Zemětřesení v Turecku, kde chodský pes pomáhal zachraňovat lidské životy

Naši záchranáři „pejskaři“ byli v pohotovosti hned při prvních zprávách o této hrůzné události a pouze čekali na okamžitý přesun během dne. Všichni jsme byli v šoku a nechápali jsme, že naše ministerstvo zahraničních věcí nemá zájem výjezd našeho záchranného týmu podpořit a financovat. Přitom v rozhlase jsme všichni každou hodinu slyšeli, jak je tragédie rozsáhlá a že postižené oblasti žádají o pomoc. Náš stát doposud nepřijal zákon o integrovaném záchranném systému a spolupáci všech záchranných složek. Chaos při poskytování pomoci Turecku ukázal, stejně jako před dvěma roky při ničivých záplavách na Moravě, opět na tuto skutečnost. Naše země prý nemá dostatek finančních prostředků na zajištění účinné pomoci cizím zemím. Přes všechny tyto nesnáze se podařilo zajistit sponzora, který na rozdíl od našich úřadů republiky nás plně podpořil. Ředitelství České pojišťovny nabídlo okamžitou pomoc. Ve čtvrtek 19.8. hodinu před půlnocí jsme se dozvěděli, že konečně odlétáme ráno z ruzyňského letiště v Praze. Vybaveni spoustou věcí, prakticky vše potřebné na týden přežití, například jídlo, voda, krmení - konzervy, batohy, spacáky, stany, přilby, ochranné kombinézy, rukavice, lana, baterky atd. Jen ještě poslední nepříjemnost nás zdržela. Podle přepravního řádu na letištích se psi přepravují ve speciálních přepravkách tzv. „kenel“. Problém ale byl, že tyto bedny nebyly k dispozici. Vedení letiště udělilo výjimku a naši psi mohli cestovat s námi na palubě letadla.

Zamířili jsme přes Budapešť do Istanbulu, kde nás hned na letišti převzala turecká policie. S absolutní předností kdekoliv na letišti i na silnici nás převezla do střediska humanitární pomoci, odkud byly řízeny veškeré záchranné práce. Byli jsme přiděleni do přímořského města Yalova, předměstí Cinarciku. Zde byla již nasazena turecká armáda. Viděli jsme zde dílo zkázy, které se dá velmi těžko popsat. Z města zbyla jen hromada sutin a stovky zničených domů, okolo kterých bezmocně posedávaly hloučky bývalých obyvatelů zničených domů a napůl šílení, v očích slzy, děs a strach. Někteří zmateně prohledávali kdysi několikaposchoďový dům, ze kterého zbyla malá část, jinak samé trosky. První hodiny po příjezdu zde byly opravdu krušné. Většina z nich tam dole měla své příbuzné, ale i celé rodiny. Za osmatřicetistupňového vedra, v prachu sutin plných ostrých hran, armovacího drátu, nestabilních sutin v nichž šlo o život, se psi rychle vyčerpávali. Navíc ztěžovalo naši práci stále intenzivnější používání všech dostupných desinfekčních prostředků. Soustředeně jsme prohledávali místo po místu, bloky domů v dalších oblastech. Pracovali jsme od šesti hodin ráno do osmi hodin večera. Někdy jsme museli počkat, než odkryjí a odklidí další patra panelového domu a pokračovali jsme dál. Pes najednou v sutinách zareaguje na pach živého člověka. Označí štěkáním a hrabáním. Ihned se zavolá odklízecí tým složen i z místních dobrovolníků. Po několika hodinách vyprošťují záchranáři živého člověka. Tehdy všichni lidé vstávají a vrhají se do objetí příbuzných a známých. Lidé pláčí dojetím. Všichni nám děkují. Pro nás, ale i pro naše psy je to obrovská psychická zátěž. Dalšího člověka zasypaného v pětimetrové hloubce sutě objevili naši psi pod dvěma mrtvými těly, což je velmi náročné. Rozlišit v takové situaci charakteristický pach živé osoby dokáže skutečně jen velmi zkušený pes. Tam, kde jsme hledali, se seskupili obyvatelé a čekali, jestli někoho dalšího objevíme. Jakmile pes začal štěkat v sutinách, označil živou osobu, vše utichlo. Tentokrát máme pocit, že slyšíme tichý šramot vycházející z hlouby sutin. Pro úplné ověření se posílá další pes. Opět radostný štěkot a najednou se ozývá slabé ťukání a vzdáleně dětský slabý pláč. Tým záchranářů spěchá s odklizením trosek a vyprošťují asi 5leté dítě. Přicházejí televizní štáby různých televizních stanic a zachycují tyto úžasné okamžiky. Příbuzní obětí nás neustále žádali, abychom hledali právě zde, kde oni měli dříve domy. Naděje, že tam dole těch živých může být víc, nás stahuje k vrcholnému výkonu. Potlačujeme únavu a pracujeme dál. Pes dobře pozná mrtvého člověka od živého. Pokud narazí na mrtvolu, některý pes označuje zalehnutím a kňučí, jiný hrabe a zastaví se. Jeden z nejhorších okamžiků během záchranných prací je při prohledávání polorozbořeného domu, kde nesmí psovod vstoupit do objektu z bezpečnostních důvodů, pouze psa navádí povely k prohledání. A člověk ani neví, jak to tam uvnitř vypadá a jestli se vám pes odtud vrátí. Jsou to dlouhé vteřiny, minuty nejistoty a bojujete s touhou zavolat ho zpět. Víte, že je to ale nutné prohledat! Snad každou noc bylo cítit, jak se chvěje zem. Probíhala další drobná zemětřesení i větší, dokonce o síle 6,5 Richterovy stupnice a epicentrum asi 50 km od nás. To už je dost zřetelné i pro nás. Pes toto chvění vycítí již mnohem dříve a začne být nejistý.

Večer okolí působilo hrozivě. Pozůstalí zapalovali u zbořelých domů velké svíce a lampy jako modlitbu za mrtvé. Několik reflektorů bylo rozsvíceno na místa, kde se bagrovaly sutiny a byly vidět jen stíny trosek budov. Vojácí se samopaly dohlíželi, aby se v okolních domech nerabovalo.

Další den opět časně do práce. Psi jsou zcela vyčerpáni. Unaveně se plíží v sutinách. Zastavují se nad pachem mrtvých lidí a zvednou hlavu. Riziko infekce z rozkládajících se těl je již vysoké. Začal prudký liják. Což je relativní možnost, že prostoupí voda sutinami i do nižších, dosud neodklizených pater. Je to možná poslední záchrana pro ty, kdo by dosud přežili pod sutinami.

V pondělí ráno, šedý den zemětřesení, už věříme na zázraky. Psi označili další místo nálezu živé osoby. Pokračuje další ruční odklízení sutě. Těžká technika nastupuje opodál s velkým rizikem, že by mohla ještě těm, kdo by byli ještě živí pod sutinami ublížit. S postupujícím časem mizela naděje na záchranu dalších živých. Navečer se donesla zpráva, že se ve městě vyhlašuje karanténa, aby se nerozšiřovala epidemie. Takové město se uzavře na 4 měsíce za úplné asistence armády, což byl pro nás velký problém. Ostatní záchranné týmy opustily město ihned. Uspíšili jsme náš odjezd o několik hodin. Lidé nás prosí, abychom neodjížděli a hledali dál. Co má člověk dělat, to si nikdo v takové situaci nedovede představit. Zatínáme zuby, slzy se nám derou do očí. Všechen dobrý pocit z vykonané práce je najednou pryč. Dostaví se pouze zoufalství a úzkost.

Unaveni a vyčerpáni po několika dnech se vracíme domů. Snad nikdy se nám nepodaří zapomenout. Nejvíce mě poznamenali mrtví, kterým už nikdo nemohl pomoci.

Byl to opravdu návrat z lidského pekla, jak napsal jeden z našich reportérů.