Sýkora uhelníček

A jak se to všechno semlelo? No, nebylo to hned a musel jsem tomu vyjít kousek naproti. Před časem jsem byl donucen štípat dříví, což nebyla zrovna práce, kterou bych dělal jen tak pro radost. Jak tak pořád myslím na to, jestli je toho naštípanýho už konečně dost nebo jestli mě poženou zpátky do dřevníku, přišel mi pod ruku špalek z nějaký jabloně, uvnitř dutej. Hele, tebe by bylo do kamen škoda, udělám z tebe budku pro ptáky. Budeš fotogenickej. Odvezl jsem ho do Prahy, kde mi ležel řadu let vedle ponku. Udělal jsem mu dno i stříšku, fermeží napustil, ale ta díra do něj nebyla nijak fotogenická a tak tam ležel dál. Až jsem šel zase jednou po lese, ani prašivka nerostla a jen tak z bujnosti jsem nakopnul takovej malej shnilej pařízek po nějakém smrčku, co se nedočkal dospělosti. Jak si jej tak prohlížím, osvítilo mě. To je vono! Tak jsem jej trochu očistil nožem a vzal domů. Vyvařil, usušil, v troubě trochu upražil, vykartáčoval a několikrát napustil horkou fermeží. Nakonec jsem jej epoxidem zalepil do toho jabloňovýho špalku. Teď to bude na fotce vypadat jako nějaká vyhnilá větev, kde tak rády všelijaké sýkory hnízdí. Kam to pověsím? Další otázka. Někde venku vám to nějaký přející buď rozbije, anebo, protože jsem dělal budky všelijak sundavací, tak pak koukám, že to visí lidem někde na zahrádce. Asi se jim ta moje budka nějak líbila. Je to sice jistá forma uznání, o kterou však ve vší skromnosti nestojím. Tak to ve mně nakonec uzrálo. Budu fotit z postele! Pověsil jsem tuhle budku k oknu ložnice. Takhle někdy začátkem prosince. Od té doby mám o dění okolo té budky dobrý přehled. A to přímo z vlastního lože. Hned tam začal nocovat jeden samec koňadry. Na jaře však začala okolo tohodle bydlení pěkná mela, kterou nakonec vyhrály modřinky. Postavily hnízdo, ke snůšce nedošlo. Asi krahujec. Druhým rokem se situace opakovala, v zimě budka sloužila jako noclehárna, na jaře se tam nikomu nelíbilo. Až letos. Na jedli za barákem vytrvale zpíval uhelníček a několikrát jsem si všimnul, že se opatrně ochomejtá okolo mé budky. Tak jsem tam nakouknul a už tam bylo šest vajíček. Vyfotil jsem to, ve foťáku to vypadalo docela dobře. Budku jsem pověsil zpátky a podíval se na ty fotky přes počítač. Zatraceně, ty slepoune, dyť ty vajíčka jsou neostrý. Že bych to udělal znova? Vymluvil jsem se na to, abych je radši nevyrušoval, že by tu snůšku mohli opustit. Kdepak, jak člověka chytne lenora, hnedka se jenom kroutí jako žížala. Zejtra. Stejně jsem dobře věděl, že ty vajíčka už nestihnu. A taky že jo. Z postele koukám, že u uhelníčků mají vylíhnuto, že už lítají sem a tam jako stíhačky. Krmí mláďata. Tak jsem si pootevřel okno, postavil foťák na stativ a hned po ránu začal s focením. No, ideální to zdaleka není, v první řadě je to proti světlu. Dá se sice proti světlu fotit, musíte však dobře vědět, jak se to má dělat. Dokonce takové snímky patří obvykle k těm nejpohlednějším. Když se ovšem podaří. Diapositivy, ze kterých jsou potom stále ještě ty nejlepší obrázky, jsem již pověsil na hřebík. Dneska bych to již ani nezaplatil. Jenže moderní digitál je zatraceně jankovitá kobyla. Umí sice hodně věcí, většinu dokonce úplně sám, ale když chcete po něm něco jenom krapítko odlišného, je problém. Taky při tomhle focení jsem vícekráte zuřil, než se mi podařilo zmáčknout spoušť. Vy víte co byste chtěli, ale nepodaří se vám to vůbec tak nastavit. Prostě to nějak nejde. Vyfotit ptáky v letu? Až dosud byly pro takovou situaci nejvhodnější super drahé foťáky, jejichž objektivy měly tak zvanou centrální závěrku, takže jste mohli fotit ve spojení s bleskem třeba tisícinou vteřiny. Žádnej problém, jenom to zaplatit. Takovej teleobjektiv jsem viděl jen jednou v životě a to ještě za výlohou v Mnichově. Samo sebou jsou i digitály rozdílný. Jeden se dá přirovnat leda snad jen ke sporťáku Lamborginy, ten můj tak ke Škoda Oktavia. Letícího ptáka se nechce naučit, letadla fotí jen tak mimochodem bez chyby. Prostě malý věci mu nějak nejdou. Mám jednu fotku uhelníčka při letovém manévru, je to 250-tina vteřiny a je to rozmazaný. Tak to by mě tedy namíchlo.
 

Uhelníček v zimním peří.

Uhelníček u dutiny smrku.

Uhelníček je vůbec zajímavý pták. Dokonce to vypadá, že je to druh, který je v současnosti na postupu, že se šíří. To bychom měli zaznamenat a já se pokusím to nějak porovnat. Takže pěkně od začátku.
Uhelníček byl považován za typicky lesní „sýkoru“. Popsal jej již Linné roku 1758 a zařadil jej dokonce do stejného rodu, kam jej obvykle řadíme i my. Tedy do rodu Parus.To obvykle myslím namátkou od Jirsíka, přes Wahla, Černého, Hudce až po další modernější publikace. Jsou tady však i molekulární genetici a těm to prý vychází jinak. A ti potom rozporcovali rod Parus na další rody. Je to sice pořád jenom hrubá chemie a vůbec není vyloučené, že výsledky, které jsou ve zkumavkách dosahovány, ve skutečnosti mohou znamenat docela něco jiného, než se domníváme dneska. Proto také jenom někteří systematikové takto více dělí celý systém, zatímco jiní jej silně omezují a slučují dohromady. On nakonec celý ten systém nebyl původně vymyšlen proto, aby se okolo něho konaly manévry evolucionistů, ale jenom proto, aby byl zaveden jakýsi pořádek a my jsme se mohli v přírodě lépe orientovat a lépe se navzájem domluvit. To píši jenom proto, abych vysvětlil, proč jsme až dosud používali pro sýkoru uhelníčka vědecké jméno Parus ater, ale můžete se setkat i s jinými jmény, například Periparus ater.
Náš uhelníček je druhem ptáka, který je rozšířen téměř po celé Evropě. A z Evropy směrem na východ v širokém pásu lesů až po východní pobřeží Asie a dokonce až do Japonska a na Kamčatku. Je pochopitelné, že na tak rozlehlém území se budou uhelníčci poněkud lišit. Podle nového českého názvosloví je popsáno až dvacet různých zeměpisných forem uhelníčků. Některé formy Střední Asie jsou izolovány od ostatních populací a jsou odlišnější. U evropských uhelníčků se mluví o skupině „ater“ a v této skupině je rozlišováno sedm zeměpisných forem. Náš uhelníček je považován za nominátní formu druhu Parus ater ater Linnaeus, 1758. Tato forma je rozšířena na severu Eurazie od Skandinávie až po Kamčatku. Okrajová území rozšíření druhu obývají další zeměpisné formy jako P. a. hibernicus Ogilvie–Grant, 1910 = sýkora uhelníček irský, P. a. britannicus Sharpe et Dresser, 1871 = sýkora uhelníček anglický, P. a. vieirae Nicholson, 1906 = sýkora uhelníček španělský, P. a. sardus Kleinschmidt, 1903 = sýkora uhelníček sardinský. Z jedenácti izolovaných subspecií najdeme na území Evropy pouze P. a. moltchanovi Menzbier, 1903 = sýkora uhelníček krymský. V severní Africe, v Tunisku a Alžírsku žije sýkora uhelníček Parus ater ledouci. Tato forma je na všech místech těla, tam kde je náš uhelníček bílý, sytě žlutá. Na Kypru se pak můžeme setkat s formou Parus ater cypriotes. Tato forma je na zádech a bocích hnědá. Velmi podobná uhelníčkovi je také středoasijská sýkora Parus rufonuchalis = sýkora bělolící. Kresba, zvláště na hlavě je podobná uhelníčkovi, na prsou a horním břichu je černá. Na ohbí křídla a na spodních krovkách ocasních má hnědé znaky.
Uhelníček byl považován za ptáka jehličnatých lesů, především horských. Doktor Josef Jirsík ve své knize Jak poznám naše ptáky v přírodě z roku 1946 píše: Ve všech jehličnatých lesích; jen v době potulky (od X.–III.) v listnatých a ve štěpnicích, parcích. Veleslav Wahl v knize Pražské ptactvo pak říká: Biotop: Převážně jehličnaté lesy, u nás jen nehojně hnízdí ve smíšených porostech.
 

Uhelníček samec.

Uhelníček samice.

Nejdřív se rozhlédnout.

Výskyt v Praze a okolí:
Hnízdí v širším pražském okolí na Hřebenech, v okolí Černošic, Roztok, v Jevanech, v Klánovicích, vzácně v Divoké Šárce. Podle ruských pramenů hnízdí tamější uhelníčci v pohoří Ťan–Šan ve větší míře jen tam, kde se vyskytují převládající jedlové lesy. Ještě v roce 1980 píše dr. Walter Černý: Hojně hnízdí v jehličnatých lesích, v horách až po hranici lesa. V roce 2005 formuluje Dr. Pavel Vašák ve své knize Lesní ptáci výskyt uhelníčka takto: Sýkora uhelníček je typickým obyvatelem jehličnatých, zvláště smrkových lesů vyšších poloh. Zavedením smrkových monokultur do nižších nadmořských výšek se hnízdiště uhelníčků značně rozšířila, a to především v západní a střední Evropě.
Nemusíme tedy podle všech dostupných pramenů vůbec pochybovat o tom, že uhelníčci se cítí doma především ve smrkových, případně i borových lesích. Jenže v posledních letech se objevují i v poněkud jiném typu krajiny. Předměstskou vilovou čtvrt nemůžeme považovat za les. Dalo by se sice uvažovat o tom, že uhelníčci považují tuto krajinu spíše za nějaké tak zvané skalní město a vůbec jim nevadí, že domy nejsou skály. Nicméně četnost stromů tady neodpovídá našemu pojmu lesa. Jsou tady však v dnešní době již i vzrostlé jehličnany dosahující stáří okolo sedmdesáti let. Ovšem převládají stromy listnaté. Moji podnájemníci mají sice před domem k disposici skupinu sedmi smrků a vzadu dalších čtyř a jedné jedle, ale jak je pozoruji, přímo z hnízdní budky si létají sbírat potravu na lípy, které rostou přes ulici. Stačí tedy docela málo jehličnatých stromů, aby se jim tady líbilo. A není to vůbec osamocený pár, který mám u sebe v podnájmu. Je jich v okolí více. Také z obory Hvězda, kde jsou převážně listnaté porosty, jsou v dnešní době hlášeni uhelníčci. Nepochybuji o tom, že uhelníček je v dnešní době druh na vzestupu, který obsazuje i takový typ krajiny pro který ještě nedávno nebyl typickým ptákem, anebo se vůbec nevyskytoval. Nicméně stále je nejhojnější v jehličnatých lesích.
Uhelníček, tak jako všechny druhy našich sýkor hnízdí v dutinách. U jehličnanů se v korunách stromů dutiny téměř neobjevují. Smrky začínají vyhnívat spíše odspodu a uprostřed kmene. Jenže do takových dutin není přístup. Jen ve výjimečných případech, třeba nalomením stromu větrem, se spodek stromu nějak pootevře úzkou štěrbinou. To je ten nejobvyklejší způsob hnízdění uhelníčků. Vyhledávají spíše nízko položené dutiny. Často dokonce i dutiny nebo výmoly pod kořeny smrků. Jednou jsem se je v takovém výmolu pokoušel i fotografovat. Nepodařilo se. Létali tam přímo bez zastavení, takže se to nedalo. Když jsem to po delší době vzdal a sbalil úkryt, sedl jsem si asi jen na dva metry od jejich suterénu na zem a pokuřoval. Uhelníčci mě naprosto ignorovali. Říkal jsem si: kluci, vy jste už tak voprsklí, až mi lezete na nervy, co bych vám jenom udělal? Tak jsem jim jejich suterén zacpal zrcátkem a krátce se bavil tím, jak se rozčilují a pokoušel se ten tanec vyfotit. Všechno se to dělo v takové rychlosti, že mám jen málo povedenou fotku. Zakrátko přišli na to, že tam je taková mezera a jak se do ní cpali, zrcátko se položilo. Od té doby je nezajímalo. To hnízdo nedopadlo nakonec dobře, podle stop je zřejmě objevila a vyhrabala liška.
 

V letu to nejde.

Před zrcátkem.

Možná jste si všimli, že v dřívější literatuře najdete ptáka, o kterém jde dneska řeč vždy pod jménem uhelníček lesní. Dnes se prosadilo spíše sýkora uhelníček. Kdyby to bylo podle molekulárních genetiků, zase by se hodilo spíše to starší pojmenování. Nejsem však přítelem těchto češtinářských manévrů. Mně stačí, když vím, o jakém ptáku jde právě řeč. To však nemusí být vždycky jasné, protože čeština je řeč košatá a lidé vůbec nemluví mezi sebou podle toho, jak si někdo myslí, že by to mělo být správně. Uhelníček má v lidové řeči jmen habaděj. Takhle je zaznamenal Zdeněk Klůz: Sýkora uhelníček evropský, Parus ater ater: Babčinka, Babka, Černohlávek, Kominíček, Kováříček, Kovářík, Kovářka, Kožešníček, Kožíšek, Kožišníček, Píča, Píčka, Sýkora černá, Sýkora černohlavá, Sýkora lesní, Sýkora malá, Sýkora uhelníček, Sýkora uhelníček severoevropský, Sýkora uhelníček středoevropský, Špinavka, Truhlička, Truhlíčka, Uhelniček, Uhelnička, Uhelníček, Uhelníček sýkora, Uhlíř, Uhlířka, Úhelníček lesní evrasijský, Zedníček.
Uhelníček není sice u nás klecním ptákem, ale již jsem jej v zahraničí viděl na výstavách a to dokonce jeho odchov. Jsem přesvědčen o tom, že se v kleci dá držet docela bez problémů. Jsou sice náramně ostražití, ale nejsou plaší. Velmi brzy pochopí, že pro ně nejste skutečné nebezpečí a naopak budou využívat vašich služeb. Jsem také přesvědčen o tom, že jejich rozšíření do předměstských částí Prahy napomohlo asi nejvíce jejich zimní přikrmování na krmítkách. V zimních měsících jsem je viděl v okolí pravidelně.
Dalo by se asi o těchto ptácích psát mnohem déle, já však již hodlám končit. Namlsán tím, že se mi povedlo několik fotografií, aniž jsem se musel trmácet lesem, odcházím vyrábět další fotografickou budku, kterou si pověsím na okno vedlejší místnosti. Nechcete to také zkusit? Lovu zdar!