Představujeme okrasné holuby - bernburské bubláky

Zvláštní kontrast mniší kresby učaroval mnoha tvůrcům holubích plemen. Mezi nejtypičtější okrasné holuby, které tato kresba přímo charakterizuje, patří bernburský bublák, mimořádně líbivý představitel rousných dvojvrkočatých bubláků, který dle mého názoru patří k jedněm z nejvýraznějších reprezentantů umění německého holubářství.

• Modrý kapratý.

Vznik bernburského bubláka je opředen velmi různorodými, překvapivými až téměř zavádějícími podněty, které nám dochovala dobová německá literatura. Můžeme se v ní dozvědět i takové informace, že plemeno vlastně vzniklo v Anglii a odsud bylo dovezeno do německého města Halle nebo také, že výchozím plemenem, ze kterého byla přenesena kresba, byl parukář, případně bělohlavý voláč. Zatímco uvedené informace neskrývají zřejmě notnou dávku autorského fantazírování, setkáváme se i s mnohem logičtějším pohledem na původ tohoto plemene. Dnes převažuje názor, že vznikl křížením dobového rousného dvojvrkočatého bubláka s barevnými holuby v kresbě mnicha, kteří jsou v saské oblasti dlouhodobě zastoupeni a udrželi se tam dodnes. Předkové původního bubláka přišli do Německa z Ruska a v té době dali základ rodícímu se německému dvojvrkočatému bubláku. Bernburský bublák vznikal již v první polovině 18. století v Anhaltské oblasti, s centrem šlechtění mezi městy Köthen a Bernburg, přičemž vůbec první informace o rousném bublákovi v kresbě mnicha sahá do roku 1758. Jak již název plemene napovídá, středisko chovu nalezl v městě Bernburgu a okolí, přesto však adjektiv bernburský získal až v druhé polovině 19. století vlastně náhodou. Tehdy u příležitosti výročí 1000 let vzniku města Bernburgu věnoval místní holubářský spolek několik párů těchto bubláků městskému zooparku, kteří v něm byli záhy pojmenováni podle města a označení se ujalo již natrvalo. V té době to byli holubi ještě poněkud nedokonalého fenotypu, který často provázelo příliš řídké a ploché utváření předního vrkoče, zobák se jevil spíše potemnělý, běžně se vyskytovalo bílé břicho, pera v rousech byla barevná a barva holubů byla velmi nevýrazná. Zato však bublání bylo na vynikající úrovni. Zprvu byli chováni jako červení a žlutí, později spektrum rázů rozšířili modří a černí, kteří se objevovali v chovech asi od roku 1860. Speciální klub zahájil svoji činnost v roce 1908 v Bernurgu jedenácti zakládajícími členy. O čtyři roky později bylo na speciální výstavě shromážděno již sto holubů, ale přes tuto, jak se ukázalo, magickou hranici se později podařilo dostat klubistům jen zcela ojediněle.

• Modrý pruhový.

Bernburského bubláka charakterizuje klasická mniší kresba, která má pevně dané a dosti přísné zákonitosti, jejichž striktní dodržování může být jednou z prvotních příčin, proč obliba tohoto nádherného holuba nikdy nepřekročila původní rámec. Kresba začíná bíle zbarvenou hlavou, kterou od barevného krku rozděluje přesný a jasně ohraničený oblouk vedoucí pod zobákem, dále asi centimetr pod očima a končící před nasazením chocholky. Chocholka je kompletně barevná. Na krk navazující partie těla jsou také barevné a bíle jsou zbarveny až ocas, rousy a sedm až deset ručních letek. Už mnohokrát se uvažovalo o povolení počtu šesti bílých letek, neboť poměr letek má korelaci s výskytem nežádoucího probělení zad a tzv. spodku. Protože však žádná výjimka není povolena, musí chovatelé pro dosažení standardního odchovu držet v chovu jedince s počtem bílých letek šest a menším, které sice nemohou vystavovat, ale mají v nich záruku, že s nimi dlouhodobě udrží intenzivně probarvené všechny ostatní partie holuba, kterými jsou břicho, záda, supí pera, křídelní štíty a hruď. Jestliže supí pera jsou ještě barevná, mohutné rousy jsou již zcela bílé a právě mezi těmito pernatými útvary prochází poslední záludné rozhraní kresby, která však v ideálním rozpoložení vytváří jedinečný koncert.

Do dnešní doby se zachovala velmi omezená nabídka barevných rázů, která je oficiálně pětičlenná. Nejoblíbenější jsou černí, dále červení a žlutí, ale výjimkou nejsou ani modří černopruzí a modří kapratí. Barvy opeření vyžadujeme velmi lesklé, intenzivní a rovnoměrně rozložené. U černých je žádoucí plně rozvinutý zelený lesk a sytá barva. Probarvená musí být záda, břicho a supí pera, pozornost věnujeme tzv. otevřeným zádům a nedostatkům v požadavku téměř vodorovného držení těla. Červení a žlutí mohou mít obvyklé potíže s třepenitostí v té oblasti křídelních štítů, kde mají plaví holubi pruhy. Nejpůsobivější barvu mají menší jedinci. Zapracovat by se mělo na lepším rozvoji přídatných per čelní růžice, aby byla růžice více pozvednuta a hustější. U modrých černopruhých nejsou pruhy požadovány úzké, ale nesmí být ani sbíhavé. U modrých kapratých byl v minulosti odstraněn problém se zářezy v pruzích a kvalita rázu si tak nezadá s jinými. Prostor pro šlechtitelské aktivity je v oblasti škály zbarvení téměř nekonečný, ale vyznívá téměř do ztracena.

• Červený.

Postava je podobná dvojvrkočatému bubláku německého směru, který je dáván bernburskému bublákovi za vzor ve většině z plemenných znaků. Postava je poměrně silná, veliká a hluboká, s téměř vodorovným držením a bohatým, pevným, jakkoli nezkadeřeným opeřením. Bubláka zdobí celé spektrum pernatých ozdob, se kterými se může měřit téměř až se strukturovými holuby. Ozdobami hlavy jsou přední a zadní vrkoč. Přední vrkoč vytváří oválná pozvednutá růžice překrývající vpředu ozobí a po stranách přesahující oči. Zadní vrkoč tvoří plná a velmi hustá lasturovitá chocholka, která však oproti běžným zvyklostem nebývá zakončena růžicemi. V záhlaví odděluje chocholku od pozvednuté struktury na zadní části krku zřetelný klínek. Pernaté ozdoby hlavy vyvažují mimořádně vyvinutá supí pera a také dlouhé rousy. Rousy jsou několikařadé, pevné a čím jsou ucelenější, tím je holub cennější. Hlava jako důležitý plemenný znak musí být široká a silná. Oči umístěné do bíle zbarvené partie jsou kontrastně vikvové, zatímco tržené nebo dvojbarevné nejsou přípustné. Zobák i obočnice žádá vzorník výhradně světlé, červené jsou vadou. Krátký, silný a bohatě zapeřený krk vychází ze silné hrudi a zad. Mohutná hrudní partie holuba předstupuje před široké křídelní štíty, záda se svažují jen mírně a je velmi důležité, aby nebyla otevřená. Ruční letky se téměř dotýkají konce ocasu, který je poněkud delší. Středně dlouhé nohy jsou v patním kloubu výrazně podkleslé. Při hodnocení kvality jednotlivých bubláků neopomeneme, že si zaslouží určité toleranční aktivity v probělení oblasti zad a spodku, lze snad přehlédnout i mírné růžice v zakončení chocholky a méně než sedm bílých ručních letek.

Významné nároky na vzhled tohoto bubláka poněkud zatlačily bublání do pozadí a je pravda, že srovnávat se s některými, obzvláště hladkonohými plemeny bubláků, v této disciplíně bernburský bublák nemůže. Přesto bublá rád a často. Poměrně klidný temperament předurčuje toto plemeno k voliérovému využití, ve kterém se lépe uchovávají v čistotě i jeho bílé rousy a celá zadní partie.

• Černý.

Mnoho holubářských odborníků si klade otázku, proč je tento nádherný bublák tak opomíjen. Možná je to dosti náročnou kresebnou kombinací a důrazem na špičkový rozvoj pernatých ozdob i kvalitu postavy, kdy na jediném holubovi jsou soustředěny znaky barevného holuba, holuba tvaru, bubláka a zčásti i holuba strukturového. Přitom kvalitní zvíře musí disponovat znaky všech těchto skupin v minimálně nadstandardní kvalitě.

Dalším z oblíbených a nadmíru atraktivních bubláků podobného zevnějšku, mnohdy se vyskytujících v nádherných kresbách a intenzivním probarvení s obdobnými pernatými ozdobami je anglický bublák. Tento holub je ještě kompaktnější, silnější a kratší postavy, s výraznějšími rousy, bujnější chocholkou a zvláštním předním vrkočem, který směřuje spíše dopředu nad ozobí a oblast nad očima nechává volnější. Anglický bublák se vyskytuje v ohromné paletě barevně-kresebných rázů. Mezi jeho oblíbené rázy patří i mnichové se stejnými charakteristikami jako mají bernburští bubláci, ze kterých se na loňské 81. národní výstavě USA rekrutoval i Grand Champion z chovu Johna Heppnera. Anglický bublák je ozdobou holubářství v Severní Americe, Austrálii, JAR i jinde ve světě, kam úspěšně proniká. Zato bublák bernburský usíná na vavřínech a já si pořád při pohledu na tohoto nádherného holuba říkám, jestli to není škoda.