Úvahy a poznatky z chovu drobného ptactva

Na celém světě se všechno točí kolem módy a módních trendů. Ne jinak je tomu v zájmových oborech, jakým je bezesporu i chov exotického ptactva. Po vlně papoušků z Austrálie přišly na řadu mutace všeho druhu. Hned na to byli velice populární papoušci z Afriky, hlavně ti dlouhokřídlí. Jako velká módní vlna k nám do voliér vtrhla celá plejáda jihoamerických papoušků rodu pyrrura, aymara, aratinga a já už ani nevím, jak se všichni ti ukřičení krasavci jmenují. Do toho se jako šlechta mezi poddané mísí chovatelé velkých papoušků. Nejdou tak hekticky za trendy, ale jakoby s větším rozmyslem váhají, vědomi si toho, že chov těchto králů ptačí říše je velký běh na dlouhou trať a není vždy zakončen úspěchem. A pak je tady ještě jedna skupina chovatelů, kteří jako by si hráli na svém písečku. Tuto skupinu tvoří poměrně malá část chovatelů, která se zabývá chovem drobného exotického ptactva a kanárů.

Doba se však mění a právě chov drobného exotického ptactva se rychle dere do popředí. Je to dáno především díky zákazu dovozu ptáků z oblastí, které byly postiženy ptačí chřipkou. Podle zásady, že to čeho se nám nedostává je vzácné, a co je vzácné je i drahé. Nevím, jestli je to povahou člověka, ale sám jsem měl takový dojem, že se snad každý druhý chovatel vrhnul na drobotinu. Takový zájem o chov samozřejmě vyvolal i stoupající ceny těchto ptáků a to bohužel i u chovatelů, kteří se ženou jen za vidinou zisku.

I já jsem prošel módním vývojem. Ve svém chovu se u mě vystřídalo mnoho druhů. Nikdy jsem se však nijak na drobotinu nespecializoval. Jako asi každý z nás jsem měl nějaké ty zebřičky a chůvičky. Nač se taky zabývat něčím, čeho bylo kolem jako kvítí, v dobré kvalitě a za relativně levný peníz. Buďme upřímní, žádný z chovatelů nebude chovat takový druh ptáků, u kterého je problém prodat odchovy nebo je prodejní cena tak nízká, že nepokryje náklady na chov, které zrovna u drobných exotů nejsou malé. K chovu drobotiny jsem se vlastně dostal náhodou, když jsem si asi před pěti lety pořídil, spíš ze zvědavosti a recese, pár panenek hnědoprsých.

Obecně vzato, ptákům se u mě líbilo, dařily se i odchovy, s prodejem nebyly problémy. Tak jsem postupně začal svůj chov rozšiřovat na úkor jiných ptáků, převážně Austrálie, kterou jsem choval v jednoduchých dřevěných voliérách, a když byla zima, tak jsem trpěl nejen já, ale i ptáci. Rozhodl jsem se proto, že přebuduji své chovatelské zařízení a budu se věnovat chovu drobotiny a malých papoušků. Vybudoval jsem jednoduché, ale účelné chovatelské zařízení v samostatné místnosti, která je napojena na vytápěný skleník. V tomto svatostánku mám k dispozici čtrnáct klecí a sedm voliér různých rozměrů. Pro letní období mám dalších sedm zahradních voliér, které využívám od dubna do konce září. Vnitřní zařízení je vytápěno ústředním topením a zčásti elektrickým přímotopem. I v době největších mrazů neklesla teplota pod sedm stupňů, a pokud je i v zimě slunečné počasí, vystoupí teplota ve skleníku i na dvacet stupňů. Zde je nutno podotknout, že se do takového zařízení nehodí druhy tropické, které vyžadují pro chov vysoké teploty. Je však mnoho drobotiny, která se na nižší teploty dá navyknout a zimování probíhá beze ztrát. Mám osobně odzkoušené zimování u panenek, astrildů rákosních, bělolících, pásovníků dlouhoocasých, chůviček, zebřiček, rýžovníků. V takovém zařízení začíná chovná sezóna podle počasí. Letos to bylo koncem ledna, kdy jsem vyvěsil první budky chůvičkám. Ty byly okamžitě obsazeny a v první polovině února jsem se dočkal odchovu. V tomto období je nutné, aby chovatel prodloužil den a chovní ptáci mohli krmit své mladé. Já jsem to vyřešil instalací zářivkového osvětlení a jednoduchého časového spínače, který prodlouží den až na šestnáct hodin a umožní tak zdárný vývoj mláďat. V případě, že chovatel nemá možnost prodloužit den, je lépe od časných odchovů upustit. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se zanedbá výživa mladých v hnízdech, nedají se již tyto chyby napravit, a to už ani nemluvím o vysilování chovných ptáků. Drobní exoti jsou schopni hnízdit už od deseti stupňů. Mám vyzkoušené, že pokud teploty nejsou trvale pod deseti stupni, není průběh hnízdění nijak ohrožen. V loňském roce jsem ponechal jeden pár panenek muškátových, z důvodu opožděného hnízdění, ve voliéře až do konce října, kdy teploty v noci klesaly až k mínus šesti stupňům Celsia. V průběhu dne vystoupily teploty maximálně na dvanáct stupňů. Přesto pár zdárně odchoval pět mladých k samostatnosti. Hodně chovatelů drobných exotů si naříká, že jim ptáci nechtějí zasednout ve voliérách. Z mého pohledu je to mimo jiné i tím, že jsme si zvyklí umisťovat společně příliš mnoho párů. Já ve svém chovu preferuji zásadu, že do voliéry o rozměrech 150×150×200 cm (dך×v) umísťuji dva páry, v případě agresivnějších druhů dávám do voliéry pouze jeden pár. Asi mnoho chovatelů si řekne, že je to plýtvání místem a není z toho takový zisk, jako když do voliér dáme po pěti párech – však ono se to nějak srovná a něco z toho se chytne a zahnízdí.

Myslím si, že je jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěchu je příprava prostředí, ve kterém ptáci mají trávit svůj život a následně se i rozmnožovat. Ten, kdo si myslí, že dá do voliéry pár bidel a budek, pustí ptáky a je to hotovo, tak je na omylu. To si tak může dovolit u zebřiček, které vám zahnízdí opravdu ve všem a na přípravu hnízda použijí vše, co jsou schopné donést do hnízda. To co funguje u zebřiček už nejde, ani zdaleka, u ostatních druhů. Já ve svém chovu vybavuji voliéry stvoly suchého rákosu a snopy, které vážu ze slámy, čiroku a kukuřice. K dispozici dávám několik budek, košíky a podložky pod hnízda. Voliéry vybavím větvemi pámelníku a vytvořím zákoutí, aby se ptáci cítili bezpečně. Důležitý je i předložený správný stavební materiál. Někteří ptáci preferují seno, jiní kokosová vlákna nebo stařinu, další staví pouze z čerstvých stébel trávy. To vše by měl chovatel vědět a vyzkoušet, aby dokonale poznal, co který pár preferuje či naopak odmítá. I při chovu v kleci je nutné vytvořit zákoutí, ve kterém umístíme budky nebo košíky. Ve svém chovu mám například pár panenek muškátových, který u mě hnízdí jedině ve volně postaveném hnízdě ve voliéře. V kleci tento pár hnízdit odmítá.

Nechci se zde rozepisovat o vlastní technologii chovu, tu má každý svou, ale zmínil bych se ještě o výživě drobného ptactva. Já krmím celoročně suchou směsí, kterou si sám míchám (jako asi většina z nás), klasy senegalského prosa a v průběhu sezóny vaječným krmivem a zeleným krmením. No prostě klasika. S nastupujícím jarem začínám krmit odkvetlé úbory pampelišek (smetánka lékařská), veškeré dostupné traviny v nezralém stavu, později nezralý oves, pšenici, čirok, senegalské proso, semena plevelů a jiné. Tato nezralá semena tvoří až 60 % denní krmené dávky. Většina ptáků se je naučí bez problému konzumovat. Důležitým momentem, který se chovatel musí naučit odhadnout, je okamžik, kdy už jsou v hnízdě mláďata a je nutné začít podávat pestřejší stravu. V případě, že dáme pestrou stravu brzy, rodiče některých druhů mladé vyhodí. Jestliže nezačneme předkládat vaječnou směs, mladí hladoví a následně hynou. Ve svém chovu jsem měl problém, kdy astrildi rákosní vylíhlá mláďata vyhazovali ven. Omezil jsem krmení vaječnou míchanicí a nahradil ji nezralými travními semeny. Ptáci tuto skutečnost akceptovali, krmili vzorně a mladé nevyhazovali.

Na závěr bych chtěl popřát všem chovatelům, ať už chovají cokoliv, bohaté odchovy a malé ztráty a také, aby ve svém chovu neviděli jen zdroj financí, ale i ty spousty krásných chvilek, které stráví se svými chovanci a lidmi kolem.