Neoféma ozdobná (Neophema elegans)

V minulosti jsme tohoto ptáka znali pod názvy Papoušek ozdobný, Papoušek travní ozdobný a Traváček ozdobný. V roce 1837 získal první vědecké pojmenování Nanodes elegans Gould. Při návštěvě Austrálie se setkáme s tímto ptačím druhem na dvou územích, která jsou od sebe vzdálená téměř 1000km. Nominátní forma N.e.elegans obývá státy Victoria, Nový Jižní Wales a Jižní Austrálie. Vyskytuje se také na Klokaním ostrově. Poddruh N.e.carteri najdeme v Západní Austrálii, na pásu území širokém asi 300km a dlouhém 1500km u Indického oceánu. Dobře je znají ve městech Albany, Bunbury, Fremantle, Perth, Geraldton, Northampton, Cernarvon, Exmouth a v okolí řek Murchison, Gascoyne a Ashburton. Často je spatříme poblíž polí osázených jetelem. Semena této kulturní plodiny patří doslova k pochoutkám. Zalétají také do obilných lánů. Jejich hlavní potravou jsou polozralá semena trav, zelené části rostlin, bobule a ovoce. Celý rok pobývají v blízkosti vodních nádrží, původně určených jako napajedla pro krávy a ovce. Ve své domovině je nejhojnějším zástupcem rodu Neophema. Její početní stavy se neustále zvyšují a ptáci pronikají i do nových oblastí. Aby se získala zemědělská půda, mýtí se rozsáhlé plochy lesů a vznikají tak prosvětlené porosty, které jsou pro papoušky ideální. Nejčastěji se s nimi setkáme v přímořských oblastech ve větších řidších lesích. Tito papoušci postupují také v eukalyptových lesích, ale vysloveně se vyhýbají uzavřeným vysokým hustým lesům. Otevřená krajina v travnatých oblastech porostlá křovím a větší paseky jim poskytují potravu a hnízdní možnosti. Oblast rozšíření tohoto papouška se posunuje rok od roku k severu. Často přilétají také do blízkosti lidských sídlišť a zemědělských usedlostí. Původně byla jejich hlavní potravou travní semena, mezi kterými převažovala semena bažinatých travin. Živí se také hmyzem. Nejčastěji pobíhají na zemi nebo šplhají v hustém křoví, kde jim jejich zbarvení dobře umožňuje se ukrýt. Při hledání potravy se tito ptáci chovají klidně a dorozumívají se slabým švitořením. Při vyrušení vzlétnou nejčastěji v poslední chvíli, aby se znovu vrátili a usadili se ve křoví. Teprve při opětovném vyrušení zmizí ve velké výšce. Za letu se ozývá jejich známé tsit.
Otvory ve větvích a vyhnilých a vykotlaných kmenech eukalyptů slouží jako místo pro hnízdění. Snůška čítá čtyři až pět vajec s bílou skořápkou. V přírodních dutinách hnijících stromů nebo stromů ještě rostoucích se drží poměrně vysoká vlhkost, která má blahodárný vliv na vývoj zárodku. V době hnízdění, to je v srpnu až listopadu žijí v párech nebo v malých skupinkách. Po ukončeném hnízdění se potulují krajem společně s neofémami modrokřídlými (N.chrysostoma), neofémami žlutobřichými (N.chrysogaster) a latamy vlaštovčími (Lathamus discolor) v hejnech čítajících dvacet až padesát kusů. Působí krásným dojmem a jsou jen o málo větší než současné andulky výstavního typu.

1,0

0,1

V roce 1859 byly neofémy ozdobné dovezeny do Londýna a o tři roky později, roku 1862 byly v místní zoologické zahradě poprvé odchovány. V dalších letech se je pravidelně dařilo rozmnožovat v Belgii a Nizozemí. Odtud následovalo jejich rychlé rozšíření do dalších států. V roce 1968 jsem se na vlastní oči přesvědčil o tom, že je v Praze odchovali současně dva chovatelé, pan Emil Antonín a Vladimír Tykač. Na ubytování nemají příliš velké nároky. Je zapotřebí si uvědomit, že tito papoušci nejsou vhodní k dlouhodobému pobytu v malé kleci. V důsledku nedostatku pohybu velice rychle ztloustnou a následně dojde k selhání srdeční činnosti. Uvnitř zděné budovy postačí voliéra s podlahovou plochou 1,5m čtverečních, výškou 2m a šířkou 1m. Voliéry mohou být také venkovní, které těsně přiléhají ke zděné budově. Jejich výška činí 2m, šířka 1m a délka může dosáhnout až 6m. Do zděné budovy můžeme zavést ústřední topení. Elektrický proud v budově se zdá být samozřejmostí. Umožní nám v případě potřeby osvětlit celou místnost, použít stmívací zařízení nebo topné těleso.
Svůj odchov neofém ozdobných mám ve stejné budově a stejných klecích, které používám pro chov andulek výstavního typu. Chovné boxy jsou 1100mm dlouhé, 700mm vysoké a 500mm široké. Jsou opatřeny výsuvným dnem, odpadní nádobou na slupky z krmiva, trus a peří. Všechny boxy jsou směrem od dna ke středu zakryty lehkým průhledným plexisklem. Smyslem tohoto opatření je zabránit úniku nečistot do okolí boxů. V budově je tak udržována čistota a pořádek. Rám voliéry může být dřevěný, protože tito ptáci nejsou ničitelé dřeva. V současnosti však bývá rám voliéry vyroben z hliníkových profilů. Ve voliérách můžeme lépe pozorovat jejich elegantní let. Pokud společně s neofémami vypustíme do voliéry také zebřičky, bude život obou druhů probíhat v mírovém soužití. Voliéra může být částečně zatravněná tím způsobem, že použijeme drny trávy. Do kouta proletové voliéry vysázíme husté křoví, které poskytne těmto stále velmi plachým papouškům možnost úkrytu. Dodržíme zásadu, abychom ve voliéře chovali pouze jeden pár neofém. V době hnízdění jsou vůči jiným ptákům svého druhu agresivní. Když umístíme do vedle sebe stojících voliér papoušky rodu Neophema, budou se přes jednu vrstvu pletiva vzájemně napadat. Jestliže však bude mezi jednotlivými voliérami dostatečná mezera, zabráníme tím krvavým soubojům a navíc dosáhneme zvýšení pohlavní aktivity. Abychom zabránili vážnému zranění mláďat, připevníme na čelní stěnu voliéry nějakou starou pytlovinu, rákosovou rohož, vlnitý molitan a husté měkké větve z jedle. Když totiž mláďata vylétnou z tmavé dutiny na sluneční světlo, obvykle ještě špatně vidí a jsou oslněná. V tomto období jsou také značně plachá a při prudkém rozletu by mohla narazit na pletivo voliéry a vážně se poranit nebo dokonce zabít. Neofémy ozdobné patří k nejčastěji chovaným papouškům v našich klecích a voliérách. Jsou to půvabně uhlazení ptáci, které známe také pod názvem papoušci elegantní.

Ačkoliv ve vybarvení zaostávají za jinými příslušníky rodu Neophema, kvůli své pohyblivosti si získávají stále nové příznivce. Nejpříjemnější vlastností těchto malých papoušků je jejich melodické švitoření, kterým na zahradě neruší sousedy. Patří mezi ploskoocasé papoušky, mají hmotnost 50 až 60 gramů a dosahují délky 240mm. Často je Neoféma ozdobná zaměňována s neofémou modrokřídlou (N.chrysostoma). Ozdobná má světlejší barvu a modrý čelní proužek zasahuje až za oko. Na obličeji má méně žluté barvy a také modř na křídlech je světlejší a hlavně není tak rozsáhlá jako u modrokřídlé. Ozobí a jeho okolí je načernalé a jen nepatrná část je masově zbarvená. Vrchní část ocasu je žluto - olivová. V Austrálii je velmi hojně chovají v zajetí a patří tam k nejlevnějším druhům. Také v Anglii jsou velmi oblíbené. Jsou to klidní a odolní ptáci. Importovaní ptáci ze zámoří nebo ze zemí Beneluxu jsou sice levnější, ale zato značně choulostivější než ozdobné, již vychované v místních podmínkách. U importovaných papoušků se projevuje vysoká úmrtnost, kdežto mláďata narozená u nás jsou značně odolná. Choulostivější ptáky z dovozu si může dovolit chovat jen značně zkušený člověk. V místnosti chováme tyto papoušky při normální pokojové teplotě, tj. kolem 18 stupňů, nebo o něco méně. Je nejlepší, když si chovatel začátečník opatří tyto překrásné papoušky u některého místního chovatele. V takovém případě má velkou naději, že si domů přiveze skutečný pár. Velký počet především začínajících chovatelů nakupuje neofémy ozdobné na trzích. Po uplynutí několika měsíců však zjistí, že má dva samce nebo naopak mu do budky snáší neoplozená vejce dvě samice. Určitě stojí za to si ujasnit, jakým způsobem rozeznáme podle vybarvení samce od samice. Hlava dospělého samce je zdobena tmavomodrým páskem, který široce probíhá nad zobákem a zužuje se u oka. Nad ním je užší světle modrý pásek a zasahuje až za oko. Pod oběma modrými pásky je od zobáku k oku žluté místo. Letky jsou černé s modrým nádechem, křídelní krovky olivově zelené. Od ohbí křídel podél křídla se táhne široký, tmavomodrý lem, který je uvnitř křídel lemován světlejší modří. Od očí přes hlavu, záda a kostřec je tělo olivově zelené s hedvábným zlatým leskem, vrchní ocas je modrozelený a světle modře ukončen. Při pohledu svrchu je ocas oboustranně lemován žlutým peřím, které prosvítá od spodního ocasu. Spodní část těla od zobáku, hrdla a prsou je olivově zelenožlutá, zvolna přechází na sytě žluté břicho a mezi stehny je přerušena oranžovou skvrnou. Spodní krovky ocasní a spodní ocas jsou čistě žluté. Mladí samci jsou na břichu o něco žlutější než mladé samice. Již v útlém mládí se projevují tím, že začínají švitořit. Dospělá samice má všechny barvy matnější, bez lesku. Břicho je zelenožluté a nemusí mít oranžovou skvrnu mezi stehny. Modrá barva na hlavě a křídlech není tak intenzivní a pásek je užší. Letky jsou černé s hnědým nádechem. Má užší hlavu, ozobí a zobák jsou světlejší. Mladé samice mají na spodní straně křídla více velkých bílých skvrn. Pokud kupujeme ptáky v zimním období a prodávající je má ve vytápěné místnosti, musíme jim zajistit stejné ubytování. Jsou totiž choulostiví vůči vlhku.
Považuji za moudré řešení, odvézt si od prodávajícího chovatele také krmivo, které u něho dostávali. Všechny nově získané (nakoupené) ptáky nejprve umístíme v karanténě odděleně od jiných ptáků. I pták u původního majitele zdánlivě zdravý může být skrytě nakažen a teprve změnou prostředí a podmínek může zjevně onemocnět. V karanténě má být pták umístěn alespoň 14 dnů. V karanténní kleci je výhodné položit na dno bílý papír, abychom mohli kontrolovat trus. Papír je nutno denně vyměňovat. Ptáky v karanténě je třeba ošetřovat vždy jako poslední, při dodržování pečlivé osobní hygieny. Ve všech případech podezření na onemocnění ptáků, je vzhledem k možnosti přenosu a rozšiřování některých nemocí, nezbytné podezřelé jedince zcela izolovat od ostatních dosud zdravých ptáků. Izolační klec může být menších rozměrů (pacienti se zpravidla méně pohybují) a i zde je výhodné položit na dno papír. Podle závažnosti některých nemocí a možnosti přenosu i na člověka budeme každé celkové onemocnění, zejména hromadnějšího charakteru, a každé náhlé uhynutí (především většího počtu ptáků) hlásit veterinární službě. Uhynulé ptáky je třeba uschovat pro dodatečné vyšetření v nepropustném obalu (nejlépe sáček z plastické hmoty) na chladném místě a předat je veterinární službě. Některá onemocnění vyžadují léčbu teplem, a to až 40 stupňů. K tomu účelu je možné pacienta v izolační kleci ozařovat infralampou. Nejlépe však je umístit pacienta do speciální vyhřívané klícky, sestrojené tak, že je ze všech stran kromě přední stěny zcela uzavřena. I přední stěna může být skleněná, s větrací štěrbinou. Dno klece je nejvhodnější z ploténky s malými otvory, pod níž jsou jako zdroj tepla žárovky. Výhodné je, aby žárovek bylo několik, se samostatným zapínáním a vypínáním, aby teplota v této klícce byla regulovatelná postupným rozsvěcováním nebo zhasínáním. Teplotu je nutno pravidelně kontrolovat. Přechod z teplého prostředí do normální pokojové teploty musí být po vyléčení pozvolný. Nejen všechny klece, ale i chovatelské pomůcky bychom měli pravidelně, alespoň čtvrtletně, dezinfikovat. Voliéry se nejlépe dezinfikují vždy na podzim po vyprázdnění. Karanténní a izolační klece dezinfikujeme vždy ihned po vyprázdnění. Před vlastní dezinfekcí nejprve provedeme mechanickou očistu horkou vodou a kartáčem. Teprve potom použijeme k omytí nebo postřiku vhodný dezinfekční prostředek. Necháme jej určitou dobu působit, načež jeho zbytky opět spláchneme čistou vodou, aby při případném ozobávání nedošlo k otravě pozřením těchto zbytků dezinfekce. Mimoto voliéry asanujeme také odstraněním a výměnou písku, překrytím zeminy a vylíčením přístřešků vápenatým mlékem. Bidla je nejlépe spálit a nahradit novými. Po skončení karantény můžeme ptáky pustit do voliéry, která se nachází uvnitř zděné budovy. Nový domov je vybavíme čerstvými vrbovými větvemi a k bidlu připevníme takové pochoutky, jakými jsou jablko a klas senegalského prosa.
S ohledem na mírný průběh zimy v posledních letech, mám již několik roků vypnuté ústřední i elektrické topení v té části budovy, kde neprobíhá hnízdění. V zimních měsících se teplota v ubikaci pohybuje v rozmezí od 5 do 15°C. Považuji za důležité, aby v ptačím domě bylo sucho a dostatek světla. Je dokázáno, že ptáci přezimovaní v nadměrně teplém prostředí jsou málo odolní a chybí jim pevné uhlazené opeření. Do venkovních voliér je dáváme neofémy až v dubnu, kdy už bývá stálejší počasí. Sestavování nových párů vyžaduje trpělivost. Lépe je spárovat partnery nepříbuzné, každého z jiného chovu. U kroužkovaných ptáků bychom měli mít pravdivě vyplněné rodokmeny, které nám velmi pomohou. Mladí práci, kteří ještě nehnízdili, se sestavují v páry mnohem snadněji než ptáci starší. Spárovaní ptáci, kteří přijdou o svého partnera, mnohdy tvrdošíjně odmítají nového. Někteří chovatelé poukazují na to, že samice sice nakladou vejce, ale neoplozená. Podle mých zkušeností je to zaviněno právě nesouladem jednotlivých ptáků. Ne každý samec se spáruje s předloženou samicí, a když, tak to může trvat i šest roků, než budou vajíčka oplozená. Také mladé ptáky je však nutno spárovat již delší dobu před hnízděním, nejlépe ještě na podzim. Je zapotřebí si stanovit chovatelský cíl. První možností je ptáky rozmnožovat a výletky prodávat na trhu. Skupina nadšených chovatelů si vybrala jinou možnost a s vlastními odchovy soutěží na výstavách o titul „Nejlepší chovatel“. Tito milovníci ptáků odchovávají nikoli kvantitu, nýbrž kvalitu. Snaží se o to, aby se výsledek jejich chovatelského umění co nejvíce přiblížil požadavkům mezinárodního vzorníku (standardu).

Ptáci určení na soutěžní výstavy dostanou hnízdní budky teprve po dovršení věku dvanácti měsíců. V prvním roce hnízdění některé samice snášejí jen jednou, v následujících letech potom dochází skoro stále ke dvěma hnízděním. Já nechávám chovné páry ročně zahnízdit jen dvakrát a v každém hnízdě jim ponechám nejvýše čtyři mláďata. Pro rozmnožovatele ptáků jsou neofémy ozdobné chovu schopné již v osmi měsících. Ročně mohou získat od jednoho páru až dvanáct výletků. Takového výsledku jsou schopní dosáhnout také ptáci sedmiletí. V zajetí může neoféma ozdobná zahnízdit v kteroukoli roční dobu. Pro chovatele je však nejvhodnější jarní a letní období, kdy je dostatek různých trávních semen a také výletci přepeřují dříve, než nastane zima. Krátce před zahájením chovné sezóny to však nesmíme přehánět s otužováním ptáků. Pokud je v odchovně příliš velké chladno, může mít samice potíže se snášením vajec. Jakmile toto zjistíme, nejprve samici přemístíme do teplého prostředí. Následně ji uchopíme do ruky, rozhrneme opeření a do kloaky nakapeme rostlinný olej. Po jeho vstřebání začneme s masáží břicha směrem od nohou ke kloace. Přibližně po hodině v klidu si ověříme, zda již snesla vejce. Pokud ne, celý postup opakujeme a jistě dosáhneme kladného výsledku. V dostatečném předstihu před snesením prvního vejce dostávají ptáci starou vápennou omítku, sépiovou kost, jodovou kostku a holubí kámen. Při podávání pestré směsi krmiv rychle přecházejí na jaře do chovné kondice. Pro povzbuzení můžeme přidat také trochu kardi, nigru a semence. Naklíčená semena s klíčkem dlouhým dva milimetry jsou samozřejmostí. Do zahradní proletové voliéry dáme neofémám v dubnu na výběr dvě hnízdní budky. Některé páry dávají přednost přírodnímu kmenu, obvykle smrkovému. Jeho vnitřní průměr bude 170 až 200mm a výška 250 až 400mm. Vletový otvor má mít průměr 50 až 60mm a u nižší budky se jeho střed nachází 150mm od dna a bidlo 70mm od dna. U vysokých budek musíme vždy uvnitř upevnit žebříček nebo použít pletivo. Nevýhodou takového kmene je, že se ve štěrbinách a pod kůrou ukrývají čmelící. Slabostěnné budky vyrobené z překližky se v zahradních voliérách neosvědčily, protože špatně drží teplo. Z tohoto důvodu dáváme přednost budkám vyrobeným z prken o tloušťce 25mm, které dobře drží teplo. Často jsou používány budky stejných rozměrů jako pro špačky, to je o základně 180×18mm a výšce 250mm. Můžeme použít také ležaté budky, které však musí mít ohraničený hnízdní prostor. Pokud tak neučiníme, mláďata budou ležet příliš daleko od sebe a prochladnou. Další variantou je budka používaná od počátků sedmdesátých let dvacátého století, a to budka průlezová. Vyznačuje se tím, že je sestavena ze dvou částí. První z nich připomíná komín, který bývá často nakloněný. Má výšku 300mm, čtvercovou základnu rozměrů 100×100mm a vletový otvor v horní části má průměr 50 až 60 milimetrů. Na komín volně navazuje díl ve tvaru krychle se základnou 150mm, vybroušeným důlkem a kontrolními dvířky. Uvnitř budky - komína je ke stěně připevněný žebřík, s jehož pomocí ptáci slézají směrem ke hnízdní kotlince a naopak zase vylézají ven. V takovém případě nemohou poškodit vejce nebo drápky poškrábat mláďata. Nevýhodou této hnízdní budky je její velikost, neboť pokles teploty v nevytápěné voliéře může vést až ke smrti mláďat. Dno budky bude pokryto asi do výšky 50mm směsí pilin a rašeliny, někdy také lesní zeminy. Osvědčilo se tuto směs pravidelně vlhčit, až do okamžiku vylíhnutí prvního mláděte. Z tohoto důvodu vyvrtáme do dna několik otvorů a pod dno postavíme misku s vodou. S tím způsobem vlhčení mám velmi dobré zkušenosti. Jakmile nastanou první teplé dny, ptáci začínají s prohlídkou hnízdních budek. Některé neofémy ozdobné námi připravený obsah budky kompletně vyhrabou a vyhází. V tom případě je výhodné, když na dně budky máme vybroušený nebo vyfrézovaný důlek, který zabraňuje rozkutálení vajíček. Znám chovatele, který kvůli udržení vlhkosti v budce upěchoval na dno vrstvu lesního mechu. Ten však začal v horkých letních dnech plesnivět. V příštím roce umístil na dno budky obrácený drn trávy, který však má silný sklon k hnilobě. Pokud je v místnosti příliš velké sucho, musíme denně zvlhčovat vzduch. V mém chovu se osvědčily stejné budky, které používám u andulek výstavního typu. Ve voliérách jsou samečci na počátku hnízdění značně temperamentnější, více létají a švitoří. Pojímání bylo pozorováno nejčastěji jen ráno. Potom samice mizela stále častěji a na delší dobu v hnízdě. První snesené vejce mělo bílou skořápku a rozměry 22,4×18,2mm. Vždy obden přibylo další vajíčko. Snůška ve vyjímečných případech čítala až deset vajec. Samozřejmě sedm až deset vajec je vzácnost, nejčastěji jich je čtyři až pět. Protože samice je schopná obsednout nejvíce šest vajec, musí být nadpočetná odebrána. Často pevně zasedá po snesení druhého nebo třetího vejce. Sedí na nich sama a v průběhu hnízdění ji samec velmi často krmí u vstupního otvoru budky. Samice opouští hnízdo jen proto, aby se vyprázdnila, napila a nakrmila. Nechá po sobě velkou hromadu měkkého trusu a netrvá dlouho a samec ji zahání znovu do hnízda. Po uplynutí 18 až 19 dnů uslyšíme hlas prvního vylíhnutého mláděte, který je den ze dne silnější. Jakmile se přiblížím k budce, sameček okamžitě spustí pokřik. Čerstvě vylíhlá mláďata mají dlouhé bílé chmýří, později šedé. Až do věku deseti dnů, budou neustále zahřívána a krmena samicí. Právě v tomto období provedeme kontrolu hnízda a zjistíme, zda je již možné mláďata okroužkovat kroužky o vnitřním průměru 4,0 nebo 4,2mm. V některých státech sousedících s ČR používají kroužky s vnitřním průměrem 3,8mm. Jakmile budku zavěsíme na původní místo, samice se ihned vrátí do hnízda. Ve svém chovu mám samici, která při kroužkování mláďat zůstává v hnízdě. Když mláďata povyrostou, jsou krmena oběma rodiči. Asi po třech týdnech jsou již dobře opeřena. Při hnízdění a odchovu ptáci dostávají speciální krmivo pro papoušky, které bylo namícháno podle osvědčených receptů. Nesmí chybět vaječné krmivo, smíchané s nastrouhanou syrovou mrkví a mravenčími kuklami. K němu přidáme ještě šestizrnnou kaši, hroznový cukr, nastrouhaný suchar, müsli a usušené jeřabiny. Měkké krmivo je složeno z bílého chleba nebo housky namočené v mléce, pšeničných klíčků a směsi minerálních látek včetně vitamínů C+D. Nutností jsou namáčená a naklíčená semena, polozralé klásky prosa a trav, zelené krmivo a různé ovoce. Dobře živená mláďata opouštějí rodné hnízdo ve věku 28 až 30 dnů, a samec je ještě dokrmuje. Zpočátku létají dosti nejistě, ale brzy tento stav pomine. Výletci mají matnější zbarvení než jejich matka. Čelní proužek zcela chybí nebo je jen naznačen. Již po několika dnech si všimneme, že výletci samostatně přijímají senegalské proso z klasů. Přibližně po dvou týdnech jsou výletci samostatní. V této době vyměníme v hnízdní budce piliny a o něco později samice stále častěji a na dlouho v ní zmizí. Někdy se ale stane, že samička začne novou snůšku ještě v době, kdy nejsou mláďata z prvního hnízdění vylétaná, a ta mohou nová vajíčka snadno rozbít. Aby se zbavila mláďat, začne jim oštipovat peří. V tom případě mláďata přemístíme do druhé budky, samec se jich obvykle ihned ujme a vychová je až k samostatnosti. Agresivní samec však může napadnout i vlastní vyvedená mláďata - samečky, mladé samičky nechává na pokoji. To se může stát v době, kdy mláďata opustila budku a samička je již zaměstnána novou snůškou, zatímco sameček ještě vylétlá mláďata dokrmuje. Potom je nebezpečí, že je i zabije. Když však mladého samečka odstraníme a ještě není samostatný, zahyne hlady. Mládě sice můžeme krmit těch několik dní uměle, ale je to pracné, protože již vylétlé mládě je divoké. Za nejlepší řešení považuji mládě oddělit do vedlejší klece, ze které může skrz mříže prostrčit hlavu a nechat se nakrmit od otce. Někteří chovatelé také dávají taková mláďata do klece a tu potom umístí přímo ve voliéře rodičů. Všichni samci však svá mláďata tak brzy nepronásledují, záleží to na individuálních vlastnostech každého ptáka. Přibližně po dvou týdnech přemístíme výletky do jiné voliéry a hnízdnímu páru necháme klid k novému hnízdění. Při druhém hnízdění má samička možnost snášet vejce do další budky. Voliéra určená jen pro výletky musí být podstatně větší, než ta, ve které dosud pobývali. Je účelné pozorovat nové obyvatele po určitou dobu v nové voliéře. Srdce každého milovníka ptáků zaplesá nad nádherným pohledem na tyto krásné papoušky, kteří začnou létat a švitořit v ranním slunci a potom si přijdou pro pamlsek zastrčený do oka pletiva. Pohlaví můžeme rozeznat po prvním pelichání ve věku asi tří měsíců, kdy musíme na výletky dávat bedlivý pozor. Jakmile se některý z nich přikrčuje, načepýřuje a nejeví chuť k jídlu, ihned ho odchytíme a přemístíme do menší klece do tepla. Tím jej často zachráníme. Zdraví výletci jsou již ve stáří osmi měsíců zcela přepeření. Každý chovatel má svůj osvědčený recept na krmení neofém. Protože se neoféma ozdobná v přírodě živí především trávními semeny, má také v zajetí dostat pokud možno co největší výběr zrnin. Dáváme jim kardi, leknici, lněné semeno, mák, mohár, niger, loupaný a neloupaný oves, proso v různých barvách, semenec, drobnou bílou a žíhanou slunečnici, červené senegalské proso v latách a různá plevelná semena v suchém, naklíčeném a polozralém stavu. Senegalské proso můžeme vydrolit z laty a smíchat ho s ostatními semeny. Koncem léta je k dispozici dozrávající obilí a nejvíce jim chutná kukuřice a slunečnice v mléčné zralosti. Nabídneme jim také naklíčenou a polozralou pšenici. V obchodě můžeme zakoupit směs pro andulky nebo pro lesní ptáky. Lesní směs však musíme nejprve nasypat na síto a zbavit ji řepky, kterou neofémy nepřijímají. Osvědčila se mi doma sestavená směs z 25% lesknice, 25% ovsa a 50% senegalského prosa. Vítanou změnou jsou klásky jitrocele většího a různých trav. Některé neofémy vykusují z trávy jen semena, jiné rozkoušou také ještě zbytek. Brzy na jaře vyroste jako první smetánka lékařská a její květy a listy jsou velice chutné a výživné. Dalším zeleným krmivem je devětsil lékařský, heřmánek pravý, jetel, kokoška pastuší tobolka, lebeda zahradní, ptačinec žabinec, rdesno ptačí, salát, špenát, vojtěška apod. Od jara až do podzimu ptáci dostávají ze zahrady čerstvé hrušky, jablka, červenou řepu, mrkev a mravenčí kukly. Vítanou změnou při krmení jsou polozralé nebo zralé jeřabiny a jako pochoutku přidáme dvakrát týdně jádro vlašského ořechu a kulaté dětské piškoty. Nesmíme zapomenout na pruty a větvičky břízy, topolu, vrby, z ovocných stromů a keřů - černého rybízu, švestky, třešně, višně, na kterých jsou výrazná poupata. Vodu k pití je nejlepší podávat v samočinných napáječkách a ke koupání v misce na podlaze. Na základě dodatku vzorníku č.1/1986 je neoféma ozdobná v původním zbarvení zařazena podle záladní nomenklatury a klíče COM do skupiny P I, třídy I/3 a skupony COM J. Požadavek vzorníku je následující:
1. Postava: velmi štíhlý a elegantní pták, se stejnoměrným klenutím hlavy, která přechází přes zátylek a záda. Spodní část těla od krku přes prsa a břicho ke klínovitému ocasu jsou pravidelné, lehce vyklenuté. Postoj je vzpřímený, s vodorovnou rovinou bidélka svírá trup úhel asi 65° a připomíná postoj dobré výstavní andulky. Postoj kolmější než 65° je již na závadu.
2. Velikost: 240mm, křídla 11mm, ocas 125mm. Svým kolmým postojem a dlouhým ocasem spolu s vysoko nasazenými křídly vypadá větší. Je třeba dbát na to, aby jednotlivé části těla (pozor na křídla!) byly v harmonickém souladu.
3. Hlava: velmi pravidelně klenutá, s dobře zataženým zobákem, který celkově zapadá do klenuté hlavy. V záhlaví přechází bez zalomení do partie zad.
4. Zobák: černý, rohové barvy.
5. Oči: tmavohnědé.
6. Křídla: výše nasazená než u ostatních neofém. Jsou přilehlá, nekříží se, ukončen a těsně nad kostrcem. Přispívají tak k celkovému příznivému dojmu a upravenosti.
7. Záda: rovná, nejsou zakulacená, ocas na konci zakulacen.
8. Prsa: nevyčnívají a spolu s břichem jsou lehce vyklenuta.
9. Nohy: rovné, dva prsty vpředu, dva vzadu, světle hnědé barvy s černými drápky. Stehna opeřená (kalhoty).
10. Kondice: tento pták se zdá být svým elegantním postojem a štíhlou postavou stále v dobré kondici, a musí se klást proto důraz na dobré a přilehlé opeření, čistou kloaku a jasné oči. Rovné nohy musí být na bidélku dobře postaveny.

V roce 1972 oznámil belgický chovatel Swaenepoel, že byla odchována mutace lutino. U nás dosáhl prvního odchovu roku 1986 pan Antonín Svítek z Horních Počernic. Téhož roku byla zařazena do již zmíněného dodatku ke vzorníku do skupiny P I, třídy I/3a a skupiny COM J. V té době byla tato mutace na západních trzích vzácná a tudíž poměrně drahá. Zelená a žlutozelená barva je nahrazena zářivě žlutou, podobnou andulce lutino. Modrá barva v křídlech se změnila na bílou s jemným modrým nádechem. Většina samců má na břiše oranžovou skvrnu a výraznější žlutou barvu než samice. Vyskytují se ptáci téměř žlutooranžoví a naopak světle žlutí. Pohlaví rozeznáváme podle velikosti, šířky a tvaru hlavy, typu, postoje na bidle a chování. V roce 2007 bylo známo sedm barevných mutací neofémy ozdobné. Jen pro pořádek ještě připomínám, že východní forma N.E.elegans je větší a má olivové zbarvení se zlatým leskem. Naopak západní forma. N.E.carteri je menší a více zelená.

text a foto: Antonín Vítek