Sdílet:
Louskáček červenoprsý
(Spermophaga haematina)
Jednou z největších vzácností mezi africkými pěnkavami nádhernými v našich chovatelských zařízeních jsou tři zeměpisné form...
(Spermophaga haematina)
Jednou z největších vzácností mezi africkými pěnkavami nádhernými v našich chovatelských zařízeních jsou tři zeměpisné formy louskáčka červenoprsého. Jedná se o:
1. haematina (Vieilot)
2. to oensis (Neumann)
3. pustulata (Voigt).
Francouzi jej nazývají Astrild á gros bec bleu, Cros bec sanguin, Rouge noir. Španělé Estrilda pice azul pecho rojo, Éspermófaga hematina. Angličané Crimson breasted blue bill, Blue bill. Němci Retbrustsamenknacker nebo Rotbüstiger Samenknacker. Jak již naznačují jejich názvy ve Francii a Španělsku, byli louskáčci považováni ještě ve dvacátém století za astrildy. Ještě v současné době se někteří ornitologové snaží kvůli podobnému zbarvení samice louskáčka a vločkovníka červeného (Hyparges niveoguttatus) je zařazovat mezi astrildy.
Poddruh haematina nalezneme v západní Africe od jižní části Senegalu až ke Ghaně. Celková délka od špičky zobáku ke konci ocasu činí 130–140 mm. Samec má hlavu, veškerou vrchní část včetně vrchních krovek ocasních leskle černou, břicho, stehna, spodní krovky ocasní a spodní část ocasu matově černou, brada, hrdlo, prsa a přední část boků jsou šarlatově červené, rovněž lesklý zobák je ocelově modrý s červenou špičkou, oči jsou hnědé až červenohnědé s bělavými až modrobílými kroužky očních víček, běháky jsou černohnědé.
Poddruh pustulata obývá území od jihovýchodu Nigerie přes Kamerun a Gabun, velkou část jižní části Zairu, severní část Angoly a dále na území Kassai a Uelle. U tohoto poddruhu má samec červeně rozmazané líce, rozsáhlé červené boky a červené horní krovky ocasní. Samice má červenohnědé peří na hlavě, také horní krovky ocasní jsou červené. Křídla a vrchní část opeření jsou černohnědé. Černé břicho je poseto mnoha bílými skvrnami kapkovitého tvaru.
Poddruh togoensis žije v jižní části Toga přes Dahomey až k jihozápadu Nigerie. Někteří ornitologové jej považují za míšence mezi oběma shora uvedenými poddruhy, které se zde setkávají. U samců se to projevuje především zbarvením červenočerných horních krovek ocasních. Louskáček červenoprsý se zdržuje v hustém buši, na okraji lesa a na pasekách, přednost dává blízkosti vody nebo bahnitému území. Jeho výskyt byl zaznamenán nejen na rovinách, nýbrž také v kopcovitém terénu až do výšky 1400 metrů nad mořem.
Louskáčci žijí nejprve v párech a později společně s výletky skrytě mezi trávami a bylinami, jejichž semeny, čerstvými výhonky a poupaty se živí. S oblibou chytají létající hmyz a pavouky. Ve své domovině hnízdí v období dešťů, které ve středozápadní Africe připadá na srpen, říjen a leden. Rozsáhlé hnízdo si staví v hustém křoví ve výšce asi jeden metr nad zemí z trav, listů a kapradin a uvnitř je vystláno jemnými travami a vlákny.
Ornitologové našli v hnízdech většinou 3–4, vzácně až 6 vajec s bílou skořápkou, které mají rozměry 13×19 až 15×19,5 mm. Louskáčci byli do Evropy dovezeni již v devatenáctém století. Kupříkladu obchodník se zvířaty Fockelmann dovezl do Hamburgu v roce 1878 velký počet těchto ptáků. Tehdy byli nazýváni „snovačovití“ louskáčci červenoprsí a co je důležité, samci byli považováni za samostatný druh a samice naopak za zcela odlišný druh. Tato skutečnost byla způsobena tím, že mezi nimi je výrazný rozdíl ve vybarvení a kresbě a nebyl ještě znám pojem pohlavní dimorfismus. Ve dvacátém století byli do zoologické zahrady v Londýně dovezeni v letech 1928, 1935 a 1948 a do Švýcarska v roce 1961.
Pro chovatele žijící v zemích, kudy protéká řeka Labe, je důležitý rok 1975. Tehdy byli dovezeni do obou německých států a několik párů se dostalo také do České republiky.
Pro chov je zapotřebí vybírat takové jedince, kteří nejsou nadměrně lekaví a nehrozí tudíž nebezpečí, že by se mohli při vyrušení vážně zranit, případně se zabít.
Za úplnou samozřejmost považuji tu skutečnost, že importovaní ptáci nesmí mít průjem, načepýřené peří, být vyhublí a ve stresu. Pro louskáčky je zapotřebí připravit takovou místnost, která je stále vyhřívána na teplotu přibližně 25 °C. Klec by měla mít délku alespoň 1000 mm a šířku 500 mm bednového tvaru s přední stranou buď zasklenou, z drátů nebo pletiva. Případná voliéra by měla mít rozměry 2000×2000×2000 mm a měla by být hustě osázená keři. Ačkoliv se louskáček vyznačuje mohutným zobákem, ze všeho nejraději má ta nejmenší zrnka jak kulturních obilovin, tak také plevelů.
Připravíme si proto mohár (Setaria italica moharia), proso v různých barvách, lesknici, oves, vikev, různá travní semena a semeno plevelů. Ve vhodný okamžik předkládáme všechna semena naklíčená. Ze živočišné potravy je nutné mít k dispozici moučné červy, mravenčí kukly navlhčené do pšeničného klíčkového oleje, voskové moly včetně housenek, muší larvy, larvy pakomárů, nelétavé octomilky, cvrčky, roupice a za vůbec nejlepší považuji komáří larvy. Podle roční doby předkládáme žabinec–ptačinec, ježatku kuří nohu, čirok metlový, čirok zrnový a poupata různých měkkých dřevin, především ovocných stromů a rybízových keřů, které předtím nebyly chemicky ošetřeny.
Na dno klece umístíme misku s pískem, který jsme předtím vložili do pece (trouby), abychom zničili choroboplodné zárodky. Teprve potom písek promícháme s rozdrcenými skořápkami, ale jen z vařených vajec. Louskáčci se s oblibou koupají a právě proto jim do klece umístíme plastovou nebo skleněnou koupelničku. Na dno voliéry dáme lesní zeminu promíchanou s modřínovým jehličím. Koupání jim umožníme v ploché prostorné misce, kde se radostně vydovádí. Je samozřejmé, že také ve voliéře bude miska s pískem a skořápkami. V případě, že máme bednovou klec na přední části drátěnou nebo z pletiva, upevníme na ni zevnitř měkké větve douglasky, které budou přesahovat také přes dvířka. V takovém prostředí se cítí mnohem bezpečněji a větve jim dávají možnost k sezení. Řada chovatelů se dopouští chyby v tom, že louskáčkům dávají do klece perfektně uhlazená bidla o velmi malém průměru a přitom se diví, proč jim přerůstají drápky. Již od samého počátku musí mít v kleci alespoň jedno bidlo o průměru 25 mm s hrubým povrchem, o které si budou drápky obrušovat. Druhé bidlo bude mít čtvercový průřez o straně 20 i méně milimetrů se zaoblenými hranami. Nově získané jedince umístíme do karanténní klece. Do vody, případně do krmiva, dáme B komplex vitamínů, se kterými jsou jen dobré zkušenosti. Jakmile se tito jinak dosti plašší ptáci uklidní, začnou se samci ozývat dlouhotrvajícím flétnovým zpěvem, po kterém následuje trylek. Pokud se samici jeho zpěv líbí, ozve se mu ci-je. Dále můžeme zaslechnout různé krátké hlasy od cip až po cap. Pokud ptáky vyrušíme, vyrazí ze sebe tvrdé cek.
Jakmile louskáčci vletí do prostoru voliéry, původní obyvatelé se jim klidí z cesty a snaží se ukrýt. Louskáčci červenoprsí jsou totiž o poznání větší než výše jmenovaní, avšak v mimohnízdní době jsou mírumilovní. Ostatní spoluobyvatelé si rychle zvyknou na jejich velikost a čilost. Jakmile vstoupíte do voliéry, rychle se polekají a spěchají se ukrýt do houštiny, popřípadě do kouta obloženého otýpkou z rákosí. Klid ve voliéře trvá jen do doby, kdy se páry louskáčků vyberou a samci se dostanou do toku. V tom případě začnou honit především ptáky s převážně červeným zbarvením, kterými jsou samozřejmě vločkovníci. Je účelné, aby pár louskáčků měl klec, popřípadě voliéru sám pro sebe. Pro hnízdění používají buď polootevřenou budku vysokou 180 mm se čtvercovou základnou o straně 150 mm, která bude zavěšena na nejvyšším místě klece nebo si v hustém křoví ve výšce 1500 mm sami postaví z předloženého materiálu rozměrné hnízdo. Vyznačuje se tím, že jeho tloušťka je značná, má boční vstup s krátkou rourou, někdy však také bez ní. Jako hnízdní materiál překládáme různé bylinné stonky, zelené i suché trávy, listy buku, dubu, javoru, vlašského ořechu, chrastice rákosové (Baldingera arundinacea), prázdné klasy senegalského prosa a na dokončení kokosová nebo sisalová vlákna. Na stavbě se podílejí oba jedinci. Je opravdu roztomilé pozorovat samce, jak ze vzdáleného místa vláčí hnízdní materiál, který je mnohem větší než on sám. Některé samice se podílejí jen na dokončovacích pracích uvnitř hnízda. Se stavbou hnízda v budce jsou hotovi za dva dny, samostatné hnízdo v hustém keři budují někdy i pět dnů. Jako zajímavost lze uvést tu skutečnost, že jak samec, tak také samice si při stavbě hnízda prozpěvují a zpěv samice se zdá být podstatně hezčí a melodičtější než samcův.
Po dokončení stavby hnízda dochází ke kopulaci na nejnižší větvi nebo na bidélku blízko dna klece a následně se samice začne většinu dne zdržovat v hnízdě. Zanedlouho snese první vejce s bílou skořápkou, po kterém následují většinou další tři. Samice se začne pravidelně střídat se samcem při zahřívání vajec až po snesení druhého, někdy však až čtvrtého vejce. V noci sedí na vejcích jen samice. Považuji za důležité upozornit zájemce o chov louskáčků červenoprsých, že je nepochybně hrubá chyba předkládat jim po snesení čtvrtého vejce naklíčené obiloviny, ku příkladu proso a oves. Samec se totiž velice brzy dostane znovu do toku, vyhází oplozená vejce z hnízda a vy si svou chybu uvědomíte teprve se slzami v očích.
Totéž platí při předčasném podávání živočišné potravy. Protože informace o vylíhnutí prvního mláděte se dosti rozcházejí, někteří zvědaví chovatelé provádějí kontrolu hnízda. V chovatelské literatuře se můžeme dočíst, že mláďata se líhnou za 14–16 dnů, jindy zase za 17–19 dnů. Jakmile se přiblížíte k jejich hnízdu, nejprve začnou intenzivně varovně pískat, divoce poletují a samice se potom velice rychle vrátí do hnízda. Pokud chovatel zjistí v hnízdě vylíhlá mláďata ve věku 5–6 dnů, někteří rodiče je vyhází, v lepším případě je přestanou krmit. Mohu potvrdit, že taková mláďata je možné zachránit. Mláďata se dožadují nakrmení hlasitým cip–cip–cip. Jsou známy nejméně dvě příčiny, proč mláďata ve věku 5–6 dnů se u chovatele dostávají do kritické fáze. Mimo již zmíněného rušení chovatelem je další příčinou nízká teplota v odchovně. Pokud chceme dosáhnout chovatelského úspěchu, musíme běžnou pokojovou teplotu 20–22 °C zvýšit na 25–28 °C a pod budku (hnízdo) umístit infrazářič tak, aby teplota v hnízdě dosáhla 28–30 °C. Ve své africké vlasti mají louskáčci červenoprsí při hnízdění takové klimatické podmínky, že si mohou dovolit přes den svá mláďata na několik hodin nezahřívat. Tento vrozený instinkt si samozřejmě uchovávají také při chovu v zajetí. Právě proto se stává, že podchlazená mláďata nemohou řádně zažívat přijatou potravu a mnohdy s plným voletem je nalezneme v hnízdě mrtvá.
Pokud se podaří včas zjistit málo nakrmená, avšak životaschopná mláďata, je možné je odebrat rodičům a umístit je do již připravené andulčí budky vystlané jemným senem. Přitom si všimneme, že jejich kůže má masovou barvu a je pokryta dlouhým šedobílým chmýřím. Horní a dolní zobák má žlutavé okraje a špičky. V koutcích zobáku se nachází velké světležluté polštářky s výrazným vroubkováním, které se podobá papillám. Hladová mláďata otevřou zobák, na jehož žlutém patře se nachází tři černé tečky, doplněné dalšími dvěma podlouhlými tečkami na vnitřní straně polštářku v koutku zobáku, které jsou někdy slabě rozvinuty. V dolním zobáku se nachází černá, do půlměsíce tvarovaná kresba. Do zobáku jim pinzetou vložíme mravenčí kukly, které již předtím byly navlhčeny pšeničným klíčkovým olejem. Mimo to budou dostávat v pravidelných časových intervalech s pomocí injekční stříkačky vícezrnnou dětskou výživu rozředěnou teplou vodou. Zdůrazňuji, že injekční stříkačku vkládáme vždy do zobáku, nikdy do volete!!! Pokud máme štěstí, mláďata se vyvíjí nádherně při značné spotřebě krmiva. Po uplynutí přibližně 18 dnů jsou mláďata dobře opeřena a ve věku 20–23 dnů opouštějí hnízdo, do kterého se již nevracejí. Podle zákonů přírody vylétají jako první vždy silnější mláďata, ta slabší o 2–3 dny později. Ačkoliv již jako neopeřená mláďata přicházela do styku s člověkem, projevuje se u nich stejná plachost po vylétnutí z hnízda jako u dospělých jedinců. Uměle odchovaná mláďata můžeme bez jakéhokoliv rizika okroužkovat uzavřenými kroužky určenými pro andulky ve věku 14 dnů tak, že samci je budou mít na jiném běháku než samice. Ačkoliv jsou mláďata při opuštění budky zbarvena břidlicově černě (šedočerně), je možné rozlišit samce od samice. Samci mají tmavší zbarvení a na prsou převládá barva černohnědá. Naopak samice má vrchní část těla poněkud světlejší a obličej, brada a prsa jsou temně červenohnědé. Břicho samice je tmavě šedohnědé s naznačenými světlešedými tečkami. Oči a běháky jsou téměř černé, zobák je leskle černý a má světle žluté polštářky v koutcích, stejně jako žluté okraje horního a dolního zobáku včetně jeho špičky.
U mláďat poddruhu pustulata jsou horní krovky ocasní nejasně červené. Člověku, který dosud neviděl mláďata louskáčků červenoprsých, se jeví svými velkými zobáky a černošedým opeřením jako mladé vrány. Úplné samostatnosti v přijímání potravy dosáhnou dva týdny po opuštění hnízda a poté mohou být odstavena od rodičů. Před dosažením samostatnosti se na jejich krmení podílejí oba rodiče, ke konci tohoto období však ponejvíce samec, u něhož mláďata hlasitě žadonila. Péče o mláďata však nezabraňuje samci v tom, aby se záhy dostal do toku. Přibližně za čtrnáct dnů po odstavení mláďat se ve stejném hnízdě objeví 4–5 oplozených vajec. Výletci začínají přebarvovat po opuštění hnízda již po uplynutí tří týdnů. Samičky začínají pelichat již ve věku osmi týdnů, naproti tomu samci se opožďují o měsíc. Pelichání je ukončeno po šesti týdnech. Mladí samci jsou během pelichání o něco nápadnější, přičemž jim zčervenají prsní partie a také zobák dostane červenou špičku. Často také zpívají dlouhé strofy. Nejen v době pelichání velmi špatně snášejí výkyvy počasí. Chovatelé si jsou vědomi toho, že pelichání nadměrně zatěžuje organizmus všech ptáků, především však mladých samců, kteří dostávají průjem. Je účelné jim zvýšit přísun vitamínů, které jsou obsaženy kupříkladu ve sladkých mandarinkách, pomerančích a grapefruitech, které jsme předtím napíchli na několika místech a posypali je práškovým multivitamínovým přípravkem.
Velice dobré pro vývoj mladých ptáků je naklíčené krmivo, u něhož však klíček nesmí být delší než tři milimetry. Naopak nemají v přílišné oblibě vaječnou míchanici. Je znám případ, kdy vaječná míchanice způsobila u mláďat vleklý katar tenkého střeva. Za téměř ideální stav při chovu louskáčků červenoprsých lze považovat období hnízdění, kdy ptáky nerušíme a mláďata nekroužkujeme. Za těchto podmínek jsou rodiče schopni při třech hnízděních v kalendářním roce odchovat nejméně dvanáct mláďat. Louskáček červenoprsý si jistě zaslouží větší rozšíření nejen v našich chovech, ale rádi jej uvidíme častěji než dosud také na výstavách.
1. haematina (Vieilot)
2. to oensis (Neumann)
3. pustulata (Voigt).
Francouzi jej nazývají Astrild á gros bec bleu, Cros bec sanguin, Rouge noir. Španělé Estrilda pice azul pecho rojo, Éspermófaga hematina. Angličané Crimson breasted blue bill, Blue bill. Němci Retbrustsamenknacker nebo Rotbüstiger Samenknacker. Jak již naznačují jejich názvy ve Francii a Španělsku, byli louskáčci považováni ještě ve dvacátém století za astrildy. Ještě v současné době se někteří ornitologové snaží kvůli podobnému zbarvení samice louskáčka a vločkovníka červeného (Hyparges niveoguttatus) je zařazovat mezi astrildy.
Poddruh haematina nalezneme v západní Africe od jižní části Senegalu až ke Ghaně. Celková délka od špičky zobáku ke konci ocasu činí 130–140 mm. Samec má hlavu, veškerou vrchní část včetně vrchních krovek ocasních leskle černou, břicho, stehna, spodní krovky ocasní a spodní část ocasu matově černou, brada, hrdlo, prsa a přední část boků jsou šarlatově červené, rovněž lesklý zobák je ocelově modrý s červenou špičkou, oči jsou hnědé až červenohnědé s bělavými až modrobílými kroužky očních víček, běháky jsou černohnědé.
Poddruh pustulata obývá území od jihovýchodu Nigerie přes Kamerun a Gabun, velkou část jižní části Zairu, severní část Angoly a dále na území Kassai a Uelle. U tohoto poddruhu má samec červeně rozmazané líce, rozsáhlé červené boky a červené horní krovky ocasní. Samice má červenohnědé peří na hlavě, také horní krovky ocasní jsou červené. Křídla a vrchní část opeření jsou černohnědé. Černé břicho je poseto mnoha bílými skvrnami kapkovitého tvaru.
Poddruh togoensis žije v jižní části Toga přes Dahomey až k jihozápadu Nigerie. Někteří ornitologové jej považují za míšence mezi oběma shora uvedenými poddruhy, které se zde setkávají. U samců se to projevuje především zbarvením červenočerných horních krovek ocasních. Louskáček červenoprsý se zdržuje v hustém buši, na okraji lesa a na pasekách, přednost dává blízkosti vody nebo bahnitému území. Jeho výskyt byl zaznamenán nejen na rovinách, nýbrž také v kopcovitém terénu až do výšky 1400 metrů nad mořem.
Louskáčci žijí nejprve v párech a později společně s výletky skrytě mezi trávami a bylinami, jejichž semeny, čerstvými výhonky a poupaty se živí. S oblibou chytají létající hmyz a pavouky. Ve své domovině hnízdí v období dešťů, které ve středozápadní Africe připadá na srpen, říjen a leden. Rozsáhlé hnízdo si staví v hustém křoví ve výšce asi jeden metr nad zemí z trav, listů a kapradin a uvnitř je vystláno jemnými travami a vlákny.
Ornitologové našli v hnízdech většinou 3–4, vzácně až 6 vajec s bílou skořápkou, které mají rozměry 13×19 až 15×19,5 mm. Louskáčci byli do Evropy dovezeni již v devatenáctém století. Kupříkladu obchodník se zvířaty Fockelmann dovezl do Hamburgu v roce 1878 velký počet těchto ptáků. Tehdy byli nazýváni „snovačovití“ louskáčci červenoprsí a co je důležité, samci byli považováni za samostatný druh a samice naopak za zcela odlišný druh. Tato skutečnost byla způsobena tím, že mezi nimi je výrazný rozdíl ve vybarvení a kresbě a nebyl ještě znám pojem pohlavní dimorfismus. Ve dvacátém století byli do zoologické zahrady v Londýně dovezeni v letech 1928, 1935 a 1948 a do Švýcarska v roce 1961.
Pro chovatele žijící v zemích, kudy protéká řeka Labe, je důležitý rok 1975. Tehdy byli dovezeni do obou německých států a několik párů se dostalo také do České republiky.
Pro chov je zapotřebí vybírat takové jedince, kteří nejsou nadměrně lekaví a nehrozí tudíž nebezpečí, že by se mohli při vyrušení vážně zranit, případně se zabít.
Za úplnou samozřejmost považuji tu skutečnost, že importovaní ptáci nesmí mít průjem, načepýřené peří, být vyhublí a ve stresu. Pro louskáčky je zapotřebí připravit takovou místnost, která je stále vyhřívána na teplotu přibližně 25 °C. Klec by měla mít délku alespoň 1000 mm a šířku 500 mm bednového tvaru s přední stranou buď zasklenou, z drátů nebo pletiva. Případná voliéra by měla mít rozměry 2000×2000×2000 mm a měla by být hustě osázená keři. Ačkoliv se louskáček vyznačuje mohutným zobákem, ze všeho nejraději má ta nejmenší zrnka jak kulturních obilovin, tak také plevelů.
Připravíme si proto mohár (Setaria italica moharia), proso v různých barvách, lesknici, oves, vikev, různá travní semena a semeno plevelů. Ve vhodný okamžik předkládáme všechna semena naklíčená. Ze živočišné potravy je nutné mít k dispozici moučné červy, mravenčí kukly navlhčené do pšeničného klíčkového oleje, voskové moly včetně housenek, muší larvy, larvy pakomárů, nelétavé octomilky, cvrčky, roupice a za vůbec nejlepší považuji komáří larvy. Podle roční doby předkládáme žabinec–ptačinec, ježatku kuří nohu, čirok metlový, čirok zrnový a poupata různých měkkých dřevin, především ovocných stromů a rybízových keřů, které předtím nebyly chemicky ošetřeny.
Na dno klece umístíme misku s pískem, který jsme předtím vložili do pece (trouby), abychom zničili choroboplodné zárodky. Teprve potom písek promícháme s rozdrcenými skořápkami, ale jen z vařených vajec. Louskáčci se s oblibou koupají a právě proto jim do klece umístíme plastovou nebo skleněnou koupelničku. Na dno voliéry dáme lesní zeminu promíchanou s modřínovým jehličím. Koupání jim umožníme v ploché prostorné misce, kde se radostně vydovádí. Je samozřejmé, že také ve voliéře bude miska s pískem a skořápkami. V případě, že máme bednovou klec na přední části drátěnou nebo z pletiva, upevníme na ni zevnitř měkké větve douglasky, které budou přesahovat také přes dvířka. V takovém prostředí se cítí mnohem bezpečněji a větve jim dávají možnost k sezení. Řada chovatelů se dopouští chyby v tom, že louskáčkům dávají do klece perfektně uhlazená bidla o velmi malém průměru a přitom se diví, proč jim přerůstají drápky. Již od samého počátku musí mít v kleci alespoň jedno bidlo o průměru 25 mm s hrubým povrchem, o které si budou drápky obrušovat. Druhé bidlo bude mít čtvercový průřez o straně 20 i méně milimetrů se zaoblenými hranami. Nově získané jedince umístíme do karanténní klece. Do vody, případně do krmiva, dáme B komplex vitamínů, se kterými jsou jen dobré zkušenosti. Jakmile se tito jinak dosti plašší ptáci uklidní, začnou se samci ozývat dlouhotrvajícím flétnovým zpěvem, po kterém následuje trylek. Pokud se samici jeho zpěv líbí, ozve se mu ci-je. Dále můžeme zaslechnout různé krátké hlasy od cip až po cap. Pokud ptáky vyrušíme, vyrazí ze sebe tvrdé cek.
Louskáček červenoprsý
Jakmile louskáčci vletí do prostoru voliéry, původní obyvatelé se jim klidí z cesty a snaží se ukrýt. Louskáčci červenoprsí jsou totiž o poznání větší než výše jmenovaní, avšak v mimohnízdní době jsou mírumilovní. Ostatní spoluobyvatelé si rychle zvyknou na jejich velikost a čilost. Jakmile vstoupíte do voliéry, rychle se polekají a spěchají se ukrýt do houštiny, popřípadě do kouta obloženého otýpkou z rákosí. Klid ve voliéře trvá jen do doby, kdy se páry louskáčků vyberou a samci se dostanou do toku. V tom případě začnou honit především ptáky s převážně červeným zbarvením, kterými jsou samozřejmě vločkovníci. Je účelné, aby pár louskáčků měl klec, popřípadě voliéru sám pro sebe. Pro hnízdění používají buď polootevřenou budku vysokou 180 mm se čtvercovou základnou o straně 150 mm, která bude zavěšena na nejvyšším místě klece nebo si v hustém křoví ve výšce 1500 mm sami postaví z předloženého materiálu rozměrné hnízdo. Vyznačuje se tím, že jeho tloušťka je značná, má boční vstup s krátkou rourou, někdy však také bez ní. Jako hnízdní materiál překládáme různé bylinné stonky, zelené i suché trávy, listy buku, dubu, javoru, vlašského ořechu, chrastice rákosové (Baldingera arundinacea), prázdné klasy senegalského prosa a na dokončení kokosová nebo sisalová vlákna. Na stavbě se podílejí oba jedinci. Je opravdu roztomilé pozorovat samce, jak ze vzdáleného místa vláčí hnízdní materiál, který je mnohem větší než on sám. Některé samice se podílejí jen na dokončovacích pracích uvnitř hnízda. Se stavbou hnízda v budce jsou hotovi za dva dny, samostatné hnízdo v hustém keři budují někdy i pět dnů. Jako zajímavost lze uvést tu skutečnost, že jak samec, tak také samice si při stavbě hnízda prozpěvují a zpěv samice se zdá být podstatně hezčí a melodičtější než samcův.
Po dokončení stavby hnízda dochází ke kopulaci na nejnižší větvi nebo na bidélku blízko dna klece a následně se samice začne většinu dne zdržovat v hnízdě. Zanedlouho snese první vejce s bílou skořápkou, po kterém následují většinou další tři. Samice se začne pravidelně střídat se samcem při zahřívání vajec až po snesení druhého, někdy však až čtvrtého vejce. V noci sedí na vejcích jen samice. Považuji za důležité upozornit zájemce o chov louskáčků červenoprsých, že je nepochybně hrubá chyba předkládat jim po snesení čtvrtého vejce naklíčené obiloviny, ku příkladu proso a oves. Samec se totiž velice brzy dostane znovu do toku, vyhází oplozená vejce z hnízda a vy si svou chybu uvědomíte teprve se slzami v očích.
Totéž platí při předčasném podávání živočišné potravy. Protože informace o vylíhnutí prvního mláděte se dosti rozcházejí, někteří zvědaví chovatelé provádějí kontrolu hnízda. V chovatelské literatuře se můžeme dočíst, že mláďata se líhnou za 14–16 dnů, jindy zase za 17–19 dnů. Jakmile se přiblížíte k jejich hnízdu, nejprve začnou intenzivně varovně pískat, divoce poletují a samice se potom velice rychle vrátí do hnízda. Pokud chovatel zjistí v hnízdě vylíhlá mláďata ve věku 5–6 dnů, někteří rodiče je vyhází, v lepším případě je přestanou krmit. Mohu potvrdit, že taková mláďata je možné zachránit. Mláďata se dožadují nakrmení hlasitým cip–cip–cip. Jsou známy nejméně dvě příčiny, proč mláďata ve věku 5–6 dnů se u chovatele dostávají do kritické fáze. Mimo již zmíněného rušení chovatelem je další příčinou nízká teplota v odchovně. Pokud chceme dosáhnout chovatelského úspěchu, musíme běžnou pokojovou teplotu 20–22 °C zvýšit na 25–28 °C a pod budku (hnízdo) umístit infrazářič tak, aby teplota v hnízdě dosáhla 28–30 °C. Ve své africké vlasti mají louskáčci červenoprsí při hnízdění takové klimatické podmínky, že si mohou dovolit přes den svá mláďata na několik hodin nezahřívat. Tento vrozený instinkt si samozřejmě uchovávají také při chovu v zajetí. Právě proto se stává, že podchlazená mláďata nemohou řádně zažívat přijatou potravu a mnohdy s plným voletem je nalezneme v hnízdě mrtvá.
Pokud se podaří včas zjistit málo nakrmená, avšak životaschopná mláďata, je možné je odebrat rodičům a umístit je do již připravené andulčí budky vystlané jemným senem. Přitom si všimneme, že jejich kůže má masovou barvu a je pokryta dlouhým šedobílým chmýřím. Horní a dolní zobák má žlutavé okraje a špičky. V koutcích zobáku se nachází velké světležluté polštářky s výrazným vroubkováním, které se podobá papillám. Hladová mláďata otevřou zobák, na jehož žlutém patře se nachází tři černé tečky, doplněné dalšími dvěma podlouhlými tečkami na vnitřní straně polštářku v koutku zobáku, které jsou někdy slabě rozvinuty. V dolním zobáku se nachází černá, do půlměsíce tvarovaná kresba. Do zobáku jim pinzetou vložíme mravenčí kukly, které již předtím byly navlhčeny pšeničným klíčkovým olejem. Mimo to budou dostávat v pravidelných časových intervalech s pomocí injekční stříkačky vícezrnnou dětskou výživu rozředěnou teplou vodou. Zdůrazňuji, že injekční stříkačku vkládáme vždy do zobáku, nikdy do volete!!! Pokud máme štěstí, mláďata se vyvíjí nádherně při značné spotřebě krmiva. Po uplynutí přibližně 18 dnů jsou mláďata dobře opeřena a ve věku 20–23 dnů opouštějí hnízdo, do kterého se již nevracejí. Podle zákonů přírody vylétají jako první vždy silnější mláďata, ta slabší o 2–3 dny později. Ačkoliv již jako neopeřená mláďata přicházela do styku s člověkem, projevuje se u nich stejná plachost po vylétnutí z hnízda jako u dospělých jedinců. Uměle odchovaná mláďata můžeme bez jakéhokoliv rizika okroužkovat uzavřenými kroužky určenými pro andulky ve věku 14 dnů tak, že samci je budou mít na jiném běháku než samice. Ačkoliv jsou mláďata při opuštění budky zbarvena břidlicově černě (šedočerně), je možné rozlišit samce od samice. Samci mají tmavší zbarvení a na prsou převládá barva černohnědá. Naopak samice má vrchní část těla poněkud světlejší a obličej, brada a prsa jsou temně červenohnědé. Břicho samice je tmavě šedohnědé s naznačenými světlešedými tečkami. Oči a běháky jsou téměř černé, zobák je leskle černý a má světle žluté polštářky v koutcích, stejně jako žluté okraje horního a dolního zobáku včetně jeho špičky.
U mláďat poddruhu pustulata jsou horní krovky ocasní nejasně červené. Člověku, který dosud neviděl mláďata louskáčků červenoprsých, se jeví svými velkými zobáky a černošedým opeřením jako mladé vrány. Úplné samostatnosti v přijímání potravy dosáhnou dva týdny po opuštění hnízda a poté mohou být odstavena od rodičů. Před dosažením samostatnosti se na jejich krmení podílejí oba rodiče, ke konci tohoto období však ponejvíce samec, u něhož mláďata hlasitě žadonila. Péče o mláďata však nezabraňuje samci v tom, aby se záhy dostal do toku. Přibližně za čtrnáct dnů po odstavení mláďat se ve stejném hnízdě objeví 4–5 oplozených vajec. Výletci začínají přebarvovat po opuštění hnízda již po uplynutí tří týdnů. Samičky začínají pelichat již ve věku osmi týdnů, naproti tomu samci se opožďují o měsíc. Pelichání je ukončeno po šesti týdnech. Mladí samci jsou během pelichání o něco nápadnější, přičemž jim zčervenají prsní partie a také zobák dostane červenou špičku. Často také zpívají dlouhé strofy. Nejen v době pelichání velmi špatně snášejí výkyvy počasí. Chovatelé si jsou vědomi toho, že pelichání nadměrně zatěžuje organizmus všech ptáků, především však mladých samců, kteří dostávají průjem. Je účelné jim zvýšit přísun vitamínů, které jsou obsaženy kupříkladu ve sladkých mandarinkách, pomerančích a grapefruitech, které jsme předtím napíchli na několika místech a posypali je práškovým multivitamínovým přípravkem.
Velice dobré pro vývoj mladých ptáků je naklíčené krmivo, u něhož však klíček nesmí být delší než tři milimetry. Naopak nemají v přílišné oblibě vaječnou míchanici. Je znám případ, kdy vaječná míchanice způsobila u mláďat vleklý katar tenkého střeva. Za téměř ideální stav při chovu louskáčků červenoprsých lze považovat období hnízdění, kdy ptáky nerušíme a mláďata nekroužkujeme. Za těchto podmínek jsou rodiče schopni při třech hnízděních v kalendářním roce odchovat nejméně dvanáct mláďat. Louskáček červenoprsý si jistě zaslouží větší rozšíření nejen v našich chovech, ale rádi jej uvidíme častěji než dosud také na výstavách.
text, foto a kresba: Antonín Vítek
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
