Velmistr přežití: Kojot

 
Jedním z nejdůležitějších zvířat v indiánské mytologii je vedle bizona, krkavce (někdy havrana) a želvy – kojot. Jan F. Ullrich píše v předmluvě ke své mimořádné knize „Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi“ (nakladatelství Argo 2002): „Nejrozšířenějším typem vyprávění kmenů Severní Ameriky jsou šibalské příběhy. Představují nepochybně nejcharakterističtější společný rys mýtů severoamerických Indiánů. Existuje značný počet dobře známých humorných historek o dobrodružstvích různých šibalů, vyprávěných v rozličných oblastech. Nejznámějším šibalem je Kojot, důvěrně známý zejména kmenům v Kalifornii, na jihozápadě Severní Ameriky, na náhorních planinách i na velkých pláních. V oblasti severozápadního pobřeží šibal často mění svou podobu, bývá krkavcem, minkem nebo sojkou. Rozličná jména a podoby má šibal u kmenů velkých plání, u Černonožců se objevuje jako Stařec, u Arapahů jako Nihósó apod. V oblasti centrálních lesů jsou humorná dobrodružství obvykle připisována hrdinovi jménem Manabozho. Vzhledem k všeobecné rozšířenosti šibalských příběhů a k výskytu velkého množství totožných motivů v různých oblastech se můžeme domnívat, že šibal je vůbec nejstarší postavou mytologie domorodé Ameriky. Podle některých studií je nejstarší mytickou postavou vůbec. Mnohé paralely k ní nacházíme ve starých řeckých mýtech i ve folklóru evropských národů, kde je pozůstatkem předkřesťanských mytologií (například postava lišáka, ne nepodobná americkému kojotovi)… Šibal Lakotů se nazývá Iktómi. Ve vyprávěních se objevuje v lidské podobě navzdory tomu, že slovo iktómi znamená „pavouk“. Pouze v několika málo příbězích, odehrávajících se mezi zvířaty, má šibal podobu kojota, nebývá však jmenovitě řečeno, že jde o Iktómiho. Naopak v jiných příbězích je kojot Iktómiho protivníkem.“
 
Postavou kojota se rovněž hluboce zabýval legendární americký básník, spisovatel a ekolog Gary Snyder. Ve své knize „Staré cesty“ (nakl. Volvox Globator 1995) v eseji „Neuvěřitelná životaschopnost Kojota“ píše: „ Příběhy o Kojotovi, Kojotím muži, jak je někdy nazýván, aby se odlišil od kojota – zvířete, o Kojotovi, mýtické postavě, která žila za mýtických časů, snových časů. A tolik se toho pak událo. Za horami mění jméno a stává se Krkavcem. U Velkých jezer bývá někdy Králíkem, ale tady je Kojotím mužem. Je tu někdo, kdo nezná Kojotův příběh? Kojotův příběh z Velké pánve? Podle folkloristické terminologie je šprýmařem a příběhy dalekého západu jsou nejrozvernější ze všech. Pořád je na cestách, je úplně hloupý, trošku zlý, vlastně je přímo děsný, je nesnesitelný. No, udělal i pár dobrých věcí. Obstaral lidem oheň. Meskalerové vyprávějí, že zjistil, kde se udržuje oheň. Hejno much přechovávalo oheň uvnitř kruhu, on se tam nemohl dostat, ale dokázal tam prostrčit oháňku a podpálit si ji, pak vyrazil pryč a podařilo se mu ocasem podpálit nějaké lesy a ten oheň se šířil dál, kolem světa a lidi si ho tu a tam ještě pořád berou. Naučil kmeny u řeky Kolumbie chytat lososy. Naučil lidi poznávat jedlé rostliny … Ale většinou má prsty ve špatnostech. Je to například Kojotova vina, že je na světě smrt. Toto vyprávějí Maidové z Kalifornie. Stvořitel zařídil svět tak, aby lidé nestárli a neumírali. Stvořil jezero, takže když lidé začali cítit, že stárnou, vydali se tam, ponořili se a zase omládli, a taky to udělal tak, že každé ráno, když jste se probudili, sáhli jste na zápraží a tam stála mísa vařené horké kouřící kaše, vařené připomínám, z žaludů, připravená k jídlu. Tehdy nebylo potřeba pracovat pro obživu. Nikdo neumíral, jídla bylo vždycky dostatek, prostě jste každé ráno sáhli za dveře a tam byla dobrá horká kaše. Ale Kojot chodil kolem a ponoukal lidské bytosti: „Tak co, lidi, nezdá se vám že vedete takový tupý život? Něco by se tu mělo dít, třeba byste měli umírat.“ A oni na to: „Co to je ta smrt?“ A on říká: „No víte, když umíráte, tak musíte brát život opravdu vážně, musíte o věcech víc přemýšlet.“ A pořád je takhle popichoval a Stvořitel ho uslyšel, potřásl hlavou a povídá: „No nazdar, teď to vezme všechno špatný konec.“ No a Kojot tu myšlenku o smrti pořád přetřásal a brzo se začaly dít věci. Pořádal se závod v běhu a syn Kojotího muže se měl taky zúčastnit. Syn Kojotího muže se tam dostavil a, pánbůh potěš, stoupl na chřestýše a chřestýš ho kousl, on se skácel a ležel na zemi a všichni si mysleli, že jenom tak vyspává. Kojot pořád pokřikoval: „Vzbuď se, no tak, utíkej.“ Nakonec se na něj Stvořitel podíval a řekl: „Víš ty, co se přihodilo? Je mrtvý. Řekl sis o to.“ A Kojot spustil: „No já jsem si to rozmyslel, já vlastně nechci, aby lidi umírali, tak teď ať obživne.“ Ale Stvořitel pravil: „Teď už je pozdě, teď už je příliš pozdě.“
Určitě o něčem svědčí, že zatímco „primitivní“ původní obyvatelé Ameriky měli zvířata v úctě a v posvátném respektu, bílí „vyslanci evropské civilizace“ zvířata jednak vyvražďovali (u některých se jim to podařilo zcela – jako u holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius) a papouška karolinského (Conuropsis carolinensis), a u některých téměř – jako u bizona (Bison bison) či vidloroha amerického (Antilocapra american) atd. atd.) a jednak jejich symbolu využívali k pejorativním nadávkám: smradlavý skunk, prašivý zbabělý kojot …
 
Přestože kojot prériový (Canis latrans) se stal symbolem severoamerického kontinentu, byl jako samostatný druh šelmy psovité popsán až v roce 1832 badatelem Seyem. Do tohoto roku byl nazýván rozličnými jmény – např. vlk americký, stepní vlk, lesní vlk, rychlý vlk …
Hmotnost kojota se pohybuje mezi 7 až 20-ti kilogramy, délka těla je 0,7 až 1 metr, délka ocasu 30–40 centimetrů, kohoutková výška 45–53 centimetrů. Doba březosti kojotí fenky je 58 až 65 dní, počet mláďat ve vrhu je 2 až 12, nejčastější počet ve vrhu pak 6.
 
Kojot patří k úspěšným a mimořádně přizpůsobivým šelmám (podobně jako u nás liška obecná). Žije na prériích, v polopouštích i pouštích, obývá lesnaté i horské krajiny. Časem se přizpůsobil i životu v krajinách obydlených člověkem (přestože člověk byl vždy jeho nepřítelem) a v současnosti občas proniká i do velkých měst (o čemž svědčí občasné šoty v televizních novinách - např. zběsilá honička policistů s vyděšeným kojotem v newyorském Central Parku).
Kojoti žijí občas ve smečkách (podobně jako vlci), nejčastěji však pouze v párech. Mláďata se rodí v brlozích – skalních puklinách nebo v doupatech, které rodičovský pár vyhrabává pod vývraty či pod kořeny stromů. O kojící samici se stará samec, který ji nosí potravu, později vyvrhuje natrávenou potravu mláďatům a pomáhá i feně udržovat doupě v čistotě. Oba rodiče se rovněž starají o ochranu a výchovu mláďat. Když jsou mláďatům asi dva měsíce, začínají rodiče provázet na lov. Ve stáří jednoho roku se mláďata osamostatňují a hledají si nová teritoria (často až 150 kilometrů od rodného doupěte). Lovecký chlebíček mladých kojotů je tvrdý a nebezpečný: mnoho jich zahyne, takže dospělosti se dožije sotva třetina populace.
 
Jídelníček kojotů je docela pestrý – nejčastěji loví hlodavce, zajíce a králíky. Občas loví ryby, žáby, drobné obratlovce, vybírají ptačí hnízda druhů hnízdících na zemi. V zimě se často kojoti pokoušejí chytat bobry u jejich hradů. Na podzim sbírají různé lesní plody, bobule a ovoce. Kojoti také občas uloví mláďata velkých kopytníků a nikdy nepohrdnou žádnou mršinou, čímž v přírodě plní funkci zdravotní policie. Nikdy však neprovázejí velké a silnější predátory (na rozdíl např. od šakalů). Kojoti občas mohou působit škody na ovčích stádech, kdy loví především malá jehňata. Zajímavý a úspěšný experiment realizovali rančeři ve státě Washington: místo pasteveckých psů zde hlídají ovčí stáda lamy. Poněvadž lamy musí svá mláďata ve své jihoamerické domovině neustále chránit před liškami, reagují na všechny psovité šelmy stejně prudce. Jakmile lama spatří kojota, varuje ovce poplašným signálem, odvážně a sebevědomě se k němu rozběhne a snaží se mu zasadit svými ostrými kopýtky úder. Rančeři si libují, že lamy – na rozdíl od pasteveckých psů – žerou místo masa trávu a navíc se dožívají o hodně více let než psi – v průměru asi 25 let.
Vlci, pumy, medvědi a jaguáři kojoty příliš netolerují (považují je za potravní konkurenty) a snaží se je ze svého území vyhnat. Všichni tito velcí predátoři občas kojota uloví a sežerou. Proto se kojoti ani nepřiživují na jejich kořisti (jak to běžně dělají jejich afričtí a asijští příbuzní – šakalové). V minulosti se lidé domnívali, že kojoti loví i značně velkou kořist, o čemž se můžeme dočíst i ve starší „odborné“ literatuře. V „Malém Brehmovi“ se např. dočteme: „Koyote – tento menší vlk, který má srst velmi hustou a krásnou, jest neobyčejně chytrý a lstí nahrazuje nedostatek síly tělesné. Zástupy těchto vlků rozestaví se nezřídka na vzdálenost několika mil, zaskočí jeleny a antilopy, a když tato zvěř poplašena jsouc, dá se na útěk, jest jednotlivými vlky střídavě pronásledována, až unavena jsouc jest jimi dohoněna, po čemž všickni vlci se seběhnou, aby kořist svou strávili.“
 
Kojot se může – jako jedno z mála zvířat na světě – pochlubit zajímavým faktem: jeho původní areál se v průběhu vývoje znatelně rozšířil! Dnes kojoty můžeme pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému. Tento unikát byl způsoben především obdivuhodnou přizpůsobivostí kojotů a jejich uměním přežít. Kojoti přečkali i černou dobu vyvražďování vlků. Gary Snyder to vysvětluje takto: „Kojot přežívá na těch místech Západu, kde vlk už téměř vyhynul. Jak jsem se dozvěděl, kojot se totiž netkne otráveného sousta. Kusy hovězího napuštěného strychninem, které rančeři políčili, vlky vyřídily. Kojoti se velice brzo naučili nedotýkat se otrávených návnad, a tak se jim daří. A stejně tak od Skalistých hor na západ, od Mexika až na sever ke Kanadě byste v těchto kulturách narazili na šprýmaře, Kojotího muže, který patří mezi nejvýznačnější postavy.“
 
Mezi nejstarší známé zmínky o kojotech patří stopy v umění starých Aztéků, kteří dobře znali biologii kojotů a ve svém folklóru jim přisuzovali mystické vlastnosti a schopnosti.
Kojoti však pro Indiány z plání měli i velký praktický význam. Předkolumbovští Indiáni samozřejmě neznali koně. Indiáni kočovali za stády bizonů na mimořádné vzdálenosti. K tomu účelu chytali a ochočovali kojoty, které potom zapřahali do zvláštních vleků s nákladem (tzv. „travois“). Kojoti rovněž sloužili i při některých slavnostech a rituálních indiánských obřadech (nezřídka jako potrava).
 
Ve druhé polovině 20. století se kojot stal znovu nalezenou inspirací amerických básníků a spisovatelů. James Koller vydává časopis Coyote´s Journal. Jaime de Angulo vydal překrásnou sbírku indiánských příběhů – Indian Tales (česky Jak se Lišáček stal Lišákem - nakl. Maťa 2003). Jak už bylo řečeno – kojot se objevuje v básních a esejích Garyho Snydera. Kojotem se inspirují i další významní američtí básníci: Will Staple, Barry Gifford, Ed Dorn, Enrigue Lamadrid, Margo St. James, James White, Petr Blue Cloud … V české literatuře se s postavou kojota můžeme setkat v nádherné sbírce příběhů severoamerických Indiánů Jáchyma Topola – Trnová dívka (nakl. Hynek 1997) a samozřejmě i v již zmíněných Mýtech Lakotů Jana F. Ullricha (nakl. Argo 2002). Znovunalezená úcta ke kojotovi snad symbolizuje znovunalezenou úctu k Zemi a k životu. Snad symbolizuje náš návrat ke kořenům, k oživené paměti, která v našich genech koluje po desítky tisíc let. Chci tomu věřit, i když upytlačení vlci, rysové a medvědi z Moravskoslezských Beskyd varují, stejně jako závěrečné memento amerického básníka.