TAM, KAM SE VLAŠTOVIČKY VRACÍ

Je polovina týdne, od jihu k nám přitáhla tlaková níže. Mlha, obloha jak zvětralý olovo, drobně prší, ale v baráku je ještě včerejší teplo. Původně jsem sice vstal a vylezl z pyžama, ale zase to se mnou mejklo nějak naznak a cítím, že k práci mám dneska vztah asi jako k zeleninové polévce, ve které vám plave tučná housenka. Je počasí akorát tak na přemejšlení naznak. Jo, když jsem byl úplně malej, tak jsem si taky takhle ležel v postýlce, všichni stáli okolo a šišlali: ni, ni ni, ten má krásný bříško. To se nevrátí. Teď tady naštěstí nikdo není. Co by asi řekli dneska? To vám prozradím lehce. Řekli by jednohlasně: co se tady válíš, ty tlustý prase? Že by vám taky zkazili náladu?! A ještě k tomu se nějak nachyluje termín, kdy bych měl něco poslat do Fauny. Tak mě napadlo, že by to mohlo být o něčem, k čemu mají všichni lepší vztah. Vztah jako k roztomilému děťátku, který ovšem zrovna neřve, vztah nesoucí dobrou náladu. A tak mi přiletěla na mysl vlaštovka.

Vlaštovka je pták, který nad všechny ostatní svou vlastní existenci spojil s člověkem. Ne, že by vlaštovka neměla před člověkem jistý respekt, to má, přesto prakticky výhradně staví svoje hnízda uvnitř budov, anebo alespoň v předsíni nebo průjezdu. Její příbuzná, jiřička, se drží vně budov, nejraději někde pod římsou. A člověk to vlaštovkám trpí od nepaměti. Asi proto, že si všimnul, jak pilně vlaštovky loví mouchy, ty potvory votravný, který nás tak sužujou. A protože mouchy trápí i domácí dobytek a koně, tak byl hospodář rád, když měl v maštali i vlaštovky, který tam udělaly trochu pořádek. A nejspíš člověka dojímala i skálopevná věrnost vlaštovek ke svému domovu. Vlaštovka je tažný pták, který se živí létajícím hmyzem a přes zimu by se u nás neuživil. Proto na podzim odlétá do teplých krajů. Na jaře však se opět vrací a to s opravdu velkou pravděpodobností právě tam, kde v loňském roce s úspěchem vyvedla svá mláďata. Najednou, někdy již v první polovině dubna, když je ještě pořádná slota, nad dvorem švitoření a hospodáři, jsem zase zpátky doma. A namoutě, blázínku, co tak pospícháš, vždyť ještě i chumelí. Ale nemějte strach, nad vodou je nedočkavejch tiplic už pěknej mrak a první moucha se vám v ranním kafi utopí nejpozdějc zejtra. Nemusí hned pršet, stačí když kape.

Vlaštovka obecná má tak zvané vědecké jméno Hirundo rustica Linnaeus, 1758. Jméno je čistě latinské. Podíváte-li se do slovníku, snadno zjistíte, že vlaštovka se latinsky řekne hirundo nebo inis. Takže Linné si rodové jméno vymýšlet nemusel, přidal jenom jméno druhové rustica. To znamená venkovská nebo také selská, což se mu rovněž jako výstižné pojmenování povedlo. České pojmenování tohoto ptáka bývá i v hovorové řeči dosti stabilní, když jde v podstatě jen o obměny slova vlaštovka. Zdeněk Klůz třeba vyjmenovává následující pojmenování. Hirundo rustica rustica: Jastovečka, Lasstowice, Lastovica, Laštovička, Laštovice, Laštovka, Laštůvka, Lašťovka, Rulík, Vlastovice, Vlaštovice, Vlaštovice obecná, Vlaštovička, Vlaštovka venkovská, Vlaštovka vesnická, Vlaštůvka, Vlašťovice, Vlašťovka, Vlaštovka obecná. Většinu těchto jmen zná i počítač a nepodtrhává je jako chybná. Píší se sice krapítko rozdílně, jejich výslovnost je však téměř stejná a liší se nespíš jen podle toho, kolik vám chybí zubů.

Vlaštovka, tak jak ji známe od nás, se vyskytuje po celé Evropě od severu k jihu a od západu po východ a odtud pak ještě dál. Jenom úplně na severu je na mapě prázdno. No jo, tam jsou Laponci, potulní pastevci sobů, ti stabilní baráky vlastně nestaví. Směrem na východ potom potkáme naši vlaštovku obecnou, jenom v poněkud jiné zeměpisné formě přes celou Asii až po Japonsko. Není jenom ve vysokých horách centrální části Asie. Směrem na sever je tam rozšířena jen asi po šedesátou rovnoběžku, která v Evropě probíhá asi středním Švédskem. S další zeměpisnou formou se však můžeme setkat i v Severní Americe. Při západním pobřeží je rozšířena až po Aljašku, na východě tak vysoko k severu rozšířena není. Maximálně tak nějak po New Foundland. Na jihu zasahuje oblast jejího rozšíření až po střední Mexiko. Podle fotografií se rozdíl mezi evropskými a americkými vlaštovkami v podstatě nedá rozeznat. To vlaštovky z Egypta a Středního východu jsou jiné na první pohled. Místo bílé na spodině těla mají výraznou rezavou barvu.

Natolik kladný vztah jako k vlaštovkám má člověk jen k málo ptákům. Možná ke skřivanům, kteří se k nám vrací také brzy na jaře. Na rozdíl od skřivanů, kteří se jedli ještě někdy koncem l9. století, se vlaštovky u nás nejedly asi nikdy. Vlaštovka, to bylo něco jako domácí skřítek, opatrovníček. Jako kluk jsem je ještě zažil i na nemocničním pokoji. Bylo mi asi devět nebo deset let a táta chytil zápal plic a pohrudnice. To bylo v době, kdy penicilin znala tak akorát americká armáda a tak šup s ním do motolský nemocnice. To byl tenkrát spíš polní lazaret po Wehrmachtu, na rychlo rozložený po stráni, i když to bylo moc šikovně udělaný. Byla jiná doba. Žádný výběrový řízení, žádný nařčení z braní úplatků, žádná velká tahanice komu tady patří ty pozemky, jenom přijel ganerál pjechoty a mávnul rukou, kde to jako má stát. Zakrátko to tam taky stálo. V jednom z těch pokojů ležel táta se čtyřma dalšíma marodama. Jak měli v horkým konci jara otevřenou ventilačku, tak najednou přiletěla vlaštovka. Než si toho stačil personál všimnout, tak měly nad stolem ke zdi přilepený hnízdo. Až když potom měly mláďata, která dělala svinčík pod sebou na stůl, tak marodi tam měli noviny. Jednou je nějak zapomněli schovat, všimnul si toho při vizitě primář a hned zle. Tady musí být řádná hygiena! To se ovšem se zlou potázal, marodi v jednom šiku hned v obranný linii, tak musel takticky couvnout. Nakonec, televize ještě neexistovala a těch pět mělo v tý nemocnici celej den o zábavu postaráno.

V Africe to pak v zimě vlaštovky tak snadný zase nemají. Jednou přišel na kroužkovací stanici Národního muzea dopis a v něm kroužek. V přiloženém dopise psaném ne právě dokonalou češtinou potom stálo, že odesilatel bohužel neví, o jakého ptáka šlo, protože děti jej mezi tím snědly. Podle čísla se pak zjistilo, že to byla vlaštovka. Je tam někde, přesně nevím kde, jedno velké shromaždiště evropských vlaštovek, které nocují v rákosinách. Domorodci je tam ve velkých počtech loví. V Evropě se dokonce již organizoval nějaký podpůrný program, nějaké zásilky potravin do té oblasti, aby si domorodci těch vlaštovek méně všímali, ale jestli to mělo nějaký hlubší účinek bohužel nevím. Ještě docela nedávno si takhle i na vlaštovkách mlaskali v Itálii, ale i tady je to dneska zakázaný. I když zase tady nešlo jen o vlaštovky, ale o veškeré drobné ptáky. Já sám si myslím, že vlaštovky zase nebyly tak vysokým podílem na jejich úlovcích. Létají přeci jenom výše, než je optimální pro jejich odchyt. Daleko nebezpečnější pro ně je na podzim náhlá změna počasí. Pokud se při pěkném počasí na začátku podzimu jejich hejna nějak pozdrží a překvapí je náhlá změna k horšímu na severní straně Alp, potom tady zůstanou ptáci uvězněni a nakonec pojdou. Několikrát tady již organizovala ochrana přírody odchyt zemdlených ptáků a jejich letecký převoz přes Alpy do Itálie, kde byli znovu vypuštěni. Nakolik byla taková akce opravdu úspěšná si nedovedu představit. Dovedu si však představit, že to mělo velký mediální úspěch.

Čeleď vlaštovkovitých Hirundidae zahrnuje asi devadesát druhů různých ptáků, které pak dělíme asi do patnácti různých rodů. Píši asi, protože jak je již obvyklé, každý autor systému má na věc trochu jiný názor, čímž se pak mění jak počty různých druhů, tak i rodů. Je zajímavé, že vlaštovkovití hnízdí mnoha zcela odlišnými způsoby. Naše vlaštovka obecná lepí svoje miskovitá hnízda z jednotlivých kuliček bláta a mísí je i s nějakým rostlinným materiálem, jako jsou třeba kratší stébla trav. Hnízdní kotlinku pak mírně vystele jak travou, tak i peřím. Stejným způsobem staví svoje hnízdo i jiřička, ale její hnízdo je zcela uzavřené a má jen okrouhlý kulatý vletový otvor. Břehule si pak na vhodných místech vyhrabávají hnízdní nory do říčních břehů. Mnohé vlaštovky pak hnízdí i ve stromových dutinách. Pro jiřičku modrolesklou – Progne subis vyvěšují v Americe sušené tykve s vyvrtaným kulatým otvorem ve skupinách a ptáci je rádi přijímají. Hnízdí tak vlastně v kolonii. Americká vlaštovka stromová Tachycineta (nebo Iridoprocne) bicolor také ráda přijímá pro stavbu hnízda i umělé budky s kruhovým vletovým otvorem. V Evropě se vyskytuje jen málo druhů vlaštovek. Vlastně jenom naše vlaštovka obecná, dále také vcelku běžná jiřička obecná a řidčeji se vyskytující břehule říční. Na jihu Evropy pak ještě další dva druhy a to břehule skalní – Ptyonoprogne rupestris a vlaštovka skalní – Hirundo daurica. Asi nejvíce druhů vlaštovkovitých bychom pak našli v Africe, ale zástupci této čeledi osídlují i Austrálii a ostrovy Oceánie.

Jak již bylo řečeno, evropské vlaštovky jsou ptáci přísně tažní, kteří zimují v tropické části Afriky, hluboko pod Saharou. Některé populace táhnou až do jižní Afriky. Přitom severnější evropské populace zimují až docela na jihu Afriky, jak bylo zjištěno kroužkováním ptáků. To znamená, že tito ptáci v Africe přelétávají přes zimní území jihoevropských populací. V Africe pak také zimují ptáci i ze západoasijských oblastí a to především ve východní Africe. Na Sibiři jde o ptáky až od řeky Jenisej. Z východních oblastí Asie pak zimují ptáci v Indii.

Pokud jde o věrnost vlaštovek ke svému rodišti, jak se zdá, nemusí být tato vlastnost až natolik skálopevná, jak se až dosud lidé domnívali. Území drží a ochraňují především samci a také se na taková území obvykle vrací. To je však docela obvyklé i u jiných tažných ptáků, třeba rehků zahradních. O tom jsem se přesvědčil na vlastní oči, když jsem kontroloval samce rehka zahradního, kroužkovaného na vlastní zahradě čtyři roky po sobě. Některé kroužkované vlaštovky byly totiž zastiženy v Africe ještě v čase, kdy již dávno měly být na svých evropských hnízdištích. V hnízdní době jsou si páry vlaštovek věrné, ale jak se zdá, ptáci společně nezimují. Na hnízdiště se pak vrací dříve samci než samice. První ptáci, kteří se u nás na jaře objevují bývají starší ptáci, kteří si dokáží poradit s nepřízní počasí. Ptáci, kteří se vylíhli v předcházejícím roce, se vracejí až později.

Vlaštovky jsou ptáci, kteří jsou do určité míry vázáni na vodu. Nejsem sice příznivcem tohoto slovního obratu, je však nutné tyto okolnosti zmínit. Jednak právě nad vodní hladinou, která akumuluje teplo, se vyskytuje nejvíce potravy pro ptáky, kteří ji loví ve vzduchu a to zvláště při nepříznivém počasí, ale vlaštovky také obvykle nocují v rákosí. A to jak po svém jarním návratu, tak především v pozdním létě až do odletu na jih. Již mláďata z prvního hnízdění začínají nocovat v rákosí, zatímco jejich rodiče zakládají svá nová hnízda. Taková nocoviště mohou být od místa hnízdění i značně vzdálená, což však není pro tak výborné letce žádná překážka. Vzduch je jim pravým domovem, vždyť na tahu musí překonat až dvacet tisíc kilometrů. Samo sebou, že po etapách. Na zem vlaštovky sedají jen při sběru materiálu na stavbu svého hnízda. Vodu pijí a koupají se jen za letu. Jejich nohy jsou proto jen krátké a slabé.

Není pochyb o tom, že vlaštovek je u nás v současnosti méně než tomu dříve bývalo. Je sice docela běžné, že populace jednotlivých druhů ptáků, řekl bych pulzují. Někdy jsou na vrcholu, ptáků je více, viditelně se jim daří. Jindy jsou na ústupu, třeba i z některých oblastí docela vymizí. Vlaštovka, která se tak úspěšně adaptovala na lidská sídla, musí být právě takto silně pulzujícím druhem. V první řadě vůbec není jasné, kdy se vlaštovky přidružily k lidem a v které době k tomu došlo. A také na kterém místě se to asi tak stalo? Kde asi poprvé? Také jsem se vůbec nedopátral toho, jestli vlaštovky obecné využívají služeb společného ubytování s lidmi na celém území svého rozšíření. Třeba na Sibiři. Hnízdí tam také v podnájmu? Musíme si uvědomit, že i lidská populace v Evropě nebyla stále stejně početná. Třeba tak zvaná třicetiletá válka silně snížila počet obyvatel, především ve střední Evropě. Morové rány, hladomory. Protože se tak drasticky snížil počet obyvatel, bylo nutně i mnohem méně budov obývaných lidmi. Pokud by se vlaštovky chovaly v té době stejně jako dnes, muselo jich být naprosto logicky také mnohem méně než dnes. Třicetiletá válka skončila až někdy v polovině sedmnáctého století a teprve od té doby se Evropa pomalu zotavovala ze všech těch hrůz. Lidé pomalu vyšli ze svých lesních úkrytů a začali pomalu zvelebovat zemědělství. Zpočátku se tak dělo pod tvrdým nátlakem poddanství a roboty, ale zřejmě právě tohle mělo úspěch. Nedošlo k anarchii. Po stu letech začal vzrůstat blahobyt, byly tady volné finanční prostředky, začaly se budovat vznosné stavby, na kterých našlo práci značné množství lidí, kteří pak mohli svoje nově nabyté zkušenosti přenášet dál. Největší rozkvět venkova však nastal až v druhé polovině devatenáctého století. Všimněte si, že až dosud největší počet vesnických stavení nese ve svém štítu letopočty z konce devatenáctého století. Je tohle snad doba kdy začaly prosperovat i vlaštovky? Je docela s podivem, že až dosud se nenašel nikdo z ornitologů nebo historiků, který by se zabýval touto otázkou. U nás se tak maximálně někdo zabývá současným monitorováním stavů ptáků, samozřejmě, že až po získání příslušného grantu, aby nakonec zjistil, že ptáci nějak ubývají. Neví se sice proč, ale nakonec se obvykle vyřkne zaklínací formule, že to bude nejspíše úbytkem zeleně. Při takovém blábolu vylézám z kůže.

Zůstává tady pro nás ta otázka. Vlaštovka je nějakým způsobem pevně svázána s naším zemědělstvím. My dnes vidíme, že vlaštovka má nejspíš svoje nejlepší léta prosperity za sebou. Má také naše zemědělství svoje nejlepší léta za sebou? Je to ještě vůbec zemědělství? Je to spíše zemědělsko průmyslová velkovýroba, která dokáže obdělat velké kolchozní lány podle společenské poptávky nebo politické objednávky. Ta však může být i na hlavu padlá, třeba podívejte se na ty lány řepky. Zbytek krajiny zůstává neobdělán nebo přímo zdevastován. Tohle tedy všem určitě nevyhovuje. Nemyslím tím však lidi, s tím bych nikam nedošel, myslím tím jiné živočichy a především jejich různorodou přítomnost v současné krajině. Začíná se o tom sice hovořit, vlády se zavazují k zachování biodiverzity krajiny. Víte co je nakonec ta největší rozmanitost současné krajiny? Nebudete tomu chtít uvěřit, ale jsou to právě ty ohromné skladovací haly, které vyrůstají v otevřených kolchozních lánech, proti nimž všichni tak vehementně protestují. Na jejich střechách neroste žádná řepka, je tam maximálně násyp písku. Zanedlouho tam vyroste suchomilná tráva, třeba tolik chráněný kavyl a hele, bude tam ten nejlepší typ biotopu pro skřivany, koroptve nebo křepelky. A bez psů a potulných koček. Šikovný investor by tomu mohl lacino napomoci a zanedlouho udělat ze své střechy třeba i turistickou atrakci. Například na Floridě využil orel možností vysoko položených střech kosmického střediska ještě dříve, než se člověk dostal na měsíc. Kdepak, my lidi jsme stejně oproti přírodě pořád jenom šneci. Pomalu myslíme a ještě pomaleji se máme k dílu. Jestlipak si dnešní vystěhovalci také zpívají tu tesknou písničku, jejíž verš je nadpisem dnešního článku?