Holub domácí

Holubi jsou našimi společníky již od pradávna. Původem je z divokého holuba skalního. První zprávy o domestikaci holubů pochází z pátého tisíciletí před naším letopočtem.

Darwinův obdiv přizpůsobivosti holubů vedl k tomu, že se stali ideálními ptáky pro šlechtitelské pokusy. Nyní existují již desítky plemen, lišících se tvarem těla i strukturou peří.

Holubice se staly symbolem míru a lásky. Holubi jsou přísně monogamní. Holoubek si svou samičku pozorně střeží a snaží se ji honit na hnízdo, aby jí ukázal, kam vlastně patří. Ona na oplátku začne holoubka „pusinkovat“, čímž vlastně zkouší, zda holoubek bude umět krmit potomky. Potom jej vybízí k páření.

Za čtrnáct dnů po páření klade samička vajíčko a do čtyřiceti osmi hodin snese druhé. Pak se samec se samičkou střídají v sezení a i to má svůj řád. Za osmnáct dní se líhnou slepá holoubátka, která dvacet čtyři hodin čerpají sílu ze žloutkového vaku. Pak jsou krmena tak zvaným „holubím mlékem“ (jako u savců), toto se tvoří pomocí hormonu u obou pohlaví. Péči o krmení obstarávají oba rodičové, samička hřeje mladé od odpoledne do rána, sameček přes den. Po týdnu se kroužkují kroužkem svazu chovatelů s číslem a rokem narození. Každý rok má kroužek jinou barvu a již nejde sundat. Po čtrnácti dnech jsou mláďata od mléka odstavena a mají téměř úplná holouběcí peří. Pak se učí létat. Snad žádné jiné zvíře nebylo vyšlechtěno do takových extrémů jako holub, velké rousy, okrasné ocasy, krátké zobáky (kterými již nelze ani krmit). Čím více takových extrémů, tím je vlastně holub cennější, ale i to má své předpisy, pravidla a vzorníky. Takovéto holuby pak lze již vystavovat na výstavách místních, regionálních, celonárodních a evropských. Zde jsou posuzováni a hodnoceni. Zde se také případně dají koupit či vyměnit. Vystavovaní holubi musí splňovat předepsaný standart, musí být očkováni a doprovází je tzv. veterinární osvědčení. Bohužel pouze dosažení standardu a dobré hodnocení jim umožňuje přežití. Krmení je dnes stále dražší a dobrý chov se musí stále zkvalitňovat.

Všechny teorie o původu domácího holuba se shodují v názoru, že prapůvodcem všech plemen domácích holubů je holub skalní (Columbia livia), dodnes žijící v jižní Evropě, severní Africe a Asii, vytvářející různě velká společenství, kde vládnou nejdominantnější samci. Místa k hnízdění hledá ve skalách a jeskyních. Velikostí, tvarem těla i barvou je téměř shodný s dnešními polodivokými holuby, žijícími ve městech.

Dnešní škála plemen domácích holubů je tak široká a různorodá, že se nabízí otázka, zda se na jejich původu nepodíleli i jiní holubi, například exotičtí nebo dnes již vyhynulí holubi.

Že holubi žili v blízkosti lidských populací od pradávna, je archeologicky prokázáno na kosterních pozůstatcích holubů, které se nalézají u ohnišť a lidských obydlí. Z nich se dá poměrně přesně určit jejich stáří. Toto soužití bylo oboustranně výhodné - lidé měli zdroj chutného masa, holubi si v blízkosti lidí snáze nacházeli potravu.

Postupem času si člověk začal všímat různých odchylek u jednotlivých holubů a vyhledával je. Jiné zbarvení peří, způsob letu, hlasové anomálie, velikost. Později jedince s těmito odchylkami vyhledával cílevědomě, aby je mezi sebou křížil a docílil jejich zvýraznění a upevnění. Získal tak nespočet nových holubích plemen. Z nich jsem se snažil vybrat ty s největšími odchylkami a zvláštnostmi a také tak je seřadit, aby na první pohled bylo vidět, jak je každý holub jiný.

Kolébkou chovu domácích holubů je orient, kde již v dávnověku byli chováni o velkém počtu jako posvátní ptáci. Stavěla se jim hliněná obydlí ve tvaru vysokých věží s otvory pro vlet a výlet, někdy tak mohutná, že se dovnitř vešlo několik set holubů. Tyto holubníky byly zpravidla majetkem vládců celých oblastí, o jejich provoz se staralo několik služebníků. Protože byli posvátní, přistupovalo se k nim s úctou, za odcizeného holuba byla viníkovi neprodleně useknuta ruka, úmyslné zabití holuba se trestalo smrtí. Chov některých plemen byl výsadou králů, jiné mohl chovat každý.

Odtud se holubi šířili do celého světa, severně na území Asie, východně do Číny a Indie, kde se velmi rozšiřovali a dále zušlechťovali, nejčastěji to byla práce žen. Později odtud Angličané přivezli domů do Evropy mnoho vzácných plemen, které se tady udržely do dnešních dob.

Na západ a do Turecka se holubi dostávali lodní dopravou. V přístavech Středozemního moře byl o holuby velký zájem a odtud se dopravovali do dalších oblastí. V kvalitních a rozšiřujících se chovech vynikali Řekové a Turci, i po nich se zachovala různá zvláštní plemena, některá se v poslední době dostávají až k nám do Čech jako například řecká WUTA, která je střemhlavý letec a turecká TAKLA, rovněž výborný válivý holub.

I před sto až sto třiceti lety se k nám dostávala různá holubí plemena z cizích zemí a z velké vzdálenosti, přestože ještě nebyla dnešní doprava. Moji šumavští dědečkové Josef Pangrác z Petrovic u Sušice a Matěj Valis ze Svojšic, oba holubáři, mi vyprávěli, jak se k nim holubi dostávali a jak je získali. Nejsnazší bylo dojít na trh do Sušice a tam holuby koupit, ale na to jako mladí chlapci neměli peníze. Nejčastěji si holuby měnili mezi sebou, ale to byli stále titíž se stejnou krví. Nedočkavě proto čekali na příjezd holubáře ze směru od Německa, který přijížděl nepravidelně, jednou někdy dvakrát do roka, se svým furberkem plným různých bedniček a klícek s mnoha holuby, některé vůbec neznali. Vozík si sám táhl za provaz přehozený přes rameno, držel jej jednou rukou a v druhé držel oj od vozíku. Byla to velká událost, seběhli se všichni kluci ze vsi, přišli i někteří chalupníci co měli holuby. Větší hospodáři - holubáři zůstali v klidu doma a čekali. Věděli, že holubář přijede k nim domů, protože jen od nich mohl za přivezené holuby získat nějaké peníze. Chalupníci a kluci žádné peníze neměli – Šumava tehdy byla nejchudší oblast v Čechách. Jediná možnost, jak získat dovezené holuby, byla výměna našich holubů za holubářovy a tady byl kámen úrazu a smlouvání. Když jsme ukázali naše holuby řekl, že takový póvl a brak nechce. Přece nevleče furberk z Vlachů přes Německo s tak krásnými a kvalitními kamzly, klamáky, flígly, švarckopfy, mojzry, rotšimly, aby je vyměnil za takovej brak. Když chalupníci ukázali na některé jeho holuby v bedýnce a řekli, že jsou z vedlejší vesnice, že je znají, dělal jako že je neslyší, měl hroší kůži. Nakonec jsme všechny holuby vyměnili, v lepším případě tři za jednoho. I tak byla naše radost veliká, že máme nové holuby z daleké ciziny.

Jednou, téměř před sedmdesáti lety mi dědeček Josef Pangrác řekl po šumavsku: „ Inu jó, pudeme Homolkovi pro holuby“. Pan Homolka bydlel u potoka v údolí pod Petrovicemi a neuměl ani slovo česky. Od té chvíle jsem se nehnul od dědečka ani na krok, šli jsme do stodoly, kde z malé hromádky pytlů vybral dědeček ten nejhorší a nejvíc prokousaný od myší. Ptal jsem se, proč ten nejhorší? Aby se holubům lépe dýchalo a neudusili se, řekl děda a podal mi pytel. Trochu jsem se pytle štítil, ale nic jsem neřekl. Sešli jsme do údolí, kde si děda s panem Homolkou podali ruce a začala debata pro mě v neznámé řeči a trvala hrozně dlouho. To jsem ještě nevěděl, že si holubáři mají vždy co povídat a trvá to dlouho, i když každý mluví jiným jazykem. Zatahal jsem dědu za kabát a ptám se, kdy už ty holuby dostaneme. Dědeček řekl i kuš kluku a povídali si dál. Teprve v podvečer, kdy už jsem pobrekával, vzal pan Homolka žebřík, přistavil jej k holubníku na stodole a podal dědovi pár holoubků. Já nastavil pytel a už byli naši. Cestou domů jsem je nesl jako poklad. Přitom jsem se zeptal, co pořád ten pan Homolka říkal Sep a Sepe, to bylo jediné slovo, které jsem pochytil z odpoledního povídání. Když dědeček řekl, že je to jeho jméno německy, nemohl jsem to pochopit. „Vždyť se dědo jmenuješ Josef“. Doma je dal dědeček ve stodole do měřice na obilí a přikryl sítem. Nechtěl jsem od nich jít domů spát. Celé další dva dny jsem u nich seděl a myslím, že právě tam začala moje láska k holubům.

I druhý dědeček Matěj Valis ze Svojšic rád vyprávěl dramatickou příhodu s holuby se šťastným koncem. Byl zedníkem, na jaře šel pěšky do Německa za prací a na podzim se vracel. V době letního pobytu v Němcích se tam pídil po pěkných a kvalitních holubech, které před odchodem z Německa domů koupil. Nikdy nelitoval těžce vydělaných peněz, co zaplatil za holuby. Tehdy nebyly žádné přenosky, holubi se nosili v kapse nebo v pytli. Protože častěji holuby přenášel, měl pytel z hrubé, pevné, ale řídké látky, aby se holubi neudusili. Cesta pěšky z Německa domů byla namáhavá a dlouhá, pro holuby v pytli obzvlášť. Je s podivem, že cestu přežili. Ke Svojšicím se blížil až po půlnoci. V hlubokém úvozu, ze stran porostlém hustým roštím a keři, bylo slyšet jakési pištění a chrochtání. Dědeček se přikrčil k roští, byla tma jak v pytli. Poslouchal, jak se zvuky přibližují. Podle pachu poznal, že jsou to prasata a zavolal: „Kdo tam ?“ Od stáda se ozvalo: „Zabij ho, zabij ho“ a vyřítila se proti němu postava. Máchl po ní pytlem s holuby, útočník se uhnul a tím holubům zachránil život. Dědeček na nic nečekal, vrhl se do roští i s pytlem, který pevně držel a po všech čtyřech se vydrápal nahoru nad strž. Strachem necítil žádnou bolest, jak mu trny drásaly tělo, obličej i šaty. Domů se vrátil celý zakrvácený a roztrhaný, že ho rodina nemohla poznat. Holubi všechno přežili a dědečkovi se odvděčili tím, že dobře odchovávali mladé a byli nejhezčí v celém kraji.

Druhý den chodili po Svojšicích četníci a ptali se, jestli někdo neviděl ve vsi cizí lidi. Největšímu hospodáři bylo ukradeno celé stádo prasat.

I takovými způsoby se dostávali holubi z ciziny do Čech.

(Z knihy Emanuela Pangráce 111× HOLUBI.)