5. otevřené derby drobných exotů Ebersbach 2008

V neděli 22. června byl krásný den, právě takový, aby si člověk přivstal a vyrazil na výlet. V Ebersbachu se konala již 5. soutěžní výstava drobných domestikovaných exotů. Vítěz je vyhlašován v šesti disciplinách, kterými jsou výstavní zebřičky, japonské chůvičky, rýžovníci, amady Gouldové, pásovníci dlouhoocasí a Amadiny diamantové. Termín konání je poněkud nezvyklý, protože u chovatelů je právě v plném proudu chovná sezóna a je proto naprosto přirozené, že ti nejlepší ptáci jsou nasazeni k chovu a jejich chovatelé pukají nedočkavostí, jak asi se chovným ptákům podaří předat svoji genetickou výbavu potomstvu. Mohlo by se zdát, že právě tady budou tedy soutěžit o něco horší ptáci, než s jakými se ukáží chovatelé až na podzim. Kupodivu to není až tak docela pravda. Jednak soutěžili ptáci loňského ročníku v plné kondici a dokonce i ptáci s letošními kroužky, pochopitelně již zcela vypeření do šatu dospělosti. Výstavu tak můžeme považovat za první křest ohněm v letošním roce. Chovatel si může sám opticky docela
dobře odhadnout, s jakými ptáky by mohl nastoupit do podzimní soutěžní sezóny. I když se předpokládá, že letošní mladíci se do podzimu ještě trochu zformují a zesílí, takže to nakonec může být o něčem jiném. Nic podobného jako tady v Ebersbachu se u nás doma nekoná, takže i pro české chovatele to může být dobrá příležitost.
 
Z Prahy jsme vyjeli v půl šesté ráno a zvolili trochu jinou trasu, než jakou se obvykle jezdilo na Českou Lípu, tedy přes Mělník a Liběchov na Jestřebí. Je to malebné, ale moc se to tady kroutí. Tak tedy raději po dálnici na Liberec až do Mladé Boleslavi a okolo královského Bezdězu, kde se potom připojíme právě v Jestřebí na starou maršrůtu. Bezděz nádherně strměl do teplého rána ozdoben letícími balóny. Jen ten poslední kruhový objezd skrývá na našem území poslední výjimku z přímého směru, tady musíte doprava, až potom jakoby za Ebersbachem, z hlavní silnice doleva do města, doprava do sídliště a najednou za dřevěným plotem nahoře vpravo je penzion Felsenmühle s krásným výhledem. Pořadatelé mají zřejmě objednané krásné počasí, nepamatuji se za těch pět let, co sem jezdím, že by jim nedodali slunnou, příjemnou neděli.
 
Opticky byla tentokrát účast a počet vystavených ptáků zřejmě největší za celou dobu, kdy se tato výstava pořádá. Bohužel nějakými přesnými čísly nemohu tentokrát sloužit. Prostě proto, že je neznám. Počítač totiž odmítl pořadatelům vydat svoje tajemství a nepodařilo se jim vytisknout katalog. Výsledky sice mají pečlivě ručně zapsané, do počítače je někdo již naklofal, ale něco přitom neklaplo. Možná bylo údajů tentokrát o něco více, něco se nepodařilo zadat tak, aby byl počítač plně spokojen nebo bůh ví co. Slíbili pořadatelé, slíbili, že to pošlou, ale mezitím dostali na frak Němci ve finále fotbalu a tak se to pro celonárodní smutek zase nějak oddálilo. Když však budu ještě čekat s napsáním článku, zase ze mne vyčpí moje vlastní dojmy a co by z toho bylo? Tak tentokrát spíše o dojmech.
   

Tady se posuzuje na umístění v předem přesně popsaných výstavních třídách a každý účastník musí sám správně ptáky do patřičné třídy zařadit. Pokud máte ptáka zařazeného špatně, posuzovatel jej prostě ze soutěže vyloučí. Naši chovatelé, kteří třídy AZ dostatečně neznají, nemusí mít přehnané obavy, dostane se jim od pořadatelů odborné pomoci. Posuzování je organizováno tak dobře, že s něčím podobným jsem se u nás nikdy nesetkal. Přinesou a postaví před vás všechny klece s ptáky, kteří v soutěži jsou. Řeknou třeba: zebřičky, šedí samci, letošní. A posuzovatel řekne jenom: ten je první, ten druhý, ten třetí a ten je poslední. Přeci jenom si musí dávat dobrý pozor, protože současně musí vyřknout tak zvaný predikát, což je rámcové bodové hodnocení. Vítěz se vám totiž vrátí k dalšímu hodnocení a při něm se vám pak může zdát tenhle pták lepší tohoto, má však horší predikát z prvního kola. Můžete to sice pochopitelně opravit, ale tím ztrácíte kredit, každý potom vidí, že váš pohled zas až tak neomylný není. Tedy pozor
.
Posuzoval jsem tentokrát v Ebersbachu výstavní zebřičky, kterých však bylo nejspíše největší množství z vystavených ptáků, ačkoliv amady Gouldové byly tentokrát vystaveny rovněž v hojném počtu. Druhou polovinu výstavy potom posuzoval i u nás známý mezinárodní posuzovatel pan Hans Harting z Porta Westfalica. Jak tedy posuzovatel na takové výstavě při hodnocení ptáků postupuje? V podstatě naprosto stejně jako při jakékoliv jiné výstavě nebo chcete-li, jiném postupu hodnocení. Základní tabulka zůstává stejná. Naprosto ideální pták by získal 100 bodů. Takový naprostý ideál neexistuje, pokud by jej bylo dosaženo, bylo by nutné stanovit jiná kritéria, protože cíle by bylo dosaženo. To se zatím nestalo a také se předpokládá, že se to ani nestane, protože na každém ptáku lze najít drobné chybičky, které se odečítají od předepsaného ideálu. U zebřiček se postupuje podle následujícího schématu:
I. typ, postava a velikost 40 bodů,
II. barva a kresba 35 bodů,
III. křídla a ocas 10 bodů,
IV. zobák a nohy 15 bodů.

Nejdůležitější je tedy typ, postava a velikost, což činí téměř polovinu důležitosti, přesně tedy 40 % všeho, co se hodnotí. Posuzovatel tedy najde největšího ptáka a potom si klade doplňující otázky. Jak odpovídá typu? Svým základem typu odpovídá, je to typická soutěžní zebřička. Její velikost ovšem není všechno. Pokud bych to převedl na lidskou postavu a vysvětlení co nejvíce zjednodušil, řekl bych to asi takto: přede mnou stojí dva muži, oba vysocí dva metry, oba dokonce vážící stejně, řekněme 120 kg, přesto mají každý jinou postavu. Zatímco jeden z nich vypadá jako starořecký svalovec, discobolos, ten druhý je na první pohled pivním skautem. Hmota jejich těla je u každého uložena někde jinde a zatímco ten svalovec je považován za ideál, ten druhý nikoliv. U ptáků je tomu obdobně, posuzovaný objekt má ovšem naprosto jiné rozměry, posuzovatel se však musí umět soustředit na detaily. Důležitý je obrys těla! Křivky obrysu musí být ladné, plynule na sebe navazující. Pták musí zaujímat určitý postoj, nesmí na bi
délku ležet a velmi důležité je držení ocasu. Ocas musí pták držet tak, aby svíral s linií zad plynulou křivku, musí jej držet poněkud nahoru. Klasickou chybou je zalomení ocasu směrem dolů. Větších i menších chyb v linii těla a postoji může být celá řada. Proto také největší pták nemusí získat v této pozici nakonec tu největší výhodu. Představím vám celkového vítěze zebřiček na této výstavě. Fotografie není ani zdaleka ideální, ale trochu jsem ji upravil, abych mohl podat nějaké vysvětlení. Z výstavních zebřiček byl nejlepším ptákem výstavy samec (na obrázku) mutace, které říkáme bělobřichá šedá nebo také pinguin. Spodní část těla ptáků je bílá, postrádají tmavé melaninové samčí znaky. Znaky červenohnědé zůstávají zachovány, tedy líce a boky. Pinguin znamená v angličtině tučňák a vcelku dobře to tuto mutaci charakterizuje. Shora je tučňák černý, zespodu bílý. Takoví samci byli na výstavě dva, jeden byl však přeci jenom o něco lepší. Ten druhý měl však v tomto systému jenom smůlu, protože jeho kvality se do ocenění v rámci celé výstavy vlastně neprojeví. Tohle je systém vítěz bere vše. Ten druhý nemůže vyhrát ani třídu, ani skupinu ani celou výstavu. Pokud jde o zviditelnění, třeba kokardou, tenhle pták se ztratí v pelotonu. Oba tito ptáci byli nápadní již před posuzováním a všichni si jich všimli. Kupodivu tady byli však nejméně další tři ptáci, vítězové jiných tříd, kteří byli téměř rovnocenní. Například jeden samec skořicový, na kterého jsem se nakonec musel dlouho dívat, jestli v konečném hodnocení nebude nakonec lepší jak tento pinguin. Ten však se jako vítěz třídy a skupiny do „velkého“ hodnocení dostal. Do obrázku vítěze soutěže zebřiček jsem přidělal několik šipek s čísly, ke kterým teď přidám slovní výklad. Tento samec patřil k několika málo ptákům, kteří byli na výstavě největší, pokud tedy opravdu největší nebyl vůbec. Velikost měl tedy ideální. Pokud byl ve střehu, měl i ideální postoj, ovšem jakmile se trochu zklidnil, lehal si na bidélko. Na obrázku bez čísla, ztrhávám jeden bod na postoj. Dále ztrhávám dva body za poněkud nečistou linii obrysu zad v místech, kam míří šipka číslo jedna. Hlava musí nahoře být klenutá, častou chybou je plochá hlava. Tento pták má hlavu dobrou v obryse, ale v poměru k tělu trochu malou, což je sice k jeho velikosti pochopitelné, nicméně malý nepoměr je viditelný, proto ztrhávám jeden bod. Na hlavu ukazuje šipka číslo dvě. Šipka číslo tři: kresba na horních krovkách ocasních, zebrování, má být u bělobřichých intenzivní. Nejde o samčí znaky, samice je mají rovněž zebrované. Tento pták má v těchto místech kresbu málo znatelnou, proto ztrhávám dva body, přičemž bych mohl ztrhnout i tři body. Šipka číslo čtyři: kresba na bocích má být plná a okrouhlá. Tento pták nemá spodní obrys kresby dokonalý a proto ztrhávám jeden bod. Pokud si odebrané body sečtu, dostanu výsledek devadesát tři bodů, což plně odpovídá zvyklostem a vítězi výstavy. Dalších ptáků, kteří by mohli dosáhnout devadesáti a více bodů bylo pak na výstavě více. Například určitě jeden samec skořicový, na kterého si dobře pamatuji a jeden až dva samci šedí. Vítěze skupiny šedých samců máme opět na obrázku. Doufám, že krátký výklad posuzování, který jsem tady nastínil, pomůže chovatelům soutěžních zebřiček k lepší orientaci.
 
U japonských chůviček jsem vám vyfotil vítěze. Velmi dobrý pták německého chovatele, tmavě hnědý. Žádné překvapení. Tmavě hnědí ptáci berou téměř všude vše, u jiných barevných rázů se nedaří dosáhnout jejich velikosti, což je základ. Byly tady i dobré chůvičky perlové. Jinak mi obraz chůviček již nějak vyčpěl, nevzpomínám si na rezavé. Mlhavý obraz mě zbyl o pásovnících, rýžovnících a amadinách diamantových.
 
Poměrně hodně bylo vystavených amad Gouldové. Z toho asi více černohlavých samců v přírodní formě. Je to však dáno tím, že celý regál jsem měl na pozadí při posuzování zebřiček, proto mě zůstal v paměti takový dojem. Samci na mě nepůsobili tím nejlepším dojmem, byli příliš štíhlí a dlouzí, chyběla jim robustnost, široká prsa. Tento můj vzdálený dojem je nakonec potvrzen tím, že celkově vyhrála „Gouldy“ jedna přírodní červenohlavá samice. Rovněž černohlavé „Gouldy“ vyhrála samice. Právě tuhle jsem vám vyfotografoval. Byl to kratší, ale robustní pták, navíc původem od nás a letošní odchov.
Na pásovníky, amadiny diamantové a rýžovníky mě moc času nezbylo a moje dojmy se za týden nějak vypařily. Tady nejvíce postrádám absenci katalogu.
 
Návštěvník přímo na výstavě nemusel absenci vytištěného katalogu až tak moc postrádat, protože, tak jak bývá zvykem, klece byly označeny kokardami pro vítěze tříd a skupin. Šest celkových vítězů bylo pak umístěno na podium v čele sálu a na klecích byly bodovací lístky. Jenom si to musel člověk předvídavě sám nějak poznamenat na papír. No a to jsem jako zhejčkanej posuzovatel, kterej obvykle dostane katalog zadarmo, neudělal. Chyba. Mohl bych mnoho opsat z katalogu loňského, jenže ten také nemám, anšto si jej ode mne vypůjčil můj rodný bratr. Vidíme, jak se vrší drobné chybičky, až je z toho nakonec tak zvaný black out. Nejméně spolehlivá pak bývá vlastní paměť. Přesto si můžeme něco sestavit. Vítězem soutěže zebřiček a majitelem samce na obrázku byl pan Hans–Jürgen Haufe z Bautzenu. Chůvičky vyhrál pan Janke, pokud se nemýlím, stejně jako v loňském roce. Jak se jeho jméno správně píše nevím. Rýžovníky a amady Gouldové vyhrál rovněž německý chovatel. České barvy úspěšně hájil Milan Jüstel z Nymburka, který vyh
rál pásovníky a Milan Vančura z Veltrub u Kolína. Anebo to také mohlo být obráceně. Milan Vančura musel dostat nějaká ocenění i u jiných ptáků, asi u zebřiček, což ovšem jako posuzovatel nevím. Jenom jsem si okrajem oka všimnul, že nějaké klece se musí zúčastňovat výstavy v Lysé nad Labem. Protože dílčí vítězství ve třídách a skupinách pořadatelé nějakým způsobem sečítají, musel toho M. Vančura vyhrát povícero, protože nakonec byl dekorován šerpou pro celkového vítěze, která je natolik veliká, že pokud ji máte na sobě, můžete nastoupit na pódium klidně nahý a nikdo nic pod tou dekorací nepozná. Móda této obří dekorace již také v loňském roce dorazila k nám do Lysé nad Labem. Ještě si vzpomínám, že česká výprava do Ebersbachu měla prý tentokrát devět členů. Někdo nás nahnal do hejna a fotografoval a jak jsem se snažil na svých rtech vyloudit slovo sýr, což prý nejlépe imituje přirozený úsměv, tak jsem to v tom davu zaslechl.
Nakonec jsem si zapamatoval možná nejpříjemnější zážitek z výletu. Na zpáteční cestě jsme zkoušeli opět novou maršrůtu a to proto, neboť nám kdosi prozradil, že nejlepší moravské vrabce se špenátem mají v Rynolticích. Pozor, kvůli té mizerné Evropské unii jenom do patnácti hodin. Aby se jim kapří kost v krku vzpříčila, syčákům. Byli jsme tam až v pět a tak jsem si dal plátek s ananasem, podle EU úplně čerstvej. No dobrej byl! Takže nakonec byl ten vejlet prima, i gastronomickej dojem jak se patří.