Jak funguje kůň: Vzduch do těla - část 18.
Tělo potřebuje energii, díky níž se udržuje naživu. Tato energie vzniká spalováním živin, což je proces, který probíhá v každé buňce a je k němu mimo...
Tělo potřebuje energii, díky níž se udržuje naživu. Tato energie vzniká spalováním živin, což je proces, který probíhá v každé buňce a je k němu mimo jiné potřebný i kyslík. Proto každý „složitější“ živý tvor musí dýchat – dýcháním se totiž v jeho těle předává kyslík ze vzduchu (u vodních živočichů z vody) do krve. Spalováním energie vznikají dva odpadní produkty: voda a oxid uhličitý, které je třeba dostat z těla ven – vydechnout je.
• obr. 1: Nozdry koně v zátěži a klidu. Vlevo: nozdry u koně v kroku. Vpravo: široce roztažené nozdry stejného koně ve cvalu. Uvnitř lze vidět pigmentovanou nosní předsíň a růžovou sliznici nosní dutiny.
Dýchání je hlavní úlohou dýchacího systému – nádechem se dostane do těla vzduch a ze vzduchu do krve kyslík, výdechem se pak z krve zpět do vnějšího vzduchu vyloučí nepotřebný oxid uhličitý a voda. Další úkoly dýchacího systému jsou čich (nosní dutina), hlas (hrtan).
Pokud se bavíme o dýchacím systému, mluvíme většinou o tzv. vnějším dýchání, to je ona výměna plynů mezi plícemi a krví. Kyslík je krví roznesen k jednotlivým buňkám všech živých tkání (viz kapitola o krevním oběhu). V buňkách pak dochází ke spalování živin za přístupu kyslíku a vzniku energie, tomu se říká vnitřní dýchání.Proces vnějšího dýchání je charakterizován několika ději:
Ventilace - jedná se o nabrání vzduchu z prostředí do plic (nádech) a jeho vytlačení zpět z plic ven (výdech).
Distribuce - je to rozvod vzduchu v dýchacích cestách, čili jeho proudění skrze nozdry, nosní dutinu, nosohltan, hrtan, průdušnici a průdušky až do vlastních dýchacích orgánů: plic. Tam probíhá další děj:
Respirace - výměna kyslíku a oxidu uhličitého mezi vzduchem v průdušinkách a plicních sklípcích a krví, která zde protéká jemnou sítí speciálních vlásečnic.
Zjednodušeně můžeme říct, že při nádechu projde vzduch dýchacími cestami od nozder až po plicní sklípky, cestou se ohřeje, vyčistí a zvlhčí, zároveň se čichem prozkoumá. V plicích se dostane až k tenoučkým stěnám dýchacích průdušinek a plicních sklípků, kterými difúzí projdou jednotlivé molekuly kyslíku do krve a oxidu uhličitého a vody z krve do vzduchu v plicích. Tento vzduch je pak při výdechu z plic vytlačen a proudí celými dýchacími cestami zpět no nosu, nozdrami ven. Dýchací cesty se při výdechu mohou kašláním, kýcháním a frkáním zbavit nečistot, které se do nich společně s vdechnutým vzduchem dostaly.
• obr. 2: Nozdry koně zvědavě „nasávajícího“ pachy z okolí. Nad nozdrami je vidět i „nafouknutou“ přední měkkou část dutiny nosní.
Dýchací cesty
Na dýchání se podílejí tyto části dýchacího systému:
Nos >, nosohltan >, hrtan >, průdušnice >, průdušky >, plíce (= nejmenší dýchací průdušinky a plicní sklípky).
Dýchací cesty jsou kromě posledních úseků v plicích pevné „trubice“, které jsou neustále otevřené a vzduch tak jimi může proudit s nejnižším možným odporem. Po celé své délce jsou vystlány speciální sliznicí, bohatou na buňky a látky imunitního systému, hlenové žlázky a pokrytou drobnými řasinkami, které se vlní směrem od plic k nosu. Na hlen se nalepí nečistoty z vdechnutého vzduchu a společně jsou pak těmito řasinkami postupně vynesené z hloubi těla skrze nosní dutinu ven.
Protože dýchací orgány - a především pak plíce - jsou u koně velmi výkonné a jsou schopné zajistit mu i při velmi rychlém běhu na středně dlouhé tratě dostatek kyslíku, jsou nesmírně citlivé na jakékoli poškození, ať už infekčními mikroorganismy, nebo třeba dráždivými plyny či drobnými částečky prachu, pylů nebo plísní. Kůň proto musí žít v prostředí, kde je velmi nízká koncentrace všech těchto dráždivých elementů: venku. Jakákoli stáj nebo box je pro zdraví jeho dýchacích cest potenciálně nebezpečná.
• obr. 3: Nos koně a nánosník. Prst ukazuje na místo, nad nímž končí kostěný podklad nosu.
Hrot nosu koně se nazývá chřípí. Společně s nosní předsíní, která je hned za vstupem do nosu, čili nozdrami, je pokryto jemně ochlupenou kůží. Pod ní se nachází nosní chrupavky, které jsou u koně neúplné a z vnější strany chybí. To mu umožňuje při psychickém rozrušení, větření či při fyzické zátěži nozdry roztáhnout (obr.1,2) a do/z dýchacích cest pak může proudit více vzduchu. Nozdry rozšiřují také speciální svaly, které zvedají chrupavky nahoru.
Na vnější horní straně vstupu do nosní dutiny se nachází kůží pokrytý slepý vak.
Nosní předsíň přechází kousek dál ve vlastní nosní dutinu, můžeme to vidět pouhým okem jako zřetelnou hranici většinou pigmentované kůže a růžové sliznice (obr.1, vpravo). Poblíž se nachází otvor, kterým ústí do nosní dutiny slzný kanálek.
• obr. 4: Nosní dutina na průřezu: 1 – nosní kost, 2 – horní skořepa, 3 – dolní skořepa, 4 – nosní průchody, 5 – horní řezáky, 6 – tvrdé patro, 7 – čelní dutina, 8 – čichová kost s labyrintem, 9 – vstup do nosohltanu, 10 – mozek.
Příliš nízký a příliš utažený nánosník významně zužuje měkkou přední část nosní dutiny a ovlivňuje tak dýchání koně (obr. 3).
2. Nosní dutina
Nosní dutina se nachází v horní polovině obličejové části lebky (obr.4), z horní strany ji kryjí nosní kosti, zdola ji tvrdé patro odděluje od ústní dutiny, boční stěny jsou v přední části tvořené jen chrupavkou nebo kůží (obr.2), více dozadu už je tvoří i kosti. Nosní přepážkou je rozdělená na dvě poloviny, každá z nich je „vyplněná“ nosními skořepami, které ji rozdělují na tři průchody: horní, střední a dolní, dolním proudí u koně nejvíce vzduchu a říká se mu taky dýchací průchod. Zezadu ohraničuje nosní dutinu velmi členitá čichová kost, která má zadní stěnu „provrtanou“ četnými drobnými otvory jako po červotoči (řešetná ploténka čichové kosti). Tudy procházejí z nosu čichové nervy přímo do mozku, jeho čichového laloku, který v těchto místech sousedí s nosní dutinou. O čichu si podrobněji řekneme v kapitole o smyslech koně.
V zadní části, pod čichovou kostí, pokračují dýchací cesty dále a dutina nosní přechází v nosohltan.
Celá nosní dutina je vystlána dýchací sliznicí, v níž se nacházejí četné hlenové žlázky. Už zde se na hlen zachytí první „nečistoty“ a mohou být z nosu vyfrknuté ven, aniž by se dostaly do plic a poškodily je. Pod sliznicí nosní přepážky se nacházejí četné žíly, díky nimž je nosní dutina velmi dobře prokrvená. Jejich poranění může vést k silnému krvácení z nosu, zároveň dochází v těchto žilách při zátěži během intenzivního dýchání k ochlazování krve a tím i k potřebnému ochlazování mozku.
Nosní dutina má hned několik úloh:
Protože představuje vstup do dýchacích cest, musí připravit vzduch tak, aby se dostal do hlubších částí této soustavy co nejčistější a nejteplejší. Protože je dlouhá a velmi členitá, a pod její sliznicí se nacházejí cévy s horkou krví, i studený zimní vzduch se v ní dobře zahřeje, což je pro koně, čili živočicha obývajícího mírné až chladné prostředí, velká výhoda. Do citlivých plic se tak dostane vzduch teplý a nebude ochlazovat tělo zevnitř ani při zrychleném a prohloubeném dýchání, například během úprku koně před predátory.
V nosní dutině se vzduch také čistí, je zde mnoho bílých krvinek a dalších součástí imunitního systému, které ze vzduchu vychytají a zneškodní velkou část baktérií a jiných patogenů. Nalepí je spolu s dalšími nepatogenními nečistotami na hlen a ten je vyfrknutý z nosu ven. Čím intenzivněji kůň dýchá, tím více hlenu se tvoří a tím více nečistot se na něho zachytí. Proto je zcela běžné, že kůň po fyzické zátěži mívá řídký až hlenovitý, lehce zakalený výtok z nosu. Bílé krvinky se na sliznici dostávají z krve, proto je sliznice nosní dutiny během zátěže hodně prokrvená a červená. Zároveň má sliznice nosní dutiny četné „lymfatické uzlíky“ obsahující buňky imunitního systému, proto ani u zdravých koní nebývá zcela hladká.
• obr. 5: Největší vedlejší nosní dutiny: 1 – pravá a levá čelní dutina, 2 – části pravé a levé čelistní dutiny, 3 – nosní přepážka.
Z nosních dutin se do lebečních kostí vychlipují vedlejší nosní dutiny (největší jsou čelní a čelistní, ale kůň jich má samozřejmě více). I ony jsou vystlány dýchací sliznicí, pod níž se nacházejí cévy a nervy. Díky nim je lebka mnohem lehčí, než kdyby byla vyplněná kostní tkání. Rostou a rozšiřují se po celý život koně a díky tomu se s věkem koně mění i tvar jeho „obličeje“. Vedlejší nosní dutiny jsou u koně na každé straně navzájem propojené, pravé dutiny zcela odděluje od levých přepážka. Pravý a levý komplex dutin je otvorem spojen se stejnostranným prostředním nosním průchodem (obr.5).
Do čelistní dutiny zasahují kořeny horních stoliček, při jejich zánětu či průniku baktérií z dutiny ústní může vzniknout závažný zánět čelistní dutiny. Při jednostranném hnisavém až hnilobném výtoku z nosu je proto třeba vždy nechat zrentgenovat hlavu koně a hledat změny na kořenech stoliček. Sliznice nosní dutiny a vedlejších nosních dutin inervují větve trojklanného nervu. Při jejich chorobném podráždění může pak lehký zánět nebo „jen dotyk“ vyvolat u koně pocity jako lechtání, pálení či brnění, kterým se kůň brání házením hlavou. Tomuto syndromu se říká běžně anglickým pojmem „head shaking“.
