LABUŤ VELKÁ – Cygnus olor (Gmelin, 1789)

Dnes a denně nás tak zvané hromadné sdělovací prostředky bombardují katastrofickými zprávami o úbytku všemožných živočišných i rostlinných druhů a neváhají nikdy zdůraznit, že za tuhle spoušť nemůže nikdo jiný než člověk a jeho hamižnost. O napravovatele vžitých mravů nemělo lidstvo nikdy nouzi, naopak byla vždy nouze o takové, kteří by byli ochotni vzít do rukou obyčejnou lopatu. Je to však zcela přirozené, protože lopata je zatraceně jednoduchý nástroj, který může vzít do rukou každý, třeba i filozof nebo mrzák, pokud je k tomu okolnostmi přinucen, ovšem práce s ní je tělesně natolik namáhavá, že se jí raději každý vyhne. Oproti tomu, živit se napravováním mravů je natolik příjemné a vynášející, že panuje o tento obor velký zájem. V tomto nespatřuji vůbec žádné překvapení. Nepochopitelným jevem však zůstává ochota davů tupě naslouchat všemožným věrozvěstům, ať již kážou cokoliv. Že někteří živočichové okolo nás ubývají, o tom nakonec ani není sporu, že však jiní naopak neobyčejně prospívají a rozšiřují území svého výskytu, tak o tom se obvykle dozvíte jen z těch nejodbornějších zdrojů, jinak si to musíte prostě uvědomit sami. Jsou takové druhy, které jsou evidentně na postupu ohrožené? Odpovězte si opět sami. Samozřejmě, že jsou chráněné. Potřebují to snad? Já tedy jsem toho názoru, že jde o náplň práce ochranářů, tedy o úplně něco jiného než je nějaká ochrana přírody. Zcela nedávno pak došlo k prolomení jednoho pojmu, když známý novinář pan Ondřej Neff nazval veřejně novodobé zelené apoštoly nikoliv ekology, ale ekologisty, což je podstatný rozdíl. Tím je sesadil z pozice těch, kteří vědí, neboli vědců a zařadil je správně do oddílu těch, kteří tohoto jenom zneužívají, aniž skutečně vědí. Mohou se vzít za ruce, jsou stejní, fašisté, komunisté nebo ekologisté.

O neobvyklé prosperitě některých volně žijících ptáků nás naše hromadné sdělovací prostředky obvykle vůbec neinformují, alespoň já si toho nejsem vědom. Přitom i z našich zeměpisných šířek mají takovýchto možností povícero. Asi nejmarkantnějším případem je příběh labutě velké. Kdo by tohoto velkého, sněhově bílého ptáka majestátně plujícího po vodní hladině neznal? Zná jej asi každý od dětství, i když z útlého věku jen z pohádek. Jaká však byla u nás skutečná situace s rozšířením těchto ptáků? Podívejme se do starší literatury. Dr. Josef Jirsík, náš známý a uznávaný ornitolog časů ještě nedávných, píše ve své knížce Jak poznám naše ptáky v přírodě, která vyšla v Praze v roce 1946 toto: „Protože labuť každý jistě celkovým zjevem pozná, neřadíme labutě do celkového klíče, k poznání druhů dostačí obr. str. 136. Nejčastěji objeví se u nás labuť zpěvná.“ O labuti velké potom říká, že poměrně vzácně k nám zabloudí! Potom můžeme nahlédnout do knížky Veleslava Wahla z roku 1945. Ten nám přináší další informace. K rozšíření v Čechách pak říká, že některá léta k nám zavítají ve větším množství (invaze v zimě 1940). K výskytu v Praze a okolí pak sděluje, že za poslední invaze byla několikrát zastižena. 21. ledna 1940 se zdržoval jeden exemplář na Vltavě u Mánesa (Černý 3), sám jsem ji viděl na tahu nad Střeleckým ostrovem 18. února 1940. Podle těchto zpráv je tedy více než jasné, že v té době se labutě nedaly považovat za naše ptáky, jenom za příležitostné zatoulance. Ovšem labutě byly ozdobnými chovanci zámeckých rybníků nebo městských parků již dříve. Já si třeba pamatuji, že jsem je vídával jako ozdobu na rybníčku v Karlových Varech v roce 1959. Kupírovaní ptáci za těchto podmínek dokonce i hnízdili. U nás se labuť nestala lovnou zvěří z prostého důvodu, nežila u nás. V Rusku však labutě lovnou zvěří jsou. Jak chutnají? Nemohu sloužit, nejsem Rus. Já si jenom uvědomuji, že pokrm nazývaný nadívané labutí krky, býval součástí královských tabulí. Potom z nějakých důvodů začaly labutě neobyčejně prosperovat a rozšiřovat území svého rozšíření. Je více než zajímavé, že její původní popis nepochází od Linného, který první část svého díla publikoval v roce 1758, druhý díl pak v roce 1764. Vědecký popis pochází od Gmelina až z roku 1789. Znamená to snad, že Linné labutě ještě neznal? Nejspíše ano. Můžeme proto předpokládat, že šíření labutí směrem od severovýchodu do Evropy v té době teprve začínalo? Dr. Walter Černý ve své knize Ptáci, kterou vydala Artia v roce 1980 má na mapce zakreslen výskyt labutí v Evropě tak, že zahrnuje Anglii a Irsko a potom celé okolí Baltského moře. V centru Evropy pak dvě malé enklávy, které však neodpovídají území naší republiky a leží někde v Německu. Oproti tomu se kniha kolektivu autorů vedená Dr. Hudcem Fauna ČR, Ptáci 1, jejíž druhé vydání vyšlo roku 1994, věnuje rozsáhle sbírání údajů o hnízdění uměle vysazených ptáků, jako třeba v Lednici, Blatné a podobně. Na základě těchto údajů je vyvozován dojem, že největší podíl na šíření labutě u nás má právě zdivočelý umělý chov. Já sám mám však dojem, že tento podíl je neúměrně zveličován. Někdy asi v polovině sedmdesátých let, kdy začaly labutě vcelku pravidelně zimovat v Praze na Vltavě, byl nápadný vysoký podíl ptáků kroužkovaných a límcovaných v tehdejší NDR. Kroužky a zvláště límce labutí jsou natolik velké, že se dají u labutí pohodlně odečítat. Labutě jsou velcí ptáci, kteří si jsou své velikosti vědomi a většina z nich se člověka nijak nebojí. Respektive na určitých lokalitách, zvláště v zimních měsících přicházejí až do kontaktu s člověkem a dají se jím krmit. V hnízdní době a ve volnější krajině si však uchovávají jistou obezřetnost. Severské populace jsou více tažné nebo částečně tažné. Velká zimoviště jsou třeba na pobřeží severního moře v Holandsku a Belgii. Již v roce 1978 jsem byl překvapen skutečně velkým množstvím zimujících labutí na holandských grachtech, kam jsme se dostali se zájezdem na světový šampionát C.O.M. Já jsem poprvé viděl v Praze letící labutě někdy krátce před rokem 1975. Potom se tito ptáci stali prakticky pravidelně zimujícími a velmi rychle u nás začali i hnízdit. Dnes hnízdí v Čechách a na Moravě prakticky celoplošně a to i na velmi malých vodních plochách a dokonce i tam, kde v blízkosti žádná další vodní plocha není. Nápadné jsou však vysoké počty přítomných, ale nehnízdících ptáků. V Praze je dnes na Vltavě zastihnete celoročně na mnoha místech naprosto pravidelně. Velkým procentem jsou sice zastoupeni viditelně mladí ptáci, kteří ještě hnízdění nejsou schopní, ale je tu i velký počet ptáků dospělých, kteří však nehnízdí. Na některých místech labutě vycházejí z vody a nechají se krmit i na souši. To dělají málokdy a málokde. Jednou jsem si vyfotil japonskou turistku, která byla labutí natolik zaujata, že si sedla na zem a vydržela tam tak dlouho, že jsem tu dvojici musel opustit, tolik trpělivosti nemaje. Na mapě výskyt labutí v Japonsku nenacházím, tak není divu, že jsou Japonci labutěmi v Praze uneseni.

Hnízdění labutí velkých v Praze se datuje až asi od poloviny sedmdesátých let a je spojeno s rychlým rozšiřováním a nárůstem populací těchto ptáků po celých Čechách. V letech 1950–53 hnízdil sice pár labutí v Královské oboře, ovšem tito ptáci zde byli uměle vysazeni jako ozdoba. První hnízdění skutečně divokých ptáků v Praze asi zaznamenal nedávno zesnulý ornitolog a fotograf Čtyřoký, když v roce 1976 fotografoval na rybníce Brůdku v Šeberově hnízdo s vejci. Já jsem hnízdo labutě fotografoval někdy začátkem osmdesátých let na západní hranici Prahy v Chýni, to však již labutě hnízdily prakticky všude. Ve východočeském kraji v okolí Pardubic se měly první labutě velké objevit v zimě roku 1972. Dnes tady hnízdí pravidelně a Labe je jedním z největších zimních shromaždišť u nás vůbec. Populační exploze, kdy se k nám labutě rozšířily jako hnízdící ptáci zřejmě vrcholila v polovině osmdesátých let, od té doby prý počty hnízdících ptáků poněkud poklesly. Pravidelné sčítání hnízdících i zimujících ptáků je organizováno systematicky až od roku 1995. Pro úplnost budu citovat i Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice z roku 2006. Ten říká: celkový hnízdní stav labutě velké v ČR byl v letech 2001–03 stanoven na 440–500 párů. V období 1985–89 to bylo 600–700 párů, i když se uvažovalo o mírném nadhodnocení ve srovnání s relativně přesnými celostátními sčítáními organizovanými v letech 1980–85. To je proti početnosti k roku 1989 (600–700) párů snížení o 27 %. Rovněž Musil (2000) uvádí v letech 1988– –98 snížení početnosti na téměř 1400 vodních plochách v ČR na 74 % výchozího stavu. V červeném seznamu (Šťastný, Bejček 2003) je labuť velká zařazena do kategorie EN – ohrožený druh.

Těžko říci, čím je vlastně tento u nás zcela novodobý druh ptáků asi ohrožen. Není to lovná zvěř, takže člověkem asi ohrožena není. Právě naopak, je člověkem s velkou oblibou přikrmována, čehož ve velké míře využívá. Pokud je nějaká mrazivější zima, obvykle je dobrým námětem pro tisk záchrana labutí přimrzlých k ledu. To není ohrožení. Jisté ohrožení mohou představovat třeba dráty elektrického vedení. Naopak lidé s velkým nadšením labutě zachraňují, i když si mnohdy nevědí rady. Jednou jsem byl svědkem, jak se mladé labutě nízko letící nad Karlovým mostem v letu nějak srazily a jedna z nich havarovala a žuchla mezi davy po mostě proudící sem a tam. To jste neviděli ten zmatek. Každý chtěl nějak pomoci, že by tomu zděšenému ptáku nějak uvolnili cestu asi nešlo, spíš jsem měl strach, že se pomáhající ušlapou mezi sebou. V takovém zmatku vás nenapadne nic jiného, než uvažovat o tom, kolik je asi v takovém davu naprostých dementů. Nejlepší by samozřejmě bylo toho ptáka chytit a shodit z mostu dolů, on by již přistání na vodu zvládl bez dalších problémů. Jenže to by vás ten dav mohl shodit dolů také. A pak, byl jsem zrovna v obleku a nestál jsem o to jít do divadla pokálen od labutě. Tak jsem udělal to, co měli udělat všichni, šel jsem prostě pryč.

Vzpomínám si, že někdy v době, kdy se k nám začaly labutě stěhovat, vypukl na pomezí Německa a Švýcarska na Bodamském jezeře spor o labutě. Prostě se tamním přestaly líbit ohromné počty těchto ptáků, které si oblíbily tamní zimoviště. Bylo jich nějak moc. Někdo to tenkrát chtěl nějak regulovat, jak to dopadlo ani nevím. Já to nepíšu kvůli tomu, jestli regulovat nebo neregulovat, jenom si uvědomuji, že ještě poměrně nedávno Bodamské jezero pravidelně zamrzalo a labutě tam tudíž dost dobře zimovat nemohly. Dokonce někdy v šestnáctém století chodila po ledě procesí z německé na švýcarskou stranu. Jenže jezero přestalo pravidelně zamrzat ještě před tak zvanou průmyslovou revolucí a tento fakt by mohl ledacos napovědět o tom, jak asi závisí tak zvané globální oteplování s činností člověka.

Labutě se živí převážně rostlinou potravou. Zvláště pak vodními rostlinami. Odborná literatura takové rostliny jmenuje jejich vědeckými jmény a já tedy nejsem botanikem a pro vyhledávání velkého množství pojmenování nemám dostatek chuti. Vlastně jsem si ověřoval jen jediné pojmenování vodní plovoucí rostliny Lemna a jak se dalo očekávat, jde o okřehek. Labutě se často pasou i na k vodě přilehlých zelených plochách. O požírání nějakých malých rybek nebo vodních živočichů od nás nejsou žádné zprávy. Musíme si však uvědomit, že taková potrava se dá prakticky prokázat jenom pitvou. Jenže labutě se k nám rozšířily až v době, kdy se takový způsob zjišťování již neprováděl. Co je však zjištěno je skutečnost, že labutím chutná všemožné granulované krmivo, ať již jde o krmivo pro kachny nebo ryby. To se samozřejmě těm, kteří takové krmivo používají, líbit nemůže. Vliv přítomnosti velkých labutí na přítomnost jiných vodních ptáků není nijak prozkoumán. Pokud tedy labutě mají nějaký negativní vliv na přítomnost třeba nějakých vzácnějších druhů kachen, tak s největší pravděpodobností jen na hnízdišti, které mohou případně chránit jako svoje teritorium. Na pražské Vltavě se vyskytují labutě společně s kachnou divokou a kachny si při zachování určitého respektu k mnohem větším ptákům dokáží bez problému svůj podíl na potravě zajistit. Jsou rychlejší.

Příběh labutí by pro nás měl být více než ponaučením. Ukazuje nám názorně, jakým způsobem se nám dostává informací o dění v přírodě, jakým procentem je výběr informací tendenčně přizpůsobován a jak jsme nakonec všichni manipulováni. Neměli bychom to jen tak odbýt mávnutím ruky.