Všestranné canisterapeutické zkoušky Sirius Třebíč

Canisterapie, nebo-li léčba psí láskou je jednou, z nejoblíbenějších a nejpoužívanějších terapií. Využívá pozitivního působení psa při léčbě, když jiné metody nejsou účinné a použitelné, jako např. při obtížném navazování kontaktu s pacientem, při práci s pacienty apatickými, autistickými, mentálně postiženými, dlouhodobě nemocnými apod. Canisterapie významně přispívá ke zlepšení citové, rozumové a pohybové schopnosti klientů. Má podíl na zlepšení psychické pohody a pomáhá zvýšit koncentraci. Rozvíjí verbální i neverbální komunikační dovednosti a motorickou obratnost. Pes uspokojuje potřebu tělesného kontaktu klienta a jeho citové potřeby. Kontakt se psem přispívá k ochotnějšímu přístupu k rehabilitaci, k částečnému obnovování hmatových vjemů a uvolňování křečí. Canisterapie může být skupinová nebo individuální a probíhá ve spolupráci canisterapeutického týmu a zaměstnanců zařízení. Pes pracuje pod dohledem canisterapeuta, který usměrňuje chování psa i klienta. Canisterapeut dohlíží jednak na psa, ale i na to, aby klient psovi nijak neubližoval. Činnost musí být příjemná oběma, klientovi i psovi. Psa musí práce a společné hry těšit, musí vyhledávat kontakt s dětmi i dospělými pacienty. Pro psa je práce velmi náročná a vyčerpávající především však s tělesně či mentálně postiženými dětmi, proto je nutné jeho činnost omezit i časově. Canisterapeutický tým je tvořen proškoleným psovodem a psem, který úspěšně složil canisterapeutické zkoušky.

S našimi zlatými retrievry canisterapeuticky pracujeme v ÚSP pro tělesně postiženou mládež na Kociánce v Brně – pracoviště Tereza, kde máme ve skupině jak děti chodící, tak na vozíčku. Goldeni jsou velcí psi a my jsme potřebovali do týmu nějakého menšího mazlíka, kterého bychom mohli dát dětem na klín. Proto jsem se rozhodla otestovat povahu naší české teriérky Erlin z Hlubiny. Canisterapeutické zkoušky se konaly ve stacionáři Domovinka v Třebíči pod záštitou Občanského sdružení Sírius Třebíč.

Zkoušky probíhaly na zahradě stacionáře, pod dohledem nejen zkušených výcvikářek, ale i obyvatel místního domu seniorů, pro které naše přítomnost byla jistě příjemným rozptýlením a zpestřením jejich každodenního života. Dvanáct retrievrů, jednoho Beaucerona a jednoho Českého teriéra pohromadě nevidí každý den.

Jako první se zkoušela povaha psa a snášenlivost psů mezi sebou. Všech čtrnáct testovaných psů spolu s vůdci se rozestoupilo do řady vedle sebe. Každý vůdce se svým psem musel mezi ostatními stojícími procházet slalom a zkoušející sledovaly, jestli u psů nejsou nějaké nežádoucí reakce.

Druhá disciplína byla reakce na nepříjemné pachy, kdy zkoušející dávaly každému pejskovi v řadě před čumák hadr napuštěný dezinfekčním prostředkem. Tato disciplína se zkouší především proto, že se pejsci v budoucí praxi začnou pohybovat v prostředí, kde se s podobnými pachy budou běžně setkávat a některým by to mohlo vadit.

Jako třetí se testovala reakce psů na berle. Zkoušející postupně prošla od prvního nastoupeného psa v řadě až k poslednímu, ke každému přistoupila s holemi, několikrát poklepala těsně před ním. Jak se ukázalo, žádná negativní reakce na berle nebyla.

Další zkoušené disciplíny již dělali jednotliví pejsci postupně, jak byli na zkoušky nahlášení, a tak každý vůdce věděl hned, jestli pejsek obstál.

Následovalo vodění u nohy, jako slalom mezi vozíkem a položenými francouzskými holemi, kdy se sledovala reakce psa a způsob chůze pod vlivem vůdce. Tato disciplína nedělala problémy naprosto žádnému pejskovi. Základní poslušnost a ovladatelnost v podobě sedni, lehni a přivolání v zápalu hry měli všichni pejsci v malíčku. Naše Erlin má poslušnost zmáknutou také, ale dnes se rozhodla, že si nelehne a mně to dalo trošku přemlouvání. Následoval aport. Všichni retrievři jsou skvělí aportéři, a tak i tato disciplína pro ně byla radostnou hrou na přinášení. Naše teriérka pro aport vyběhla, zkusila ho zvednout, pak si to ale rozmyslela a vrátila se bez kruhu. Mně se pro ni tato hračka zdála veliká, a proto jsem ji hodila menší kostičku. Tu Erlin vzala a přinesla mi ji. S disciplínou vodění psa cizí osobou nám pomohl nevidomý obyvatel Domovinky, který postupně odvedl a přivedl (za doprovodu psovoda) všechny zkoušené psy. Stejně tak při chůzi u vozíčku psi prokázali značný klid a ochotu postupovat pomalu vedle vozíčku. Vše se obešlo bez tahání a předbíhání. Při přímém kontaktu s vozíčkářem uspěli také, i když některým se moc nechtělo vyskočit zkoušející, sedící na invalidním vozíčku, na klín. Pod příslibem pamlsku to zvládli všichni a pamlsek si vzali jemně jak z dlaní, tak z prstů. Odložení v parném poledni nedělalo vůbec žádné problémy, stejně jako reakce na hluk. Disciplína podlézání se všem pejskům docela zamlouvala a nakonec ji vzorně nebo s občasným přešlapováním zvládli. Naše Erlin vzhledem k jejím proporcím místo podlézání absolvovala překračování. Polohování byla poslední zkoušená disciplína. Pejsek se položí na bok, zkoušející si na něj lehne, drží ho kolem krku, hladí ho, tahá a mazlí se s ním. I tuto náročnou disciplínu zvládli až na jednoho pejska všichni a úspěšně tak dokončili testy povahy nutné pro jejich budoucí působení v různých zdravotnických, sociálních, školských a jiných zařízeních.

Po vyhlášení výsledků a předání certifikátů byli všichni úspěšní, nyní již canisterapeutiční psi hozeni přímo do vody, tedy posláni přímo do první canisterapeutické praxe. Ve stacionáři mohli prokázat, že jsou držiteli osvědčení oprávněně, když šli potěšit, pomazlit se a nechat se hýčkat od nadšených přihlížejících obyvatel stacionáře Domovinka, kteří je vítali s obrovskou radostí.

Naše teriérka Erlinka z Hlubiny zkoušky úspěšně složila a po prázdninách začne pracovat v ÚSP pro tělesně postiženou mládež Tereza v Řečkovicích. Erlin tak bude doplňovat goldeny právě u dětí, kteří jsou na invalidním vozíčku.