Návštěva u chovatele

Lidi jsou různý. Některý nevytáhnou paty z baráku i kdyby z nebe padaly fialky a uprostřed louky ležel připravenej ubrousku prostři se, jiný zase musej bejt furt na cestách a nepijou jiný než návštěvám nabízený kafe, i kdyby bylo z bukvic. Já na návštěvy tedy moc netrpím, kafe si dělám nejradči doma přefiltrovaný a jedu-li tedy autem, pak si nemůžu dát ani to pivo, jedinej převařenej zdravej nápoj na světě. Existuje prý také nealkoholický, to je mě ovšem podezřelý. Ňákej Bernand z Humpolce míval podle obrázků takový hustý vlnitý vlasy, přímo háro, až tuhle jsem ho rozpoznal na nálepce, prej nejlepšího nealkoholickýho piva a hele ho. Vlasy mu slezly.

Amazoňan kubánský – Amazona leococephala.

Tuhle jsem ovšem byl navštívit burzu na Kladně, kam tedy jezdím pravidelně a rád. Nakoupím krmení a poklábosím. Dozvím se novinky, co tenhle, co támhlecten, jak to vypadalo jinde, vypotím se v sále a jedu zase zpátky. Potkám staré známé, rituálně zavedené pozdravy a domů. Naposledy jsem tam potkal jednoho, kterého znám tak dlouho, že už ani nevím jak dlouho. On totiž pochází jen kousíček odtud, odkud pocházím i já. V dobách, kdy jsme zásadně nevycházeli z domu neozbrojeni prakem, chodili jsme po stejných stezkách, které známe oba důvěrně dodnes. Prohodili jsme spolu pár slov a při tom nezávazném klábosení mě jen tak vypadlo, že jsem u něj ještě nebyl a měl bych se tam podívat. Tak příď! Jenomže jsem línej, v zádech mi bolí, na vlastního šoféra samosebou nemám, asi to bude tím, že už dávno nenosím ten prak, tím mě asi ty nohy ztuhly. Jenže ten starej kámoš to vzal natolik vážně, že najednou telefon. Jsem doma, tak kde seš? Dej mi telefon, dneska nemůžu, já se vohlásím. Tak, teďkonc už budu muset vytáhnout konečně paty z baráku. Teď už nemůžu nepřijít! Vono to taky není daleko, ta vzdálenost je na dnešní dobu titěrná, dalo by se to jet i na kole. To však zmiňuji jen na okraj, ve skutečnosti to znamená, že jsem to jezdíval běžně na kole.

Amazoňan zelenolící – Amazona viridigenalis.

Kousek na západ od Prahy leží městečko jak na dlani, až k němu je to rovina, vlnit se to začíná až dál. Unhošť je stará a leží příhodně na dobrý silnici, takže tam člověk dojede dřív než by bičem třikrát zapráskal. A taky není zase moc veliký, takže cílová adresa se dobře hledá, i když, pravda, kousek jsem se vrátit musel. Zvenku ten domek vypadá nenápadně, uvnitř jsou papoušci všude, kam se jenom vejdou. Majitele jmenovat nehodlám a to z docela prostého důvodu, zapomněl jsem si vyžádat jeho svolení. Ostatně jsem ani původně nic psát nechtěl. Jak jsem se však vrátil domů, tak mě to najednou přepadlo a začal jsem klofat do klávesnice.

Amazoňan žlutolící brazilský – Amazona autumnalis diadema.

Není to žádný moderně vybudovaný chov z těch nejlepších a nejmodernějších materiálů. Právě naopak. Je to česká klasika. Začalo to asi někde tady v tom přístěnku, potom se to rozrostlo do kůlny vedle, než by jeden řekl švec, bylo to vzadu v bejvalý kovárně, aby to hned zakrátko vylezlo po schodech na půdu a vyslalo to výhonky na zahradu. Tady je vidět, že se ty trubky zrovna někde šikly lacino, zatímco ty vedle jsou krapítko jiný, musely se šiknout někde jinde. Důvěrně to znám, kdysi mě ukecali, abych napatlal nějaký poutače na 1. máje a dodali mě ochotně tolik hobry navíc, že jsem si s ní vyložil vnitřní stěny ptačírny. Dneska by se řeklo, že mě zkorumpovali. A vlastně taky že jo, vlastní nohou jsem nikdy na tendlecten svátek nevykročil, ale jásavý transparenty jsem vyráběl.

Co mě tedy na tom tak zaujalo, když obvykle našinec čučí s vyjeveným výrazem na krásné moderní voliéry sestavené jednoduše z moderních duralových profilů potažených svařovaným a pozinkovaným pletivem? Tady nešlo jen o vzhled. Tohle byl chov! Tady byli především ptáci, ptáci v dobré kondici, ptáci hnízdící. A tady je opravdu pěkná kolekce. Celý ten chov stojí především na amazoňanech a amazoncích. Všechno jsem to nepočítal, do spodních klecí se neohýbal, to mi nejde. Je tady více párů žaků, to jsou ptáci, o které bude vždycky zájem. Byli tady i agapornisové, ovšemže v zajímavějších barvách dneška, což jsou třeba růžovohrdlí oranžovolící. Na fotkách mám třeba papoušky konžské, to je dneska také tahák.

Mladí amazonci běločelí – Pionus senilis.

Čeho si člověk alespoň trochu znalý všimne, je skutečnost, že všichni ti ptáci komunikují s chovatelem. Všichni jsou do určité míry ochočení. Žakové mluví. Amazoňané přilétají na pletivo a nechávají se šimrat na břiše. Jsou sice trochu ostražití, vždyť s chovatelem je tu cizí návštěva, ale zase ne tolik, že by se snad plašili. Dokonce ani aratingové, pověstní řvouni, kteří reagují na cizí návštěvy hlasitěji než pověstné husy z římského kapitolu, jsou potichu. Jsou chovatelé, kteří vás v hnízdní době do svého chovu vůbec nepustí, aby ptáky nějak nerušili. Tady vám chovatel řekne, že tihle mají právě dvě vejce a potom sáhne do budky a vejce vyndá. Samice se sice brání, ale nekouše. Potom vám předvede na dlani nakrmená mláďata a zase je vrátí samici do budky. Samozřejmě i tady můžete vidět mláďata a vejce v líhni, když nějaký pár je nějak nervóznější a tak jdou mláďata na umělý odchov. To je dneska běžné. V zájmu zachování druhové pestrosti v chovech si nikdo nemůže dovolit jen tak odepsat nadějný dorost. Dneska jsou pro umělý odchov ty nejlepší podmínky. Jednoduše udržíte požadovanou teplotu v líhni, mláďata mohou v poklidu pospávat a hlavně trávit. Umělé směsi pro jejich výživu jsou dotaženy k samé dokonalosti, takže zbývá mít jen potřebný volný čas, abyste je mohli několikrát denně nakrmit. Mnozí se domnívají, že takto odchovaná mláďata jsou pro další chov nevhodná. Chybí jim styk s rodiči, chybí jim tak zvané správné „vtištění“. Praxe však již dávno ukázala, že takto jednoduché to zdaleka není. Kdybychom to měli aplikovat na svět lidí, potom by to snad mělo znamenat, že děti vychované v tak zvaných dětských domovech jsou pro další život bezcenní jedinci? Samozřejmě, že nikoliv! Počty jedinců, kteří nějak vybočují svým chováním jdou napříč celou populací. U ptáků tomu není jinak. Uměle odchovaná mláďata mohou být výbornými rodiči, právě tak jako ptáci z přímého odchytu mohou naprosto zklamat. Zkušený chovatel si však přeci jenom dokáže vybrat vhodnější jedince. I u ptáků, právě tak jako je tomu u lidí, můžeme pozorovat čtyři základní typy temperamentu. Sestavit chovný pár ze dvou choleriků nejspíš nepovede k úspěchu. A právě tady začíná tajemství úspěchu. Musíte ovšem umět svoje svěřence pozorovat, naučit se jim rozumět co nejvíce, navázat s nimi kontakt. A právě tohle je v tomto chovu patrné na první pohled. Jestliže ptáci přijdou na pletivo k chovateli i v přítomnosti cizí osoby, nelze to nazvat jinak než jako harmonický chov. Některé páry dokonce reagují na povel. Pár papoušků konžských bydlel v takové menší voliéře, či větší kleci. Chovatel říkal, že je nechává prolétnout. Postav se tady stranou a otevřel přední stěnu. Oba ptáci potom na povel vyletěli na bidlo pod stropem místnosti, kde se procházeli a pozorovali návštěvu. K oku přiložený fotoaparát je znervózňoval. Je to něco, co člověk obvykle nedělá a tím se stává podezřelým. Uvažoval jsem o tom, jak chovatel zase ptáky dostane zpátky do klece? Naprosto jednoduše. Řekl jenom domů a ptáci okamžitě zase vlétli do své klece, na svoje vlastní teritorium.

Aratinga zlatý (sluneční) a jeho budka – Aratinga solstitialis.

Já jsem již něco podobného viděl, shodou okolností také na Kladensku. V Bělokách, což je vesnice hned takhle vedle na dohled od Lidic, na jejich konci býval docela malý domek a vzadu za ním řada voliér. Tenkrát pro droboť. Bydlel tam pan Krupička, truhlář. Choval pro tehdejší dobu základní sortiment astrildů. Motýlky rudouché, zlatoprsky, amaranty malé a tygříčky. Na dnešní dobu vzácnost. Míval pravidelné odchovy, což bylo neocenitelné pro zachování těchto ptáků v chovech u nás vůbec. Voliéry byly průchozí. Vzal si na sebe staré sako, které viselo v jakési předsíni a pomalu procházel voliérami, na dlani nabízel moučné červy. To jste tedy neviděli, motýlci a zlatoprsky po něm lezli jako mouchy, jakoby byl pro ně jenom nějakým bidélkem. On neudělal jediný prudký pohyb, kterým by je nějak vylekal. Nejdůležitějším obranným chováním těchto mrňousů je neustálá pohotovost a jak by se něco šustlo, okamžitě zmizet. Zase tady byla jakási symbióza mezi chovatelem a těmi ptáky, což se odráželo na bohatých odchovech. To však přeci stojí za to.

U navštíveného chovu papoušků stojí za zaznamenání, že chovatel používá pro svoje amazoňany, amazonky a aratingy docela zvláštní budky. Je to zase česká klasika. Jsou to asi 80 cm hluboké, plastové kanalizační trubky, na vnější straně žebrované. Černé. Jde o velmi tvrdý materiál. Přístup pro ptáky shora. Je to naprosto přírodní postup. Hned někdy začátkem devadesátých let začal pokusně vycházet jakýsi časopis pro pány anglického typu. Pár obnažených slečen, ale také něco poučného. V jednom čísle byla krásná reportáž z návštěvy rezervace pro amazoňany kubánské. Tito ptáci tam hnízdí téměř výhradně v dutinách kmenů vichry zlomených palem, přístup zásadně shora. Mám tuhle reportáž ještě někde pečlivě schovanou, chovatel ji měl vyvěšenou nad svým pracovním stolem. Odtud ta inspirace. Odřezky takovýchto rour o světlosti 200 mm mohou být lacino k mání, pokud tedy víte, kam se obrátit. Stačí přidělat dno, na ně potom něco slabých hoblin, v dolní části vyříznout okénko a samozřejmě zavírací dvířka tak velká, aby se jimi vaše ruka dobře protáhla. Vnitřní strana těchto rour je však hladká, to by dělalo ptákům potíže, zvláště pak mláďatům při opouštění hnízda. Nejjednodušší řešení bývají nejgeniálnější. Tady to bylo vyřešeno skutečně tím nejjednodušším způsobem. Do budky byl prostě postaven kus kulaté betonářské žebírkové oceli dvacítky o délce přesahující krapítko hloubku budky. Je dost těžký na to, aby jej ptáci nemohli přesunovat a zároveň má povrch tak akorát drsný, aby po něm ptáci mohli dobře šplhat. A zaručeně tenhle kus železa nezničí. Pokud tam umístíte dřevěný klacek, byť z tvrdého dřeva, v krátkém čase jej ptáci rozkoušou na cimpr campr. Hrozí přitom třeba i to, že nějaká větší část takového klacku spadne dolů a ptákům rozbije vajíčka nebo usmrtí nějaké mládě.

Papoušek konžský – Poicephalus gulielmi.

Jsem docela spokojen s tím, že jsem dokázal vytáhnout paty z baráku a viděl tak několik geniálních maličkostí, na což se dívám vždycky s potěšením. Jsem spokojen s tím, jak mi ti ptáci svou krotkostí a spokojeností umožnili jen tak mimochodem si cvaknout pár fotek, jakož i tím, že jsem dokázal odolat předloženým domácím koláčům přímo reklamního vzhledu. Doktor na mě vždycky útočí: zhubnout! Jak? Nežrat!!! Příjemné odpoledne.