Chovatelské mentorování

Probouzí mne nutkavý pocit, že je na čase vstávat. Rychlý pohled na hodiny jen tuto krutou skutečnost potvrzuje. Pravda, do odchodu do zaměstnání zbývají ještě téměř dvě hodiny, ale já mám před sebou ještě chovatelské povinnosti. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, jaká by to byla pohodička bydlet si někde ve městě v paneláku a nemít na starosti malé hospodářství.

Divoké hrátky.

Je to už téměř dvanáct let, co jsem pověsil tiskařinu na hřebík a pustil se naplno do podnikání. Ne že by mě řemeslo nebavilo, naopak, knihy byly a zůstanou mou láskou. Jen prostě převládl chovatelský koníček a stal se mým denním chlebíčkem. A pak, šíleně mne ubíjelo to všednodenní brzké vstávání a nenáviděné píchačky … Mám tedy co jsem chtěl a teď nás tedy živí zverimex. Co zverimex, takový vesnický koloniál to je! Krmivo pro kdejakou havěť, vitamíny, pamlsky, semínka, hnojiva, nářadí a spousta dalšího sortimentu z oboru i jen mírně související. Zkrátka, aby každý zahrádkář, chovatel či kutil odcházel s tím, co právě potřebuje. Takový krámek pantatínka z Poláčkových Bylo nás pět, jó to je náš vzor, žádné supermarkety.

Takové obyčejné nosnice.

Ještě se naposledy blaženě otočím ve vyhřáté posteli a nezbude nic jiného, než donutit vzpouzející se tělo vstát. Včerejší návštěva se trochu protáhla a tak nějaká hodinka blahodárného spánku zákonitě chybí. Jako první vypustím do výběhu pod domem naši smečku tažných psů. Zatímco malamuti se poživačně protahují, gróňáci se bezodkladně vrhnou do tradičních ztřeštěných honiček. Občas zalituji, že není zahrada větší. Jenže když vidím dnešní výstavbu namačkanou těsně na sebe, můžu jen konstatovat: buďme rádi za to, co máme. Z úvah mne probere dloubání studeného psího čumáku do dlaně. To se černobílý mazák Black pokouší vlichotit do mé přízně a zasloužit si tak kousek pohlazení. To je však ošemetná věc. Pohladím-li jednoho, v ten moment je tu celá banda závistivých seveřanů dožadujících se vehementně pomazlení. Jediná Endy, patnáctiletá malamutka, už se těchto divokých hrátek nezúčastňuje a celé dění sleduje opatrně z povzdálí. Zato jedenáctiměsíční grónský Bandita je vykuk k pohledání. Svojí mohutnou bílou postavou převyšuje všechny v sedmičlenné smečce a připomíná tak svého dědu, obrovitého gróňáka tam v dalekém Švédsku. Čerti s ním šijou a není radno jej nechávat dlouho bez dohledu. Třeba včera. Za pár minut stihl vykopat zákop, že by se za něj nemuseli stydět Němci za války. Když díru pracně zahrabávám, kouká na mne tím svým neviňoučkým ksichtíčkem a já úplně vidím, jak se směje a v duchu si říká: „Udělám to zas!“

Bertík.

Slepice mají kurník a výběh na druhé straně pozemku. To však musím projít kolem kotce našeho Bertíka. Tenhle ušlechtilý Německý krátkosrstý ohař, je tak trochu „nechtěné dítě“. Abych to vysvětlil: asi to známe všichni, když se krystalizují a vyvíjí chovatelské zájmy našich dospívajících dětí, občas nám zůstanou jejich zvířecí svěřenci tak říkajíc na krku. Když skončilo poměrně krátké „holubářské“ období našeho prostředního syna, propadl pro změnu myslivosti. A k myslivosti, jak nás horlivě přesvědčoval, patří správný lovecký pes. Devátý pes do baráku! No to rozhodně nepřipadá v úvahu! No co budu povídat, nakonec jsme povolili, konečně, věděl jak na nás. Chválabohu, zapálení pro myslivost a vztah k přírodě se ho už několik let drží. A Bertík? Ten nás dostal všechny. Někoho svou tvárnou povahou, jiného neodolatelným játrovým nosem. Na můj příchod se jen třese a radostí, že má společnost, se může zbláznit. Proto taky už automaticky při odchodu z domu beru nějaký ten pamlsek do kapsy.

Rodinka Cooperfieldů.

Slepice pelášející z kurníku přivádějí Berta k nepříčetnosti. Jen kdyby se na ně mohl dostat, s chutí by nějakého toho „bažanta“ pro pánečka aportoval. S drůbeží už jsem u nás doma musel hodně slevit. Časy, kdy jsem jezdil se zakrslými velsumkami a wyandotkami po výstavách, připomínají už jen mírně zaprášené poháry. Stejně tak s krůtami a perličkami se už u nás můžete setkat jen na fotkách. S podnikáním volného času v žádném případě nepřibylo a navíc „psí koníček“ už delší dobu vše ostatní válcuje. Kachny by se ještě daly zvládnout a donedávna tu taky ještě byly, ale dětičky začaly být u stolu poněkud vybíravé. Malý dvorek tedy obývá jen hejno běžných slepic, aby bylo v baráku nějaké vajíčko – to se vždycky hodí. Vidím to i v obchodě na krmných směsích: Přestože s klasickým chovatelstvím už na vesnici kdekdo seknul, slepice jsou stále na vzestupu. No, a každé zdražení vajíček to jen umocňuje.

Těžko uvěřitelná historie.

Každé ráno dělám tradiční míchanici ze strouhané řepy, vařených brambor a hotové kompletní směsi pro nosnice. Na jaře a začátkem léta jsou v nejbližším okolí celé plantáže mlaďoučkých kopřiv které jsou vítaným vylepšením drůbežího jídelníčku. V zimě nebo až kopřivy zestárnou, nahradím je v míchanici krmnými pšeničnými klíčky. Je to hotová vitamínová bomba a na počtech snesených vajec je to hned znát.

Štěňátko Banditt.

Koutkem oka zaregistruji pohyb za plotem sousedovy rozlehlé zahrady – cosi černého se tam mihlo. No jo, to dezertér Coopperfield už se zase nebojácně popásá na cizím trávníčku. Černý šestitýdenní králíček mi poprvé utekl před více než dvěma týdny. Od té doby jsem jej už asi pětkrát polapil a vrátil k jeho šesti sourozencům. Během několika hodin bývá opět venku a užívá si svobody. Kudy a jak prchá je mi stejnou záhadou jako to, že se mu daří ve zdraví přežívat v revíru sousedových početných koček. Možná za tím vězí nezvyklá čilost a vitálnost našich letošních mláďat. Trochu totiž experimentujeme. Samičky divokých králíků, které se tu objevily přičiněním našeho mladého myslivce, křížím s osvědčeným francouzským stříbrem. Zvýšil se počet zabřeznutí i mláďat ve vrhu, o jejich temperamentu ani nemluvě. S králíky to mám jednoduché. Kvůli metle chovatelů králíků – kokcidióze (i veterináři s ní straší víc než s morem), krmím již několik let jen senem. Nasypat granule a doplnit vodu bývá otázka okamžiku. Pokud tedy zrovna nemusím ještě házet hnůj či sundávat seno z půdy.

Naši agapornisové.

Odchovy mladých králíků stěhuji do chlívku – svědčí jim to tam podstatně víc než v králikárně. Původně chlívek obývali jeden až dva čuníci nesoucí dědičné tradiční jméno Čulibrk. Ještě před nimi jsme chovali Hafinu a Šmoulinu, dvě kulaťoučké vietnamské sviňky. Dvakrát do roka se kolem každé z nich batolilo okolo deseti roztomilých černých selátek. Doteď dávám k dobru historky o mých inseminátorských experimentech, doložené fotografiemi pruhovaných prasátek. Dnes málem nechápu, kde jsem na to všechno bral čas.

Ve psím výběhu je podezřelý klid. Následná kontrola potvrdila mé neblahé tušení: Bandita obnovil svůj zákop do ještě větších rozměrů a Chikita neodolala vyzkoušet předčasnou sklizeň sotva se objevivších zárodků jablek. O její marné snaze svědčí jen spousta servaného zeleného listí po zemi. Naštěstí sadařských ambicí jsem se ve psím výběhu vzdal už dávno. Teď mi stačí, že vyšší patra stromů dokáží vytvořit příjemnou kulisu a stín seveřanského areálu. Obě psí party se na povel ochotně vrací do svých kotců, aby zabraly nejlepší vyhlídková místa na svých palandách. Jen štěňátko Bandita kolem mne krouží v radostném očekávání snídaně. Dospěláky krmím pouze jednou denně, takže ranní starost je především s úklidem kotců. Ale i teď začátkem léta, využíváme občas ranního chládku k menšímu tréninku s károu. Nemíním si koledovat o nějaké přehřátí, a tak je to projížďka velmi volná. Říkám tomu spíše venčení na šňůrách. Po dojezdu servíruji za odměnu vlažnou polívku. Je jasné, že pak se to ráno zbytek hospodářství těžko stíhá.

Exotické zákoutí.

Poslední zastávka mne čeká na terase. Památka na mé chovatelské začátky s andulkami a korelami se už před mnoha lety převtělila do dvou párů agapornisů. Jak s oblibou říkávám, je to hodně parády za málo peněz. Možná by se hodilo dodat i za málo starostí. Nenáročnost jejich chovu se, dle mého názoru, dá srovnat i se zmíněnými andulkami a korelami. Momentálně nezapomínám dodávat vrbové proutky, které si ptáci rozštípané nosí do budek na hnízdo. Koncem léta obdivujeme jejich akrobatické kousky na klasech oblíbené nezralé kukuřice či nabodnutých půlkách jablek. Když na to přijde, svým hlasitým pokřikem hravě přehluší kdejakou návštěvu. Jenže právě díky nim terasa i celé posezení ožije.

Dnes jsem si kupodivu nezapomněl hodinky a průběžně si hlídal čas. Zbylo mi tak deset minut času na cestu a na nachystání svačiny. Ještěže to mám do práce tak blízko. Co by kamenem dohodil. Ne že bych si během těch dvou hodinek před začátkem pracovního procesu nějak odpočal, ale na druhou stranu přicházím a zahajuji pracovní den většinou dobře naladěn a správně nastartován z chovatelské praxe. Jen ty jízlivé poznámky, jak se mám když vstávám do obchodu na osmou, zrovna nemusím. Ale ruku na srdce - chce si to někdo vyměnit? Já tedy ne!