte si, že kůň je bytost žijící dneškem, je to lovené zvíře, které potřebuje mít pocit, že „má kdykoli dost sil zachránit si holý život tou nejpřirozenější reakcí - útěkem!“. Tělesné pohodlí je pro koně velmi důležité, proto je třeba koně nejen „naposlouchat“, ale i „natrénovat“.

• obr. 2: Oživení huby a rozhýbání krku do stran patří k potřebnému uvolnění a rozcvičení koně před prací.

3. Uvolněný pastevní kůň

Nezřídka se člověk setká s tím, že jezdec začne se svým koněm pracovat, aniž by ho předtím řádně uvolnil. V poslední době se však rozšiřuje mylný názor, že koně trávicí den na pastvině není třeba před prací uvolnit.
Jenže i pouhé klusání pod jezdcem je fyzická námaha, která má ve srovnání s bloumáním po pastvině mnohem vyšší požadavky na celý organismus. Činnost každé pracující buňky je třeba předtím nastartovat a „nažhavit“. Práce pak bude pro koně méně namáhavá, což mu kromě jiného udrží i dobrou náladu po celou dobu ježdění. Uvolňování bude trvat podle stavu koně, počasí a plánované zátěže 10 - 60 minut, teplo, pobyt ve výběhu, nižší věk, dobrá kondice koně a méně náročná plánovaná zátěž dobu uvolňování zkrátí.
Je třeba začínat pomalým pohybem (krok a klus), který vyrovná nervové reakce pomalých vnitřních orgánů a rychlé pohybové soustavy, zlepší přísun živin a kyslíku do pracujících tkání a mobilizuje zásoby energie. Pracující svaly a další tkáně se musí zahřát na „provozní teplotu“, aby pracovaly optimálně.

• obr. 3: Dynamický oblouk = energická záď, pracující břicho a silný hřbet jsou nepostradatelné vlastnosti jezdeckého koně. Práce na kavaletách v odpovídajícím držení podporuje správnou činnost potřebných svalů i nutnou energickou nervosvalovou koordinaci a měla by být součástí jakéhokoli (i drezurního) výcviku koně.

Pak je třeba přidat cval a specifickou práci (skokoví koně nízké skůčky, vytrvalostní třeba kopečky, drezurní některé cviky apod.). Tím se připraví konkrétní svaly a jejich nervové dráhy na nastávající zátěž.
Neméně důležité je zotavení po zátěži. Je třeba odplavit kyselinu mléčnou a další zplodiny ze svalů, to trvá až 60 minut (!) a je třeba k tomuto účelu koně zpomalovat postupně (cval - klus - krok). Nervové funkce se po zátěži obnovují ještě déle! Nejvhodnější je postupné snižování zátěže nejlépe v terénu, po vykrokování dát koně do výběhu či ho třeba ještě povodit a „popást“.

4. Hlava dole - aktivní záď

V poslední době se mezi jezdci objevuje dvojí náboženství: prvním je naučit koně, aby nosil hlavu dole, druhým je zaktivovat mu záď. Samozřejmě na tom není nic špatného - pokud se obě „náboženství“ spojí a pokud se ani jedno nevyznává v extrémním provedení.
První extrém - aby kůň chodil s hlavou co nejníže - se provádí většinou pomoci různých pomocných otěží. Oblíbené jsou gumy či jim podobné vyvázání prostřednictvím gagu, ale i různé lonžovací postroje či přehnaně krátký chambon nebo gogue. Takové držení těla však koně nesmírně vyvádí z rovnováhy, přetěžuje předek. Mnoho lidí to dělá z neznalosti, kůň se jim přitom doslova vleče jak smrad, táhne za sebou zadní nohy a svaly, které chceme „vypracovat“, vlastně nic nedělají. V lepším případě tak honíme koně dokola bez jakéhokoli žádoucího efektu, v horším si zaděláváme na zdravotní problémy.
Druhým extrémem je zaktivování zádě, většinou usilovným pobízením podle hesla „nezáleží, kde je hlava, důležité je jezdit koně od zádě“. To není pravda. Koně, kteří mají jít dobře dopředu, budou mít vždy přirozenou tendenci zvednout krk a prohnout hřbet. Nelze čekat, že s aktivní zádí kůň „sám od sebe“ padne hlavou níž do případného přilnutí.
Oba extrémy zkracují horní linii koně, jinými slovy prohýbají hřbet a místo přípravy koně na nošení jezdce vlastně dělají opak. Svalový korzet chránící páteř před nepřirozeným zatížením se nevyvine.
Našim cílem bude kůň pohybující se protaženou horní linií a pracujícím břichem. Hlavu stačí mít na úrovni kohoutku, čili krk přibližně vodorovně, postupně bude kůň schopen pohybovat se kratší časové úseky s trochu nižším držením těla. Dle potřeby pak můžeme začít pracovat na vzpřimování a shromažďování. Zadní nohy mají dělat pomalejší, ale prostorné kroky. Je třeba, aby se každý sval pravidelně stahoval a povoloval. Pouze to dovolí svalu řádné prokrvení, což mu zajistí dostatek živin, kyslíku a odvádí zplodiny. Sval se může vyvíjet. V tomto případě je krok podružný, kůň bude mít hlavu dole, dělat dlouhé kroky, ale svaly moc práce neprovedou. Vhodný je klus a u zkušenějších koní cval, především jejich vzájemné přechody. Musíme hledět na to, že má krk udělat „oblouk“, hřbetní a bederní svaly pružit a zadní nohy aktivně dělat dlouhé kroky pod tělo.

• Dynamický oblouk lze vypracovat i dobrým cvalem.

5. Jen si na něj sednu v kroku…

Mnoho lidí se domnívá, že není problém sednout si na (většinou mladého) koně a jít se jen tak projít v kroku, že tím vlastně koně nijak nezatěžují. Podobný názor je i ten, že když jedu na pohodovou vyjížďku, je to odpočinek nejen pro mě, ale i pro mého koně.
Omyl! Stojící kůň nemá žádnou možnost stabilizovat páteř a chránit si ji před hmotností jezdce. Sedět delší dobu na stojícím koni je tedy skutečný hřích. Kůň v kroku má podobný problém. Jeho hřbet musí být pohyblivý, pokud se má zachovat uvolněnost koně, páteř je vypadá jezdci na pospas. Mnohem lepší to je s klusem a cvalem, zde už fungují mechanismy svalové stabilizace páteře. Kdo je ke svému koni ohleduplný - a platí to především pro koně mladé či dlouho neježděné, čili málo připravené na nošení jezdce(!) - ušetří ho dlouhých krokových vyjížděk a couraček v sedle. Přírodou se v tu chvíli totiž skutečně kochá jenom jezdec!

• obr. 5: Naprosto zbytečná až škodlivá práce. Kůň se valí po předku, záď tahá za sebou, přetěžuje přední nohy a je zcela vyveden z rovnováhy. Takto to vypadat nemá!

6. Posilovat? Nadýchat? Drezurovat?

Na konec bych velmi ráda seznámila čtenáře s pár zásadami práce s koněm. Následující přehled velmi stručně ukazuje, jak lze výcvikem a tréninkem ovlivnit (nejen) pohybovou soustavu koně a tím i jeho jezdecké kvality.

Obratnost:
Charakterizuje ji přesná koordinace pohybu. Většinou je to součást obecné zdatnosti koně (což je úplně prvotní vytrvalost) a měla by být základem jakékoliv práce s koněm. Obratnost zlepšujeme tzv. výcvikem. Tato práce není namáhavá („těžká“), ale vyžaduje velké soustředění a nervosvalovou koordinaci, svaly se musí do práce zapojit v přesném sledu a rychlosti. Výsledkem je přiježděnost koně - schopnost reagovat ihned a přesně a stále jemnějšími pohyby na situace, které mu představíme. Rozvíjí se i inteligence koně a vzájemný vztah s člověkem.
Spolu s obecnou zdatností se však obratnost „trénuje“ už od hříběte, už od narození se učí nových pohybovým stereotypům. Proto je bezpodmínečně nutný správný odchov s dostatkem pohybu a fyzických i psychických vjemů, na druhé straně je třeba se vyhnout nadměrným požadavkům a přetěžování koně. Později obratnost zlepšujeme různými cviky v terénu i na jízdárně, na ruce i pod sedlem.

Rychlost:
Rychlost charakterizuje rychlé střídání stahu a uvolnění svalu. Je to činnost náročná na energii, vyžaduje dostatečné zásoby glykogenu ve svalech a souvisí s tvorbou kyseliny mléčné a dalších kyselých produktů. Ty mohou narušit nervovou tkáň, takže rychlostní práce bývá náročná i psychicky. Rychlost zlepšuje schopnost nervů a svalů reagovat na podněty, zlepšuje rozvoj a kvalitní funkci svalů.
Rychlost se nejlépe trénuje mezi 2. a 3. rokem života koně, kdy se plně rozvíjí hormonální řízení organismu, ovlivňující celkový metabolismus těla. Nikdy nelze po koni chtít dlouhou rychlou práci, je třeba začít s krátkými úseky a jen opatrně je prodlužovat.

Síla:
Pro sílu je rozhodující dostatek bílkovin pro růst svalové hmoty, která se tak může více stáhnout. Takto pracující sval pak zvětšuje svůj objem - podívejme se například na lidské vzpěrače. Důležitá je i dobré nervosvalové koordinace, kdy se na jednom stahu podílí najednou více svalů nebo jejich částí. Zlepšováním síly zlepšujeme i prokrvení svalů a pohotovost přísunu živin, budujeme zásoby bílkovin i energie. Síla se často spojuje s rychlostí (vzniká dynamická síla, například důležité je tempo pro překonání vysokého skoku), charakterizovaná menší hmotou a velkým zrychlením, nebo s vytrvalostí (tažní koně orající hluboké pole), charakterizovaná velkou hmotou a pomalejšími pohyby.
Sílu lze trénovat (čili „nasvalovat“) až po uzavření růstových štěrbin v kostech, což by nemělo být před 3. - 4. rokem života. Dobrý trénink může zvýšit sílu koně až o 300%! Nejdříve u mladého koně vypracujeme rychlostní a obratnostní sílu, až později vytrvalostní. Pro mladého koně je nebezpečné pracovat v těžkém terénu, „tahat“ těžké věci nebo provádět delší dobu silové cviky (hodně skoků, těžké drezurní prvky včetně shromáždění apod.).

Vytrvalost:
Vytrvalost je charakterizována dlouhodobou a pomalou prací, která spaluje zásoby energie a závisí na dostatečné dodávce kyslíku. Rozvíjí dýchací a oběhový systém, ovlivňuje složení krve i svalů a energetických zásob.
Základem je tzv. obecná zdatnost, kterou je třeba začít jakýkoli trénink: jinými slovy nadýchání koně, kdy se jeho tělo vůbec učí fyzicky i psychicky pracovat. Jedná se o pomalou práci trvající déle než 30 minut. Kromě vytvoření základní kondice je to také dobrý způsob, jak zhubnout, protože tělo se při ní učí využívat tuky a šetřit cukry. Tato základní vytrvalost navíc posiluje končetiny a chrání je před přetížením.
Skutečnou vytrvalost však lze trénovat až u dospělých koní, nejdříve po 4. roce života! Dokud tělo roste, není schopno poskytnout této práci dostatek energie a může dojít k vyčerpání a poškození. Vytrvalost se může dobrým tréninkem zlepšit až o 4000%!

Jak spolu tyto vlastnosti souvisejí:
Obratnost společně s obecnou zdatností vytvářejí podmínky pro rozvoj rychlosti. Pro jakéhokoli mladého koně je tedy kromě dobrého odchovu nepostradatelný základní drezurní výcvik a základní „nadýchání“.
Rychlost je předpokladem pro rozvoj dynamické síly, na té lze stavět s rozvojem vytrvalostní síly a až pak lze ze všeho vybudovat vytrvalost.