Neveselý příběh o veselém koni

Hovoříme-li o vlastnictví zvířete, měli bychom hovořit vždy i o zodpovědnosti. U mnoha domácích zvířat by pak tato zodpovědnost měla platit nejen ve vztahu majitele ke zvířeti, ale i ve vztahu majitele a jeho zvířete k ostatním lidem, případně k jejich zvířatům, eventuálně k jejich majetku. Od přírody je však dáno, že mezi lidmi zodpovědnými se vyskytují občas i osoby nezodpovědné a jak jsem se mohl znovu bohužel přesvědčit, někdy jsou to i osoby krajně nezodpovědné. Osoby, které pravděpodobně žijí uzavřeni jen ve světě vlastních zájmů a vlastního prospěchu. Vůbec je nezajímá, že svojí lhostejností a svým ignorantstvím mohou způsobit velké potíže nejen sobě a svým blízkým, nýbrž i druhým lidem. Osobně jsem přesvědčen, že pokud je někdo nezodpovědný, případně není schopen určité okolnosti racionálně posoudit, pak by se měl zkrátka smířit s tím, že by z toho pro něj měla vyplývat určitá omezení. Žijeme sice v demokratické společnosti, ale demokracii lze definovat i tak, že svoboda a práva jednoho člověka končí tam, kde začínají svoboda a práva člověka druhého. Je celkem pochopitelné, že nezodpovědný člověk si tuto svoji vlastnost zpravidla nepřipouští. Pak by ale takoví lidé měli být alespoň částečně usměrňováni některými zákony, aby touto jejich vlastností netrpěli ostatní. Zákon sám o sobě toho pochopitelně mnoho nezmůže, proto by měl být také někdo, kdo by dodržování zákonů kontroloval. Příběh, který se ovšem objevil na jedné z internetových diskusí a o jehož objektivitě nemám nejmenší důvod pochybovat, je bohužel jen dalším důkazem, jak lehce mohou selhat zákony i odpovědnost jednotlivce (v tomto případě se však dá hovořit rovnou o celé skupině lidí, což je o to horší). Možná by teď stačilo dodat, tak si to přečtěte, ať taky víte, co se vám může přihodit. Myslím, že by mnoho lidí ani nebylo překvapeno, protože se s něčím podobným už v životě setkali. Když jsem si však tento příběh přečetl, napadly mě jiné otázky. Jak je možné, že se podobné příběhy neustále opakují, jak je možné, že slušný člověk mnohdy stále nemá zastání před lajdáctvím druhých. Kdy se konečně začnou podobné excesy důsledně řešit a kdy se konečně přijmou taková opatření, aby se podobné příběhy staly minulostí?

Seběhlo se to asi takto: jedna paní jela se svou kobylkou na vyjížďku, když v tom jim cestu zkřížil mladý hřebeček. Paní duchaplně sesedla ze své kobylky a snažila se zapeklitou situaci řešit tak, aby ona i její kobylka nepřišly k úhoně na zdraví. Zanedlouho se na místo přiřítila tři mladá děvčata a situaci začala řešit rovněž, po svém. První co je zajímalo bylo, co to ta zlá paní s jejich nebohým hřebečkem vyvádí. Pro dotyčnou to byl zjevně poměrně silný zážitek, a proto se později začala zajímat o to, s kým to měla tu čest se potkat. Při dalším pátrání vyšly najevo další zajímavé, v tomto případě bych si však dovolil použít spíše výrazu otřesné skutečnosti. Děvčatům bylo teprve dvanáct let, zkušenosti s koňmi měla v podstatě nulové, o čemž svědčí například i to, jakým způsobem koně vedla. Z uzdečky nebo co že to měl ten kůň vlastně na hlavě, visela prý dvě vodítka, z každé strany hlavy koně jedno. Děvčata se tak patrně „jistila“, aby jim zvíře neuteklo a vedla ho ve dvou. I tak se ale ročnímu hřebečkovi prchnout podařilo. Velmi by mně zajímalo, jak se mohl roční kůň, ještě k tomu hřebec, ocitnout v rukou tak malých nezkušených dětí. Tedy možné to je, protože řečí zákona – ve smyslu ust. § 119 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen občanský zákoník, ObčZ), je zvíře věcí movitou, a podle § 123 ObčZ právem vlastníka je předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Z dalšího pátrání vyplynulo, že dvě z těch tří mladých děvčat byly údajně „spolumajitelkami“ tohoto koně. Ta třetí jim prý platila za to, že s nimi může chodit na procházky. K dovršení absurdity tohoto příběhu pak už jen zbývá dodat, že vše se odehrávalo bez vědomí a dokonce bez souhlasu rodičů, neboť rodiče jedné z dívek, sami údajně majitelé koně (koní?), své dceři koupi vlastního koně výslovně zakázali.

Až potud by to byl možná docela i úsměvný příběh o dětské naivitě a pošetilosti. Jenže ona tahle historka příliš úsměvná není. Zvlášť, když si člověk uvědomí, co všechno se mohlo stát a ještě méně je člověku do smíchu, když si uvědomí, co se možná ještě stane. Těm holkám, tomu koni a všem ostatním, kteří je potkají někde na cestě. Zvíře, tedy i kůň, je z pohledu našich zákonů movitý majetek a ten, jak praví základní listina občanských práv a svobod, je nedotknutelný. Mladý koník tedy asi ještě nějaký čas u svých „majitelek“ zůstane a vzhledem k jejich zkušenostem asi natropí ještě nějakou tu nepříjemnost. Listina základních občanských práv a svobod má sice určitě svoji platnost, ale uvědomují si vůbec naši zákonodárci i příslušní úředníci, že jakékoliv zvíře, jež majitel nezvládá a roční hřebec v rukou nezkušených dvanáctiletých dětí takovým případem bezpochyby je, se vlastně stává nebezpečnou „zbraní“? Jaký je rozdíl mezi tím, jestli posadím malé dítě za volant svého automobilu, když neumí skoro vůbec řídit, mezi tím, dám-li malému nezodpovědnému dítěti do rukou třeba střelnou zbraň nabitou ostrými náboji a mezi tím, dám-li do ruky malému dítěti do ruky mladého koně, aniž by mělo potřebné znalosti a zkušenosti? Podle mého názoru mezi těmito situacemi není rozdíl žádný. A přesto dvanáctileté dítě auto řídit nesmí, neboť není způsobilé, přesto nemůže mít zbrojní průkaz a nemůže tedy vlastnit legálně střelnou zbraň, neboť není způsobilé. Nemluvím samozřejmě o případech, kdy dítě zcizí rodičům jejich vlastní auto nebo pistoli bez jejich vědomí. Ale jakéhokoliv koně, bez ohledu na věk, plemeno i pohlaví takové dítě vlastnit může. Nemluvě o tom, že tato podle mého názoru neuvěřitelná absurdita platí pochopitelně i ve vztahu k ostatním zvířatům. Takže nemusíte potkat malé děcko s rozjančeným koněm, ale stejně tak ho můžete potkat s příkladně rozzuřeným pitbulem. Ani jsem nechtěl po dočtení toho příběhu domyslet, co všechno se mohlo stát a musím říct, že mě udivuje neuvěřitelná lhostejnost mnoha našich spoluobčanů. Tento příběh není jediný svého druhu. Už mnohokrát jsem se přesto setkal při vyprávění podobných historek s naprosto chladnou odezvou. Protistrana většinou používala zaběhnuté argumenty typu mně se to stát nemůže, mi do lesa nechodíme, nebo mi jezdíme na kole, nás koně nezajímají. Uvědomují si ale vůbec tito lidé, co říkají? Uvědomují si vůbec, že s nezodpovědným majitelem jakéhokoliv zvířete (a nemusí jít jen o dítě a o koně) se mohou setkat kdykoliv a kdekoliv? A nemusí jít jen o ně samotné, ale třeba o členy jejich rodiny, o jejich děti. O jejich děti, které pojedou po nějaké cestě na pestrobarevných jízdních kolech. Jak asi vypadá taková bezhlavá, ztřeštěná dětská jízda, si většina z nás umí představit. A většina z nás si asi dovede představit i situaci (a nemusí koním ani příliš rozumět), kdy se takto rozdovádění malí cyklisté potkají se stejně starými malými „koňáky“, kteří povedou mladého, pro ně nezvladatelného koně, který může být navíc stejně rozjařený, jako ti malí cyklisté. Myslím, že koňákům nemusím příliš vyprávět, co všechno dokáže kůň, když se něčeho poleká. Například těch kol, třásní, fáborků a já nevím čeho všeho, co se na těch kolech může hýbat, křiku dětí a zvonění zvonků. Nebo si snad myslíte, že malá rozjařená děcka, zvlášť když nemají ještě třeba žádné zkušenosti se zvířaty, napadne, aby kolem koně, který jde proti nim, a kterého vedou rovněž malé děti, projeli pomalu a v klidu? Nejspíš ne a zdemolovaná jízdní kola budou možná v tu chvíli ten nejmenší malér. Proto se teď znovu ptám, myslíte si, že se vás takovéhle problémy opravdu netýkají?

Mnozí teď jistě namítnou, že je to důsledek špatné výchovy a že si rodiče musí vychovat své potomky sami. To je určitě pravda, i když v příběhu, který jsem zde uvedl, má výchova, jak se zdá, vážné trhliny. My všichni bychom si ale měli důkladně zapátrat ve svém svědomí, zda mnohdy i své děti nevedeme ke stejné nezodpovědnosti a lehkomyslnosti. A nemusíme svým dětem kupovat hned ročního hřebce, i bez toho se dá mnohé zkazit. Jsou to právě děti, kteří jsou častými zákazníky mnoha obchodů se zvířaty a chovatelskými potřebami. Pokud si náš potomek pořídí drobné zvíře, například křečka nebo andulku, pak bychom jako rodiče, zodpovídající za výchovu svého dítěte, měli od první chvíle důsledně dbát na to, jak se o své zvíře stará a jaký má k němu vztah. Měli bychom vždy znát také důvod, proč se pro koupi daného zvířete rozhodl. Opravdu má o něj takový zájem, opravdu to myslí vážně? Zájmy dětí jsou různé a často dochází k záměně mezi skutečným nadšením a nadšením krátkodobým, které vyvolávají například různé dětské seriály. To, že by si náš potomek měl pořizovat živé zvíře s naším vědomím a hlavně s naším souhlasem, považuji za samozřejmost. Jedině tak nebudeme potkávat kočky vyhozené v popelnici, opuštěné psy uvázané u stromu lese, stejně tak jako mladá děvčata, která namísto aby svého koně vedla, jsou svým koněm vedena.

Nemyslím si ale, že by to měli být pouze rodiče, kdo by měl ovlivňovat vztah dětí ke zvířatům, a tak vlastně trochu i k odpovědnosti. V tomto směru existují podle mě stále velké mezery i v rámci výuky na školách. Možná, že by nebylo od věci, seznámit děti v rámci hodin biologie také s tím, co obnáší péče o zvíře. A když už píši o koních, myslím, že existují obrovské mezery v rámci vzdělávání dětí v řadě jezdeckých oddílů či jiných jezdeckých sdruženích. Totéž platí pochopitelně i o mnoha jezdeckých táborech, na které teď mnoho dětí odjíždí. Nezpochybňuji význam prošlápnutých pat, správně držených otěží a narovnaných zad, ale stejně tak by bylo dobré důkladně dětem vysvětlit, co všechno vlastně péče o koně obnáší a jak velkým závazkem je vlastnictví zvířete.

Mohlo by se zdát, že tento příběh byl jen důsledkem špatné nebo nezvládnuté výchovy. Nicméně to, že v tomto případě vše došlo až tak daleko, svědčí o tom, že naše legislativa má podle mého názoru velké mezery i v této oblasti. Stejně tak by se dalo polemizovat nad tím, zda i úředníci a hlavně pracovníci veterinární správy vždy konají to, co by konat měli a hlavně, zda svoji práci opravdu vykonávají pečlivě a svědomitě. A ještě nad jednou, dost závažnou věcí by se dalo polemizovat. Zda v případech, kdy je porušení zákonů nebo příslušných veterinárních předpisů ze strany majitele zvířete jednoznačně prokázáno, nejsou mnohdy sankce zcela nedostatečné. A nemusí se jednat jen o výši pokut. V případech, kdy jsou zákony porušeny zvlášť závažným způsobem nebo jsou porušovány prokazatelně opakovaně, by mělo automaticky následovat nejen odebrání zvířete, případně všech zvířat, která jsou v majetku osoby, která tyto zákony porušila, ale zároveň by takovému člověku mělo být vlastnictví jakéhokoliv dalšího zvířete zákonem zakázáno. Zvlášť v případech, kdy svým jednáním ohrožuje zdraví a životy ostatních spoluobčanů, včetně zdraví a životů jejich zvířat. Tato pravidla by měla přitom platit nejen když majitel zvířete svým jednáním zákony sám poruší, ale stejně tak by měla platit i ve všech případech, kdy majitel zvířete svým jednáním porušení těchto zákonů umožní a to i další osobě, byť i nezletilé. Vymlouvat se totiž na to, že jako rodič nemohu přece vědět, co mé vlastní děti dělají za mými zády, považuji za nicotný argument. Stejně tak jako vymlouvat se na to, že jako majitel zvířete, které jsem někomu půjčil, nemám ponětí, co s ním dotyčný vyvádí a zda ho vůbec zvládá. Pokud mám doma nějaké zvíře a mé děti si ho půjčují bez mého vědomí, protože jsou zkrátka natolik nevychované, že mě jako rodiče nerespektují, pak bych se měl vlastnictví tohoto zvířete vzdát. Případně přitvrdit ve výchově. Každopádně ale jako rodič nesu plnou zodpovědnost za jednání mých dětí, jsou-li nezletilé. Z pohledu zákona by tedy výmluva typu „ no víte, ten kůň je vlastně můj a má dcerka si ho vzala jen na procházku“ měla být zcela nepřípustná, zvlášť, když dcerka toto zvíře prokazatelně nezvládá a tím ohrožuje ostatní. Jsem-li si navíc všech těchto skutečností jako rodič vědom (což se samozřejmě u soudu dokazuje vždy velmi těžko, to naprosto chápu) a přesto svému dítěti zvíře půjčuji, pak by měly být sankce o to tvrdší. Vždyť tím vlastně dokazuji, že mi je lhostejný osud nejen všech ostatních, ale především, a to je myslím úplně to nejhorší, že je mi lhostejný i osud mého vlastního dítěte. Že tím vším dokazuji i to, jak mi je lhostejný i osud mého zvířete, už považuji jen za detail. Stejně tak tvrdě by se ale naše legislativa měla vypořádat i se všemi, kdo tímto způsobem zneužívají (zdůrazňuji výraz zneužívají) neznalosti a nezodpovědnosti nezletilých. Budiž, selhala výchova, rodiče těchto děvčat evidentně nevěděli, co jejich děti dělají se svým volným časem, se svými (jejich) penězi (těch zjevně neměli málo, když si jako dvanáctileté mohly dovolit platit nájemní ustájení). Přestože naše současné zákony připouští podobné obchody, kde je nějaká zodpovědnost prodávajícího?

Zdokonalit by se měl podle mne i způsob evidence koní i jejich majitelů. I v tomto směru se myslím nabízejí velké možnosti. Průkaz koně i formulář „Hlášení změny majitele“,který má, pokud je mi dobře známo, charakter úředního dokumentu, postrádají dosud takové údaje, jako je například rodné číslo prodávajícího a kupujícího, případně alespoň jejich data narození. Znemožňuje-li přitom současná právní úprava uvádění takových údajů do těchto dokumentů, pak je patrně třeba ji změnit. Nejsou-li dostatečně odpovědní někteří rodiče, pak budou bohužel muset tuto zodpovědnost nést částečně i naše zákony. Právě na základě uvádění rodného čísla do Průkazu koně i do formuláře Hlášení o změně majitele, případně alespoň uváděním data narození, by snad bylo možné částečně kontrolovat, zda takové zvíře, jako je kůň, prodávají a kupují osoby právně způsobilé. Z pohledu veterinárních zákonů je majitelem koně jen ta osoba, která je současně zapsána jako majitel koně v jeho příslušném průkazu.

Tento příběh ale není jen příběhem o mnoha vážných selháních a pochybeních. Vypovídá ještě o něčem jiném. O zájmu i nezájmu o věci veřejné, o postoji nás všech k problémům dnešního světa, které se nás všech bezprostředně dotýkají. Často se domníváme, že tomu tak není, ale opak je pravdou a tento příběh o třech dvanáctiletých děvčatech a jejich mladém hřebečkovi je toho jen důkazem. Jistě, lze polemizovat nad pravdivostí tohoto příběhu. Možná, že ta děvčata byla starší, možná to nebyl ani hřebeček, ale byla to mladá kobylka a možná i ona byla ve skutečnosti starší. A možná, že ty malé holky vlastně vůbec nebyly spolumajitelkami toho koně. Třeba ho nakonec vlastnili rodiče jedné z nich. A nakonec kdo ví, snad vlastně ani ta děvčata nebyla zas až tak nezkušená, prostě byla jen ve špatný okamžik na špatném místě a to se přece může stát komukoliv z nás. Jde jen o to, když zažijeme něco podobného, jak se zachováme a co si necháme líbit. Ta paní s kobylkou si nic líbit nenechala a rozhodla se věci řešit, nejen kvůli sobě a své kobylce, nýbrž i v zájmu ostatních. Ona situaci zvládla, přesto se rozhodla jednat. Rozhodla se jednat dříve, než by se s těmi děvčaty a s tím koněm setkal někdo, kdo by si poradit neuměl. Za to si, myslím, zaslouží velké poděkování, protože kdo ví, čemu všemu možná svým jednáním zabránila a je úplně jedno, kdo byl vlastně majitelem onoho koně. Důležité je, co se vlastně mohlo stát a co se nakonec nestalo, díky tomu, že ta paní nebyla lhostejná ke svému okolí. Otázkou zůstává, jak bychom se zachovali v takové situaci my ostatní a co všechno děláme pro to, aby se takovéhle situace nestávaly. Kdo ví, kolikrát už šla ta děvčata s tím hřebcem na procházku, než se s paní setkala. Možná s nimi měl stejně nepříjemný, možná ještě horší zážitek i někdo jiný. Ale nechal si ho pro sebe, rozhodl se mlčet. Teď může být jen rád, že tento příběh dopadl takto. Příště nemusí tři malá nezkušená děvčata s ročním hřebcem potkat zkušeného koňáka, který si bude vědět rady. Mohou potkat stejně nezkušené malé děti, které také povedou hřebce. Plně souhlasím s tvrzením, že zákony sami o sobě vše nevyřeší, nejedná-li v první řadě občan. Na druhou stranu, pokud už občan jedná, měl by mít v zákonech oporu a poruší-li někdo zákony, měl by nést za své jednání adekvátní odpovědnost. Zatím často nefunguje ani jedno, bohužel. Proto jsem se i já rozhodl, že nebudu mlčet. Jde totiž i o mé koně, i já se mohu setkat s nezodpovědným člověkem…

Poznámka redakce: nová úprava občanského zákoníku v jednom z paragrafů říká, že “živé zvíře není věc“, i když připouští, že některá ustanovení o věcech se na zvíře mohou použít, ale „jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze živého tvora ani ustanovením zvláštních zákonů vydaných k ochraně zvířat.“ Pokud nový občanský zákoník začne platit, nesměly by si také již děti mladší patnácti let kupovat živá zvířata. Bohužel nový občanský zákoník má vejít v platnost až někdy v roce 2010.