Sivák

Neodmyslitelný obyvatel téměř všech větších i menších hospodářství v Čechách, kde žil v hojném počtu do poloviny minulého století. Rozšířeností a nenáročností mnohonásobně převyšoval všechna tehdy chovaná plemena holubů. Dnes je na vesnici stejně neznámý, jako ostatní ušlechtilá plemena holubů.

Péče o siváky byla minimální, spočívala pouze v čištění holubníků, až když se rodič nemohl pro exkrementy protáhnout do kotce s holoubaty. Podle toho se dalo poznat, kolik který pár měl mláďat. Plodnost byla veliká, nemoci jakoby neexistovaly. Přirozeným samovýběrem nejkvalitnějších jedinců se hejno udržovalo stále v dobré zdravotní i fyzické kondici.

Velikostí, barvou, tvarem těla i způsobem života se sivák shoduje s dnešním městským holubem. Nejčastěji žil v podstřešních holubnících umístěných na venkovních stěnách chlévů, stodol i obytných domů, pod přesahem střech. Holubníky bývaly různé velikosti i délky, někdy po celé délce budovy, jindy jen několik kotců nebo častěji dvojkotců s rozměry přibližně třicetkrát třicet centimetrů. Své pojmenování pravděpodobně získal podle své sivé barvy, ve které se vyskytoval v převážném množství. I ve velkém hejnu holubů se jen občas objevil nějaký strak nebo bělokos. Holubi žili přírodním způsobem, málokde byli doma zvlášť krmeni. Měli jen to, co získali při krmení slepic, naprostou většinu potravy si hledali v polích, tak zvaným „polařením“. Jejich početní stavy většinou regulovala příroda, jak množstvím potravy, tak predátorů. Na jejich počty mělo samozřejmě také vliv vybírání holoubat „do kuchyně“. Byly to spolehlivé indikátory dobře a hůře prosperujících hospodářství. Na dobře hospodařících statcích mých spolužáků kamarádů, také holubářů, Václava Štěpánovského z Bechlína a Josefa Gabriela z Lounek na Podřipsku, byla vždy více jak stohlavá hejna siváků, jejichž počet majitelé nijak neregulovali.

Byli to holubi temperamentní, živí, plaší a ostražití, jak je naučil život. Při běžném pracovním pohybu hospodáře a jeho rodiny po dvoře a před holubníkem nejevili siváci žádné známky strachu, neklidu či úprku. Když jsme s kamarády běhali po dvoře a hráli si, několikrát vyrazilo prudce z holubníků celé hejno a kroužilo. Po chvíli usedlo na protější střechu stodoly a pozorovalo nás. Když nezjistili žádné konkrétní nebezpečí, začali se po jednom postupně navracet do svých budníků. Nejprve ti co seděli na vajíčkách, později i další holubi. Teprve nyní, po mnoha letech, jsem pochopil, proč staří hospodáři neradi viděli, jak svými hrami plašíme holuby a ztrácíme čas na práci. Přesto nás nikdy neokřikli a neřekli proti nám ani slovo.

To vše je minulost, na kterou by se nemělo zapomenout, což je také hlavní důvod, proč píši tuto knihu. Sivák žil s lidmi celá dlouhá staletí, byl ozdobou hospodářských dvorů a spoluvytvářel ten pravý kladný vztah lidí, a hlavně dětí, k přírodě a všemu živému tvorstvu. Tento dlouhý a postupně se vyvíjející proces lidských vztahů k přírodě byl naráz ukončen roku 1950, kdy komunisté násilně zlikvidovali soukromé hospodářství a tím také chovy všech holubů tam žijících.

(Z knihy Emanuela Pangráce 111×HOLUBI.)