Setkání s Inimikem vláknitým

Inimikus vláknitý (Inimicus filamentosus) patří stejně jako ropušnice, odranci a perutýni do čeledi ropušnicovití (Scorpaeninae). Vyskytuje se v Rudém a Arabském moři a dále také v Indickém oceánu, v hloubkách od 10 do 55 m. Dorůstá velikosti až 25 cm. První, co vás u iminika zaujme, je nápadné žlutooranžové zbarvení prsních ploutví a ocasní ploutve. Bohužel, pokud není vyplašen nebo se nesnaží vyhrožovat, sedí nehnutě na dně a ani si ho nemusíte všimnout. Zbarvení je totiž vidět až poté, co odtáhne ploutve od těla. Často se s ním setkáte na písečném dně, kde číhá na svou kořist. Inimikus má stejně jako ostatní z čeledi ropušnicovitých ostny napojené na jedovou žlázu. Proto musíme být při setkání s ním velmi opatrní. Jeho hřbetní ploutve jsou plné extrémně silného jedu. Pokud se nám stane, že se o ostny poraníme, musíme co nejrychleji poraněnou část strčit do horké vody, tak horké jak jen sneseme. Teplo totiž účinně ničí tento jed, který je bílkovinné povahy. Navíc se téměř okamžitě dostaví úleva od bolesti. Na inimikovi je také zvláštní to, jak se pohybuje. Mimo toho, že se přemísťuje plaváním na krátké vzdálenosti, se také dokáže pohybovat pomocí volných paprsků prsních ploutví, které používá jako „kráčivé“ nohy (odtud jeho anglické pojmenování „walkman“). Často narazíte na typickou stopu, kterou za sebou zanechává. Potkat tohoto tvora je opravdu vzácné.

Egyptské slunce září skrze mořskou hladinu a lehce mě oslepuje. Jsem na ponoru s několika začínajícími potápěči. Každou chvilku jim ukazuji nějaká ta podmořská zvířátka. Tady plave hejno bodloků, tady krokodýlí ryba, tu kambala – je vidět, jak se jim vše líbí a jak se z toho všeho těší. Zatím je pro ně vše ještě nové, tolik barev, tvarů, zvířat a zajímavostí. Až z toho jde hlava kolem. I mně, přestože jsem toho viděla již poměrně hodně. Najednou na písku spatřím „walkmana“. Sice to není poprvé co tuhle zvláštní rybu potkávám, ale i tak jsem nadšená. Inimikus patří k těm vzácněji spatřeným živočichům. Ne, že by nebyl v moři rozšířeným, ale spíš si ho moc lidí nevšimne. Hm, a já sebou nemám foťák. Škoda, ještě se mi ho nepodařilo pořádně vyfotit. Pomalu se sune po písku. Střídavě klade své jakoby prsty a krůček po krůčku se vzdaluje. Ukazuji ho své skupince, ale oni ho nevidí! Snažím se jim ho tedy nějak ukázat, ale je to marné. Tahle nenápadná ryba vypadající jako kus kamene se moc nestará o to, aby byla viděna. Bohužel oči těch méně všímavých potápěčů registrují většinou jen barevné věci. Najednou inimikus rozpřáhnul své ploutve a „rozeběhnul“ se rychle po písku. Konečně ho uviděli. Výrazná žlutooranžová barevná kresba na jeho ploutvích je hned zaujala. Z nenápadné a možná i ošklivé ryby se jediným pohybem stala kráska. Všichni si ho teď se zájmem prohlížejí. Ukazuji jim hlavně volné „kráčivé“ paprsky prsních ploutví. Tím ještě umocním jejich zážitek ze setkání s ním. Vždy jsem moc ráda, když mohu ostatním ukázat nějakého zajímavého živočicha. Když se člověk umí dívat, vidí toho najednou pod vodou daleko více. Ale aby sám mohl něco najít, musí nejdříve vědět, jak to vypadá a kde to najde. Inimikus většinou sedí někde nehnutě na písku a číhá na kořist, ale tenhle si asi vyrazil na výlet. Cíleně pokračuje v cestě po rozlehlém písčitém dně. Necháváme ho být a pokračujeme v ponoru. Po vynoření se na mě sesype lavina otázek, hlavně na inimika. „Co to bylo za rybu s těmi drápy? Já ji nejdřív vůbec neviděl, až když roztáhla ty ploutve. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového žije.“ „To byl inimikus vláknitý, je příbuzný ropušnicím, ukážu vám ho později v knížce.“

Odpoledne jsme šli opět na ponor. Vybrali jsme si písčité dno, protože jsem slíbila, že jim ukážu dráčky. Na tento ponor jsem si nezapomněla vzít foťák, tak snad něco vyfotím. Ráda bych si vyfotila inimika. Hledám ho všude kam až dohlédnu, ale nikde nic. Zrovna plaveme blízko místa, kde jsme ho potkali při prvním ponoru. Ať se dívám jak se dívám, nikde není. Tak nic, možná někdy příště. Plaveme tedy dál. Asi po pěti minutách mě někdo z mé skupinky zatahá za nohu. Že by se něco dělo? Otočím se a ptám se co se stalo. Odpovědí mi je ukázání na hromadu kamení. Dívám se, ale nic nevidím. „Na co se mám koukat?“ „Tady, tady …“ Kouknu tam a vidím nějakou krevetu, to má asi na mysli. Ukazuji mu tedy OK, že vidím. Ale evidentně jsem měla podívat na něco jiného, protože mi ukazují, že je to o kus vedle, než jsem se dívala. Kouknu tedy znova … A konečně. Už vím co mi to ukazují – inimika. Byl tak schovaný, že jsem ho neviděla, až když roztáhnul své ploutve. Taky hold nevidím vždycky hned všechno. Tentokrát se mi na mé OK dostává odpovědi v podobě radosti v očích členů mé skupinky, že taky našli něco zajímavého sami. Inimikus se dal do pohybu a vyšel na osvětlené písečné dno. Mohli jsme ho tedy vidět v celé jeho kráse a já si ho konečně mohla pořádně vyfotit.